16. Vlkodlakův stín

11. října 2015 v 21:04 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky

Zazvoň. svatá Kláro, tam kde nejvýše je,
zazvoň z bunkru za rozkvetlé orchideje,
stoupá tam dým a bitva je vším,
rozmazává rozdíl mezi dobrým a zlým.
(Robert Křesťan - Zvoní zvony)





"Věděl jste, že to takhle dopadne," obvinila ho. "Vybral jste si nás, protože jste věděl, že neodmítneme."

Armand k ní stál zády a pozoroval poslední zbytky slunečního světla na okenních tabulkách.

"A vybral jsem si dobře. Orla a Rémy oba vyrůstali na příbězích o Rolandovi a Olivierovi a o bitvě u Thermopyl, oba v sobě mají něco mučednického. Líbilo by se jim, kdyby se o nich po jejich smrti vyprávělo jako o velkých hrdinech. Kromě toho se cítí odpovědní za Islu a považují za svojí povinnost napravit její chyby. Pro Neila představují jedinou rodinu, ten by se raději rozkrájel než aby je nechal jít na smrt. A ty jsi zase ochotná položit svůj život za Neila. I když bych ocenil, kdybys to nedělala," dodal. "Nech tam jít někoho z ostatních."

"Jako třeba vašeho synovce?"

"Pokud se Rémy rozhodne obětovat pro nás ostatní, je to jeho věc. Teď vidím, že mě odsuzuješ," dodal s blahosklonným úsměvem, "ale zrovna ty mě chápeš líp, než kdokoliv jiný."

Laura to chtěla popřít, ale pohoršená slova se jí zadrhla v krku. O co byla lepší, než Armand? Chápala, co se musí stát, a byla odhodlaná obětovat něčí život, aby dala Alianci čas na přípravu. Klidně svůj vlastní, když to bude potřeba, hlavně aby to někdo udělal. Dokonce i tušila, že tohle je jen začátek. Že jestli bude pokračovat, jednoho dne se podívá do zrcadla a uvidí ve svých očích Armanda Latiera.

Nesedíme na trůně, stojíme ve stínu za ním, a tam máme daleko větší zodpovědnost a daleko větší moc, než bychom měly jako makhai na bitevním poli.

Vzpomněla si na svůj sen vrátit se mezi lidi. Půjde to vůbec? Nebo se vydala po cestě, ze které není návratu?

Teď ještě můžu, pomyslela si. Než se stane něco, co s sebou ponesu zbytek života. Než pošlu jednoho ze svých přátel na smrt.

"Nedělej to," ozval se Armand a když překvapeně zvedla hlavu, laskavě se usmál. "Je to na tobě vidět, chceš pryč. Když teď utečeš, Neil tě půjde hledat. Rémy s Orlou na to zůstanou sami a věř mi, oni dva to sami nedokážou. Časem jim dojde, že to mučednictví nebude taková zábava, jak to vypadá v pověstech. Budou potřebovat tebe a Neila, abyste jim dělali hlas rozumu. Když teď utečeš, Aliance svůj čas na přípravu nedostane."

"Věděl jste, že Isla ta křídla ukradne?" hlesla.

"Ne. Mám hodně vad, ale doufám, že hloupost mezi ně nepatří. Kdybych věděl, co se stane, nikdy bych je sem nevozil. Nechci válku, dokud si nejsem jistý, že mám šanci ji vyhrát," odpověděl.

"Kdy jste si pro tenhle plán vybral nás?"

"Krátce poté, co jsem přijel, ale když jsem vás viděl během té nečekané bitvy, skoro jsem změnil názor. Ať už tam zůstane kdokoliv, bude to zatracená škoda," dodal. Jedna z nejupřímnějších věcí, které za večer řekl.

"A proč ta posedlost Avalonem? Drží vás celá léta, pořád doufáte, že zachráníte svět. Proč?"

Vyvedla ho tím z míry. Otočil se a podíval se jí do očí, jako by doufal, že se pod jeho upřeným pohledem sesype a vyzradí mu všechna svá tajemství. Jenže jestli léta v lidském světě Lauru něco naučila, bylo to mlčení a tajnůstkářství.

"Jsme blíž než kdy předtím. S trochou štěstí s tím naše generace skoncuje a už nebudou žádné děti na bitevním poli, žádní sirotci..." odmlčel se, "a žádné mrtvé matky. To bys mohla pochopit," řekl nakonec.

Snažil se, aby to vypadalo, že mluví o Michaele, ale Lauru neoklamal. Taky o někoho přišel. Možná o rodiče? Proto se neměl kdo jiný starat o Rémyho, protože babička a dědeček umřeli už dávno?

"Vy víte, co se stalo s mámou," konstatovala. Deník ještě nedočetla, ale nepochybovala, že zmínka o Armandovi bude i v posledním zápise. "Víte, jak a proč máma umřela."

Přikývl.

"A řeknete mi to?"

"Ne. Zkusila bys to samé a skončila bys stejně jako ona. A já nemám nejmenší chuť v posmrtném životě Michaele vysvětlovat, proč se za ní její dcerka dostala tak brzy," usmál se trochu nejistě.

"Fajn," odfrkla si a otočila se k odchodu. "Přijdu na to sama."

"Jistě. A Lauro? Až se budete blížit Avalonu, napadne je, že by se z toho mohli vyvléknout a neudělat to vůbec. Budou chtít otočit loď a vrátit se. Nedovol jim to."

Vzpomněla si na rozesmáté tváře na volejbalovém hřišti a bodlo ji u srdce. To lehkomyslné odpoledne bylo možná posledním, kdy se spolu smáli. Ty děti, které si pinkaly s míčem, musely rychle dospět. Kdyby mohla, tak by Laura všechny uklidila do bezpečí a našla by si někoho jiného, jenže ani to nebylo fér. Ať už by vybrala kohokoliv, i on by měl rodinu a přátele. Copak měla právo odmítnout, když ji někdo prosil, aby zachránila svět? Ne, musel to být někdo z jejích přátel. Nebo možná ona sama.

Protože tohle byla válka o přežití celého jejich druhu a ona neměla čas být obojím, jak Laurou, tak bludičkou.

"Nebojte se," prohlásila hořce. "Dám pozor, aby někdo z nás umřel."



***



Ráno jí Neil doručil seznam věcí, které měla za úkol opatřit z ošetřovny. Když jí předával list papíru jejich prsty se krátce dotkly a Laura si vzpomněla, jak klečela s jeho hlavou v rukách a zoufale ho volala zpátky. Na okamžik si představila, jak jí mizí v Elfii a ona ho pořád volá, i když ví, že už nikdy nepřijde.

Co udělám, jestli se to náhodou doopravdy stane?

Neil se na ni spiklenecky usmál a odešel. Laura zahnala nepříjemné myšlenky, promnula si oči, aby jí přestaly slzet, a vydala se na ošetřovnu. Nějakou dobu tam pomáhala a o tři hodiny později se vytratila s taškou plnou obvazů a léků. Pokračovala méně frekventovanou oklikou dolů do přístavu.

Melusine vypadala ještě krásněji než když ji viděla poprvé. Opravená zářila na slunci jako skutečná perla moří. Zastavila se a kochala se pohledem na loď, aby alespoň na chvilku zapomněla na to, kam je odveze. A přesně v tu chvíli, kdy se nechala hladit větříkem od moře, zhluboka dýchala slaný vzduch a předstírala, že se nic neděje, na ni někdo zezadu vybafl.

Vyjekla a odskočila skoro metr. Když se otočila, zjistila, že za ní stojí Rémy a směje se, až se za břicho popadá.

"Jsi pitomec! Málem jsem z tebe dostala infarkt!"

"Promiň," smál se. "Neodolal jsem." Pak zvážněl, i když mu pořád cukaly koutky. "Máš to?"

Zvedla svojí tašku. "Všechno, o co sis řekl."

"Tak pojď," vykročil k molu. "Ukážu ti, kde bude ošetřovna a kde bude tvoje kajuta."

"Vždycky mi vrtalo hlavou," řekla, když s ním srovnala krok. "Proč zrovna plachetnice? Proč ne něco modernějšího, něco s motorem?"

"Žádná moderní loď by mě tak neposlouchala, ty jsou pořád svéhlavé jako puberťáci. Melusine se po mořích plaví už od šestnáctého století a pořád má duši pirátské brigantiny, i když se od té doby vyměnil i ten poslední hřebík. Za ta léta se z ní stala vyzrálá, zkušená dáma, která nedostane telecí nápady uprostřed bouře," vysvětloval Rémy s téměř otcovskou pýchou.

"Mluvíš o ní, jako by byla živá," usmála se Laura.

"Vždyť skoro je. Jako tenhle ostrov, má svojí vůli a svoje vrtochy, ale je to poctivá stará loď. Ty motorové budou co k čemu tak za sto, dvě stě let. Do té doby budu mít pod nohama prkna," řekl rozpustile a gestem Lauře naznačil, že má na palubu vyšplhat jako první.



***



Vrátila se do svého pokoje a zjistila, že v křesle u okna sedí babička.

"Co tu děláš?" zeptala se.

"Co chystáte? Nejsem slepá, viděla jsem tě ráno s Neilem, viděla jsem, jak se Rémyho posádka celý den plíží jako zlé svědomí. Co máte za lubem?" zaútočila babička.

"To nemůžu říct. Slíbila jsem to," odbyla ji Laura.

"Armandovi? Právě před ním jsem tě celá ta léta schovávala. Vím, že se zajímal o bludičky, a vím, že měl něco společného s Michaelinou smrtí. Možná ti nabulíkoval, že chce tvoje dobro, ale jeho zajímá jen jak můžeš prospět jeho plánům," vychrlila ze sebe babička.

"Byl ke mně upřímný," ujistila ji. "Rozhodně se netvářil, že chce moje dobro."

Vtom se v ní něco zlomilo, sesunula se na postel a dala se do pláče. Připadala si jako ztracené dítě, které ale nemůže běžet k mámě, protože ta zahynula už před lety. Úkol, který před ní ležel, se jí najednou zdál nesplnitelný a tak zabořila tvář do dlaní a vzlykala.

Babička si sedla vedle ní a neobratně jí hladila po zádech. "Nebreč. Slzy nic nespraví. Však ono to nějak dopadne."

Záchvat pláče měl jednu výhodu - babička už se neodvážila na nic vyptávat. Zůstala s Laurou, dokud se neuklidnila, a pak s nebezpečným výrazem odkráčela. Laura ji podezírala, že míří za Armandem, ale trochu zlomyslně mu to přála. Jen ať si užije babiččin výslech.

Sama se osprchovala a zalezla si do postele. Bylo ještě brzy, ale ona se cítila vyčerpaná jako po těžké práci. Schoulila se pod dekou a protentokrát zadržela slzy. Místo toho po dlouhé době znovu sáhla po matčině deníku. Čekal ji poslední zápis.



Myslím, že nezáleží ani tak na vzdálenosti, jako na citové vazbě k cíli. Domů se mi teleportuje snadněji než pryč, protože se tak vracím k Paulovi a Lauře. Jako kdybych v sobě nosila kousek domova jako kámen, který mě tam přitahuje.

Zase jsem se pohádala s Armandem. Měli jsme vůbec od mojí svatby jednu normální konverzaci? Před deseti lety na mě hulákal, že jsem zradila naši věc, a teď mi zakazuje, abych zkusila, jestli jim dokážu pomoct. A ještě si troufá argumentovat Laurou a tváří se, že mu záleží na štěstí mojí dcery. Vím, jak nebezpečný můj plán je. Vím, že možná nepřežiju. Ale jestli mám pravdu a nepůjdu, krev všech, co každý rok o slunovratu umírají, bude na mojí hlavu. Dokážu to, jsem si tím skoro jistá. Pokud se nic nezvrtne, budu Lauru ráno budit do školy.

Kromě toho, a to Armandovi říct nemůžu, to dělám právě kvůli životu, který tu vedu. Objevil se další náramek. Karim mi slíbil, že když to vyzkouším, opatří mi ho. Bude to znamenat bezpečí pro mě i pro Lauru zároveň.

Kromě toho jsem se přistihla, že se těším na něco nebezpečného. Jsem sobecká? Asi. Myslela jsem si, že budu spokojená, když se provdám za Paula, najdu si obyčejnou práci a budu vychovávat dítě, ale hádám, že elfí krev se nezapře. Nedokážu klidně sedět, když vím, že můj bývalý nejlepší kamarád se chystá rozpoutat válku. Nemůžu si pomoct, chci se zapojit. Chci být u toho, protože jestli někdo dokáže vykopat elfy z našeho světa, bude to Armand Latier.



To jméno se vynořovalo znovu a znovu a zdálo se, že ovlivňovalo Lauřin život ještě než ho poprvé slyšela. Měla pocit, že kam se pohne, tam vždycky bude on, aby ji posunul na příslušné políčko šachovnice. Člověk by skoro čekal, že nějak zařídil, aby mi Josh roztrhl ten náramek.

Ale kdepak, Armand sice možná dokáže manipulovat se všemi Podvrženými dětmi, co jich na světě je, ale myslím, že ani on nedokáže usměrnit, natož ovládat, rozjíveného pětiletého kluka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 11. října 2015 v 21:14 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama