Epilog

8. února 2016 v 15:06 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Tak a je to. Příběh dopsán, děkuji všem, kdo se dostali až sem. Druhý díl je prozatím v nedohlednu, ale stát se může všechno :)


Až se vrátím z konce světa a ví Pánbůh kde to je
jako barbar z Martiniku, jako vítěz bez boje,
až si doperu svý prádlo, až konečně domelu,
až se vrátím z konce světa, sem do svýho hotelu.
(Robert Křesťan - Krvavá Marie)




Laura se vznášela ve tmě. Svým způsobem to nebylo špatné, chvíli nebýt. Jen kdyby pořád neměla pocit, že zapomněla na něco důležitého.

Avalon. Brána.

Samozřejmě. Takže zásadní otázka zněla - kde jsem?

Ve tmě. V tichu. V teple.

Někde v dálce slyšela hlasy. Rozeznala Cynthii a Orlu a vzápětí Neila. Usmála se ve svojí tmě, protože to znamenalo, že to dokázala. Vrátila se.

Tys to věděla, mami. Věděla jsi, že je to možné, a dokázala jsi to taky. Díky, žes mi to řekla, vzkázala v duchu matce. Možná byla dost blízko smrti na to, aby ji matka slyšela.

Teď mluvil Rémy. Pak Orla říkala něco o Floridě a Laura už se nevznášela, ležela na posteli.

"Hlavně musíme najít místo někde mezi lidmi, kde můžeme zůstat, dokud nenajdeme ten Armandův bunkr," řekla Orla.

Takže se nakonec přece jen vracím mezi lidi. Tomu se říká náhoda.

S námahou otevřela oči a zjistila, že leží v nepříliš útulné neznámé místnosti. Ostatní čtyři seděli na posteli kus od ní a očividně o něčem diskutovali. Neubránila se úsměvu, když je viděla.

"A kdo asi tak schová bandu jako jsme my?" rozčilovala se Cynthia. "Nikdo z nás se nezvládne v lidském světě pohybovat nenápadně."

"Já ano," řekla Laura.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama