Tažení do Francie v roce 1415

Barbařiny vlásky (3. mikropovídka)

13. ledna 2006 v 19:26
Barbařiny vlásky
Král Jindřich V. měl mladšího bratra (tedy on měl celkem tři mladší bratry, ale jen jeden bude hrát významnou roli v tomto příběhu a jeden jím pouze projde) Jana, vévodu z Bedfordu. I on se účastnil Agincourtského tažení. Ve chvíli, kdy náš příběh začal, seděl v táboře poblíž zámku Agincourt. V jeho nitru se střídaly pocity někdy rychlostí blesku, někdy rychlostí, jakou se předlouhá noc před bitvou vleče k strašlivému ránu. Pocit strachu z budoucnosti prudce vystřídalo divoké zoufalství, zoufalství zvířete, obklíčeného honicími psy, které v hloubi duše ví, že musí zemřít, ale i tak bojuje ze všech sil, které mu zbyly. Zoufalství vystřídal vztek na bratra, který je všechny zítra pošle na smrt. Ten ale odezněl velice rychle a byl nahrazen nadějí, že Jindřich Francouzům zaplatí a oni je nechají jít. Z téhle naděje se zrodila jiná, která tu první pomalu zaplašila. Že by mohli vyhrát. Najednou šel kolem voják. Jan na něj kývl a on přišel k němu.
"Posaď se." vybídl ho šlechtic.
Mladík poslechl. Není o moc starší než já, pomyslel si vévoda Jan.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se vojáka.
"Jim, pane." odpověděl prostě.
"Jsi ženatý, Jime?"
"Ne, ale mám snoubenku, pane. Barbara se jmenuje."
Jim vytáhl z kapsy spletený pramínek světlých vlasů, který byl převázán růžovou stuhou.
"Ty jsou její?"
"Ano, pane, její."
"Musí být opravdu krásná. Máš štěstí, Jime. Mě nejspíš provdají a nějakou princeznu, kterou uvidím až na svatbě a která bude o dvacet let starší." ušklíbl se vévoda.
"Jestli mě Vaše Milost omluví, půjdu si lehnout. Zítra budeme potřebovat všechny síly."
"To jistě. Jen běž. A Jime!" zavolal ještě na odcházejícího mládence.
"Ano, pane?"
"Hodně štěstí."
"Díky pane."
Bedford seděl u ohně jen chviličku, když přišel jeho mladší bratr Humphrey, vévoda z Gloucesteru. Chvíli se dívali do ohně a pak Gloucester promluvil: "Neměli bychom se bratříčkovat s mužstvem. To vede ke vzpourám."
"Po zítřku se nebude mít kdo bouřit a stejně nebude proti komu. Tak je to jedno."
"Stejně je možné, že jeden z vás zítřek přežije."
"Ty tomu ještě věříš?"
"Jindřich ano."
"Já se neptám na Jindřicha, ale na tebe. Podívej se mi do očí a zpříma mi řekni, jestli ty, ty sám, věříš, že zítřek přežijeme. Jindřich za tebe zítra bojovat nebude"
Gloucester zvedl hlavu. V očích se mu odrážel oheň a jak se otočil k bratrovi, ozařoval mu jen polovinu obličeje. V očích měl výraz, který se jen těžko popisuje. Kdesi hluboko v něm byly ukryty slzy, které by se ten muž nikdy neodvážil prolít. Pohled to byl pevný, smutný, ale nezoufalý.
"Ne, nevěřím, že zítřek přežiji. Bratře, žádám tě, abys mi jako dobrý křesťan odpustil, pokud jsem se proti tobě něčím provinil. Nechci umírat, aniž bych byl smířen se svým bratrem. I já ti nyní odpouštím každé jediné slovo, které jsi proti mně vyslovil." řekl.
"Bratře, odpouštím ti vše co jsi učinil. Přesto cítím, že v tobě, ve mně a v Jindřichovi je prvopočátek nějakého rozkolu, který otřese trůnem našeho otce. Odpouštím ti, bratře, z celého srdce a celé duše, jak nejlépe dovedu." odpověděl Bedford a netušil pravdivost svých slov.
"Tak tedy sbohem, Jane. Zítra budeme potrestáni smrtí za to, co udělal náš otec."
"Sbohem, Humphrey, sbohem. Nemám, co bych víc řekl."
Pak se oba královští bratři objali, jako ještě nikdy v životě, pevně a vůbec ne nijak zženštile. Bylo to pro ně jen důstojné rozloučení.
Předtím, než to druhý den všechno začalo, si nic neřekli, vše bylo řečeno včera, jen si stiskli ruce. Když Gloucester po boji poprvé uviděl bratra, seděl uprostřed padlých na bitevním poli. Našel ho nad Jimovým mrtvým tělem. Neotočil se, když k němu Humphrey došel. Jen rozevřel dlaň a řekl: "Tohle měl v ruce."
Na Bedfordově rukavici ležel, zablácený a zakrvácený, pramínek světlých vlasů, který byl převázán růžovou stuhou.

Pět bratrů Margaret (2. mikropovídka)

13. ledna 2006 v 19:26
Pět Bratrů Margaret
Je to už dávno, ale pamatuji si na to víc než dobře. Ačkoli byla má matka otcova druhá žena, chovala se ke svým třem nevlastním synům laskavě. Měli jsme prosperující živnost ve městě, vedli jsme si dobře. Otec měl pět synů: Simon byl nejstarší, pak Jasper, Michael, Jack a Daniel, a jednu dceru: Margaret, to jsem já. Moje, Danova a Jackova maminka byla tatínkova druhá žena.
Bylo mi osm, když začal král Jindřich V. sbírat armádu pro vpád do Francie. Tou dobou byl už otec starý a navrch skoro chromý, takže ten s námi měl zůstat. Pak ale v naší rodině vypukl rozkol. Otec si přál, aby čtrnáctiletý Dan jel do války a dvacetiletý Simon zůstal doma a staral se o mne a o rodiče. Dan si ale přál zůstat doma a Simon toužil jet do války. Po dlouhém přemlouvání otec udělal kompromis: do války nepojede ani Dan, ani Simon. Můj starší bratr měl prudkou povahu a den předtím, než se mladíci z města vyrazili do Southamptonu nalodit, utekl a vzal s sebou veškerou svou výzbroj.
Prožili jsme týdny plné strachu o mé čtyři bratry. Když se otec dozvěděl o bratříčkově útěku, běsnil. Zuřivost časem opadla a byla nahrazena zoufalstvím a zoufalství vystřídala apatie. V některých chvílích mi přišlo, že se maminka bojí víc o Simona, Jaspera a Michaela než o svého vlastního syna. V té době jsem z toho všeho chápala jen velmi málo. Cítila jsem napětí a strach v celém domě, ale nechápala jsem dost dobře proč tam je. Mí bratři často odjížděli na dlouhou dobu pryč a tohle pro mne bylo něco obvyklého.
Až jednoho dne přiběhl udýchaný Dan a křičel: "Vracejí se! Vracejí se!" Matka i otec vyběhli před dům a spatřili Jaspera, Michaela i Jacka stoupat ulicí k nám. Nastala chvíle slz a objímání. Pak se náhle Dan zeptal: "Kde je Simon?". Všichni ztichli a bratři se po sobě podívali. Pak Jasper přešlápl z nohy na nohu a zavrtěl hlavou. Nechápala jsem nic, až když se otec hlasem plným slz zeptal: "Kdy? Jak?" Michael tiše řekl: "Stáli jsme proti přesile. Bitvu jsme vyhráli, ale Simon byl jedním z těch, kdo se toho vítězství nedožili. Stál v první řadě a bojoval statečně, přestože po chvíli přišel o štít. Obklopili ho a rozsekali." Maminka zabořila tvář Jasperovi do ramene a rozplakala se. Otec zašeptal: "Chtěl jsem se s ním usmířit. Opravdu chtěl. Je mi tak líto, že jsem to nestihl..." "Pojďte dovnitř." řekl prostě Jack. V tu chvíli jsem pochopila, že se můj nejmilejší bratr už nevrátí. Běžela jsem dolů ulicí, odhodlaná se nezastavit. Slyšela jsem maminku, jak mě volá zpátky, ale poprvé v životě jsem ji neposlechla.
Mířila jsem dolů na louku pod hradbami. Často jsem si tam jako malá hrávala, nebo pozorovala, jak se Simon se svými kamarády cvičí v šermu a střelbě z luku. Vždycky je všechny porazil! Jak to, že když mu bylo těch dovedností nejvíc potřeba, selhal? Proč? Téměř bez povšimnutí bych proběhla kolem svojí staré skrýše ve vykotlaném stromě kdyby... "Margaret!" Setrvačností jsem běžela ještě kousek, než jsem se zastavila. Znala jsem ten hlas a nikdo jiný takhle moje jméno nevyslovoval. Ale to není možné. Otočila jsem se velice pomalu a on tam stál, vysoký ozářený sluncem a usmíval se. "Margaret." "Simone!" V další chvíli jsem mu skočila kolem krku a on mě zvedl do náručí a zatočil se se mnou, jako když jsem byla malá. Ten pocit bezpečí, který mě naplnil jsem cítila jen v jeho náruči. Přivinula jsem se k němu a položila mu hlavu na rameno. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila, aby trvala věčně. Na pár vteřin se zdálo, že opravdu nikdy neskončí. Jenže věčně trvat nemohla.
Když mě zase postavil řekla jsem: "Ty nejsi mrtvý?"
Zasmál se. Měl krásný smích. "Vypadám tak?"
"Ale Michael říkal... A tatínek se s tebou chtěl usmířit..."
"Vážně? Tak to bychom mu měli dát šanci, nemyslíš?"
V té chvíli jsme uslyšeli Danův hlas: "Margaret!"
Simon mě strčil do skrýše naznačil mi, abych byla zticha. Slyšela jsem Danův výkřik úžasu a pak si něco potichu říkali, ti moji bratři. Potom jsem slyšela, jak Dan odchází a Simon mě vytáhl ze skrýše a řekl: "Teď půjdeme domů." Spokojeně jsem capala vedle něj až jsme došli k našemu domu. Tam mě poslal dovnitř se slovy: "O tom, že žiju ani muk. Já jim to za chvíli řeknu sám." Kývla jsem a vklouzla dovnitř. "Tady je!" zvolal Michael.
"Tys nám dala, holka."
"To se dělá, takhle utíkat z domu?"
"Hlavně že jsi tady! Měli jsme hrozný strach, když tě Dan nenašel"
V tom mumraji si nikdo nevšiml, že Simon vklouzl dovnitř. Opíral se o dveře a s úsměvem sledoval ten rozruch. Najednou si ho maminka všimla, ukázala na něj prstem, zaječela a omdlela. Jasper ji jen taktak zachytil. Najednou bylo v místnosti ticho, do kterého otec roztřeseně řekl: "Jsi duch, nebo jsi skutečně můj syn?" Usmál se: "Jsem to já, tati. Odpusť prosím mou svévoli." Otec ho objal.

Dopis Betty (1. mikropovídka - čtěte jako první)

13. ledna 2006 v 19:26
Dopis Betty
Je 24. října léta Páně 1415. V severní Francii, u malého zámečku Agincourt, leží proti sobě dva tábory. V jednom je francouzská armáda. Čítá 25 000 vojáků, je dobře najedena a vyzbrojena. Má mnoho statečných rytířů v brnění, které je bude zítra ochraňovat. V druhém táboře je anglická armáda. Vojáci jsou unavení, zmoklí a hladoví. Je jich pouze 5 900 a jsou daleko od domova. Nikdo nepochybuje o výsledku bitvy, která se zítra na tomto poli odehraje.

John se schoulil pod promoklou přikrývkou a pokusil se alespoň trochu se zahřát. Po chvíli ale dospěl k názoru, že to není k ničemu a posadil se. Přikrývku si přehodil přes ramena a zády se opřel o vůz. Pak uviděl kousek březové kůry, zapomenuté pod vozem. Natáhl ruku a zvedl ho. Na takové psal milostné vzkazy své Betty, těsně před svatbou. Stejně to nikam nevedlo, protože Betty neuměla číst. John to uměl a byl na to náležitě hrdý. Uměl i psát. Jeden hodný pán z města si u nich kdysi léčil koně a naučil tehdy desetiletého Johna základy. Na těch potom stavěl pan farář. Zvláštní, kolik vzpomínek dokáže vyvolat takový kousek kůry, pomyslel si John a znechuceně ho zahodil. Pak sebral klacík, jeden z mnoha, co se povalovaly všude kolem, a začal do bláta psát dopis svojí Betty:

Milá Betty,
vím, že tenhle dopis nikdy nedostaneš, ale přesto ti chci napsat. Zítra totiž půjdu za králem Jindřichem do sebevražedné bitvy v téhle mizerné zemi a neodvažuji se doufat, že bych přežil. Ani nevíš, jak je mi líto, že tě nechávám doma samotnou. Jistě, jistě, nemusíš mi říkat, že máš Tommyho, já vím. Ale Tommymu bude ještě pár let trvat, než ti bude nějak užitečný. Víš, často si tu vzpomenu na naší ves, na ten kopec, kam jsme spolu chodívali, na studnu za vsí. Vzpomínáš, jak ti tam tehdy spadla mašle a jak ji potom našla stará Baba Nelly? A jak si ji pak vzala na sebe při posvícení? Třeba se zase provdáš, holka moje. Pak ale doufám, že to bude někdo, kdo bude hodný k tobě a kdo přijme Tommyho za vlastního. Dej za mě pusu Tommymu a pozdravuj tátu.
Sbohem a miluji tě.
John

Chvilku se smutně díval na ten dopis a potom vstal. Trochu se prošel a pak si sedl k ohni ke svým přátelům. U ohně panovalo ticho. Nikomu nebylo do řeči. Mlčel dokonce i Martin, který jinak pusu nezavřel. V tom tichu visela hrozba.
Po chvíli promluvil Willy: "Francouzi se nemůžou dočkat rána!"
"To jo. Těší se, jak nás všechny pošlou na onen svět." poznamenal chmurně Martin. John řekl: "Pokud jde o mě, budu jim to potěšení odpírat co nejdéle. Budu o svojí kůži bojovat zuby nehty." Pak zase zavládlo ticho. Pomalu se rozlézalo všude, lezlo to na mozek, člověk si připadal maličký a zoufalý.
Johnovi běžel hlavou nezastavitelný proud myšlenek. Zítra bude bitva, která to ukončí. Ano mohli by vyhrát, ale tohle není Poitiers ani Kresčak. U Kresčaku to Eduard III.vyhrál. Černý princ taky vyhrál u Poitiers. Ale ne, ne. Tohle je Agincourt a to je něco úplně jiného. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Zítra zemřu... Bral to jako fakt, ale teď ho z toho zamrazilo. Král Jindřich je asi taky nervózní. Bodejť by ne, vždyť jemu jde o prestiž, o francouzskou korunu, o všechno. A nejen o to, jemu jde i o život. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Je vůbec nějaká naděje? Mají vůbec šanci, ne vyhrát, ale zůstat naživu? Odvažuje se tu vůbec někdo doufat, že zas uvidí svou ženu a děti, že se vrátí domů? Přemýšleli takhle před těmi skoro šedesáti lety vojáci u Poitiers? Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Vyhraje i Jindřich u Agincourtu? Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
* * *
Všichni stáli nastoupení na bitevním poli. Pršelo a prostor před nimi byl samé bláto. "Zatracený déšť!" zamumlal Willy vedle Johna. "Být tebou, tak bych mu tolik nenadával. Podívej, Frantíci jsou celý nabalený v brnění. Víš, jak se jim to bude bořit? U Kresčaku to vypadalo podobně. Nezahazoval bych tu naději jen tak." odpověděl John a pomyslel si jen to svoje: Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
Ve vypjatých situacích se stává, že člověk nevnímá co dělá. Právě to se stalo Johnovi. První, co si uvědomil, bylo, že je po bitvě. Všude kolem zněly nářky raněných. Pak herold poražené francouzské armády přinesl počty padlých. Z Anglie 400, z Francie pak 8000 mrtvých. John stále nemohl uvěřit, že je naživu, že se zas vrátí domů, že zas uvidí Betty, že bitvu vyhráli. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... A Jindřich V. vyhrál u Agincourtu...
Ale co je to za vítězství, když se z vítězů stanou trosky? John věděl, že se nikdy nezbaví vzpomínek na ty tisíce mrtvých. Vzpomínky, ty zůstanou. Na to dobré si pamatujeme jasně. Ještě jasněji ale v paměti ulpívá to zlé. Krev, pot a slzy - to si zapamatoval. Bolest nad ztrátou, radost ze života. Moc dobře si tu bouři emocí uchoval. V té chvíli se mu naprosto nepochopitelně před očima vynořil ten letní den. Seděl s Betty na louce a škádlili se. Pak vyskočil a začal ji honit. Nakonec se smíchem padli do trávy. O pár měsíců později vzešla z toho bláznivého nedělního odpoledne žádost o ruku. Skryl své vzpomínky na dně srdce. Betty tím nesmí být zasažena. Nikdo mu ty zlé zážitky nevezme. Byl za to rád, protože mu nikdo nevezme ani to dobré, co prožil.
Když rozbíjeli tábor, rozhodnuti táhnout do Calais a pak domů, povšiml si John něčeho zvláštního na zemi. Sklonil se a bedlivě si to prohlédl. Ještě rozeznal v bahně zbytky slov svého dopisu Betty na rozloučenou. Usmál se a nohou ho smazal. Už brzy jí to řekne sám.

Návod na čtení této rubriky

13. ledna 2006 v 19:26
Prosím, až to budete číst, čtěte to v pořadí povídek jak je to napsané v názvech. Teoreticky by to šlo číst na přeskáčku, ale je to myšlené v tomhle pořadí, protože s výsledkem bitvy jsem se psala pouze v první mikropovídce a myslím, že by se mělo zachovat pořadí.
Díky
 
 

Reklama