22. Vyvrhel

31. ledna 2016 v 12:08 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky


Pokud máte rádi Cynthii, bude se vám tahle kapitola líbit.

Ráno odplouvám

od rajských vod Cartageny

od bájných bran inferna

vděčný a smířený.

(Robert Křesťan - Infiela)




Cynthia zaúpěla a pomalu se vyhrabala na nohy. Ještě než se jí povedlo se posadit, nějaký elf po ní sekl mečem. Instinktivně se odkulila a sáhla po vlastní zbrani. Najednou jako by viděla svět přes červený filtr, což znamenalo, že se přeměnila v démona bitvy. Měla tuhle drobnou změnu ráda. Díky tomu se mohla soustředit jen na to, co měla před sebou, a poměrně úspěšně ignorovat svoje emoce. Druhou ránu už zachytila svým mečem a pomalu se hrabala na nohy, zatímco odrážela další útoky. Naštěstí to byl jen jeden elf, ostatní tři zírali na Bránu jako u vytržení.

"Tak pojď," zabručela Cynthia. "Mám den blbec a potřebuju zvednout náladu."

Při přeměně ustoupily do pozadí všechny emoce kromě vzteku. Ten cítila mnohokrát zesílený a teď by byla rozzuřená k nepříčetnosti i bez přeměny. Když Laura odcházela na Avalon, nemohla s tím udělat vůbec nic, a ta bezmoc ji přiváděla k šílenství. Naštěstí tu měla čtyři kandidáty, na kterých si mohla svoji frustraci vybít.

Smrt prvního elfa, kterého skoro přeťala vejpůl, vzpamatovala ostatní tři, ale to už Cynthia byla mezi nimi a druhého probodla, než se stačili vzpamatovat. Skoro litovala, že si nevzala sekeru, ta by se pro její rozpoložení hodila víc než meč. Neměla náladu na precizní šerm, spíš chtěla do někoho mlátit pořádně těžkým kusem železa.

Vykryla výpad jednoho elfa a vrazila tomu druhému loket do obličeje, když se ji snažil popadnout. Uslyšela křupnutí a spokojeně se ušklíbla. Ještě vykopla nohou naslepo někam do míst, kde elfa tušila, a kupodivu trefila jeho koleno. Využila chvilky klidu a soustředila se na posledního protivníka. Naznačila výpad shora a na poslední chvíli švihla mečem v širokém oblouku a udeřila ho do boku. Zapotácel se a upadl, ale to už tam byla Cynthia a zarazila mu meč do krku.

Obrátila se k poslednímu, který se krčil na zemi. Obličej měl zalitý krví a tvářil se vyděšeně. Možná byl mladý, u elfů se to těžko poznalo.

"Milost," zaprosil.

Cynthia si vzpomněla na ta léta, kdy sledovala, jak se elfové nerozpakovali sbírat z bojiště těžce raněné, dobíjet ty, co se nedokázali bránit, a chytat i malé děti, když jim přišly pod ruku. U makhai se častěji než u jiných bytostí stávalo, že se děti o slunovratu vyplížily z Útočišť za dobrodružstvím a Cynthia moc dobře věděla, kolik se jich nevrátilo.

"Milost," zaprosil elf znovu, silněji. Nejspíš si její nechápavý údiv vyložil jako soucit.

"A proč jako?" zvedla obočí a podřízla mu krk.

Pak se narovnala a rozhlédla se. Kolem Brány se vytvořila bariéra ze zlatého světla, která, jak zjistila, když na ni zkusmo hodila kamínek, byla neprostupná.

Zvládly jsme to, pomyslela si nevěřícně a uvědomila si, že teď musí sejít dolů a čelit ostatním.

Klusem se vydala do lesa. Ať už se stane cokoliv, aspoň je Brána zavřená. Proplétala se mezi stromy a uvědomila si, že hřmění ustalo. Elfům ale jistě brzy dojde, že mají na ostrově nezvané hosty. Doufala, že bude mít Rémy dost rozumu na to, aby loď připravil k vyplutí.

Cesta dolů se jí zdála neskutečně krátká, do zátočiny, kde nechaly člun, vstoupila, když už vycházelo slunce. Jenže člun nebyl prázdný, seděl v něm Rémy. Když zvedl hlavu a ona uviděla zklamání v jeho očích, zastyděla se.

Odpustíš mi to? Dáme to ještě někdy do pořádku? napadlo ji.

"Co se stalo?" zeptal se tiše.

"Brána je zavřená. Musíme rychle vypadnout," řekla a naznačila, že by ráda spustila člun na vodu. Rémy ale dál seděl na svém místě.

"Kde je Laura?"

"Přesně tam, kde chce být. Prosila mě, ať jí pomůžu."

Rémy se tvářil, jako by nevěřil svým uším. "Jak jsi mohla?" zavrtěl hlavou. "Jak jsi to sakra mohla udělat? Měli jsme dohodu! Proto se dělalo to pitomé losování, aby nikdo z nás nerozhodoval za druhé!"

"Tohle rozhodla bludička, ne já."

"Jistě, ty jsi v tom nevinně!" rozkřikl se Rémy.

"Nejsem!" štěkla zpátky. "Ale jestli o tomhle budeme ještě chvíli krafat, tak elfové tvojí milovanou loď rozstřílí na hadry! Musíme vyplout - hned!"

Výhrůžka na adresu Melusine Rémyho probrala a pomohl ji dotáhnout člun na hladinu a doveslovat k lodi. Vyšplhali se na palubu a ještě než se stačila rozhlédnout, někdo ji chytil za košili a přirazil na stěnu kajuty.

"Kde je?!" zahulákal jí Neil zblízka do obličeje.

"V Elfii," odpověděla Cynthia popravdě. "Sama to tak chtěla."

Neil si ji chvilku prohlížel, jako by hledal známky neupřímnosti, a pak ji pustil a ztěžka se posadil na zem. S pootevřenými ústy vytřeštěně zíral do prázdna, jako by nechápal, co se kolem něj děje. V jedinou chvíli mu celý svět přestal dávat smysl.

Cynthia viděla, jak se k ní blíží Orla, a ten výraz znala. Když člověk vyrůstal mezi makhai, poznal, že se někdo někoho chystá praštit.

"Nedělej to," varovala ji. "Vrátím ti to."

"Co když je mi to jedno?" zvedla Orla vyzývavě bradu.

"Nestojí ti to za to." Všimla si, že Rémy už rozpohyboval posádku. "Jestli to umíš s lodí, měla bys přiložit ruku k dílu. Elfové už ví, že tu jsme, musíme zmizet."

Orla chvíli zvažovala svoje možnosti a pak se připojila k posádce. Za chvíli už Melusine manévrovala ven ze zátoky a pryč od ostrova. Cynthia se s povzdechem posadila vedle Neila a věnovala poslední pohled zavřené Bráně na kopci.

Hodně štěstí, bludičko, pomyslela si.

Když se vzdálili od ostrova, opřel se jim do plachet vítr a začali nabírat rychlost. Přesně v tu chvíli se ozval křik hlídky: "Loď na obzoru!"

Cynthia vyskočila a vrhla se k zábradlí. Z přístavu vyplula elfí loď a cíleně se vydala za nimi. Musela mít na svojí straně nějakou magii, protože vzdálenost mezi ní a Melusine se povážlivě zkracovala.

"Já se o to postarám," ozvalo se za Cynthií. Neil vrhl po Avalonu poslední zuřivý pohled a pak odkráčel do podpalubí. O chvilku později se nad elfí lodí začaly stahovat mraky a během minuty se nad ní rozpoutala bouře, jakou Cynthia ještě neviděla. Blesk stíhal blesk, loď se točila v tornádu z vody a větru a, pokud dobře viděla, z černých mraků pršely kroupy.

Za pět minut šla loď ke dnu. Cynthia uvažovala, kolik energie to muselo Neila stát a jestli se to vůbec dá přežít.

Jestli se ten zduhač zabil, tak mě Laura přijde strašit, uvědomila si a rozeběhla se do podpalubí.

Neil ležel na posteli a lapal po dechu. Vlasy se mu potem lepily na čelo a vypadal, že nedokáže ani vstát.

"Jsi v pořádku?" zeptala se Cynthia.

Podíval se na ni a ona si všimla, že se mu na tváři mísí pot a slzy. "Fyzicky ano," prohlásil.

"Nemusíš se zničit kvůli tomu, co udělala," upozornila ho.

"Co ty o tom víš?" odsekl.

Vzpomněla si na Carlose, svojí první lásku, jak společně šplhali po útesech na Tintagelu a bavili se tím, že cvrnkali pecky z třešní na cíl. Jak se společně dívali z hradeb na moře a on smál, když mu vyprávěla, že bude první makhê, které svěří velení nad Útočištěm. Na jeho poslední pohled, než se on i elf, se kterým bojoval, zřítili z útesu vstříc zubatým skalám a smrti.

"Jasně," zabručela. "Já jsem makhê, co o tom můžu vědět?"

Otočila se a nechala ho tam, ať si truchlí sám, když mu to dělá dobře. Ona sama odešla do svojí kajuty a zavřela za sebou dveře. Další skoro dva dny odtud vycházela jen na jídlo, aby se nemusela nikomu dívat do očí. Brousila a ošetřovala svoje zbraně, do omrzení trénovala výpady a manévry, jen aby zahnala vzpomínku na Lauřiny oči, než se Brána zavřela, na Carlosovu ruku, která se k ní natáhla, než spadl, a na vrásky, které se vytvořily kolem Rémyho úst, když na ni čekal.

Byla jsem pitomá, když jsem si myslela, že by to mohlo vydržet, říkala si během dlouhých hodin dobrovolné samotky. Ostatní bytosti se s makhai nepřátelí. Tak to prostě je, nemá cenu nad tím mudrovat. Jsou rádi, když pro ně umíráme, a stejně rádi nás ignorují, když s nimi žijeme. Udělala jsem to, co bylo správné, a oni mě za to budou nenávidět. Tak to chodí.

Před večeří druhého dne jí někdo zaklepal na dveře. Když otevřela, ocitla se tváří v tvář Saídovi.

"Blížíme se k Charybdě. Je čas se jít připoutat," oznámil jí a vyhnul se jejímu pohledu.

Beze slova prošla kolem něj a vydala se do kapitánské kajuty. Jako by pro ostatní neexistovala, jen občas se po ní otočil někdo z posádky a zašeptal něco sousedovi. Nevšímala si toho, byla na šepot kolem sebe zvyklá. Všichni makhai byli zvyklí, že jim nikdo nic neřekne do očí.

V kapitánské kajutě ignorovala Neila a Orlu, kteří už byli připoutaní na svých místech, a vybrala si sedadlo nejdál od nich. Pořád tam stálo pět míst, takže až si Rémy sedne vedle Orly, zůstane mezi ním a Cynthií mezera, kde měla být Laura.

O to víc ji překvapilo, když Rémy přišel, zapečetil dveře a usadil se přímo vedle ní.

"Co děláš?" zeptala se ho.

"Jdu se přivázat, abych se nezabil, až nás vcucne mořský vír," prohlásil a soustředil se na svoje přezky.

"Ale proč tady?"

"Je tohle poslední hloupá otázka, malá makhê, nebo máš nějaké v zásobě?" zvedl obočí a v tu chvíli to byl ten starý Rémy, kterého znala.

Loď se otřásla a do oken udeřila voda.

"Ach bože," zaúpěla Orla.

"Nenávidím tě," oznámila Cynthia Rémymu.

"Kecáš," odvětil.

Jak se nořili do tmy, ucítila, jak někdo sevřel její dlaň. Napadlo ji, že by se měla vyvléknout, protože tohle nemůže vydržet a čím déle bude předstírat, že ano, tím těžší to nakonec bude. Ale neudělala to.

A tak se stalo, že se makhê a selkie řítili do hlubin ruku v ruce.



***



Charybda je vyvrhla do jejich světa a vydali se na smutnou cestu na Tintagel. Ani Cynthia, ani Rémy nemluvili o tom, jak Charybdou propluli, a ona ani nechtěla. Jednou, až bude chvíle klidu, slíbila si.

Každou hodinou, kdy se blížili k Útočišti, byla neklidnější. Vyjde to? Bude tam? Dokázala to?

Konečně zaslechla kýžené země na obzoru a vyběhla na palubu. Nahnula se přes zábradlí a hypnotizovala ostrov v dálce. Rémy se rozhodl, že se vydá na průzkum, natáhl si tulení kůži a skočil do moře. Vrátil se asi za hodinu a už když vyšplhal na palubu, věděli, že něco není v pořádku.

"Nad pevností vlaje zástava Vyjednavačů," oznámil. "Možná bude lepší, když zakotvíme na druhé straně ostrova a nejdřív zjistíme, co se vlastně děje."

Rozkázal, aby Melusine drželi z dohledu, a v noci, bez světel, vypluli. Naštěstí Rémy znal vody kolem Tintagelu jako svoje boty a nemuseli se nočního přistání bát. Cynthia, Orla a Neil stáli s ním na kapitánském můstku a upírali svoje pohledy k ostrovu.

"Podívej," ukázala Cynthia. "Tamhle hoří oheň."

Rémy poslal Saída na výzvědy a ifrít se vrátil s informací, že na pláži je stan a oheň a kolem toho se pohybuje Armand Latier.

"Může to být past," varoval Neil. "Vyjednavači nejspíš převzali kontrolu nad pevností a nevíme, jestli v tom Armand nejede taky."

"To nezjistíme, dokud s ním nepromluvíme," odvětila Orla. "Půjdeme jenom my čtyři a když to bude vypadat podezřele, Saíd může odvézt Melusine do bezpečí."

Nikdo se s ní nehádal a za půl hodiny už Cynthia vyskočila na pevnou zem. Ucítila nesmírnou úlevu. Tintagel, ať už se tam k ní chovali jakkoliv, byl jediný domov, který znala.

Armand zrovna přikládal na táborák a když je uviděl, potěšeně se usmál. "Tak jste to zvládli. Výborně. Je Brána zavřená?" zeptal se.

"Je. Laura to udělala," odvětila Orla chladně.

"Ta holka je celá matka, stejně umanutá. Musela se nějak dozvědět o tom Michaelině šíleném nápadu," zavrtěl Armand hlavou a z nějakého nepochopitelného důvodu vypadal, že má výbornou náladu.

Cynthia se rozhodla, že je čas přestat s tajemstvími. Ať už Lauřin pokus dopadl jakkoliv, teď mohla s pravdou ven. "Měla Michaelin deník," prozradila mu. "Tam se všechno dočetla."

"No jistě," zasmál se Armand a dál upravoval oheň. "To vysvětluje všechno."

"Jak komu," řekl Rémy. "My tři netušíme, o čem je řeč."

"Lauřina matka věřila, že bludička dokáže najít cestu domů odkudkoliv. Měla teorii, že když má kámen z určitého místa, dokáže se tam přenést odkudkoliv. Třeba z Avalonu."

Neil zvedl hlavu a v obličeji se mu zračila naděje. Orla si přikryla ústa rukou a Rémyho pohled zabloudil k Cynthii, která se na něj omluvně usmála.

"Takže proto chtěla zavřít Bránu. Myslela si, že to přežije," zamumlal.

"Myslela si, že to dokázala už její matka, jen ji trefili šípem, než se teleportovala, a umřela dřív, než to stačila někomu říct," dodala Cynthia.

"Tys o tom věděla?" zeptal se Rémy.

"Jak jinak by mě přesvědčila? Měla ten kamínek z Tintagelu, sázela na to, že se zvládne vrátit sem. Ale slíbila jsem, že vám nic neřeknu, abyste si nedělali falešné naděje..."

"Kašlete na to!" přerušil je Neil zoufale. "Jak to dopadlo? Je tady?"

Všechny hlavy se jako na povel obrátily k Armandu Latierovi, který se vyhnul jejich pohledům. Cynthie se zmocnilo hrozivé tušení. Já jsem to věděla, nemohlo to nikdy fungovat. Ona sama věděla, že ta šance je mizivá.

Armand beze slova odhrnul vchod do stanu a naznačil jim, ať vstoupí. Ukázalo se, že stan jen kryje vchod do útulné jeskyně. U zadní stěny bylo zařízené jednoduché lůžko. Vedle něj seděla černošská dívka, asi třináctiletá, a odložila knihu, aby je uvítala.

Postava na lůžku by se dala splést s mrtvolou, kdyby se občas téměř neznatelně nenadechla. Vypadala jen jako stín svého dřívějšího já, šedivé tváře propadlé, mastné vlasy sčesané dozadu, rty bledé, ale byla to rozhodně ona.

Laura Kentová se přece jenom vrátila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama