18. Nešťastný los

8. listopadu 2015 v 11:09 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Pro těch pár lidí, kteří to ještě čtou.


Koho jsem v oné z chvil
miloval upřímně,
koho jsem nezradil
a kdo nezradil mě?
(Robert Křesťan - Pověz mi)





Ráno chvíli trvalo, než si Laura uvědomila, proč leží plně oblečená Neilovi v náručí. Jakmile si vzpomněla na předchozí večer, trhla sebou, čímž ho probudila. Oba slezli z postele a vyhýbali se pohledu toho druhého.

"Tak já asi..." ukázala Laura na dveře.

"Jo, jasně," přikývl Neil.

Vyplížila se ven a naštěstí nikoho nepotkala. Ve své kajutě se převlékla a učesala si vlasy, než se vydala na snídani. Přišla jako poslední a zuřivě se snažila nedívat se na Neila, když si sedala. Ani nevěděla, proč si připadá jako puberťačka, která se stydí za první lásku, ale tahle noc ji zaskočila. Nečekala, že by byli schopní usnout tak tvrdě, že by se probudili až ráno, obzvláště když měl Neil tak lehké spaní. Nečekala, že se bude cítit tak spokojeně, když se mu probudí v náručí.

Její myšlenky začaly směřovat k nebezpečným úvahám, jako že by bylo pěkné se takhle probouzet častěji, a proto byla vděčná, když Rémy konečně zapředl rozhovor.

"Asi tě zajímá, co se tu děje," oslovil Cynthii.

"Myslíš tu sebevražednou misi, která má Alianci poskytnout čas, ale bude stát život jednoho z nás? Nebo to, jak se nemůžete dohodnout, kdo to bude?" zeptala se Cynthia věcně. "Co?" zašklebila se, když viděla jejich překvapené pohledy. "To si myslíte, že dveře míčovny jsou zvukotěsné?"

"Ty jsi poslouchala?" vyhrkla Laura. Jak dlouho? Co když slyšela můj rozhovor s Armandem?

"No tak, to sis myslela, že se nechám jen tak vyhodit?" ušklíbla se Cynthia. "Už jste se domluvili, kdo z vás si udělá výlet na Elfii?"

"A slyšela jsi, že je to jenom jednosměrná jízdenka?" zvedl Rémy obočí.

"Na rozdíl od všech těch lidí, kteří tam chodí každý slunovrat a dvaadvacátého se vrátí živí a zdraví?"

Laura nedokázala potlačit zahihňání, které jí vysloužilo nesouhlasný pohled od Orly.

"Je to vážná věc," řekla Orla. "Jde tu o život."

"To vždycky," pokrčila Cynthia rameny. "Pořád jste mi neřekli, který sobec vyhrál soutěž."

Laura cítila, jak se Neil vedle ní napjal. Orla se tvářila, že stačí jedna hloupá poznámka a pokusí se makhê zmlátit. Rémy jediný vypadala mírně zaujatý.

"To by asi chtělo vysvětlit," poznamenal.

"Slyšela jsem celou tu dětinskou hádku a všichni jste pořádní sobci. Můžete se přetrhnout, abyste to byli zrovna vy, kdo půjde. A proč? Protože chcete, aby neumřel někdo, koho máte rádi. Ale napadlo vás v tom záchvatu hrdinství, že ten člověk, pro kterého se tak šlechetně obětujete, bude za dva měsíce uprostřed války, jakou jsme tu neměli už dva tisíce let? Jasně, umírat sami v cizím světě nějakou nepochybně násilnou smrtí není nic pěkného, to dojde každému. Ale to, co nás všechny bude čekat potom, bude možná ještě horší. Možná by si někdo rád vybral, jak a kde zaklepe bačkorama."

"Co přesně se tím snažíš říct?" zeptala se Orla, kupodivu téměř bez vzteku v hlase.

"Že ať už budete na kterékoliv straně Brány, bude to stát za prd. Ale každý z vás si myslí, že je jeho právo rozhodovat za ostatní, jestli skončí v dešti nebo pod okapem." Cynthia si založila ruce na prsou a vyzývavě se dívala přímo na Orlu.

Laura sklopila oči. Snažíme se posouvat ostatní jako figurky na šachovnici. Přesně to, co dělá Armand.

"Já se snažím napravit to, co moje sestra zpackala," řekla Orla. Její hlas neprozrazoval žádné emoce.

Cynthia jen pokrčila rameny. "Když myslíš, že tohle bude ten nejlepší způsob..."

"A tím myslíš co?"

"Že jsi slušná velitelka," ozval se nečekaně Rémy. "Udržela jsi Tintagel, než se tvoje máma vzpamatovala. Pokud se pořád cítíš zodpovědná za to, co udělala Isla, možná bys to líp napravila, kdybys zůstala a bojovala v té válce, kterou se snažíme odložit."

"A kdo z nás by nebyl užitečnější ve válce než v Elfii?" vyhrkla Orla a hlas se jí zlomil.

V tu chvíli Lauru něco napadlo a nejraději by si jednu vrazila za to, že ji to nenapadlo dřív. Skoro se zasmála, ale zarazila se. "Tak to vyřešíme jednoduše," prohlásila. "Budeme losovat. Tím si ušetříme celé tohle drama. Každý, kdo je ochoten jít, napíše své jméno na papírek a jeden vytáhneme z čepice."

Ostatní se po sobě podívali. Rémy přikývl jako první a hned po něm Neil souhlasně zabručel. Cynthia se tvářila netečně, ale když se k ní Laura obrátila, pokrčila rameny.

"Orlo?"

"Tak dobře," povzdechla si. "Když myslíte..."



***



Rémy přenechal velkou část řízení Melusine Saídovi, aby se přes den mohl věnovat svým přátelům. Ukazoval jim, jak loď funguje, a chrlil nepřetržité historky snad o každém centimetru paluby. Orla se k nim nepřipojila, pravděpodobně už to všechno stejně znala, ale Cynthia visela Rémymu očima na rtech a hltala každé slovo o námořních bitvách.

"Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se Cynthia.

"Podle Isliných poznámek by nám to mělo trvat ještě tak dva dny," odpověděl Rémy.

"To je to tak blízko?" zvedla Cynthia obočí.

"Ano a ne. Avalon leží v Moři za mořem, což jsou vody, do kterých vede jediná cesta. Měli bychom tam dorazit zítra dopoledne. V Moři za mořem pak musíme trefit rychlý proud, který nás dovede až skoro k Avalonu," vysvětlil Rémy.

"Jak to myslíš, jediná cesta?" zamračil se Neil.

Rémy nasadil úsměv, který se Lauře ani trochu nelíbil. "Řekněme, že to bude trochu divoká jízda, ale už jsme se tudy dostali dvakrát tam i zpátky. Měli bychom si poradit."

"Nezníš moc jistě," hlesla Laura.

Jenom mávnul rukou. "To zvládneme. Už jsme vymysleli, jak to udělat bez ztrát na životech. Hlavní je, aby se všichni předem připoutali, a když se nic nezvrtne, tak už to je hračka," zazubil se.

"Všichni tu umřeme," prohlásil Neil s kamennou tváří.



***



Orla se k nim připojila až u večeře. Posadila se na svoje místo a promluvila, až když všichni dojedli.

"Uděláme to hned," prohlásila. "To losování. Ať víme na čem jsme."

"Seženu klobouk..." vyskočil Rémy, ale Orla ho zastavila.

"Mám tu čepici i papíry," řekla. "Stačí, abyste do ní dali svoje jména."

Každý z nich napsal svoje jméno a vhodil ho do čepice. Když Laura psala to svoje, připadala si, že podepisuje svůj vlastní rozsudek smrti.

"I ty?" zvedl Neil obočí, když viděl, že Cynthia také přidává svoje jméno. "Myslel jsem, že jsme všichni sobci, když chceme jít."

"Ne, jste sobci, protože si chcete za každou cenu prosadit svou. Tohle je spravedlivé," kývla k čepici.

Neil se pousmál na znamení, že rozumí, a jako poslední přihodil svůj papírek. Laura ho sledovala s těžký srdcem. Má dvacetiprocentní šanci. Stejnou jako my ostatní. Nejspíš ho nevylosují.

Orla podala čepici Lauře. "Zamíchej to," vybídla ji. "Já to vylosuji."

Laura podezíravě přimhouřila oči, ale vzala do ruky čepici, zatřásla s ní a nastavila ji Orle. Ta strčila ruku dovnitř, chvilku šátrala a pak vylovila papírek. Všichni v místnosti zatajili dech, když ho rozbalila. Pak svěsila ramena a sklonila hlavu, takže jí vlasy zakryly tvář. Když se na ně zase podívala, její výraz byl nečitelný.

Lauru na zlomek vteřiny zachvátila panika. Ať to není Neil, prosím, kdokoliv jen ne Neil...

"Nakonec je to jedno," řekla Orla s polovičatým úsměvem. "Jsem to já."

Kluci a Cynthia se se soustrastnými výrazy seskupili se kolem Orly, aby ji povzbudili, ale Lauře na celé věci něco nehrálo. Podívala se do čepice.

Na dně leželo pět papírků. Po straně byla všitá malá kapsička, velká zrovna na jeden složený lístek, která byla prázdná.

Na chvilku ji hlodalo svědomí. Měla by to prozradit, měli by losovat znovu, poctivě. Jenže to by byla dvacetiprocentní šance, že vytáhnou Neilovo jméno. Kromě toho, kdyby zpochybnila jedno losování, neměla záruku, že by někdo jiný nezpochybnil to další a nedostali by se do nekonečného kolotoče nových losování, protože by se výsledek vždycky někomu nelíbil.

Ne, bude nejlepší, když budou věřit, že je všechno v pořádku a že Orla byla spravedlivě vylosovaná. Člověk, držící čepici, měl jako jediný šanci odhalit Orlin podvod, proto si vybrala Lauru.

Naposledy zaváhala, ale pak si vzpomněla, jak se cítila těsně předtím, než Orla oznámila výsledek, na tu hrůzu, že zazní Neilovo jméno, a bylo rozhodnuto. Zastrčila zbylé papírky do kapsy a vyšla na palubu. Slyšela, že někdo jde za ní, a nemusela se otáčet, aby věděla, že je to Neil.

"Ulevilo se mi, že to nejsi ty," řekla a opřela se o zábradlí.

"Mně se ulevilo, že to nejsi ty. Svým způsobem jsem chtěl, aby to byla Orla, když se do toho tak hrnula," odpověděl a opřel se vedle ní. "Jsem odporný člověk?"

Dobrá otázka, pomyslela si. V poslední době se zdálo, že její vlastní morální kvality ve zkouškách neobstály.

"Jsi člověk," řekla nahlas. "Tedy, víceméně."

"Cynthia měla pravdu, jsme všichni sobci," povzdechl si. "Ale upřímně, losování bylo nejlepší řešení. Jinak bychom se nikdy nedohodli," dodal.

Laura přikývla a jen stěží udržela neutrální výraz. Lhát Neilovi bylo ještě těžší než lhát všem ostatním. Jsem odporný člověk? Neilova otázka jí zněla v hlavě znovu a znovu a Laura čím dál tím pevněji dospívala k závěru, že v jejím případě je odpověď ano.

Neil, který o jejím vnitřním konfliktu neměl ani tušení, ji objal jednou rukou kolem ramen a to byla poslední kapka. Něco v ní povolilo a ona se rozplakala.

Přitáhl si ji do náručí a hladil ji po vlasech, dokud se neuklidnila. V jeho objetí to netrvalo tak dlouho. Ne že by se cítila lépe, spíš se dostala do stavu otupělosti, kdy necítila vůbec nic. Přitiskla se k Neilovi a nechávala se ukolébat houpáním vln a bušením jeho srdce.

Nakonec zvedla hlavu a podívala se na něj. Jejich obličeje byly jen několik málo centimetrů od sebe a tak se stalo to, k čemu se schylovalo snad od té první noci na ošetřovně.

Jejich rty se spojily a svět se zastavil. Na vzácnou chvilku neexistoval Avalon, ani Brána, ani podvod při losování, ani Armand Latier a celá Aliance. To všechno se rozplynulo ve vzpomínce na odlesky vycházejícího slunce v jantarových očích a na tóny Singing in the Rain. Chutnal po jablkách a soli a jeho ruce na jejích zádech byly jediným pevným bodem na celé zemi. Na chviličku, jen na chviličku, nemusela být bludičkou, ale mohla být prostě a jenom Laurou.

Cítila, jak se usmál, a pak ji pustil. Podívala se mu do očí a snažila se zapamatovat si každý jejich detail.

"Nechceš jít zpátky?" zeptal se tiše. "Rémy našel Monopoly."

"Hned tam přijdu," slíbila.

Vtiskl jí letmou pusu a vrátil se do kapitánské kajuty. Laura se rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje, a vytáhla z kapsy pět papírků.

Roztrhala je a hodila do větru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama