14. Intriky u nemocničního lůžka

25. srpna 2015 v 18:07 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Další kapitola. Druhý díl téhle povídky na sebe asi nechá chvíli čekat, zabývám se teď jiným projektem se staršími postavami. Přeji příjemné počtení další kapitoly, takové přemosťující mezi první a druhou částí povídky.




Včera už není a dneska je zatím,
jó časy se mění, ale dnes ještě platím.
Jen žádný drama, to nebude lepší,
smiřte se s náma, smiřte se se vším.
(Robert Křesťan - Pochod usmiřovačů)




I když se Laura cítila k smrti unavená, v žilách jí pořád pulzoval adrenalin a nedokázala v klidu sedět. Vrátila se k ošetřování, byla tam víc než potřeba, ale nikdy nešla tak daleko, aby Neila ztratila z dohledu.

Objevil se Rémy, ale naštěstí se mu nic nestalo, spíš hledal ostatní, aby se ujistil, že jsou v pořádku. Chystal se Neilovi vynadat za bouřku, která přestala v ten nejméně vhodný moment, ale Orla mu vysvětlila, co se stalo. Jak poslouchal, klesala mu brada pořád níž, až se nakonec musel posadit na Neilovu postel a vydýchat se.

O deset minut později se ve dveřích objevila Cynthia, podpíraná Armandem Latierem. Obvaz na noze jí vlál v cárech a rána začala znovu krvácet. K tomu všemu jí levá ruka visela bezvládně podél těla. Rémy vystřelil jako blesk a převzal ji od strýce. Oba Latierové si vyměnili krátký pohled, ve kterém chyběla obvyklá averze, než Rémy Cynthii odvedl k nejbližší volné posteli, která se shodou okolností nacházela vedle té Neilovy.

Laura šla za nimi, ale po cestě zavrávorala. Únava si začínala vybírat svou daň. Naštěstí ji někdo zachytil a když se podívala, kdo to je, zjistila, že ten gentleman je Armand. Poprvé v životě ho viděla bez klobouku. Ztratil tím velkou část svojí výhružnosti.

"Jsi zraněná?" zeptal se.

Zavrtěla hlavou. "Jen unavená."

Rozhlédl se kolem a překvapeně se zamračil, když uviděl Neila. "Myslel jsem, že ten zduhač..."

"Byl," přikývla Laura. "Přivedla jsem ho zpátky."

Armand se na ni zadíval s nepokrytým obdivem. "Je v tobě víc, než se zdá," poznamenal.

Laura byla okamžitě ve střehu. Četla matčin deník, věděla, co je Armand zač, že půjde i přes mrtvoly, když bude třeba, jen aby našel Avalon a zavřel Bránu. On to postřehl a usmál se. "Neboj se. Nejsem Berenika. Než někoho pošlu na smrt, tak mu aspoň vysvětlím, proč."

Otočil se a odcházel, ale po dvou krocích se zastavil. "Spousta lidí viděla, co jste dokázali. Připravte se na trochu popularity," řekl přes rameno.



***



Armand měl pravdu. Laura se ze dne na den stala celebritou. To, jak zachránila Neila, se rozkřiklo po celé pevnosti, a tak se nemohla ani najíst, aniž by ji obléhal dav, který chtěl přesně vědět, jak to udělala. A to nikdo nevěděl, co se stalo s Berenikou. Nakonec ji zachránili léčitelé, kteří jí poskytli azyl na ošetřovně, kdykoliv to potřebovala, a vyhodili každého, kdo tam neměl co dělat.

Většinu následujících čtyř dní strávila Laura na ošetřovně, kde pomáhala s pacienty nebo dělala společnost Neilovi. Byl vyčerpaný, ale zotavoval se pomalu, protože se bál usnout. Lauřina přítomnost mu trochu pomáhala a tak s ním byla tak často, jak to jen šlo. Cynthia, která se musela šetřit a začínala se nudit, u nich seděla každou chvíli. Orla a Rémy se snažili pomáhat s pracemi na pevnosti, ale často utíkali na ošetřovnu, aby si odpočinuli. Většinou si jenom povídali, občas si vypůjčili Monopoly, což byla jediná kompletní hra na ošetřovně, a zabrali se do obchodování s mírně ohořelými falešnými penězi. Když se Laura zeptala, proč je celá hrací deska ožehlá, Orla odpověděla, že takhle to vypadá, když je ohnivý muž opravdu zapálený do hry a nejde mu to.

Nervozita se ale projevovala, nejvíc na tom, že se každý snažil zabavit si ruce. Cynthia vázala barevné náramky z bavlnek nebo brousila a čistila různé zbraně. Orla si nejdřív lakovala nehty, ale když jí to léčitelé zakázali, vzala lihový fix a pokreslila si celou nohu složitými propletenými vzory. Rémy se zmocnil krabice lega, která se kdovíproč ocitla mezi zásobou společenských her, a sestavoval všechno od dinosaurů po tanky, obvykle proto, aby mohl předstírat, že to útočí na Cynthii nebo Orlu. Laura v té samé skříni objevila krabici s kovovými hlavolamy a vrhla se na ně.

Neil zůstal věrný svému zvyku a vyráběl. Hned druhý den po bitvě si nechal přinést kousek drátku a kleště a vyrobil jí z oblázku z pláže přívěšek na krk.

"Aby ses kdykoliv mohla vrátit," řekl, když jí ho předával.

"Já nikam nejdu," odvětila s úsměvem.

"Takže už nechceš zpátky mezi lidi?" zvedl Neil obočí.

Laura se rozhlédla kolem. Na ošetřovně vládl pokoj, ale i tady viděla známky nervózních příprav - nové dodávky obvazů a léků a tiché, naléhavé konverzace léčitelů. Jinde v pevnosti to bylo ještě horší. Všichni chodili, jako by se báli vlastního stínu, a napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné.

"Objevili se tu elfové v polovině srpna. Nemyslím, že by byl dobrý nápad zrovna teď opouštět Útočiště." Kromě toho nechci odejít od tebe, dodala v duchu.

"Třeba chtěli jen Islu a už nás nechají na pokoji," navrhl Neil nepřesvědčivě.

"Jasně, a Červená Karkulka je založená na pravdivé události," odfrkla si Laura.

V tu chvíli vstoupila na ošetřovnu Berenika. Laura ztuhla. Neviděla ji od chvíle, kdy jí velitelka málem způsobila otřes mozku, a rozhodně na setkání nechvátala. Čekala, co Berenika udělá, ale ta ji ignorovala a mluvila výhradně k Neilovi.

"Potřebuji, abys šel spát," řekla bez obalu. Žádné jak se máš nebo jsi v pořádku. Rovnou požadavek. A ještě takový.

Neil zbledl jako stěna a zoufale zavrtěl hlavou. "To nejde."

"Potřebujeme hlídku. Další elfí lodě nás nesmí zastihnout nepřipravené."

"Můžeš poslat někoho okřídleného, selkie, mořské panny, kohokoliv. Já teď cestovat nemůžu." V Neilově hlase zaznívala prosba.

"Jsi naše nejlepší hlídka..."

Lauře došla trpělivost. "A zrovna teď je mimo provoz. Málem umřel. Zaslouží si víc než čtyři dny, aby se z toho vzpamatoval."

"Ty buď ráda, že tě nehodím žralokům," zavrčela Berenika. "Neile, musíš jít spát. Nikdo jiný neudělá tak dobrý průzkum."

"A jak ho k tomu donutíte?" naklonila Laura hlavu na stranu.

Berenika chvíli těkala pohledem mezi ním a Laurou. Nakonec jí řekla: "Promluv mu do duše a dej ho do pořádku. Jestli to nezvládneš, vyhostím tě. Víš, že důvodů k tomu mám víc než dost. Já taky umím dávat podpásovky," poznamenala, než odešla.

Neil vypadal, že se každou chvíli rozpláče. Laura si sedla vedle něj a jednou rukou ho objala. "Nic si z toho nedělej," řekla mu. "Ono ji to přejde. Netroufne si mě vyhostit. Ne dokud je tu babička."

Lhala, ale nehodlala dopustit, aby kvůli ní Neil dělal něco, z čeho měl v tuhle chvíli panickou hrůzu.

"Co myslela tím, že má víc než dost důvodů?" zeptal se.

"Řekla jsem jí pár věcí... Dobře, byla jsem trochu krutá, ale potřebovala jsem, aby se vzpamatovala... Nedívej se na mě tak! Myslela jsem, že jsi mrtvý a že prohráváme bitvu! Neviděla jsem jinou možnost!"

"Co jsi jí řekla?" zaúpěl.

"Že Isla je její vina a že je neschopná. A něco o tom, ať zvedne zadek a nakluše do bitvy."

Neil složil hlavu do dlaní. "Je div, že tě nezabila na místě."

"Jo, taky mě to překvapilo. Ne že by nechtěla," dodala. "Ale někdo jí to říct musel, jinak by u Isly seděla ještě teď. Kromě toho, když jsi tu ležel, bylo mi jedno, co bude se mnou."

"Už to nikdy nechci zažít," řekl tiše. "Za normálních okolností všechno vidím jasně a vidím takovou bílou linku, jako provázek, který mě spojuje s mým tělem. Když se mnou pohnuli, nečekal jsem to, soustředil jsem se na bitvu. Najednou jako by padla mlha a já neviděl nic. Nevěděl jsem, kde jsem a kam mám jít. Bloudil jsem a všude bylo jen šedivo. V životě jsem se tak nebál... Dokázal jsem myslet jen na jedno. Jak dlouho to bude trvat, než umřu? Záleží na tom? Poznám vůbec, kolik času uběhlo?"

Laura ho vzala za ruku. "Nemusíš o tom mluvit."

Ale Neil zavrtěl hlavou a pokračoval. "Když jsem uviděl to světlo v dálce, říkal jsem si, že to bude světlo na konci tunelu, že už umírám, ale šel jsem za ním, protože to bylo lepší než zůstat v té mlze. Šlo to ztuha, jako by ta mlha byla hustá. Pak jsem se dostal blíž a viděl jsem tebe. Brečela jsi a ruce ti svítily. A potom jsem konečně uviděl, že držíš mojí hlavu. Zbytek těla jsem neviděl, ale hlava mi stačila. Vklouznul jsem dovnitř těsně předtím, než jsi omdlela." Roztřeseně se usmál. "Tak a teď víš, jak to bylo."

"Cítíš se líp?" zeptala se opatrně.

Přikývl. "Když o tom člověk mluví, nepřijde mu to tak hrozné. Ale pořád mě děsí jen představa, že bych měl jít spát."

"Tak nechoď. Já to s Berenikou nějak zařídím," ujistila ho. Přece jen, věděla toho tolik, že si Berenika nemohla dovolit na ni tlačit přespříliš. Laura mohla kdykoliv běžet za tím druhým Vyjednavačem a vyklopit mu všechno, co věděla.

"Jak?" zakroutil hlavou. "Jde ti po krku Berenika, pořád se kolem tebe motá Armand, je jen otázka času, kdy se na nás sesype celá rozzuřená Aliance, a ještě nám hrozí invaze elfů. Co hodláš dělat?"

Situace nemohla být bezvýchodná, i když tak rozhodně vypadala. Hlavní prioritou teď bylo zajistit, aby tuhle krizi všichni ve zdraví přežili, a i to se zdálo nemožné. Potom se potřebovala udržet v Útočišti a pak až mohla intrikovat. Prozatím se spoléhala na to, že si Berenika nemůže dovolit zahnat ji do kouta. Věděla až moc o tom, kdo všechno byl zapletený do pátrání po Avalonu - včetně Bereničiny teď už jediné dcery. Laura by sice Orlu nikdy nepodrazila, ale to Berenika nemusela vědět. Armanda si zatím taky všímat nemusela, dokud se ji nepokusí začlenit do svých plánů. Ale jak se zachovat? Nedělat nic a čekat, jak se všechno vyvine? Nebo podniknout něco bláznivého?

"Nevím," přiznala nakonec. "Protože pořád vlastně nevím, co se tu děje. Proč je zakázáno hledat Avalon, kdo všechno ho hledá, jestli někdo dokáže zavřít Bránu a jak... Nemůžeme postoupit dál, dokud neuvidíme celý obrázek."

"S tím bych možná mohla pomoct." Vedle nich se objevila Cynthia a přitáhla si židli. "Mám vám vyřídit, že se dnes po večeři sejdeme ve staré míčovně," řekla a pokusila se přehodit si nohu přes nohu. V půlce pohybu se ale přihlásilo zranění a Cynthia s bolestivým syknutím nohu zase položila.

"S kým?"

Na okamžik se zarazila, ale pak pokrčila rameny. "Ale co, vám dvěma to říct můžu, jen to nesmíte říct selkiemu. Chce nás vidět jeho strýc, ten vlkodlak."

Laura a Neil si vyměnili temný pohled. Tak to začíná, uvědomila si Laura. Armand Latier se rozhodl zapojit nás do hry. Armand Latier, který mi dokáže odpovědět na všechny otázky, ale co bude chtít na oplátku?

"Budeme tam," přikývla. Ani si neuvědomila, že mluví automaticky i za Neila.

"Počkej..." začal Neil, ale ona ho přerušila.

"Armand má informace a jestli chce mojí spolupráci, pak mi je dá. Bez toho stejně nemůžeme nic dělat a jestli se musím spojit s Armandem Latierem, abych zjistila, co se tady děje, tak mi asi nic jiného nezbývá," prohlásila. Pak se otočila k Cynthii. "Tebe pozval taky?"

Makhê přikývla. "Bojovali jsme vedle sebe v přístavu a musím říct, jako vlkodlak je něco. Nechtěla bych ho mít proti sobě. Teda, ne že bych ho nezvládla," dodala spěšně. "Jenom se nerada namáhám."

"Latierové bývají dobří bojovníci. Pokud si dobře pamatuji, tak tě Rémy málem porazil v šermu," poznamenal Neil s nevinným výrazem, který nikoho neoklamal.

Teď se pro změnu červenala Cynthia. "Nevím, o čem mluvíš," prohlásila důstojně.

Laura do Neila jemně dloubla. "Buď hodný. Mimochodem, víš, kde je stará míčovna?"

"Mezi starou hokejkovnou a starou trampolínovnou."

"Neile! Tobě už je líp, co?"

"Dělám si legraci, je to mezi prastarou míčovnou a mírně opotřebovanou míčovnou. Musíš se dát kolem ještě nevybalené míčovny směrem k nové míčovně... Né! Lechtat né!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mardom Mardom | 28. srpna 2015 v 17:52 | Reagovat

Intriky, ty ja mam rada, navic ty to umis tak dobre podat. Jen me mrzi, ze tu nikdo nedava komenty. Po dlouhe dobe neco na blogu ctu a fakt me to chytlo, tak doufam, ze nejenom me.

2 Lomeril Lomeril | 28. srpna 2015 v 18:40 | Reagovat

[1]: Tak jsem ráda, že tě to chytlo. A každý komentář potěší, na druhou stranu mám teď tolik starostí se školou, že mi ani nevadí, že tady nikdo nečte...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama