11. Magická stvoření střední Evropy

12. července 2015 v 20:54 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Tak jsem si mezi počítáním dat na diplomku stihla opravit další kapitolu téhle samomluvy.

Ke komu se mám přidat, když vyjdu z domu,
vždyť já bych rád zaplatil, jen vědět komu,
komu se podřizovat, komu velet,
kdo asi půjde k moci, kdo do pr...
(Marek Eben - Já se v tom nevyznám)




"Přiber si ještě tohle," podal jí Neil tlustý svazek nadepsaný Dědictví po přeslici aneb Proč nejsou sirény muži.

"Myslíš, že tam bude něco o Avalonu?" zamračila se Laura.

"Ne, o bludičkách. Pamatuj si, že se tady snažíš zjistit hlavně, co jsi zač," odvětil a položil knihu na hromadu, kterou Laura držela v náručí. Skoro se pod tou tíhou prohnula.

Knihovna vypadala přesně tak, jak si ji představovala - staromódní, s dřevěnými stolky a nepohodlnými lavicemi, plná svazků v kůži. Atmosféra v ní byla univerzální atmosférou knihoven, včetně až nábožného ticha, střeženého seschlým stařečkem, který se co pět minut vynořil mezi policemi, podezíravě si prohlédl stále rostoucí stoh v Lauřině náručí a zase zmizel, jako by se vsákl do regálu.

"Začínám mít pocit, že bych se radši nechávala mlátit od Cynthie," zabručela.

"Jak ti to vůbec s tou makhê jde? Všichni jsme se divili, žes jí k tomu přemluvila."

"Ona se snaží, ale ze mě asi válečník nebude. Rozhodně ne její vinou," zasmála se hořce.

"No, kdyby něco, vždycky z tebe může být slušná ošetřovatelka. O slunovratu sis na nováčka vedla výborně," pochválil ji a Laura cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Naštěstí na ni přes hromadu knížek už skoro nebylo vidět.

"Tak si s tím asi můžeme jít sednout," prohlásil Neil nakonec. Laura se otočila směrem, kterým tušila stolky, ale sotva udělala krok, vrazila do Neila a knihy se rozlétly všude kolem.

Okamžitě se spustila na všechny čtyři, aby je posbírala, a v duchu si nadávala za svojí nešikovnost. Neil jí pomohl a když zase vstala, zjistila, že stojí tváří v tvář Armandu Latierovi. Rémyho strýc držel v ruce knihu a se zájmem si prohlížel obal.

"Dědictví po přeslici? Musím tě varovat, dědičnost magie se neřídí zákony genetiky," poznamenal a podal ji knihu.

"Jen se snažím udělat si obrázek o tomhle světě," pohodila Laura hlavou a snažila se vzít si ji, aniž by pustila všechny ostatní, které držela.

Armand položil Dědictví po přeslici na vrchol její hromady jako před chvílí Neil. "Znám na to lepší autory."

"Díky, tohle mi zatím stačí," odvětila a obrátila se k němu zády.

Složila svůj náklad na nejbližší stolek a když se otočila, Armand Latier byl pryč.

"Co to mělo znamenat?" zeptal se Neil a přidal na stůl část, kterou nesl on.

"Nevím. Už se jednou objevil, když jsem trénovala s babičkou. Pořád se tváří, že ho jen zajímá, co se vyklube z bludičky, ale to už musí vědět. Znal se s mámou." Znovu přejela místnost pohledem, ale Armand se vypařil.

Neil přimhouřil oči a vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.

"Klidně řekni nahlas, co si myslíš," pobídla ho.

"Jen by mě zajímalo, proč to dělá. Náhodou to nebude."

"Třeba se zjistí, že jsem jeho utajovaná dcera," zažertovala Laura a natáhla se po jedné z knih.

Neil zvedl hlavu a zamyšleně si ji změřil. "To nebude ono," zavrtěl hlavou. "Na to jsi moc hezká."

Laura se podruhé za pět minut červenala jako růže.



***



O čtyři hodiny později Lauru bolela hlava, v břiše jí kručelo hlady a jediné, co našla, byly vágní instrukce, jak najít Avalon (sleduj Modrou hvězdu, dokud nezakřičí žralok, pak pluj dvanáct mil na sever a odtud sleduj trojici velryb). Všichni, kdo v knihovně něco studovali, odešli na oběd, dokonce ani knihovník už se aspoň půl hodiny neukázal.

"Přestávku?" zaprosila.

"Mhm," zamumlal Neil, aniž by zvedl hlavu od knihy, kterou zrovna studoval.

Natáhla ruku a zamávala mu před očima. Trhnul sebou a rozhlédl se.

"Co se děje?" zeptal se vyplašeně.

"Přestávka, jinak tu umřu hlady," oznámila a zavřela Po stopách krále Artuše: Středověcí hledači Avalonu.

"Tak aspoň uklidíme tohle," navrhl Neil a ukázal na hromadu knih, které už prošli.

Laura si povzdechla. Očividně jsem se rozhodla pustit se do práce s workoholikem, pomyslela si a rezignovaně si vzala polovinu přečtených knih.

Nakonec zastrčila do police poslední a chystala se najít Neila, když v protější uličce uviděla klobouk Armanda Latiera. Instinktivně se schovala za regál a ze svého úkrytu pozorovala, jak se Armand rozhlédl a pak zpod kabátu vytáhl knihu a zasunul ji mezi ostatní. Laura stihla zahlédnout zelený obal se stříbrným písmem. Potom se otočil a rychlým krokem odešel.

Ze svého úkrytu si troufla vystoupit, až když slyšela klapnutí dveří. Skoro doběhla k polici, u které Armand stál, a překvapilo ji, když se tam málem srazila s Neilem.

"Vidělas to?" zeptal se skoro bez dechu a začal se probírat jednotlivými svazky v polici.

Přikývla a prohlížela polici z druhé strany. "Proč myslíš, že nechtěl, aby ho s tou knihou někdo viděl?"

"To zjistíme, až ji najdeme."

"Bingo," rozzářila se Laura, když uviděla zelený obal se stříbrným písmem. "Magická stvoření střední Evropy," přečetla název a nakrčila nos. "To nezní moc záhadně."

Neil jí chtěl knihu sebrat, ale nepustila ji. Místo toho ji položila na stůl a otevřela. Zdálo se, že jde o sebrané útržky příběhů o středoevropských Podvržených dětech, seřazené podle toho, o jaké stvoření se jedná. Laura začala listovat a brzy objevila u jednoho listu ohnutý roh.

"Čuně," zabručela pod vousy. Oslí uši na knihách se nedělaly. Pak ale rychle zapomněla na prohřešek Armanda Latiera proti dobrým čtenářským mravům, když si všimla, jakou stránku založil. Vedle ohnutého rohu se skvěl ozdobný nadpis Bludičky.

Oběd byl v té chvíli zapomenut. Vyměnili si s Neilem užaslý pohled a sklonili se nad knihou tak prudce, až se srazili hlavami.

"Dávej pozor!" napomenula ho Laura.

"Nápodobně," odsekl Neil a třel si spánek.

Znovu se dali do čtení, ale prvních několik stránek nenašli nic zajímavého, jen popisy a doklady toho, co bludičky dokáží. Až jeden z posledních příběhů, rozhovor s polským vodníkem, je zaujal.



Říká se, že tu bývala bludička, kterou odvedli, ale ona se vrátila. Potom vyprávěla, že jim prý dávali nějaké obojky či co, které jim udusily všechna kouzla, ale na ní nevyšel, a protože byla tak mrňavá, tak ji nechali být. Jenže ona se nedala a pak prý utekla, než ji stačili protáhnout tou bránou. Nikdo jí to nevěřil, to dá rozum, Sliční už odvedli onačejší lidi a že by se jim nikdo z nich neubránil a jedna bludička, co je jako za groš kudla, že by utekla?



Autor Magických stvoření v komentáři vyjadřoval pochybnost nad pravdivostí příběhu, i když se podivoval nad propracovaností detailů, jako obojky rušící magii.

"Magii vyruší taky stříbro," zamyslela se Laura nahlas. "Co se stane, když se stříbro potká s portálem, kterým proudí veškerá magie do našeho světa."

"Já bych si tipnul, že se rozteče. Nebo by Bránou vůbec neprošlo, jako když máš odpuzující se magnety." Neil se znovu zadíval do knihy, jako by doufal, že se na stránce zničehonic objeví tajné písmo, které vysvětlí, proč byla pro Armanda tahle pasáž tak důležitá.

"A nemohlo by Bránu čistou náhodou zavřít?" nadhodila Laura.

"Takhle jednoduché to nebude..."

"Nikdo to ještě nevyzkoušel!" vyprskla. "Teorií tohle nevyřešíme, Neile, dříve či později se bude něco muset zkusit, aniž bychom věděli, jestli to bude fungovat."

"A co se stane, když to zkusíme a nevyjde to?" odsekl Neil.

"Zkusíme to znovu!"

"Jenže při druhém pokusu už budou elfové vědět, o co se snažíme, a věř mi, sotva to nechají jenom tak. Budou si Avalon zuby nehty bránit!" Laura se zarazila. To ji nenapadlo. Neil se zatvářil vítězoslavně. "Už to chápeš? Pokud chceme Bránu zavřít, máme jenom jeden pokus."



***



Ten večer Laura otevřela matčin deník.



Armand je jako posedlý Avalonem. Má pocit, že se to všechno musí vyřešit každou chvíli a že on bude velký hrdina, který nás všechny zachrání před zlými elfy. Jako kdyby na tom už léta nepracovaly největší mozky světa... To by ani tak nevadilo, kdyby si cokoliv spojené s Avalonem nebral tak osobně.

Myslím, že až do dneška nevěřil, že to s Paulem myslím vážně a že opravdu chci žít v lidském světě. Nevím, co čekal, svatba je příští týden, to si představoval, že uteču od oltáře? Jako by mě neznal. A když to konečně pochopil, rozhodl se, že jsem zradila "naši věc" a přestal se mnou mluvit. Zná mě od malička a teď trucuje, protože už se dál nehodlám účastnit těch jeho experimentů. Blb.



Laura se musela usmát, když četla, jak se její matka před třiadvaceti lety rozčilovala nad reakcí Armanda Latiera na její svatbu. Michaela si deník nepsala nijak pravidelně, spíš se k němu vracela, když potřebovala ventilovat svoje pocity. Dva roky po svojí svatbě psala jen sporadicky, zřejmě byla se svým životem spokojená, ačkoliv podle všeho s Armandem pořád nemluvila. Zápisů začalo přibývat poté, co otěhotněla. Dělala si starosti o budoucnost, něco, co se v předchozích letech nikdy neobjevovalo. Dokonce se přiznala, že se jí občas stýská po bezpečí Tintagelu. A pak konečně přišel zápis, datovaný čtyři dny po porodu.



Je to holčička. Jako bych neměla starostí dost, narodila se mi holčička a to znamená, že za pár let nebudu skrývat jenom sebe, ale i Lauru. Máma tvrdí, že se to nějak vyřeší, ale druhý náramek hned tak nesežene. Nemůžu si pomoct, kdykoliv se na Lauru podívám, svírá se mi srdce. Všechno by bylo o tolik jednodušší, kdyby se narodila jako kluk... Dřív jsem nikdy nepřemýšlela o tom, co budu dělat, když budu mít dceru. Paul mě uklidňuje, že všechno bude v pořádku, ale dělá mi potíže mu věřit, když nemá ani ponětí, co malé bude hrozit.

Armand by mi pomohl. I když jsem s ním mluvila naposledy na svatbě, vím, že by se ke mně neotočil zády. Že by nastal čas spolknout svojí pýchu a požádat ho o přátelskou pomoc? Děsí mě jediná věc: teď, když už o sobě těžko můžeme tvrdit, že jsme přátelé, co bude chtít na oplátku?



Jestli za ním šla nebo ne, to už se Laura z deníku nedozvěděla, ale tušila, že ano. Armand sám se přiznal, že je navštívil. Pokud tedy souhlasil s tím, že Michaele pomůže, zůstávala jediná veledůležitá otázka.

Co chtěl na oplátku?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christen Christen | Web | 12. července 2015 v 21:09 | Reagovat

Zdravím admine,

máš moc krásný blog a moc se mi zde líbí. Nechci ti tady nějak spamovat blog nebo článek ale chtěla bych tě poprosit o jednu skromnou věc. Mám blog který je o grafice a o mém mazlíčkovi Ferdovi (morčátko). Svůj blog jsem přihlásila do soutěže u mé kamarádky a velmi by mě potěšila tvá podpora v podobě hlasu. Pokud budeš chtít a nebude ti to vadit tak mi hlad dát můžeš, budu jenom ráda. Jsem hned jako první ->> CHRISTEN na adrese: http://blowme.blog.cz/1507/sonb-4-soutezici-anketa . Předem ti moc děkuji a omlouvám se ti, zda jsem rušila nebo otravovala. Kdyby jsi chtěla hlas oplatit tak není problém, napiš mi hned do prvního článku komentář adresu a jak v soutěži jsi :). Zatím pa a předem děkuji :* .

Kristy a Ferdíček.
Infinite-silence.blog.cz

2 Brigit Brigit | 14. července 2015 v 12:10 | Reagovat

Je to fajn. Pořád jsou trochu...hm... "hluché" momenty, kdy zřetelně vnímám, že čtu jen slova, ale už přibývá těch, kdy postavy ožívají a chovají se jako lidi (viz Neil a jeho "na to jsi moc hezká").
Příběh mě ale baví moc a nemůžu se dočkat, jak bude pokračovat :)

3 Lomeril Lomeril | 15. července 2015 v 19:14 | Reagovat

[2]: Já doufám, že už se to trochu zlepší, protože se neodvratně blíží trocha akce. Osobně si myslím, že v druhé polovině příběh dostane větší tah, ale čtenářům to tak připadat nemusí. Ale jsem ráda, že i s hluchými momenty, kterých jsem si vědomá, to aspoň trochu zaujme.

4 Mardom Mardom | 17. července 2015 v 22:50 | Reagovat

Libi, ctu a cekam na pokracovani.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama