17. Napnout plachty

31. října 2015 v 19:02 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky

Za poslední lodí se zavřelo moře,
a s posledním vojákem zdvihla se hráz,
a bázlivý zpěv kdesi v klášterním dvoře
zněl jako sbohem jednoho z nás.
(Robert Křesťan - Za poslední lodí)




Nakládání zabralo celou noc. Z přístavních skladů si vzali sudy s vodou, jídlo, pokrývky a tradiční sud s rumem. Nad ránem se všichni čtyři posadili v kapitánské kajutě a Rémy je seznámil s prvním důstojníkem Saídem.

"Saíd převezme velení, kdyby se se mnou něco stalo. Je ifrít, příbuzný džinů," představil ho Rémy, hlavně Lauře, protože Orla se se Saídem přivítala jako se starým známým a Neil ho taky zdravil. "Pyšní se nadpřirozenou silou, kontrolou nad ohněm a křídly."

Laura neodolala a její pohled zabloudil k jeho zádům. Pak si uvědomila, že to asi není zdvořilé, začervenala se a rychle se omluvila.

"V pořádku," ujistil ji Saíd s vlídným úsměvem a sundal si tričko. Pak pomalu, opatrně roztáhl popelavě šedá křídla. Lauru znovu bodl osten žárlivosti. A já umím jenom svítit... pomyslela si trucovitě. "Teď ty," prohlásil. "Chci vidět, jak svítí bludička, když to dokázalo přivést zpátky zduhače."

Hřálo ji, že se někdo zajímá. Všichni chtěli vědět, jak to dokázala a jak ji to napadlo, ale nikdy to nikdo nechtěl vidět. Pro nikoho to nebylo dost zajímavé.

Natáhla ruce před sebe a nechala je rozzářit se. Nedovolila jim to naplno, jen tak, aby příjemně osvětlovaly místnost. Saídovy oči se v jejich světle leskly a usmíval se, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou v životě viděl.

Kouzelný moment přerušilo odkašlání. "Budeme se tu předvádět nebo potřebuješ něco důležitého?" zeptal se Neil. Kdovíproč vypadal podrážděně.

"Saíde, řekni posádce, ať zítra zůstává na lodi," požádal ho Rémy. Jakmile jeho první důstojník zmizel a čtveřice osaměla, pokračoval. "Zítra potřebujeme naložit zbraně. Orlo, jsi si jistá, že Vyjednavači zatím nejsou v dohledu?"

Přikývla. Zařídila všechno tak, že všichni, koho Berenika poslala hlídkovat, se nejdřív zastavili u ní, než šli podat zprávu velitelce.

"Výborně. Dokážeš zajistit, aby zítra sklad zbraní hlídali moji lidé?"

Orla se jen pousmála. "Za co mě máš? Vyber si, koho tam chceš postavit."

Rémy si s úlevou povzdechl, opřel se dlaněmi o stůl a naklonil se nad mapu. "S tím, co teď máme, můžeme vyplout kdykoliv a na Avalon dorazíme živí a v plné síle. Potřebujeme jenom ty zbraně. Takže kdyby se v průběhu zítřka Vyjednavači objevili, Orla nám všem co nejrychleji podá zprávu. Sejdeme se ve zbrojnici, popadneme, co uneseme, i kdybychom měli strážné svázat do komory, a pak co nejrychleji odrazíme. To nejhorší už máme za sebou. Teď jen musíme rozhodnout, kdo z nás tam půjde."

Orla si položila prst na rty a zavrtěla hlavou. "Teď ne," zašeptala. "Na to bude času dost."

A tak Rémy vytáhl láhev portského a nalil jim. Seděli v tichosti, vyhýbali se pohledům ostatních a usrkávali sladké víno. Laura si užívala těžkou chuť na jazyku a nepřemýšlela nad tím, co je čeká. Orla měla pravdu, na to bude času dost.

Zrovna si prohlížela mapu na stole, když jí Neil stiskl zápěstí. Zvedla hlavu a on ukázal bradou k oknu, které zlátlo paprsky ranního slunce. Jeho oči v tom světle vypadaly nádherně.

"Svítá," řekl.



***



Už když uslyšela horečnaté bušení na dveře svého pokoje, pochopila, co se děje. Vyskočila, hodila si na záda batoh, který už měla dávno připravený, a vzala za kliku. Málem se srazila s Neilem, který stál na druhé straně. I on měl na zádech batoh a oči mu plály napůl strachem, napůl vzrušením.

"Přijíždějí," řekl krátce.

Chytila ho za ruku a společně utíkali ke zbrojnici. Utajení už nebylo potřeba a Laura se neovládla a rozesmála se. Musela už se definitivně zbláznit, ale na zběsilém úprku bylo něco krásného. Svoboda, pomyslela si.

Ve zbrojnici už se činili Rémy, Orla a několik členů posádky. Vybírali zbraně a házeli je na malý dřevěný vozík. Laura je nechala, ať se probírají meči, šavlemi a kopími, a sama zamířila ke stojanu, kde byly vyskládané pistole a zásobníky. Shrábla dvě menší pistole, které jí ukazovala Cynthia, a ke každé několik zásobníků stříbrných kulek, a všechno nastrkala do tašky, která ležela pod stojanem. Přihodila to do vozíku a společně ho vytlačili ven.

"Co Berenika?" zeptal se Neil. "Nezkusí nás zastavit?"

"Velitelka pevnosti neví, že se něco děje, a je zaneprázdněná, takže se ještě hodinu nedostane do blízkosti zbrojnice," odvětila Orla se spikleneckým mrknutím.

Až do přístavu se dostali bez problému. Tam narazili na drobnou postavu s hřívou blonďatých kudrn, která stála na molu, ruce založené na prsou, a v šedých očích měla zuřivý výraz.

"To jste mysleli, že mě tu necháte?" vyštěkla Cynthia.

"Nechtěli jsme tě do toho zatahovat," řekl Rémy.

"Tak to jste měli být lepší lháři, celá pevnost ví, že někam jedete. A mě vezmete s sebou," oznámila nekompromisně.

"Nemáš náhodou svolávat makhai?" zajímala se Orla.

"O to už je postaráno," mávla rukou. "Velitelé jsou na cestě a ti zařídí všechno ostatní. Já jsem mladá, tak moc jim chybět nebudu," dodala s pohledem upřeným na Rémyho.

Ten se jen usmál, jako by mu někdo z ramen sňal obrovský náklad. "Tak pojď, kajutu máš připravenou."

"Jak jsi věděl, že přijdu?" zamračila se. "Jsi selkie nebo jasnovidec?"

"Jen tě znám líp, než si myslíš, malá makhê," mrkl na ni a vystoupil na palubu jako první.



***



Rémy se s prkny pod nohama změnil. Ne že by ztratil svojí rozvernou, temperamentní osobnost, spíš se vynořila stránka, o které Laura neměla do té doby tušení. Stál na kapitánském můstku, mírně rozkročený, ruce za zády, bradu zdviženou, a vydával jasné, stručné rozkazy. Pod jeho velením se Melusine vydala na otevřené moře. Posádka fungovala jako dobře namazané soukolí, někdy se zdálo, že kapitánovi čtou myšlenky a plní rozkaz dřív, než je vydán. Saíd na svých popelavých křídlech kroužil kolem lanoví a všechno sledoval shora. Dokonce i Orla přiložila ruku k dílu a šplhala po provazovém žebříku mezi plachty jako ještěrka. Laura, Cynthia a Neil stáli na místě, kde nejméně překáželi, a pozorovali dění kolem.

Orla se k nim brzy připojila se širokým úsměvem na tváři. "Je fajn vědět, že jsem všechno nezapomněla."

"Nevěděla jsem, že jsi taková námořnice," popíchla ji Laura.

"Strávila jsem tu rok, než jsem oznámila, že radši budu na suché zemi, a máma netrpěla příživníky. Makala jsem jako kterýkoliv plavčík. Kromě toho, Isla už tehdy povýšila a nevynechala jedinou příležitost mě pořádně prohnat." Při zmínce o sestře se jí do úsměvu vkradl smutek.

Tintagel už tou dobou byl zámkem pro panenky na obzoru a Rémy seběhl z kapitánského můstku a připojil se k nim.

"Tak pojď, malá makhê, ukážu ti tvojí kajutu," řekl. "Neile, mohl bys pro mě něco udělat? Porozhlédl by ses, jestli uvidíš loď Vyjednavačů?"

Neil zbledl a Laura k němu mimoděk natáhla ruku, ale on jí uhnul. Otočil se k ní a mírně zavrtěl hlavou. Nepotřebuju tvojí pomoc. Zvládnu to, říkal tím. "Zkusím to," odpověděl nahlas, "ale nejsem ještě ve formě, takže neručím za výsledek. A kdyby něco," oslovil Lauru, "tak ty mě přivedeš zpátky."

"Díky," usmál se Rémy vděčně a odvedl Neila a Cynthii do podpalubí. Laura osaměla s Orlou.

"Takže co všechno o tobě nevím, kromě toho, že jsi očividně námořník?" nadhodila a uvědomila si, že vlastně Orlu nikdy neviděla používat její schopnosti. "Třeba jsem tě nikdy neslyšela zpívat."

"Moc to nedělám. Očarovat Podvržené děti je složité a nejlíp to funguje, když neví, že používám svůj hlas. A na kluky to platí víc než na holky," pokrčila rameny.

Laura si vzpomněla, jak podivně zněl Orlin hlas, když navrhla, že se dohodnou později, kdo zavře Bránu z druhé strany. "Použila jsi to na Rémyho a Neila tehdy v míčovně. Jinak bys je nikdy nedonutila, aby toho nechali."

Orla se zatvářila provinile. "Neříkej jim to," zaprosila. "Přátelům se tohle nedělá, ale jestli je to udrží na téhle straně Brány, klidně budu zpívat jako o život."

"Neřeknu jim ani slovo. Se mnou ale budeš mít víc práce," upozornila ji.

"Já vím," přiznala Orla. "Myslíš si, že jsem melodramatická, že? Že to dělám jen kvůli slávě a hrdinství."

"A proč to tedy děláš?" zajímala se Laura.

"Nechci umřít, to ani náhodou, ale radši já než Neil nebo Rémy. Už jsem přišla o sestru, nechci přijít i o bratry. Pořád se snažím vymyslet způsob, jak rozhodnout, kdo z nás tam půjde, který by zároveň nějak ochránil ty dva. Na druhou stranu mám pocit, že neexistuje správná odpověď a že by bylo nejlepší, kdybych se nikoho neptala a zavřela Bránu sama, jen co přistaneme, abychom se nemuseli nějak racionálně bavit o tom, kdo z nás není potřeba a může umřít. Dává to smysl?" zvedla tázavě obočí.

"Dokonalý," ujistila ji. A Armand přesně na tohle sází.

Na chvilku ji napadlo, že by jim to mohla všechno říct, odhalit jim, jak s nimi Armand manipuluje. Jenže jak by to dopadlo? Vzpomněla si na Armandova slova. Napadne je, že by se z toho mohli vyvléknout a neudělat to vůbec. Kdyby si uvědomili, že to takhle naplánoval a využil jejich blízké vztahy, aby si pojistil, že nikdo na poslední chvíli nevycouvá, mohli by se vzepřít a odmítnout. Ne, Laura musela mlčet, aby plán vyšel.

"Víš, co Isla myslela, když říkala Rémymu, že má zjistit, jak zemřela tvoje matka?" změnila Orla téma, když Laura příliš dlouho nic neříkala.

Zavrtěla hlavou. "Experimentovala s teleportací," přiznala. "Proč, to netuším, ale o život přišla při jednom takovém pokusu." Když se snažila získat druhý náramek, aby mohla schovat i mě. Kdykoliv si na to vzpomněla, ucítila bodnutí viny.

"Škoda. Máma o ní tvrdila, že to byla chytrá ženská, která ráda zkoušela, co všechno jí projde," poznamenala Orla. "Mimochodem, Neil mi řekl, čím ti máma vyhrožovala. Můžeš být v klidu, nevyžene tě."

"Já vím," odvětila Laura. "Nemá mě ráda, ale bude mě chtít mít pod dohledem."

Orla se zasmála. "Ale radši ji moc neprovokuj. Možná nebudeš mít po ruce mě, abych ji zastavila, a na kluky ona tolik nedá." Očividně počítá s tím, že tam půjde ona. Je to pro ni nejpřijatelnější možnost, radši umře sama, než aby se musela vypořádat se smrtí někoho jiného, uvědomila si Laura.

"Budu svatoušek," slíbila se smíchem.

Orla skepticky zvedla obočí. "Ty a svatoušek? To abych se z Avalonu vrátila, protože to chci vidět."



***



Všichni společně jedli jako Rémyho hosté v kapitánské kajutě. Laura přišla k večeři, rozhlédla se a uvědomila si, že někdo chybí.

"Viděl někdo Neila?" zeptala se.

"Je u sebe v kajutě," informoval ji Rémy.

Lauře se sevřelo srdce. "Je v pořádku?"

"V naprostém, jen nemá chuť chodit mezi lidi... A myslím, že nechce, aby někdo chodil za ním..." Poslední větu už volal na Lauřina záda.

Do jeho kajuty skoro doběhla a dovnitř v podstatě vtrhla. Neil seděl na posteli a něco šil. Při jejím vpádu zvedl hlavu a hořce se pousmál.

"Kdo je to? Dále," zamumlal.

"Co se děje?" zeptala se a zavřela za sebou dveře.

"Nic."

"Nekecej."

"Kdo říká, že kecám?"

"Jsi mizerný lhář, Neile. Co se děje? Stalo se něco, když jsi šel spát?" Jeho zkroušený pohled mluvil za vše. Laura si povzdechla a sedla si vedle něj. "Co to bylo?"

"Nedokážu jít daleko," přiznal skoro neslyšně. "Dřív jsem zvládl pět, šest kilometrů. Dneska jsem se zarazil na dvou stech metrech."

"Napadá tě, čím to je?" zeptala se opatrně. "Myslíš, že jsem něco..." nedokázala myšlenku dokončit.

"Spíš je chyba ve mně. Bojím se jít dál. Víš, co se stalo, když jsem se vrátil? Rozbrečel jsem se jako malý kluk. Ležel jsem tu, klepal se a brečel, dokud se Rémy nepřišel podívat, jak na tom jsem." Jeho hlas zněl, že k slzám nemá daleko ani teď.

Laura se slabě rozzářila, protože věděla, že její světlo ho uklidňuje. Pak se k němu naklonila a políbila ho na tvář. "Jsi statečný, že jsi to vůbec zkusil. Časem se to zlepší, uvidíš, jen se tím nesmíš nechat porazit."

Neil ji objal a zabořil tvář do jejího ramene. Dlouho tak seděli bez pohnutí, on potichu plakal a ona ho držela, i když by nejraději plakala s ním. Nakonec se schoulili na posteli a usnuli.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama