13. Křest ohněm

4. srpna 2015 v 22:23 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky


Další kapitola, moje osobně nejoblíbenější. Navazuje tam, kde předchozí skončíla.

Když nedospělá ruka svírá samostříly,
to srdce puká a nezbývají síly
lásce ni pochopení.
Ve válce hrdinů není.
(Tomáš Klus - Malčik)




Jakmile se rozezněly zvony, na ošetřovnu se začal sbíhat personál. Některé z nich odveleli na lodě nebo na hradby a tak část pro lehčí zranění dostala hrst pomocníků, kteří na ošetřovně nikdy nebyli. Několika z nim ještě nemohlo být ani patnáct.

Díky tomu si Lauru, která měla aspoň nějaké zkušenosti, léčitelé navzájem div nekradli. Zatím nepřišli žádní pacienti, ale Laura se stejně nezastavila, jak vybalovala, roznášela, skládala a připravovala. Zaznamenala, že se vrátil Neil, ale neměla pomalu ani čas ho pozdravit.

Ranění se objevili brzy poté a přinášeli zprávy. Elfích lodí nakonec připlulo pět a jedna se dostala do přístavu. Makhai zatím elfy nepustili z mola, ale bylo jich málo. Většina z nich se po slunovratu rozprchla po světě a ti, co zůstali, byli mladí a nezkušení. Melusine se ale povedlo jednu elfí loď těžce poškodit a zahnat na útěk.

Laura pracovala, jak nejrychleji a nejefektivněji uměla. První šok zažila ve chvíli, kdy přinesli Cynthii s ošklivě posekanou nohou.

"Jen tam hoď pár stehů," pobízela makhê léčitele, ačkoliv ji to muselo bolet. Dokonce i její oči byly šedé a ne rudé. "Musím se vrátit dolů, vzali jsme i mláďata, co viděla bitvu jenom z okna, a vyvádějí jako šílení, je to fuška, donutit je aby vůbec poslouchali."

Laura asistovala léčiteli a když byl hotový, nechal ji, aby ránu zavázala sama. Pořádně obvazy utáhla a pomohla Cynthii na nohy.

"Jo, to bude stačit," kývla Cynthia a zkusila udělat dva kroky.

"Neměla bys tam chodit," řekla Laura ustaraně. "Aspoň ne hned, trochu si odpočiň."

"To se jenom rozležím. Kromě toho, tam dole je potřeba každá ruka. Nevypadá to dobře. Siréna dělá, co může, ale dělá to poprvé. Chybí tam pořádné velení." Cynthia zvážněla a Laura v její tváři poprvé v životě viděla strach. "Bludičko..." hlesla. "Nevím, jestli je udržíme."

"Poslouchej mě." Laura ji chytila za ramena. "Udržíte je. To není otázka, to není utěšování, to je rozkaz. Teď běž, ty vaše mláďata potřebují, aby jim někdo ukázal, jak se to dělá, a já náhodou vím, že ty jsi vážně dobrá učitelka."

Cynthia přikývla, i když pořád vypadala, že se sesype strachy.

"Takhle vypadá válečnice? Takhle vypadá duch bitvy?" založila si Laura ruce v bok.

Cynthia se pousmála a její úsměv se postupně změnil v ten, který Laura znala z tréninků. Makhê se těšila na bitvu. Kůže zbledla, rysy najednou vypadaly ostřejší a úplně nakonec se její oči vybarvily do ruda. Pak se otočila a vykulhala ze dveří.

Laura se chtěla vrátit k práci, ale zahlédla něco, z čeho se jí zkroutil žaludek.

"Co to děláte?!" zakřičela na dva z nových pomocníků, kteří zrovna nakládali bezvládného Neila na nosítka. Lekli se a položili ho zpátky.

"Mysleli jsme, že patří tam," ukázal jeden z nich na místnost pro vážné případy.

"Je to zduhač! To nevíte, že se s ním nesmí hýbat?" zaúpěla a prohlížela Neila. Dýchal a srdce mu pomalu tlouklo, ale Laura věděla, že je to jen otázka času, kdy ani to nebude pravda. Uvědomila si, že vzdálené hřmění na moři utichlo. Neil byl ztracený.

"A co se stalo?" zeptal se jeden z chlapců.

"Zabili jste ho," oznámila prázdným hlasem.

Hladila Neila po vlasech a v hlavě jí zněloSinging in the Rain. Jak dávno to bylo? Jak dávno se prokousávali hromadou knih v knihovně? Jak dávno se spolu smáli Rémymu a Cynthii? Jak dávno spolu ošetřovali mořskou pannu? To všechno jako by jí proklouzávalo mezi prsty a uplouvalo někam daleko, do zapomnění. Neil zůstal někde ve světě, kudy uměl chodit jen on, a jí nechal jen prázdné tělo.

Čekala na slzy, ale nepřicházely. Copak už zapomněla, jak plakat? Nebo na tohle prostě slzy nestačily?

"Je nám to líto," pípl jeden z kluků.

"Vypadněte!" zakřičela na ně a hlas se jí zlomil. "Vypadněte," vzlykla.

Uvědomila si, že se po ní ostatní otáčejí a v mnoha obličejích viděla zděšení, které znamenalo, že chápou, co se stalo. Nezajímalo ji to. Zabořila tvář do polštáře vedle Neilovy hlavy a ignorovala celý svět. V tu chvíli nebyl důležitý.

Probral ji dotek na jejím rameni. Zvedla hlavu a uviděla babičku.

"Běž," řekla soucitně. "Já tu počkám, aby nebyl sám."

"Chci tu zůstat," odmlouvala Laura jako trucovité dítě.

Babička jen smutně zavrtěla hlavou.

Ukazujeme cestu. Nikdy jsme nebyly vůdkyně, ale jsme rádkyně. Nesedíme na trůně, stojíme ve stínu za ním, a tam máme daleko větší zodpovědnost a daleko větší moc, než bychom měly jako makhai na bitevním poli.

Jsi velitelka Útočiště... a taky matka... teď máš čas být jenom jedno z toho. Co si vybereš?

Vstala. Teď nemohla být Laurou, musela být bludičkou.

Vydala se směrem k místnosti, kde ležela Isla. Nějaký léčitel se ji snažil zastavit a dát jí práci, ale ona ho odbyla, že teď ne. Prošla dveřmi a našla Bereniku a Islu ve stejné pozici, ve které je opustila. Jen kapačka, kterou měla Isla, zmizela, což znamenalo jediné - už ji nepotřebovala. Protijed přišel pozdě.

Laura si sedla proti Berenice. Velitelka nezareagovala, ale to Laura ani nečekala. Elfové před branami Bereniku nechávali chladnou, musela použít něco ošklivějšího. Věděla přesně, co ji vyprovokuje. Napadlo ji to už když se ji snažil vyburcovat Armand, ale tehdy se jí to zdálo jako moc kruté. Jenže teď, když ztratila Neila, nebylo nic dost drastické.

"Vaše plány zabily Islu a Neila," prohlásila tvrdě.

Podle očekávání Berenika vyskočila na nohy a sáhla po zbrani. Laura se vydržela ani nepohnout, i když v ní byla malá dušička. Hlavně abych měla čas to dokončit. Hlavně aby to zabralo.

"Neil šel spát, aby tahal Tintagel z bryndy, do které jste ho dostala vy. Dvě děti, které nevěděly, co dělají, s ním pohnuly, takže je ztracený. Rémy stojí tam, kde měla stát Isla, v první linii námořní bitvy. Orla převzala velení, protože pravá velitelka Tintagelu je příliš neschopná na to, aby ho bránila v čase nouze. Oba dělají, co můžou, ale bohužel jejich první velení zrovna připadlo na nejhorší bitvu, jaké Tintagel kdy čelil. Nakonec je to zabije. Jen chci, abyste věděla, že jejich krev padne na vaši hlavu."

Berenika ji přirazila na zeď. Laura čekala, že bude bez sebe strachy, ale kupodivu necítila vůbec nic. Možná s Neilem ztratila schopnost cokoliv cítit.

"Jak se opovažuješ...?" zalykala se siréna vzteky. "Měla bych tě za to podříznout..."

"Do toho," vyzvala ji Laura. "Zabijte mě. Připište mě na seznam. A nebo zvedněte zadek a běžte pomoct té dceři, která vám ještě žije."

Velitelka jí udeřila hlavou o zeď, až se Lauře zatmělo před očima a sesunula se k zemi. Než se vzpamatovala, byla Berenika pryč.

To by bylo, pomyslela si a začala se štrachat na nohy. Někdo z ošetřovatelů přiskočil a pomáhal jí. Ptali se jí, co to mělo znamenat, ale Laura neodpovídala. Vrátila jsem vám velitelku. Nemáte zač, pomyslela si a zahihňala se. To jí vysloužilo baterku do očí a spoustu všetečných otázek, které se snažily zjistit, jestli nemá otřes mozku. Naštěstí všude bylo moc práce na to, aby se s ní někdo zabýval déle. Vrátila se k Neilovi.

Babička ho srovnala do stejné polohy, do jaké se vždycky ukládal, a seděla u jeho hlavy. Laura mu upravila přikrývku a pak se podívala na ni a kývla. Děkuji, říkala tím. Babička kývla na oplátku.

Pak se vrátila do práce. Později jí pacienti říkali, že na ni nedokázali zapomenout. Že se ani jednou neusmála a cítili, že od nich očekává, že se vrátí do bitvy, ale na druhou stranu se prý pohybovala tak klidně a cílevědomě, že v její přítomnosti mizela panika. Laura sama si toho moc nepamatovala. Jen to, že si nedovolovala na nic myslet, kromě raněného, kterého měla právě před sebou, protože věděla, že pokud začne přemýšlet o Neilovi, zhroutí se jako Berenika, a to by si nikdy neodpustila.

Na ošetřovně bylo čím dál tím víc lidí a nakonec se otočila a uvědomila si, že stojí tváří v tvář Orle. Vypadala bledá a strhaná, ale zdravá.

"Běž si odpočinout," řekla. "Je po všem. Elfové odtáhli."

Chvilku trvalo, než Lauře došlo, co říká. Bylo po všem. Vyhráli bitvu. Už si mohla dovolit myslet na její oběti. Málem se jí podlomila kolena. "Neil," zašeptala.

"Já vím," přikývla Orla a doprovodila Lauru k jeho lůžku. Babička u něj pořád držela stráž, ale teď uvolnila své místo Lauře.

"Aleno? Je nějaká šance, že přece jenom najde cestu zpátky?" zeptala se Orla. Bylo slyšet, jak zoufale chce slyšet alespoň nějakou dobrou zprávu.

"Moc toho nevím, ale pochybuji. Myslím, že se nadobro ztratil."

Najde cestu... cestu zpátky... ztratil se... V Lauřině hlavě se vynořil napůl zformovaný nápad, svůdný a nejistý, ale dost možná to byla jiskra naděje.

"Světlo bludičky ukazuje cestu," zamumlala a podívala se na babičku. Ta ji pochopila okamžitě.

"Jestli to někdo zvládne, jsi to ty," řekla. "Já na to nemám sílu."

"Jak?" zeptala se.

"Nikdo neví. Nikdo to nikdy nezkoušel. Může to mít nepředvídané následky. Může to zničit vás oba."

"Musím to zkusit," zašeptala Laura.

"Jistě, že musíš. Orlo, ustup trochu," řekla babička.

Laura si klekla za postel u Neilovy hlavy a položila mu ruce na spánky. Potom pozvolna začala zářit. Zavřela oči a vydávala ze sebe všechno, snažila se stát se majákem, který Neila dovede domů.

Vrať se. Vrať se ke mně.

Zpod víček jí vytryskly slzy. Konečně, konečně se dala do pláče. Celé tělo se jí otřásalo vzlyky a okolní svět ustoupil do pozadí. Všechnu bolest a naději a všechno, co pro ni znamenal Neil, vlévala do světla.

Vrať se mi.

Jasně si vybavovala jeho jantarové oči a jeho úsměv.

Svítá.

Víš co, bludičko? S tebou tady rozhodně nebude nuda.

O slunovratu sis na nováčka vedla výborně.

I'm singing in the rain... just singing in the rain... what a glorious feeling...

Cítila, jak jí ubývají síly. Upírala do světla veškerou svou energii. Snažila se ze všech sil a pořád se bála, že to nebude stačit.

No tak, Neile, vrať se. Prosím.

Matně vnímala, že se kymácí a hrozí, že se zhroutí. Nadechla se a narovnala se. Nesměla povolit, ještě ne. Ještě nebyl zpátky.

Vrať se, sakra, copak je to tak těžké? Co za pitomce nedokáže najít vlastní tělo?

Před očima se jí rozbíhala rudá a bílá kola a každou vteřinu bylo těžší udržet se při vědomí.

Máš posledních pár vteřin, než to se mnou sekne, tak sebou hoď.

Prosím. Nedělej mi to. Vrať se.

Cítila, jak ztrácí kontrolu nad vlastním tělem a padá. Neil se jí vysmekl a věděla, že prohrála.

Vrať se...



***



Opatrně se narovnala. Nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí, ale podle toho, že pořád klečela u Neilovy postele a celá ošetřovna pořád stála v půlkruhu kolem ní, to nemohlo být víc než pár vteřin. Obecenstvo ji ale nezajímalo.

Neil ležel stejně nehybně jako předtím. Natáhla k němu ruku a přesně v tu chvíli zalapal po dechu a otevřel oči. Překvapeně ucukla a sledovala ho, jak si rychle sedá a strhává ze sebe přikrývku, jako by ho pálila. Pak se rozhlédl, oči hrůzou dokořán, a uviděl ji. Dýchal tak rychle, jako by doběhl maraton, ale při pohledu na ni se pomalu uklidnil. Zato zbytek místnosti jako by zadržoval dech.

"Díky," vypravil ze sebe nakonec.

Kdyby nebyla tak vyčerpaná, myslela by si, že se teleportovala, protože v jednu chvíli klečela na zemi a v další seděla na posteli a vší silou ho k sobě tiskla. Opětoval jí objetí stejnou silou, že skoro nemohli dýchat, ale to jim nevadilo. Nemohli se držet dost pevně.

Laura ani nevnímala, že se celá ošetřovna roztleskala. Jeho oddechování, roztřesené ruce na jejích zádech, splašený tlukot jeho srdce, to všechno bylo důkazem, že je zpátky u ní.

"Tohle už mi nedělej," šeptala mu do ucha. "Myslela jsem, že jsem o tebe přišla. Nikdy, nikdy už mi tohle nedělej."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mardom Mardom | 10. srpna 2015 v 20:05 | Reagovat

Tak to byla hodne silna kapitola. Jednim slovem wau.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama