12. Bouře

18. července 2015 v 20:14 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Tak a dávám sem další kapitolu, dokud mám čas to po sobě opravovat :) Ze začátku to moc nevypadá, ale konečně se tu začne něco trochu dít.


Tři sta let tam tančil, život plný epitet
a když se vrátil na zem, když si vybral její střed,
celá země ztěžkla, všichni císařové zběhli
ani on už nebyl Ossian, jen osamělý kmet.
(Robert Křesťan - Ossian)





Cynthia už se ani nepozastavila nad tím, když si k ní Laura na snídani přisedla, a ani nehnula brvou, když se vzápětí připojili i Rémy, Neil a Orla. Laura ji dokonce podezírala, že si schválně sedla k většímu stolu, aby se všichni pohodlně vešli.

"Volejbal. Dneska. Žádné výmluvy," oznámila Orla bez úvodu.

"Máme dneska natírat palubu," zkusil se bránit Rémy, ale pod Orliným zuřivým pohledem rychle ztichnul.

"Pokud vím, tak ty důležité věci jako stěžeň a kormidlo jsou opravené. Na nátěru paluby nebude záviset váš život a tvoje posádka zvládne držet štětec i bez toho, abys jim radil," prohlásila Orla. "Slíbili jste mi to! Cynthie, pojď taky, aspoň to bude zajímavé," oslovila makhê.

Cynthia prudce zvedla hlavu a vzápětí si začala mnout krk, ve kterém jí muselo ošklivě lupnout. "To myslíš vážně?" zeptala se podezíravě.

"Když jde o volejbal, nikdy nežertuji," prohlásila Orla s kamenným výrazem.

Rémy měl co dělat, aby se nezakuckal, Neil se tiše smál a dokonce i Cynthia se pobaveně usmála.

"Ta vědma, Nadia, tvrdila, že dneska bude pršet," poznamenal Neil.

"O důvod víc, proč vyrazit teď, než začne," řekla Orla.

Když se Orla k něčemu rozhodla, nikdo jí nedokázal odporovat a tak o hodinu později stáli na beach volejbalovém hřišti, o kterém Laura ani nevěděla, že existuje. Podezírala Orlu, že donutila Bereniku, aby ho dala zřídit.

Brzy se ukázalo, že Laura na volejbal není zas tak špatná. Neil na tom byl podobně jako ona, i když měl očividně o trochu víc tréninku, ale oba zoufale zaostávali za ostatními třemi. Rémymu chyběl styl, který ale vynahrazoval šíleně odvážnými zákroky. Vyšel mu tak jeden ze tří, ale i to stačilo. Cynthia zase byla rychlá a její podání už byly, alespoň podle Laury, život ohrožující. Orla hrála s lehkostí profesionála a co jí oproti ostatním chybělo na rychlosti a síle, to doháněla perfektní technikou a neméně dokonalým odhadem.

"Používej tu horní končetinu jako ruku a ne jako ploutev," zavolala Cynthia na Rémyho po jednom nevydařeném pokusu skočit rybičku.

"Hned, jen co se k tomu přestaneš stavět jako k souboji na život a na smrt," odpověděl a vyklepával si z oblečení písek.

"Oba pinkáte jako ponocní," přisadila si Orla, která zrovna odpočívala na střídačce.

Rémy na ni vyplázl jazyk.

Laura se zasmála a uvažovala, jestli někdy něco takového dělala se svými lidskými přáteli. Jistě, Troy, Dean a Jess byli fajn a měla je ráda a tak dále, ale v tom posledním odpoledni v parku, než musela zmizet, chybělo něco, co našla tady na volejbalovém hřišti. Možná to bylo jen vědomí, že jsou všichni tak trochu vyvrhelové, možná byly Podvržené děti prostě jiné než ty obyčejné...

Její filozofování přerušila vyplněná předpověď vědmy Nadii. Začalo pršet a Orla a Rémy vyskočili, aby sundali síť. Nejdřív spadlo jen pár kapek, ale během dvou minut už lilo jako z konve.

Rozprchli se na všechny strany - Orla šla uklidit síť, Rémy utíkal do přístavu, protože očividně nevěřil posádce, že takovou komplikaci jako déšť zvládne, a Cynthia se vypařila. A tak promočená Laura zůstala stát sama s Neilem v nejbližším průchodu.

Najednou si uvědomovala, jak se jí vlasy a oblečení lepí na kůži, jak se jemu lepí oblečení na tělo, jak stojí blízko a že to celé vypadá jako scéna z hloupého romantického filmu. Neil se na ni usmál a jeho jantarové oči vypadaly ve stínu skoro hnědé. Pomalu, něžně ji vzal za ruku a její srdce se rozbušilo jako divé.

"Lauro..." zašeptal a jeho pohled sklouzl k jejím rtům.

"Ano?"

Začal tiše něco broukat a než se nadála, vyběhl ven do průtrže mračen a začal zplna hrdla zpívat Singing in the Rain. Laura, ačkoliv byla trochu zklamaná, že se události nevyvíjely tak, jak čekala, se opřela o zeď a se smíchem pozorovala jeho směšný taneček. Smích ji nepřešel ani když k ní přiběhl a za ruce ji vytáhl do deště. Zatočili se dokola a ona nastavila tvář dešti. Celé její tělo začalo slabě zářit a neznamenalo to strach a starosti, ale radost. Chovali se jako malé děti, ale pro jednou si to snad mohli dovolit.



***



Armand dneska přinesl zprávy. Gabriel a Clara zmizeli. Když jen pomyslím na Rémyho... Pamatuji si ho ze svatby, jak ho Clara sotva zvládala tišit a pořád se s Gabrielem hádali, jestli z něj vyroste vlkodlak nebo selkie. Vzala bych si ho k sobě, ale už tak budu mít dost práce ukrývat Lauru, jeho bych k ní přibrat nemohla. Armand mě naštval, protože se nehodlá vzdát té svojí stupidní posedlosti a kluka radši strčí Nice, která je víc na moři než na souši. Dokonce se stal Vyjednavačem, aby prý konečně zjistil, proč ve skutečnosti nesmí hledat Avalon. Nenechá toho ani kvůli vlastnímu synovci.

Ale když slyším o Gabrielovi a Claře, začínám uvažovat, jestli nakonec nezačít testovat svojí teorii. Zatím jsem zvládla teleportaci na dvě stě dvacet kilometrů, už to je víc, než máma, a určitě jsem se nepřiblížila limitu, jestli vůbec nějaký je.

Kdyby tu jen nebyla Laura... Nebýt jí a Paula, nic by mě nezastavilo, abych pomstila Gabriela a Claru a zabránila tomu, aby vzniklo víc sirotků jako je Rémy.



***



"Stačí se soustředit," poučovala ji babička. "Teleportace je nejsnadnější z běhu, ale musíš ji zvládnout i z místa. Pro začátek se stačí přenést pár metrů."

Ostrov se tentokrát pokryl téměř neprostupnou džunglí, takže Laura s babičkou stály na pláži, což bylo jediné místo s dostatečně velkým výhledem na trénink teleportace. Laura už se docela uměla přenést z rozběhu, dokonce i z chůze, ale teď ji babička nutila, aby to udělala bez pohnutí.

"Při běhu jsem si počítala kroky a vždycky jsem se teleportovala na pátý," protestovala Laura.

"Tak si počítej i teď, jen u toho nehýbej nohama," pokrčila babička rameny.

Upřela pohled na kruh v písku, který babička namalovala jako její cíl, a snažila se veškeré své myšlenky soustředit jen na něj. Najednou se ozvala hlasitá rána a Laura se ohlédla. Nic se nestalo, jen na Melusine, která kotvila nedaleko, někdo něco upustil. Laura si povzdechla a vrátila se ke svojí teleportaci.

Ve chvíli, kdy se někam přenášíš, pro tebe neexistuje vůbec nic, jen tvůj cíl.

"Víš co?" přerušila ji babička a zvedla z kruhu v písku malý kámen. "Vezmi si do ruky tohle. Zjednoduší ti to práci."

Laura sevřela oblázek v dlani a vzpomněla si na noc slunovratu. Pak se zhluboka nadechla a všechny myšlenky zaplašila do pozadí. Za několik týdnů tréninku už v tom měla slušnou praxi.

Nic. Jen tvůj cíl.

Zhluboka dýchala a její ruce začínaly zářit, jak se její magie probouzela. Až když přes světlo skoro neviděla pláž před sebou, začala počítat.

Jedna. Dva. Tři. Čtyři.

Pět.

Na pět zavřela oči jako vždycky, ale tentokrát se konečně dostavil pocit, jako by jí zmizela země pod nohama a ona spadla do písku jako loutka, které někdo přestřihl provázky. Její světlo pohaslo a když se rozhlédla, zjistila, že kruh sice netrefila, ale skončila jen asi půl metru od něj.

"No konečně," zamumlala babička. "Ten kámen si schovej. Čím častěji je používáš k teleportaci, tím jsou mocnější. Když s ním budeš cvičit, stane se tvým lístkem do Tintagelu prakticky odkudkoliv."

"Když mám část dotyčného místa s sebou, je nějaký limit, jak daleko se dokážu přenést? Dokázala bych se vrátit třeba z druhého konce země?" zeptala se Laura a oklepávala ze sebe písek.

"Nevím. Mně se povedlo asi dvě stě kilometrů, Michaele prý dokonce pět set, ale víc jsme nikdy nezkoušely. To ale neznamená, že to nejde."

Než Laura stačila odpovědět, z Melusine se ozval pokřik. Rozhlédla se a všimla si okřídlené postavy, která k ostrovu letěla přes moře. Pohybovala se s obtížemi, jako by byla zraněná. Asi sto metrů od břehu jí křídla vypověděla službu a zřítila se do vody.

Během vteřiny z lodi seskočili minimálně dva lidi a jeden tuleň. Zbytek posádky spouštěl na hladinu člun a někdo plaval ke břehu, nejspíš chtěl běžet do pevnosti pro pomoc. Laura a babička sledovaly, jak do člunu nakládají bezvládnou postavu a veslují ke břehu.

Na pláži se první objevil tuleň, který si stáhl kůži a přeměnil se v Rémyho.

"Kdo je to?" vyštěkla babička okamžitě.

Rémy se na ni podíval a bylo vidět, že sám tomu nemůže uvěřit. "Isla," odpověděl.

To už ale člun přistál a dva muži vynesli nosítka s bezvládnou dívčí postavou. Položili je na písek a Laura, Rémy a babička se nad ní sklonili.

Isla se dostala domů jen zázrakem. Nohy měla zkroucené tak, že byly určitě obě alespoň v jednom místě zlomené. Z těla jí trčely pahýly dvou šípů, jeden z nich mezi žebry. Na rtech se jí leskla kapička krve.

Rémy jí se zkušeností rodilého námořníka otočil hlavu na stranu a otevřel ústa. Vytekla trocha mořské vody a Isla se zakuckala a otevřela oči.

"Rémy," vydechla s úlevou a začala šátrat v kapse. Tvář se jí zkroutila bolestí, když pohnula nohou. Vytáhla skoro rozmočený papírek a vtiskla mu ho do ruky. Pak si položila prst na rty, než se znovu rozkašlala a na rtech se jí objevila krvavá pěna.

Babička se vzpamatovala jako první.

"Do pevnosti, vy nemehla! Odneste ji na ošetřovnu, než tu vypustí duši!"

Laura a Rémy šli s nosítky, ale nemluvili, jen klusali do kopce a doufali, že dojdou včas. Papírek skončil v Rémyho kapse a Laura si ani netroufla přemýšlet o tom, co na něm stojí.

Když dorazili na ošetřovnu, všichni byli v pohotovosti. Vzali Islu, která po cestě ztratila vědomí, a zmizeli s ní v místnosti pro vážné případy. Laura tam většinou nechodila a nevadilo jí, že ji tam nezavolali ani teď.

Během několika minut začali přicházet další lidé. První dorazila Orla, oči rozšířené hrůzou a ruce roztřesené. "Je to pravda?" hlesla s očima upřenýma na dveře, za kterými se snažili zachránit život její sestře.

Rémy a Laura přikývli.

"Je to zlé?"

"Dost." Laura nehodlala lhát. "Ale to, co jsem viděla, nebylo beznadějné... aspoň myslím."

Orla zaúpěla a zašátrala po Rémym. Našla jeho ruku a pevně ji stiskla. Vzápětí se objevil Neil a v patách mu šla Berenika, který se hádala s oběma Vyjednavači. Laura zahlédla, jak Rémyho volná ruka mimoděk zabloudila k jeho kapse, a nenápadně do něj šťouchla. Poslední, co potřebovali, bylo, aby služebníci Aliance objevili Islin vzkaz, ať už tam stálo cokoliv. Ukázat jim to můžou vždycky, zatajit to znovu nepůjde.

Jako ve špatném dramatu se ve stejnou chvíli otevřeli dveře místnosti pro vážné případy a jeden z léčitelů, těch skutečně nadaných magickou mocí uzdravovat rány, přistoupil k Berenice.

"Její zranění jsou způsobená elfími zbraněmi," oznámil bez úvodu. "A nemohla s nimi letět dlouho. Musíme předpokládat, že elfové jsou nablízku."

"Teď?" odfrkl si Frederik de Graaf, druhý Vyjednavač. "Je polovina srpna."

"Neile," řekla Berenika tiše. Snažila se vypadat vyrovnaně, ale její rty, bílé jako smrt, ji prozrazovaly.

Neil se poslušně odebral k nejbližší posteli a usnul. Berenika se obrátila k léčiteli. "Můžu za ní? Jak to vypadá?"

"Šípy byly otrávené a i když jsme podali protijed, pravděpodobně už je pozdě," řekl tiše a ustoupil, aby Berenika mohla projít. Orla pustila Rémyho ruku a následovala ji, ale selkie zůstal stát jako zkamenělý. Zdálo se, že není schopen přinutit se k pohybu.

Laura stiskla Rémymu rameno, ale ten ji nevnímal. Zíral do prázdna a chvěl se jako osikový list. I Lauře, přestože Islu prakticky neznala, se svíralo srdce. Teď nezbývalo než čekat.

Vyrušilo je hlasité zalapání po dechu za jejich zády. Otočila se a její pohled se setkal s Neilovýma vyděšenýma očima. Vyletěl z postele jako střela a, zdvořilost nezdvořilost, vtrhl do vedlejší místnosti. Laura a Rémy ho následovali. Orla a Berenika tam seděly každá z jedné strany Isliny postele a držely ji za ruce.

"Tři elfí lodě, za chvíli budou na dohled," vyhrkl Neil s pohledem upřeným na velitelku.

Jestli čekal nějakou reakci, nedočkal se. Berenika pořád hypnotizovala Islin obličej, jako by doufala, že se její dcera ještě probere. Orla a Rémy si vyměnili poplašený pohled a Laura cítila, jak se jí svírá žaludek.

"Bereniko," oslovil ji Rémy roztřeseným hlasem, "potřebujeme rozkazy."

Berenika mlčela a zdálo se, že kromě Isly nevnímá vůbec nic. Neodpověděla ani Orle. Jediný, kdo měl úspěch, byl Armand, který s ní zatřásl.

"Prober se!" houkl na ni. "Jsi velitelka Útočiště a to je v ohrožení. Co s tím budeš dělat?"

Zvedla hlavu a probodla ho zuřivým pohledem. "Jsem taky matka a moje dcera tady umírá," zasyčela.

"Teď máš čas být jenom jedno z toho," odsekl Armand. "Co si vybereš?"

Berenika neodpověděla, jen se znovu obrátila k Isle. Orla se pár vteřin dívala na matku a sestru a vypadala, jako by se s nimi v duchu loučila. Potom se zhluboka nadechla, otřela si slzy a vstala.

"Rémy," řekla pevným hlasem. "Běž na svou loď a zburcuj ostatní kapitány. Flotila bude tvořit první linii obrany. Nenechte je dostat se do přístavu, alespoň ne všechny najednou. Vy dva," ukázala na léčitele, "běžte s ním, potřebujeme, abyste udrželi posádku bojeschopnou co nejdéle. Neile, svolej kapitány na první nádvoří..."

"S dovolením," přerušil ji Armand Latier. "Na tohle budou lepší rychlé vlčí nohy."

Orla jen krátce přikývla. Po pláči už nebylo ani stopy, její obličej se změnil v kámen. Armand Latier s malou úklonou odešel a Rémy a léčitelé ho následovali.

"Neile, dej zvonit na poplach a pak se vrať sem a běž spát. Snaž se nepustit je moc blízko, nejsme tak připravení jako o slunovratu a jestli se dostanou k pevnosti, možná je neudržíme venku. Lauro, ty zůstaň tady a zorganizuj to tu. A dej mi na ně pozor," kývla směrem k Berenice a Isle. Pak se znovu narovnala a dodala:

"A kdo na to věříte, začněte se modlit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama