Around Lomeril

Dopsáno

11. dubna 2015 v 22:12 | Lomeril
Kudy chodí bludičky už je v mém počítači dopsáno a prchází závěrečnou editací. Výsledek je prozatím 23 kapitol + epilog, 112 stránek a 44 827 slov (což je docela slušné :-) )
Začalo se pracovat na druhém díle, kde uvidíme trochu víc ze světa Podvržených dětí.
A co můžu slíbit do budoucna? (Následují mírné spoilery, nic extra konkrétního, ale přece jen to dám pod perex. Kdo nechcete vědět vůbec nic, nečtětě to.)

Firefox nemůže nalézt server aldorma.snow-fox.cz

17. července 2014 v 23:58 | Lomeril
Stránky Aldormy nefungují a vzhledem k tomu, jak tam bylo v posledních letech mrtvo, se bojím, že je to nastálo.
Vy asi nikdo Aldormu neznáte.
Je to sdílená země několika amatérských autorek, která pro ně ale znamenala opravdu hodně. Téměř všechny jsme se tam "podívaly" - napsaly jsme povídku, ve které jsme vystupovaly jako hlavní postava. Po smrti v našem světě jsme se probudily v Aldormě.
Začalo to tím, že Jackie Decker zadala Eillen povídku na přání, pro kterou Eillen vytvořila Aldormu a příběh, který se stal jejím základním kamenem - Drak v mém srdci. Pak následovalo pokračování, Dračí právo. V tu chvíli vstoupila sama Jackie s třetím pokračováním, Umění odpouštět, a nedlouho poté na žádost Eillen i já s povídkou Cesta zpátky.
Tyhle čtyři povídky sledovaly vpodstatě stejné postavy, ale Aldorma se brzy rozrostla. Přidaly se Mardom, Bilkis, Coleen a Sarah. Velice brzy jsme měly alespoň v náčrtech pokryto nějakých tři sta let historie a dobrých osm generací. Nevím, kolik vzniklo krátkých povídek, ale bylo rozpracováno určitě kolem dvaceti novel.
Od barbarských Karaminských vrchovin přes divoké Borové údolí, zříceninu Petrova kamene, bohatý Dramon, Telmir nazývaný Perla mezi městy, královský zámek Wildaran, vesnici Talron, kde se po desítky let skrývali uprchlíci před režimem, vesnici Hůrka, která se omylem stala centrem mnoha státotvorných událostí, až po sousední království, uhlazený Tristenol, tam všude jsme se podívaly.
Protože se bojím, že Aldorma se nikdy nevzpamatuje, tímhle se chci tak trochu rozloučit se zemí, která mi pomohla ustát hodně nepříjemné události ve skutečném světě.
A hlavně s jejími obyvateli - s Trivetem a Margaritou, královou sestrou a jejím manželem, kteří... ale to by bylo nadlouho. S Caointiorn, dívkou, pro kterou bylo její jméno tak důležité, že jsem ho i v komentářích vždycky psala v plné podobě. S Angusem Clemensem, prokletým princem, a Karol Volanovou, která byla dost hloupá na to, aby se do něj zamilovala. S jejich dcerou Karmen, která zdědila otcovo prokletí a matčin talent zamilovat se do nesprávného muže. S Rebekou Treanovou, princeznou, která pro lásku opustila všechno, co měla. S Ardolem Branganem, kterého vír dějin zanesl tak daleko od domova. S Valerií Rebane, která našla svoje jméno. S Garettem Reou, Garettem s dračími křídly. S Ylvou Rebane, která odešla z domova, jen aby mohla studovat.
A nakonec a především chci poděkovat ostatním autorkám - Eillen McFir, Jackie Decker, Mardom, Bilkis, Coleen a Sarah.
G.R.R.Martin řekl: "Ať si nechají svoje nebe. Až umřu, radši bych šel do Středozemě."
Nebo do Aldormy. Třeba se jednou setkáme u Dračí fontány v Telmiru, až budou kvést třešně.

Sieglinde

3. června 2014 v 22:52 | Lomeril
Příběh Sieglinde je taková moje bokovka. Vracím se k ní, když nemám nic jiného dělat. A o co jde?

Sieglinde nebyla vychována jako ostatní dívky. Nebyla vychována ani jako ostatní chlapci. Její pěstoun ji donutil, aby si osvojila tanec, společenskou konverzaci, šití, vaření, základy šifrování, něco z chemie, jízdu na koni, vojenskou taktiku, střelbu z kuše, luku, muškety i děla, šerm, zápas, a především i ta nejobskurnější odvětví magie. Proč?

Protože její pěstoun, kníže Niels, věděl, že ji nakonec najdou, a po mnoha letech se jeho tušení vyplnilo a oni si pro Sigi přišli. Kdo? Její rodiče, samozřejmě. A protože Sigi je nemanželské dítě, které ale nevzniklo z lásky, nabízí se otázka - proč se vládci dvou nejmocnějších knížectví v Říši vůbec obtěžovali hledat výsledek svého dávného románku? Může být Sigi něco víc?
Na tomto místě většinou autor konstatuje, že hrdinka o tom nemá ani tušení. Bohužel, já to říct nemůžu. Kníže Niels jí řekl všechno, co sám ví. A tak Sigi sice nevidí celou šachovnici, ale může začít hrát. Její rodiče jsou sice nejmocnější kouzelníci v Říši, ale Sigi má pár vlastních figurek - špeha a čaroděje Konráda, celou družinu polovičních čarodějů, a svou vlastní chytrost a odhodlání. Také poslouchala historky knížete Nielse o tom, jak vyrůstal s jejími rodiči, a tak je zná daleko lépe než oni ji.
Jak s tím vším ale souvisí zřícenina starého hradu, kde podle pověsti čeká královna dávné říše na svou pomstu? Dokáže Sigi prokličkovat mezi nástrahami a nezničit při tom všechno, na čem jí záleží?

Vlastně ani nevím, kam to celé míří. Jen vím, že mě Sigi baví. Ona i všichni kolem ní. Kdo ví? Třeba její příběh jednou dopíšu a uvidíte ho tady :-)

I'm alive!

21. října 2013 v 19:45 | Lomeril
Uvažuji, že bych se vrátila. Snažila jsem se založit nový blog pod jinou službou, ale nějak to tam nešlo. Že bych nakonec týden před osmými narozeninami blogu přece jen zase oživila svoje sny?
Zkusím to. Proč taky ne? Jestli to někdo nečte tady nebo tam je přece jedno.
Pro ty, kdo blog znali dříve: hodlám to trochu pozměnit. Nepublikovat povídky jako takové, spíš ukázky a komentáře kolem procesy psaní. Časem možná přibude i pár článků o mých aktivitách ve výcviku a vystavování psů, popřípadě i pár "deníčkových" zápisů.
Pro ty, kdo přišli dnes z nějakého důvodu poprvé: Vítejte. Nečekejte nové články každý den, možná ani každý týden, ale budu se snažit nedostatek kvanitity vynahradit kvalitou.
Pro všechny: Hlavním motorem většiny pisálků je zpětná vazba. Stačí mi, když budu vědět, že moje výplody někdo čte. Za konstruktivní kritiku budu skákat radostí do stropu.
Doufám, že se vám se staronovou Lomeril bude líbit.

Já už to vím...

22. října 2012 v 19:41 | Lomeril

... vím už co to všechno znamená.
Hodně dlouho jsem tu nebyla. Tak dlouho, že mě vyloučili i z AK. Důvody jsou jednoduché.

Už nemůžu psát. Všechno, co jsem za poslední rok napsala, stojí za houby. Postavy ploché a nudné, na pořádnou zápletku by člověk nenarazil. Ne že by nebyly nápady. Cestování časem, invaze mimozemšťanů, budoucnost v totalitním režimu ovládaném fanatickou církví. Měla jsem kulisy, ale chyběl mi scénař a herci. A teď už vím proč.

Vždycky jsem psala o věcech, které jsem chtěla, aby se staly. Když jsem si připadala zrazená a osamělá, napsala jsem hrdinku, která na tom byla podobně, ale našla svou pravou lásku. Psala jsem o změnách, po kterých jsem toužila.
Jenže teď nechci nic měnit. Není to všechno procházka růžovým sadem, ale to nevadí. Poslední rok se počítá k nejlepším obdobím mého života. Nevím, jestli je to ten Velký Šťastný Konec nebo jen konec jednoho dílu a čeká mě další průšvih, ale zjistila jsem, že na tom nezáleží.

V životě se za všechno platí. Dostala jsem příležitost být s někým daleko lepším, než si zasloužím. Cena za to bylo moje psaní. Ale i když mi to bude chybět, příběhy, postavy, napětí, když člověk vymýšlí velké finále, víte co?
Pořád to za to stojí.

Možná se sem vrátím. Třeba se naučím psát jinak. Jak říkám, materiálu mám spoustu. Idony, Tabitha, Bonnie, Nerissa, ty všechny čekají na svou chvíli. Jednou za čas se sem podívejte. Blog určitě rušit nebudu. A možná jednoho dne najdu způsob, jak mít obojí - psaní i realitu.

Velké projekty, které tu najdete

18. dubna 2012 v 22:51 | Lomeril

Lovci Prokletých - Svět, ve kterém upíři a vlkodlaci fungují poněkud jinak, než jsme zvyklí. Nejsou to nepřátelé na život a na smrt, ale spojenci. Nejsou to jen lovci, ale i kořist. Nejenom nestvůry, ale i hrdinové. Krásní i oškliví, dobří i zlí, stateční i zbabělí, silní i slabí. Možná se v některém z nich poznáte.

Krev na sněhu - Zdá se, že když jsou cizí světy v ohrožení, volá se někdo z toho našeho. Ale co se stane, když tam přistane jedna bláznivá amatérská spisovatelka? Kam se postaví ve sporu krále a jeho bratra? Co znamenají slova mrtvé vědmy? Najde Tara cestu domů?

Vae Victis - Svět, jak jsme ho znali, skončil. Lidské výtvory se obrátily proti nim a po Válce lidstvo přežilo jen v podobě malých oddělených skupinek, přežívajících z milosti vítězů. Většina lidí si oddechla, že zabíjení skončilo, a snaží se budovat. Jenže ne všichni se smířili s porážkou.

Děti Birlenu - Starší projekt, povídky tedy kvalitou odpovídají spisovatelským začátkům. Příběhy ze země, kde se ještě prohánějí barbaři a pouštní národ Rocolů nepřestává bojovat o svou svobodu.

Copak jmelí, ale Lomeril

30. prosince 2011 v 22:30 | Lomeril
Vcelku se nic neděje, ale chci sem aspoň něco napsat, abyste věděli, že stále odolávám lákání Nuseláku, do Bohnic mě ještě nedovezli a na blog jsem nezanevřela.

Děje se hodně věcí, svátky, zkouškové a podobně. To by ale takový problém nebyl, protože tvořím o sto šest. Jen zatím nic do publikovatelného stavu.
O Zlaté bráně jsem tu už mluvila. A víte co? Ona to asi ani Zlatá brána nebude. Zatím je plánovaný název Devátý kámen. Příběh prochází určitými změnami, mazáním a přidáváním postav a zásadními změnami, co se týče směřování. Ale tentokrát mám i pomoc a kritika, který mě snad u psaní udrží, než to dodělám. Jen abych připomněla, povídka se zabývá dnem, kdy se fantazie stala realitou, a jeho následky. Vysoce normální, až dursleyovsky normální novinářka Tabitha je vtažena do víru událostí, ale zdá se, že v něm hraje větší roli, než se na první pohled zdá.


"Proč?" přerušila ho. "Proč jste nás sem vytáhl?"

"Jak jsem říkal, kvůli Glorii a Warrenovi a jeho menhirům. Abychom zjistili, co se tu vlastně děje. A pokud možno to zastavili," oznámil Langford vážně.

Tabitha nevěřila svým uším. Zdá se, že bláznivý spisovatel se rozhodl, že si zahraje na jednoho ze svých románových hrdinů. Jenom nechápala, proč by to vůbec měl chtít zastavit.

"Zastavit?" zvolal Bradley. "Tohle je jedna z nejúžasnějších věcí, jaká se v historii lidstva stala. Samotná existence těch tvorů je zázrak."

"Já myslela, že to je to, o čem vy lidi sníte," dodala Tabitha jedovatě. "Nebo ne?"

"Ne," odpověděl Langford dokonale vážně. "O tom nesníme. Krása draků a fénixů a všech jim podobných spočívala právě v tom, že nebyli skuteční. Proč jsme si vybírali za své hrdiny čaroděje a upíry a vlkodlaky? Protože jsme je neznali a v naší fantazii mohli být čímkoliv, co jsme chtěli. Nepsali jsme o svých sousedech, protože soused nevyvolá stejné pocity jako faun. Sousedy známe, o těch číst nechceme. Jenomže co teď, když je faun degradován na souseda?"


Aniž bych dopsala Devátý kámen, už se tvoří pokračování. Hlavní hrdinkou je dcera někoho z prvního dílu. Z nějakého důvodu to vzniká anglicky, ale budu to zase překládat. Já a moje hlava...


"Are you all right?" Nerissa asked. We were used not to ignore these things like sudden shudders, dropping things, tics et cetera. They could mean anything from a random premonition to a beginning of demon possession, so they deserved our attention.

Visions of someone's past or future or whatever the vision was at the point I had seen it shouldn't be ignored either.

"Nerissa, is it possible to become a psychic at our age?" I asked straight out.

She frowned and looked at me questioningly. She and her boyfriend Jared specialized in psychic powers and as far as I knew, they were good. Very few people would guess, that underneath Nerissa's blonde hair and fashionable clothes worked one of the best brains I've ever met.

"I don't know," she said slowly. "But I'll ask Jared. What kind of psychic?"

"I'm not sure."


Dál se pracuje na pokračování Vae Victis, je to zatím jen jednorázovka z pohledu nové postavy. Také vzniká anglicky, také se bude překládat a ještě to nemá jméno.


"Slavers," whispered Becky like she still couldn't believe it. "The world has ended and they still look for profit."

"I guess we all try to survive," said Ewan Miller. "They just picked up a little more disgusting way to do it."

Finn chuckled, but Becky nudged him in the ribs. "Behave yourself," she hissed.

"What's the joke?" asked offended Ewan.

"Just the way you assume everyone's trying to survive," said Finn, but he suppressed the laugh this time.

"Oh, don't mind him," grunted Becky. "He just enjoys pissing people off. Especially depressed and lonely people," she added with a pointed look in Finn's direction.


Poslední projekt je lehce dystopická "sci-fi". Náčrt ještě není hotový, ale inspiraci jsem pobírala z klášterních škol, indického kastovního systému, série Hunger Games a knihy Inkarceron, kteoru právě čtu. Když pevně zavedený složitý systém znamená pro zemi vše, co se stane s těmi, kdo se mu postaví?


"Měla jsem to být já," hlesla Ariavne provinile.

"Ty ses přece nevloupala do pracovny slečny Bilmy," připomněla jí Parvana. A měla by sis to zapamatovat, dodala v duchu. Jestli ti něco uklouzne, dělala jsem to všechno zbytečně.

Ta slova jako by do Ariavne vlila nový život. "Poslouchej," naklonila se dopředu, "dostala jsem se do Administrativy. Možná se mi povede tě odtamtud dostat."

"Do té doby už budu mrtvá," zavrtěla Parvana rezignovaně hlavou.

"Musíš se udržet naživu. Nemám tušení, jak to ve Slumu chodí, ale určitě se ti povede někoho přesvědčit, aby ti pomohl. Vydrž, já něco vymyslím," slibovala Ariavne.

"Než se dostaneš na místo, kde doopravdy něco zmůžeš, bude to trvat léta," namítla Parvana. "Život takových jako já se ve Slumu počítá na hodiny."


To je ode mě asi tak vše. Jakmile projdeme první kapitoly Devátého kamene, snad sem něco přihodím.

Vánoční talkshow podruhé

24. prosince 2011 v 0:17 | Lomeril
Zase po roce jsme se sešli ve studiu Lomeril. Opět tu místo povídky máme sesazené nejrůznější hrdiny, kterých se můžete ptát na nejrůznější zvídavé otázky. Odpovídáme všem a skoro na všechno. A kdo že to jsme my?

Já, Lomeril První.

Ze světa Lovců prokletých: Rafael Costa, Nancy Rabnottová, Ryan Felton, Frank Aubrey, Sandra Leddinová, Ivy Jeffersonová, Diego a Ines Ramirezovi, Calvin Bailey, Carey Sullivan, Diana Harrisonová, Ian Brocklehurst, Leslie Carter, Erica Lyndham-Jonesová, Lynn Wilsonová

Z Krve na sněhu (speciál pro pamětníky): Tara a Corann z Rícasealu, Eoghan, Brenna, Raitefían (Fian)

Z Vae Victis: Seržant Finley Wallace, Rebecca Nemorayová, Ray Collins, Philip King, profesor William Lyttle, Grant Kennedy

Letos je tu navíc ještě jedna možnost - postavy na přání. Tři lidé mohou požádat o jednu postavu, která ve výběru není, může se jednat o jakéhokoliv člověka, upíra nebo vlkodaka mého stvoření. Ráda je přizvu a zapojíme je do debaty.

Těšíme se na vaše dotazy.

Kamera, klapka aaa... Akce!

Vrátíte se?

15. prosince 2011 v 16:39 | Lomeril
Jak si asi mnozí všimli, nedávno se znovu rozmohla debata na téma Autorský klub, kdo tam patří a nepatří a co s tím. Ozvaly se i hlasy, které volaly po podobné čistce, jaká už jednou proběhla. A mě napadlo, jestli bych byla vyhozena z AK jako dřív. Nejsem originální, nejsem zajímavá, nemám návštěvnost. Jsem jen jeden z dalších amatérských spisovatelů, co se snaží podělit se s lidmi o tom, co se mu přehrává v makovici.
Tedy za předpokladu, že by se členstvem AK znovu přehnal hurikán Standa a já bych mu padla za oběť, zůstává jedna otázka - vraceli byste se sem? Kdyby se jméno Lomeril už neobjevovalo na titulce, naťukali byste do příslušného okénka tu adresu sami od sebe? Vím, že mám blogy, které sleduji a budu sledovat, klub neklub. A pak jsou takové, kam kliknu jen kvůli zajímavému nadpisu mezi "Blogy Autorského klubu", které se ještě nepropracovaly do složky záložek. Potom se děsím, že ve chvíli, kdybych z AK zmizela, neštěkne po mě pes.
Tohle nemá být úvaha na téma, co pro mě AK znamená, ani to neznamená, že jsem v klubu jen kvůli výpisu na titulce (i když to je příjemný bonus). V podstatě to s klubem jako takovým nemá nic společného. Je to otázka tohoto blogu. Má vůbec pravidelné návštevníky? Nebo jen náhodně zaváté poutníky? Jsou lidé, kteří by se sem vraceli i kdyby to byl ten nejzapadlejší kout internetového vesmíru? A pokud ne, má vůbec cenu pokračovat?
(Neděste se, že bych se chystala blog rušit. Jen tempo přibývání článku asi trochu zpomalí, protože došlo k určitým zásadním změnám a já nemám tolik času na psaní a blogování.)
Všechny kultivovaně vyjádřené názory, i ty negativní, jsou vítány.

Edit: Jsem lama. Jedna z odpovědí ankety má znít "Příležitostný návštěvník - když mě zaujmeš na titulce", ne pravidelný. Omlouvám se, parazitologie mě připravuje o příčetnost.

Vyznání

8. prosince 2011 v 14:27 | Lomeril

Mám vás ráda.

Jste to jediné, co stojí mezi mnou a okolním světem. K vám utíkám, když jsem smutná nebo rozzlobená. U vás nacházím úsměvy, když mi ty moje došly. Obejmete mě, když to potřebuji, a ve vás nacházím sílu čelit dalšímu dni. Vypořádáte se se vším zlým, co přichází z okolí, a můžu vás obvinit z čehokoliv, co mě napadne. Jste můj štít, můj vlnolam, moje útočiště. Nikdy mě neopustíte, i když o vás ostatní mluví s despektem, někdy i nenávistí, protože já vás nenechám. Kde bych byla bez vás? Každý by mi viděl až na dno duše a takový život se žít nedá.

Kolikrát už jste mi zachránily přátelství, když jsem se místo křiku usmála vaším úsměvem, schovala se za vás a dokázala přestát bouři? Nejen že mě chráníte před světem, chráníte i svět přede mnou. Schováte žárlivost a pomůžete mi najít přející úsměv, který bych v sobě jinak přehlédla. Nutíte mě nastavovat světu dobrou tvář, na kterou bych jinak zapomněla, protože ta zlá se dere vší silou na povrch. Jste součástí mě a tak, když si vybírám, kterou z vás si nasadím dnes, vybírám si, jakou část ze sebe ukážu lidem. A právě tahle možnost volby ze mě dělá člověka.

Mám vás ráda, moje masky.

6 let blogu

27. října 2011 v 22:18 | Lomeril

Dnes je velký den. Tento blog má dnes 6 let od zveřejnění prvního článku. Než se tedy pustím do velice obsáhlého přehledu celé historie mé tvorby a tohoto blogu (což je v podstatě to samé), ráda bych vám položila pár otázek. Kdy a jak jste na blog narazili? Co vás zaujalo natolik, že jste se vrátili? Jakou povídku nebo postavu jste si oblíbili?

A teď už něco o tom, co že se tu posledních šest let dělo

Zlato a stříbro

7. září 2011 v 13:11 | Lomeril
Tak jsem si hrála a stvořila jsem video, mapující krátkou lásku Anguse Clemense a Karol Volanové. Původně jsem chtěla udělat video delší a rozšířenější, zahrnout i vedlejší postavy typu Rebeky, Ardola nebo manželů Rawneových, ale nakonec jsem se rozhodla, že prosté trio Angus - Karol - Loqar Niman postačí.
Povídku najdete na stránkách Aldormy.
Zde je výsledek:

Řekli slavní, tentokráte netradičně

22. července 2011 v 14:01 | Lomeril
Lomeril si trochu hrála a napadlo ji spojit klasickou českou moudrost a její tři oblíbená díla. A výsledek? Pod perexem.

Deník morfologa

8. července 2011 v 17:16 | Lomeril
Letošní letní zkouškové jsem završila obávanou zkouškou z Morfologie živočichů. Tento předmět zahrnuje základní srovnávací anatomii - tahle kost je u žraloka tady, ale u hada už tady a dělá něco úplně jiného; ontogenezi - tenhle orgán se vyvinul z tohohle shluku buněk - a podobně.
Začala jsem koncem června, vyzbrojena učebnicí pánů Gaislera a Zimy a druhou pana Kenetha Kardonga (kterou jsem otevřela slovy jednou), plus skripty pana Ročka. Vrhla jsem se do toho a týden a půl jsem zůstala zahrabaná v žaberních obloucích a tepnách, všech možných i nemožných pleurách a podiích. Psala jsem si reportáž o svých duševních pochodech (nebo spíš o nesouvislém duševním poskakování). Nebojíte se nahlédnout do pološílené mysli studenta biologie? Jste vítáni.

Vstávej, múzičko, holala

29. května 2011 v 23:58 | Lomeril
Kombinace Within Temptation, Poets of the Fall, klasického westernu, Písně ledu a ohně a lehce brakovitého fantasy seriálu nezklame. Pro mou múzu to zafungovalo jako elixír života.
Neříkej mi pravdu mi dává zabrat. Už jsem začala povídku přepisovat po šesti hotových stránkách. I po dvaceti. Po padesáti jsem se do toho pustila poprvé. Velká část z dotyčných padesáti šla prostě pryč a musím říct, že zrychlení tempa mi prospělo. Teď jsem konečně dokončila (do šuplíku) první část, která dějově pokrývá celý plán původní povídky. Poplakala jsem si nad vlastními postavami (no tak, přece jste ode mě nečekali bezpodmíněčný happyend), čímž jsem se znovu diagnostikovala jako magora první třídy. Chudákům jim zničím život a ještě nad tím brečím jako želva.
Problémem ovšem je, že teď se chystám vkročit do části děje s velkou cedulí Hic sunt vampires, protože to je tak všechno, co o něm vím. Jasně, tuším, kdo tam má na konci dostat nakládačku, ale jak k tomu dospějí, to je i pro mě hádankou.
A to bych se prosím měla učit jak mourovatá.
 
 

Reklama