Kratší povídky

Helenin tanec

6. dubna 2007 v 17:52 | Lomeril
Taková kravinka, psaná jako školní slohovka.

A přece se točí!

6. března 2007 v 19:19 | Lomeril
A ještě jedna jednorázovka.
Žánr: sci-fi
Postavy: Elias Beckett, Hanka, Pedro Lopez, kapitán Elsworth, Jeana Lloydová
Anotace: Mladý účastník výpravy do vesmíru poprvé vidí Zemi.

Návrat

6. března 2007 v 19:14 | Lomeril
Jedna taková romantická jednorázovka, vlastně se mi ani moc nelíbí, stejně jako ta, která se tu objeví ještě dnes.

Svět si nezaslouží zármutek

11. září 2006 v 20:48
Tak tu mám povídku, která se řídí novým mottem blogu: Svět si nezaslouží zármutek. Doufám, že se vám bude líbiit

Útěk

3. června 2006 v 19:27
Tak si dáme na chvilku odpočinek od zadaných témat a dám vám sem jednu svojí tvorbu.
Je v ní hodně ze mě samé, a skoro celé je to psané na základě skutečných událostí, jenom rochu přibarvených, aby to vypadalo líp a jak by mě to celé bavilo ješt o trošku víc, než jsem prožila.
Nejsem si jistá, jestli pochopíte pointu, ne že bych vám nevěřila, ale ona nní moc jasná, tak se ptejte, protože konec příběhu mám vymyšlený do podrobností a připravuji pokračování :-) - teda jestli budete chtít.
Barka

Naděje umírá poslední

27. května 2006 v 17:10
Tak jsem prozměnu napsala menší tragédii. Ale připravuje se čistě akční jednorázovka, jemně okořeněná závany thrilleru, takže komu moje věčný slaďáky lezou krkem se může těšit :-)
Tak ale zatim tady máte tohle. Jetě poznámka: pro ty kdo neumějí anglicky, tak Hope znamená Naděje.
Děkuji Majdalence a Noemi za beta-read.

Povídkářka

20. dubna 2006 v 21:15
Tak jsem měla jednu menší depku tak jsem zkusila terapii psaním. Je to takovej žblept, ale něco vám sem musim dát, abych měla dost času dopsat Dědictví ohně. Děkuji Majdalence a Noemi za beta-read.
Příjemnou četbu!

Brána ke štěstí

19. března 2006 v 20:48
Tak tady je další povídka. Ačkoliv pojednává o magii, nepatří mezi potterovské. Zatím byla publikována pouze jednou, tak doufám, že na ní dostanu haaaafo komentářů :-)
A kratičké info:
Postavy: Lioneta, Giaccomo a další
Shrnutí: Čaroději vždycky opovrhoali, a tak se rozhodli odejít navždy. Jenže když se shromáždí, vycházejí najevo následky dřívějších letmých setkání

A bylo dobře...

29. ledna 2006 v 17:18
Až dozní výstřely z karabin v ulicích nad námi,

až nás smrt rozdělí modrými vodami,....

pak bude po písni, po válce,

po lásce, bude po světě.(Robert Křesťan)



Ženská postava v tmavém plášti kráčela k šedé žulové hrobce. Chvíli zápolila s rezavým zámkem, ale nakonec se jí podařilo odemknout. Přivřela za sebou dveře a zapálila lampu. Kapuce jí sklouzla z hlavy a odhalila hřívu místy prošedivělých vlasů rudých vlasů. Došla až úplně dozadu, k poslednímu hrobu. Štíhlé prsty se rychle daly do čištění mramorové busty pohledného muže. Útržky vzpomínek přilétaly bez ptaní...

Neměla tehdy chodit za otcem do toho tábora. Kdyby se tehdy její oči nesetkaly s pohledem mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Pak chodila za otcem častěji a raději než předtím s nadějí, že ho tam znovu uvidí. A tehdy neměla splnit maminčinu prosbu, aby otci přinesla jablka. Kdyby je tehdy nerozsypala, její ruce by se nesetkaly s rukama mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Pokud by ho tehdy otec nepozval k nim domů, kdyby oba tak rádi nečetli. Kdyby se tehdy její rty nesetkaly se rty mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Chtěli se vzít, ale její otec byl proti. Proto s tím mladým důstojníkem tehdy utekla, potají se za něj provdala a rok jezdila s jeho plukem, kam se jen hnul. A pak...válka už byla téměř rozhodnutá a oni měli prodělat jednu z posledních šarvátek. Až se vrátí, chtěla mu říct, že s ním čeká dítě. Jenže on nepřišel, přinesli ho. Zkrvaveného, umírajícího. Když ji uviděl, usmál se.

"Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře...Neplač." zachrčel z posledních sil. Pak omdlel. O hodinu později umřel.

Té noci málem šla za ním. Ztratila jeho dítě. Zlomenou, zoufalou ji odvezli k jejím rodičům. Jediné, co dokázala, bylo objednat tu bustu.

Začal se o ni zajímat jeden vlivný pán a otec využil příležitosti. Provdal ji za něj a ona neměla sílu se bránit.

Trvalo jí rok, než se z toho zoufalství vymanila. Pak si koupila letohrádek poblíž té hrobky a pravidelně tam jezdila. Nebylo nic těžkého občas v noci vyklouznout, opustit spícího manžela a děti a zaplakat si na jeho hrobě.

Dvacet let...dnes je to dvacet let, co zemřel. Už dávno není mladá, už není ani moc krásná, ale to hlavní, co ztratila, radost ze života, ztratila před dvaceti lety.

Dnes se jí po něm stýskalo daleko víc, než kdy jindy. Poprvé ji napadlo, že by si mohla vzít život, setkat se s ním. Ta touha v ní stále sílila, až vytáhla nůž, který si s sebou na své noční výpravy brala kvůli bezpečnosti.

Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře... Až vyjde sluníčko...

Chtěl by tohle? Ne, určitě ne. Řekl by jí, že je zbabělá, že je sobecká. Má přece děti...

Ale ne tvoje děti!

Co na tom záleží?

Nůž vyklouzl z roztřesené ruky a ona se schoulila a rozplakala. Přála si umřít, ale věděla, že nemá právo vztáhnout na sebe ruku.

Téměř ho slyšela a znovu prožívala bolest a hrůzu té chvíle

"Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře... Až vyjde sluníčko...Neplač..."

Vstala a otřela si slzy. Ani si nepamatovala, jak se dostala domů. Jen věděla, že když se probudila, laskal ji na tváří on. Skrz paprsky, které do pokoje dopadaly otevřeným oknem.

Vyšlo sluníčko.

A bylo dobře.



Cullodenská tragedie

15. ledna 2006 v 20:17
Jmenuji se Betty Burkeová a toto je smutný příběh jednoho roku mého života. Vypovím ho tak, jak se udál, bez příhod, které se nestaly, ale které každé vyprávění časem nabývá a nezatajím nic.
Vlastně jsem se do toho všeho zapletla na svatbě Jackovy sestry Rosemary, která si brala mého bratrance Ewena. Ten den to Rosemary velice slušelo. Červencové slunce se jí odráželo v nádherně modrých očích a štěstí, které z ní jen tryskalo, ještě zvyšovalo její přirozený půvab. Ovšem nechala se několikrát slyšet, že je jí líto, že nepřijel její bratr Jack. Říkala jsem si tehdy, že ten Jack musí být pěkný nezdar, když se neobjevil na svatbě vlastní sestry. Ale když byla zrovna zábava v plném proudu, vmísil se mezi hosty mladík ve slavnostním obleku. Usmíval se a modré oči zářily téměř stejně jasně jako slunce. Ty oči...modré oči...Rosemaryiny oči. Jack konečně dorazil. Měl stejné oči a vlasy jako jeho sestra, ale ostatní rysy s ní měly pramálo společného. Zdál se mi mužný a silný, pravý skotský horal. A smál se. Pořád se smál. Žertoval s Rosemary, zatahal za copy Catherine Camronovou, velice pohlednou dívku, zasnoubenou Jamesovi Farthkirkovi, popíchnul Agnes MacKayovou, kuchařku proslulou široko daleko... Naše nevěsta ho odila mezi hosty a představovala ho všem. Pak došli i ke mně, k malé nevýznamné Betty.
"A kdo je tohle?" zeptal se Jack
"Betty Burkeová, Ewenova sestřenice. Pracuje jako služebná Flory MacDonaldové." odpověděla Rosemary.
"A jaká je vlastně slečna MacDonaldová?" zeptal se Jack a já mu tedy začala vyprávět o paní Floře. Byla o tři roky starší než já a velice laskavá. Bylo velice pravděpodobné, že se nikdy neprovdá, ale přesto neztrácela optimismus. V jednadvaceti nejsem stará, říkávala. Pravdou jest, že většina dívek v jejím věku už byly matkami, a ty, které ještě neměly manžela, nikdo nechtěl. Pak náhle Jack změnil téma. Mluvil úplně tiše, abych to slyšela jenom já. "Angličané nevěří, že ještě existují jakobité (pozn. autora: skupina povstalců, bojující v 18. století za svobodu Skotska), ale oni existují. Princ Karel se do čtrnácti dnů vylodí na ostrově Eriskay. Bude zase svobodné Skotsko!"
Svobodné Skotsko! Po sto čtyřicet let pouhopouhý sen. A ve světle toho snu jsem spatřila prince Karla jako Roberta Bruce u Bannockburnu a Jack mi připadal jako věrný a statečný William Wallace. Cítila jsem se jako v horečce a srdce mi prudce bušilo. Střetla jsem se s pohledem Jackových planoucích očí a pocítila jsem jakési hluboké souznění našich duší.
"Potřebuji, abys donesla tenhle dopis Floře. Potřebujeme její pomoc. Souhlasila jsem a dvacátého pátého července 1745 jsme dostaly zprávu, že před vděma dny přistál člun s osmi muži na palubě. jedním z nich byl princ Karel Eduard Stuart, potomek skotských králů, který přijel s úmyslem převzít vládu nad zemí svých předků.
V srpnu jsem se s princem setkala. Přijel navštívit paní Floru. Prohodili pár zdvořilostních frází a on pak odjel pokračovat s verbováním vojska. Paní byla jako omámená a nepřítomně kývla, když jsem ji žádala o dovolení jít ven. Čekal na mě Jack. Nemluvili jsme ale o ničem jiném, než o časech, o kterých jsme si mysleli že přijdou. Byli jsme strženi šílenstvím, které se zmocňovalo Vysočiny. Nic, ani naše láska, nebylo důležitější než princova věc. Nedlouho poté odjeli na jih. V listopadu dobyli Edinburgh a my jsme jásali. Vkročili do Anglie a dostali se až k Derby. Královská rodina se připravovala na evakuaci a my byli opojeni vítězstvím. Začátkem prosince se začali stahovat a my byli zaraženi. Na Boží hod už byli v Glasgow a my začali chápat, že balancujeme na tenounké hranici mezi vítězstvím a prohrou. U Falkirku porazili generála Hawleye, ale stále ustupovali na sever. A pak, 16. dubna 1746, se u Cullodenu střetlo vojsko prince Karla s přesilou vévody z Cumberlandu a se ztrátou 1250 mužů prohrálo. Princ uprchl a já vystřízlivěla. Všichni králové mi byli srdečně fuk, jen jsem doufala, že Jack přežil. Nic víc jsem nechtěla.
A pak jednoho letního večera někdo zaklepal na dveře. Vypadal jako nějaký poduba a táhl z něj alkohol, ale já v něm poznala prince. Několik dní jsme ho skrývali a pak paní navrhla, abychom ho odvezli někam pryč.
"Ostrov Sky bude bezpečný. Může si vzít tvé šaty a předstírat, že je Betty Burkeová. Odvezeme ho na Sky." prohlásila.
A jak řekla, tak se stalo. Zatímco byli pryč, já jsem zůstala doma a víceméně jsem se skrývala. A pak se jedné noci u mého prahu objevil Jack. Ptal se po Floře a já mu všechno vyklopila. Vzala jsem ho dovnitř a ve světle ohně jsem viděla, jak moc se změnil. Vychrtl, zpustl a vůbec na tom nebyl o nic lépe než princ.
"Tady mě čeká jen oprátka. Odpluju do Francie."prohlásil
"A co já?" zeptala jsem se tiše.
Zasmál se jako šílenec. "Jsem troska, Betty, nic víc. Nic pro tebe. Na mě čeká Francie. Ještě vzkážu princi, aby jel se mnou a pak na celé Skotsko zapomenu."
"A co kdyby ses pokusil Angličanům postavit? Shromáždit naše lidi a bojovat dál. Znám je, šli by za tebou. Co se stalo s tím hochem, co mi kdysi připadal jako William Wallace?"
"Wallace popravili!"
"Ale Bruce pak vyhrál u Bannockburnu!"
"Na to mám život moc rád."
"Tak běž," zaječela jsem, "Běž a už se nevracej!"
Chvíli se na mě díval a pak odešel do noci. Nikdy potom jsem ho už neviděla.
Angličané vypátrali podíl paní Flory na útěku prince a odsoudili ji k smrti. Trest byl vykonán v říjnu 1746. Princ se vrátil do Francie. Jestli s ním byů Jack, nebo ne, to už se nikdy nedozvím. Ani mě to nijak moc nezajímá. Angličané se mezitím pustili do totální devastace celého klanového systému. Zakázali kilty, vzor skotské kostky, dudy... Duch Vysočiny pomalu umíral.
Já jsem se uchýlila k Ewenovi a Rosemary, ale kdykoliv vidím ty její oči, vzpomenu si na muže, kterého jsem kdysi milovala. Na muže, který uměl vítězit, ale ne prohrávat. Na muže, který mohl zvrátit osud, ale byl moc pohodlný na to udělat to. Kdykoliv čtu nový zákaz, myslím si, že je to Jackova vina. Nenávidím jeho i prince Karla. Předtím, než přišli se svými velkými plány, jsme žili. Teď živoříme. Kvůli pokusu o osvobození Skotska teď žije Skotsko v ještě větším útisku. Byl to nesmírně statečný, nesmírně romantický a nesmírně hloupý pokus.
 
 

Reklama