21. Zpátky na začátek

6. ledna 2016 v 15:02 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Všem čtenářům přeji všechno nejlepší do nového roku 2016 a jako trochu opožděný vánoční dárek přináším asi nejdůležitější kapitolu povídky
Lomeril


Noční ticho tříští hlasy, co mi rozrývají týl,
čeká nás poslední ráno a mě aspoň tisíc mil
(Robert Křesťan - Čeká nás poslední ráno)




Když procházela chodbou směrem na palubu, na opasku pouzdro se Sig Sauerem, nabitým stříbrem, uvědomila si, že dveře do Neilovy kajuty jsou pootevřené. Ležel natažený na zádech, jedna ruka mu sklouzla z postele a na podlaze se válela kniha. Lampa u jeho postele svítila, očividně usnul uprostřed čtení.

Musel už být vyčerpaný, pořádně nespal jak dlouho. Naposledy když jsem se u něj zapomněla...

Chvilku tam postála a snažila se zapamatovat si ten pohled. Vypadal jako poslední oáza klidu a míru. Vklouzla dovnitř a zhasla lampu, než se vyplížila ven.

Cynthia už všechno zařídila, na vodě byl spuštěný člun a v něm naložený pytel se stříbrným řetězem. Laura si zkontrolovala, že má u boku pistoli a na krku kamínek z Tintagelu, který pro ni Neil zapletl do náhrdelníku. Potom slezla do člunu a střídaly se s Cynthií u vesel, dokud se nedostaly do sousední zátoky, kde se dalo vylézt na břeh.

Dostala za úkol nést řetěz, zatímco Cynthia postupovala s taseným mečem a hlídala. Laura si zatím připadala, jako kdyby nesla kříž na Golgotu. Postupovaly nejdřív hustým lesem, pomalu, opatrně, možná až zbytečně obezřetně, protože kromě jednoho jelena nepotkaly ani živáčka. Největší nepřítel byl hustý podrost a prudký kopec nahoru. Cesta se zdála nekonečná, i když Laura nevěděla, jestli je to kvůli terénu, tomu, co ji čeká na konci, nebo skutečné délce. Nakonec vyfuněly až na kraj lesa, kde se zastavily a prohlédly si planinu před sebou.

Vrcholek kopce byl holý, jen uprostřed stály tři kameny, tvořící něco jako veřeje. U paty jednoho z nich seděla a podřimovala dvoučlenná stráž. Když se Laura dívala kolem nich, viděla zase jen kopec, les na druhé straně nebo nebe, které bledlo blížícím se svítáním, ale když se podívala skrz Bránu, viděla zvlněnou krajinu, protkanou občasnými lesy, která se táhla zdánlivě donekonečna.

Elfie...

"Stráž není problém, zlikviduju je, ale musíme počítat, že na druhé straně Brány budou další dva," zašeptala Cynthia.

"Zvládneš je všechny?" zeptala se Laura.

Makhê ukázala zuby v úsměvu, který ze všeho nejvíc připomínal hladového vlka, a její oči změnily barvu na krvavě rudou. "Za co mě máš? Vyběhni za mnou, až na tebe mávnu."

S tím se dala do klusu. Dřímající strážní se probudili až když od nich byla na pár kroků. Než stačili cokoliv udělat, podřízla jednomu hrdlo. Druhý sáhl po signálním rohu, ale Cynthiin meč mu probodl srdce, než ho zvedl ke rtům. Ani se nezastavila, aby se ujistila, že jsou mrtví, proskočila Bránou a zmizela Lauře z očí. Během minuty se zase objevila a zamávala na ni.

Poslední úsek přes holé pole k Bráně byl nejhorší. Laura měla nohy jako z olova a hlavou se jí honilo, co všechno se může pokazit. Co když to nejde? Co když dostanu šíp mezi lopatky, než to stačím vyzkoušet? Co když Armandovo zavírání Brány nebude fungovat?

Co když už nikdy neuvidím tátu? A babičku a Amy a Joshuu a Rémyho a Orlu? Co si budou myslet, až se dozví, co jsem provedla? Budou mě nenávidět?

Co když už nikdy neuvidím Neila?

Co když, co když, co když...

V tu chvíli se málem otočila a utekla. Copak jedna malá bludička mohla zachránit svět, když vlastně neměla žádné zvláštní schopnosti? Kdyby teď utekla, možná by se mohla vrátit do lidského světa a přečkat tam válku. Všechno se v tu chvíli zdálo rozumnější, než se v noci potají plížit do světa, jehož obyvatelé si nic nepřejí víc, než její smrt.

Dám pozor, aby někdo z nás umřel.

Slíbila Armandovi, že zajistí, aby jeho plán vyšel.

Jestli někdo dokáže vykopat elfy z našeho světa, bude to Armand Latier.

Rozhodla se, že bude věřit mámě ve všem. Udělá to, co by na jejím místě udělala ona. Co se na jejím místě pokusila udělat ona.

Narovnala se, nadhodila si na rameni pytel se řetězem a k Cynthii přišla s hlavou vztyčenou.

"Tak jdeme na to," prohlásila a shodila svůj náklad na zem.

Společně vybalily řetěz a rozmotaly ho. V blízkosti Brány se začal zahřívat, stejně jako pistole u Lauřina pasu, ale zatím ne tak, aby to bylo nebezpečné. Na dotek Laura cítila, jak pulsuje magií.

"Musíme ho omotat ve tvaru osmičky. Já projdu a obtočím ho v Elfii kolem tohohle sloupu," ukázala na ten vzdálenější. "Ty ho tady omotej kolem toho druhého."

"Já vím, jak na to," odsekla Cynthia zuřivě. Laura na ní poznala, že má něco na srdci, stačilo jen chviličku počkat, než to z ní vytrysklo. "Sakra, proč to musíš být zrovna ty? Proč jsme nemohli sehnat nějakou jinou bludičku? Jsi první člověk zvenčí, mimo makhai, který mě viděl jako něco víc, než jen stroj na zabíjení. První, kdo se obtěžoval zapamatovat si moje jméno, a zrovna ty musíš dělat tohle!" mávla směrem k Bráně. "Něco o oběti vím, ale už mě nebaví, že jsou to pořád lidi, na kterých mi záleží!"

"Tak proto nám říkáš bludička a selkie a siréna a tak dále," uvědomila si Laura a málem se zasmála. Její šílená část se zase hlásila o slovo. "Všichni tě vidí jenom jako jednu z tvého druhu a ne jako jednotlivce se jménem. A když se oni neobtěžují s tvým, ty se nebudeš obtěžovat s jejich."

Cynthia kývla a dívala se na druhou stranu.

"Ty brečíš?" zeptala se Laura podezíravě. Elfové by ji neděsili ani z poloviny tolik jako plačící makhê.

Cynthia zavrtěla hlavou jako trucovité dítě.

"Ty brečíš," konstatovala Laura. "No tak, co to je za logiku, abych utěšovala já tebe? Takhle vypadá duch bitvy?"

To zafungovalo. Cynthia si osušila slzy a její oči pomalu změnily barvu ze šedé na rudou a rysy se změnily v obličej makhê. "Jdeme na to," prohlásila. "Dokud mám odvahu."

"Ty máš odvahy na rozdávání," povzbudila ji Laura a popadla svůj konec řetězu.

Nedovolila si nad tím přemýšlet, prostě vykročila a aniž by zpomalila nebo dala najevo, že se řetěz v její ruce zahřívá čím dál tím víc, prošla Bránou.

Elfie byla krásná. Zvlněné zelené kopce, protkané cestami a záplatované políčky, promlouvaly k elfí krvi v Lauřiných žilách. Kdyby ji nechtěli zabít, mohla by tady žít. Líbilo by se jí tu, nebýt té hloupé války, patřila by sem stejně jako do lidského světa.

Jenže ta hloupá válka pořád probíhala, jak jí připomínala zkrvavená těla elfích strážných, která jí ležela u nohou.

Sevřela řetěz a i když Brána stříbro plné magie odpuzovala, jak jen mohla, začala s ním obcházet svůj vybraný kámen. S každým krokem to bylo těžší, řetěz se začal vzpouzet, jako by byl živý. Musela ho popadnout oběma rukama, aby ho udržela. Pořád ale byla silnější a i když jí to trvalo déle, než mělo, nakonec stála na svém místě a dívala se na Cynthii, která držela druhý konec se stříbrnou karabinou, připravená uzavřít osmičku.

"Hřmí," oznámila Cynthia. "Myslím, že Neil zjistila, co jsi provedla."

"Tak to abychom si pospíšily."

Jednou rukou pustila řetěz, který už svůj marný boj vzdal, a volnou ruku natáhla skrz Bránu. Cynthia jí stiskla předloktí a podívaly se jedna druhé do očí.

"Díky," řekla Laura. "Neříkej jim, proč jsem to musela být zrovna já, nedávej jim falešnou naději. A vyřiď Neilovi..."

Cynthia zavrtěla hlavou. "Nebudu dělat poslíčka. Kromě toho jsem si jistá, že on to ví. Hodně štěstí, Lauro."

Laura se usmála a pustila ji, aby mohla konec řetězu přitáhnout ke karabině. Vzápětí si na druhé straně Brány všimla něčeho, při čem se jí žaludek celý zkroutil.

"Elfové!" vyjekla.

Na cestě k Bráně se objevila čtyřčlenná skupinka elfů a rychle se blížila.

"Honem!" pobídla ji Cynthia. Laura přitáhla svůj volný konec, Cynthia zacvakla karabinu do posledního oka a Brána se zavřela.

Síla magického výboje ji odhodila o několik metrů zpátky. Celý řetěz se rozzářil zlatým světlem, které se šířilo, dokud kolem Brány nevytvořilo kouli o průměru aspoň dvou metrů.

Její malý letecký výkon zanechal Lauru s vyraženým dechem a odřeninami na všech místech, která brzdila pád. Chvilku ležela, dokud nepopadla dech. Potom se pomalu vyhrabala na nohy a mnula si naraženou kostrč. Zkusila se zářivé stěny zlehka dotknout, ale zabolelo to a odhodilo to její ruku zpátky, jako by dostala elektrickou ránu. Pochybovala, že někdo bude schopen tou bariérou projít.

Armandův plán vyšel.

Tohle hned tak někdo nepřehlédne, pomyslela si, vytáhla pistoli, odjistila ji a rozhlédla se. Snad je Cynthia zvládne a dostane se zpátky v pořádku.

Otočila se a málem dostala infarkt, když viděla, že není sama.

Kousek od ní stál světlovlasý elf, který, soudě podle uniformy, šel vystřídat stráž. Pár vteřin se ani jeden z nich nepohnul, jen se navzájem hypnotizovali. Elf se vzpamatoval jako první a tasil meč. Laura sáhla po pistoli.

"Tak se podívej, bludičko. Z tebe nikdy nebude zápasník, to už jsme si ujasnily. Ale mohla bych z tebe udělat střelce. To se vždycky hodí."

První střelou mířila na nohy, jak jí Cynthia poradila, a na deset metrů zasáhla koleno a poslala ho k zemi. Následovala druhá, o něco výš, ta ho trefila do břicha. Tenhle očividně štíty proti kulkám neumí, pomyslela si, než mu poslala třetí kulku do čela.

Zastavila se nad ním a pomalu si uvědomovala, že poprvé v životě zabila někoho, kdo vypadal jako člověk. Bylo to kdo z koho. Kdybych to neudělala, ležela bych tu já. Při té myšlence se k elfovi sklonila a zatlačila mu oči.

V tu chvíli se ozval zvuk rohu. Narovnala se a zjistila, že na cestě, po které přišel zabitý strážný, stojí druhý strážný a troubí na poplach.

"Sakra," ujelo jí a znovu zvedla pistoli. Trefila se až na třetí pokus a zkáza už byla hotová.

Původně chtěla zmizet, najít si nějaké klidné místo, kde by mohla zkoušet svoje kouzla, dokud by nezafungovala, ale tuhle šanci očividně nedostane. Po cestě už se blížila celá skupina elfů, přivolaná zvukem rohu. Budu na to mít jen jeden pokus, uvědomila si.

Vysypala z pistole stříbrné náboje na zem, aby stříbro nerušilo její magii, a prázdnou zbraň vrátila do pouzdra.

Armandův plán vyšel, teď byl čas uskutečnit ten matčin.

Sundala si z krku kamínek z Tintagelu a pevně ho sevřela v ruce. Potom přestala bránit svému světlu. Nechala ho volně zářit, tak jak bylo přirozené.

Stiskni ten oblázek v dlani, mysli na bezpečné místo a utíkej tak rychle jak jenom dokážeš.

Rozeběhla se a začala si počítat kroky.

Jeden. Dva. Tři. Čtyři.

Pět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama