Poslední ukázku jsem sem vkládala, když jsem překročila 90 stránek. Pak jsem začala přepisovat prostřední část a hádejte co - jsem zase na 90 stránkách. Takže sem jako oslavu vkládám další úryvek, tentokrát o něco kratší. Navazuje na publikovanou první kapitolu. Enjoy!
(Ne, vážně, zajímalo by mě, kolik verzí tenhle příběh nakonec bude mít.)
Zdá se, že moje radost byla poněkud předčasná. Už jsem se někdy zmiňovala, že nenávidím psát prostředky příběhů? Ty chvíle, kdy se má vysvětlit, o co vlastně jde, mě vždycky bavily jen proto, že jsem v nich vymýšlela, co se tam vlastně děje. Teď to vím, ale prostředek stejně potřebuje předělat. Částečně proto, že když chcete, aby měla smrt postavy nějaký emoční význam, musíte ji ukázat častěji než na začátku a na konci.
Kolem a kolem...
I když pasáže jako tahle mě baví:
"Anouk!"
"Langforde?" zeptal se Warren, jako by nevěřil vlastním očím. "Tabitho? Bradley?"
"Vy dva se znáte?" zamračila se Tabitha.
"Víš, jak jsem ti vyprávěl o té jednotce, kam nás převeleli?" ozval se Bradley. "Tihle dva tam byli s námi."
"Ty si to pamatuješ?" obrátila se Anouk k němu.
"Ty máš křídla?" nechápala Tabitha.
"Ty si to nepamatuješ?" zamračila se Anouk.
"A co tu sakra dělá Langford?" chtěl vědět Warren.
Tak se mi to povedlo! Právě jsem dopsala první verzi Obyčejných hrdinů (což je pořád jen pracovní název). Prozatím je to 42 306 slov. De facto pět hlavních postav. Spousta vedlejších. Spousta hodin práce.
Dnes jsem v psaní překročila hranici 90 stránek a tak na oslavu vydám další ukázku - 1. kapitolu. Nelekejte se, že to vypadá, že s prologem nemá nic společného, odehrává se o pět let později a v zásadně jiné situaci. Má jen představit tři hlavní postavy - Tabithu, Carrie a Johannu.
Jako ukázku jsem si vybrala prolog ke svému novému dílu. Pokud k tomu máte co říct, jsem jedno ucho. Jako každý spisovatel potřebuji vaši kritiku, takže směle do mě.
Vyplozené tři stránky, protože mi začínají docházet témata. Dospěla jsem do místa těsně před velkým finále, vrátila jsem do hry důležitou postavu a tak trochu nevím, jak dál. Kromě toho nevím jestli dokážu psát dvě scény probuzení z bezvědomí během jednoho večera.
Největší radost mi dělá Johanna. Chová se jako Johanna-Zastánkyně, ne jako ta kvočna, která se z ní stala.
Opravdu věrní čtenáři tohoto blogu si asi pamatují na načatý projekt jménem Zlatá brána/Devátý kámen, o kterém jsem hodně mluvila a nikdy jsem ho nedokončila. Po dvou letech jsem oprášila postavy, od základu změnila premisu a pustila se do díla. Jestli se mi tentokrát povede to někam dotáhnout, to je ve hvězdách, ale vypadá to nadějně. (Po 72 stránkách mám snad morální závazek to dopsat.)
