10. Nový život

12. června 2015 v 22:55 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Další kapitola, tentokrát se dozvíme něco o Neilovi. Komentáře jako vždy potěší, i kdyby to mělo být jen "čtu".



Už nebudu hrát si se slovy
a staré modly vzývat v rozvalinách města Kiš
nikdy dřív jsem nebyl takový
a nikdy dřív jsem nebyl smrti blíž.
(Robert Křesťan - Kouzelnice)




Laura sotva stíhala couvat, aby se vyhnula šermující dvojici. Ustoupila skoro až ke zdi, kde doufala, že bude v bezpečí. Úder stíhal úder a nejdřív nebylo jasné, kdo má navrch. Jednu chvíli couval jeden, pak zase druhý.

"Á, Rémy upouští páru," ozvalo se vedle Laury. Otočila se a zjistila, že vedle ní stojí Neil a s rukama v kapsách sleduje souboj.

"Cože?" zamračila se zmateně.

"Teď je kapitán Melusine a je toho na něj trochu moc. Většinou, když je nervózní, chodí sem a někoho vyprovokuje," vysvětlil Neil. "Ale teď to trochu přehnal," dodal.

"Proč?"

"No tak, provokovat makhê? Na tu nemá, ani kdyby se postavil na hlavu," odfrkl si.

"Zatím si vede dobře... aspoň myslím," zamumlala Laura. Cynthia zrovna ustupovala.

"Protože ji ještě nenaštval. Ona si zatím jenom hraje."

V tu chvíli Rémyho meč prosvištěl jen pár centimetrů od Cynthiina ucha. Její ostré syknutí bylo slyšet až k Lauře a Neilovi. Vzápětí se její obličej začal měnit. Rysy vypadaly ostřejší, kůže zbledla a oči změnily barvu ze šedé na červenou.

"Už," zamumlal Neil.

Během minuty ležel Rémy na zádech a Cynthia mu oběma meči mířila na krk. Vteřinu se dívali jeden druhému do očí, načež se Rémy začal smát. Cynthia dala zbraně pryč a nabídla mu ruku.

"Jsi fantastická," řekl a přijal její pomoc.

"Jsi zvláštní exemplář, selkie," poznamenala, už beze vzteku a rudých očí, laskavě, se špetkou zvědavosti.

"Nápodobně, malá makhê," odpověděl a položil jí ruku kolem ramen. Kupodivu ho nechala. "A ty ses z toho nevyvlékla," ukázal na Lauru. "Počítám s tím, že mi řekneš, co víš."

"O čem?" zamračil se Neil nechápavě.

"O smrti mojí mámy," řekla Laura suše. Řeknu ti všechno, co jsem věděla, když jsem přišla na ostrov, pomyslela si. Nemusíš vědět, co všechno schovávám ve svém nočním stolku. To ti možná povím, jestli přijdu na něco zajímavého.



***



Rémy odvedl Lauru a Neila do Orlina pokoje, prostorné místnosti s výhledem na moře. Vypadal daleko víc zabydleně než ten Lauřin, plný drobností, jako plyšáci na skříni nebo vybledlé plakáty na stěnách, které naznačovaly, že jeho majitelka tam bydlí už od dětství. Orla seděla na posteli, hladila zrzavou kočku, která jí ležela na klíně, a prohlížela si nějaké papíry.

"Tak jsme našli Michaelu," oznámil Rémy už ve dveřích.

Orle se rozšířily oči překvapením. "Jak?"

"Zařídil jsem se podle tebe a zachoval jsem se jako chlap. Zeptal jsem se Armanda," zazubil se Rémy a pleskl sebou na postel, která propružila. Kočka se zvedla a odběhla.

"Vy jste se udobřili?" zvedla Orla obočí.

Rémy si odfrkl. "Ani náhodou. Jen jsem se ho zeptal, kdo byla Michaela, a on mi sdělil, že to byla matka naší kamarádky Laury."

"No jistě," pleskla se Orla do čela. "Věděla jsem, že jsem to někde slyšela." Pak se zarazila a otočila se zpátky k Rémymu. "Proč jsi tak špinavý?"

"Protože je to pitomec," poznamenal Neil a gentlemansky Lauře nabídl židli, zatímco sám se posadil na psací stůl. "Pokusil se přešermovat makhê."

Orla se po Rémym vyčítavě podívala a ten jen pokrčil rameny.

"Proč se v tom případě válíš v mojí posteli? Ven! Neile, sedni si sem. Tenhle špindíra může sedět na podlaze."

Rémy se zaškaredil, ale poslechl a uvelebil se na koberci.

"Tak, Lauro," obrátila se Orla k ní. "Povíš nám, jak to bylo s tvojí mámou?"

A Laura vyprávěla všechno, co si pamatovala. Zatajila existenci matčina deníku a zprávy, kterou měla, ale jinak nic. Všichni tři ji poslouchali bez přerušení, jen se ustaraně mračili, a když skončila, tvářili se překvapeně, že je to všechno.

"Tvoje babička tvrdila, že jsi tam umřela taky," vysvětlila Orla. "Říkala, že vás našel elf, obě vás zabil a že v boji byl zničen i ten náramek."

"Co je zrovna na tom náramku tak důležitého?" podivila se Laura.

"Jen to, že už nikdo neví, jak ho vyrobit," rozhodila Orla rukama. "Kdyby ano, nepotřebovali bychom Útočiště ani Alianci. Nechápu, jak ho Alena mohla tajit!"

"Chtěla mě ochránit, abych mohla žit v lidském světě se svojí rodinou," hlesla Laura.

"Nebo si tě nechat jako eso v rukávu," ozval se nečekaně Neil. Všechny tři hlavy se k němu otočily a on váhavě pokračoval. Mluvil hlavně k Lauře. "Předpokládám, že už jsi pochopila, že to se zákazem hledání Avalonu není tak jednoduché, jak se všichni tváří. Myslíme si, že je za tím nějaká špinavá hra, protože ty důvody, které všichni papouškují, jsou vážně ubohé. A protože nikdo z nás tu neumí udržet tajemství, tak víš, že existují lidé, kteří tajně porušili podmínky Aliance a hledají Avalon. Ani nevíme, kdo všechno v tom jede, nás do toho zasvětila Berenika a jsme si skoro jistí, že tvoje babička o tom ví taky. Plán na zavření Brány na Avalonu se tvoří už desítky, ne-li stovky let a nikdo neví, co všechno je jeho součástí. Proč by to nemohla být třeba bludička? Možná si tě Alena schovávala, aby tě v pravé chvíli vytáhla na světlo a získala určitou moc tím, že má k dispozici jedinou použitelnou bludičku."

"To je blbost," odfrkla si Laura. "Ona sama je bludička, tak na co by potřebovala mě?"

"Je stará," vložil se do debaty Rémy. "Její schopnosti selhávají, už pár let se nedokáže teleportovat a slyšel jsem, jak říká, že její světlo není, co bývalo. Nikdo jiný nejspíš žádnou spolehlivou bludičku nezná."

"Jenže na co by mě tak mohla potřebovat?" pokračovala Laura. "Nedokážu vám najít Avalon. Neumím vůbec nic užitečného."

"Říká se, že světlo bludiček vždycky ukazovalo cestu," pronesla Orla vážně.

"To světlo baterky taky," zamumlala Laura. "Už se ví, kde je Isla?" změnila téma.

Teplota v místnosti jako by klesla o několik stupňů. Orla a Rémy se zarytě dívali do země a nakonec to byl Neil, kdo odpověděl.

"Úplně zmizela z radaru. Nikdo netuší, kam se poděla. A protože ta křídla ji můžou nosit klidně věčnost, měli bychom se rozhodnout, co budeme dělat my," oslovil Orlu a Rémyho.

"Není co," pokrčil Rémy rameny. "Armand mi toho víc neřekne, Melusine ještě není opravená a bez dalších informací a lodi toho moc nenaděláme."

"Je tu nějaká knihovna?" zajímala se Laura. Místo jako tohle by mělo mít obrovskou knihovnu plnou prastarých spisů vázaných v kůži.

"Proč?" zamračil se Rémy.

"Nemůžeme hledat Avalon, ale můžeme hledat informace o něm. Jak vypadá Brána, jak ji zavřít, co se stane, když to uděláme... Můžeme se připravit na to, co nás čeká, až ho najdeme," navrhla Laura.

"Moc toho tam nebude." Orla se tvářila pochybovačně.

"Aspoň nějaký náznak..." snažila se Laura dál.

Orla a Rémy si vyměnili skeptický pohled. "Tak důležité informace nebudou volně dostupné v knihovně," zamumlal Rémy.

Lauru napadla strašlivá věc. "Zkoušeli jste to?"

Ticho a pohledy zabořené do země byly dostatečnou odpovědí. Laura tichounce zaúpěla.

"Pojď," ozval se najednou Neil. "Ukážu ti, kde to je, a můžeme se tam po něčem podívat."

Laura kráčela za Neilem a uvažovala, jak to, že je nikdy nenapadla tak primitivní věc jako zkonzultovat knihovnu. Pravděpodobně jim někdo řekl, že tam nic nenajdou, a oni se toho nadšeně chytili, pomyslela si. Ani Orla, ani Rémy nevypadají na studijní typ. Ale Neil? Neila to napadnout mohlo.

Po očku se po něm podívala. Šel pomalu se sklopenou hlavou, až mu ofina medových vlasů padala do očí, a tvářil se zamyšleně. Vycítil její pohled a zvedl hlavu.

"Nikdy jsme tam nešli, protože jsme předpokládali, že Aliance všechny knihy o Avalonu někam zamkla," zodpověděl nevyslovenou otázku. "I samotný zájem by mohl být nebezpečný, hlavně pro Orlu. Její matka si přece jen musí udržovat určitou reputaci, pokud chce zůstat velitelkou, a moc by jí nepomohlo, kdyby její dcera sháněla něco na zakázané téma. Ale ty... jsi tu nová. Zvědavost je pochopitelná. U tebe se nebude nikdo divit, když budeš pročítat staré knihy."

"Dobře, Orla nemůže vrhat špatné světlo na matku. Ale co ty?" nechápala Laura. "Proč ses tu nemohl ukázat ty?"

"Berenika mě sem přivedla, když mi bylo třináct, a od té doby je jediná, kdo se o mě aspoň trochu staral. Všichni ví, že já a Rémy jsme skoro jako její synové," řekl Neil a v jeho slovech se ozýval náznak smutku.

"Jak to?"

Neil předstíral, že si prohlíží zahradu, kolem které procházeli, aby se nemusel dívat na Lauru. "Víš, že bludičky jsou vždycky ženy. Tak zduhači jsou vždycky muži. Ale napadlo tě, co se stane, když má zduhač jenom dcery?"

"Myslela jsem, že tím linie prostě vymře. Že proto je bludiček tak málo..."

"Většinou. Ale občas se stane, že schopnosti přeskočí generaci. Dědeček měl dvě dcery. Obě měly děti. Bratranci jsou obyčejní lidé, ale já..." Pokrčil rameny a konečně se na ni podíval. "Vždyť to znáš. Problém byl, že v době, kdy se mi schopnosti objevily, byli babička i dědeček už po smrti a máma ani netušila, že děda byl zduhač. Měl jsem kliku, že jeden člen Bereničiny posádky byl vědmák a uviděl mě ve snu. Našli mě a když nám všechno vysvětlili, odjel jsem s nimi."

"Vrátil ses někdy?" zeptala se Laura, i když otázka měla znít - jde to? Můžu se vrátit já?

Neil zavrtěl hlavou. "Zkoušel jsem to, ale... není to náš svět."

"Proč by nemohl být? Máma tam žila spokojeně. Já taky," namítla.

"A stejně jsi nakonec skončila tady." Rozumně se tvářil, že tu část o její matce přeslechl. "Jsou takoví, co to zvládnou," dodal po chvíli. "Žijí mezi lidmi a sem se vrací jenom na slunovrat. Nikdo tě tu nedrží, můžeš jít klidně ještě dneska."

Lauru se překvapeně zastavila. Odejít? Hned teď? Zkusila si to představit. Prostě by se otočila, zabalila by si těch pár věcí, co tu měla, a nasedla by na nejbližší loď, která by vyplouvala z přístavu. Zaklepala by doma na dveře, táta by ji objal a ona by tam zůstala až do dalšího června.

Dokázala by se skrývat, světlo už ovládala spolehlivě. Jenže by musela přemýšlet o tom, jestli našli Islu. Jestli našli Avalon. Proč ho oficiálně nikdo nesmí hledat. Jak se mají všichni na Tintagelu - Orla a Rémy a Cynthia a hlavně Neil.

Doma by nikdy nezjistila, proč její matka zemřela.

Pořád toužila po klidu a míru, po životě někde mezi lidmi, ale věděla, že skrývání nic nevyřeší.

A v tu chvíli si uvědomila, že ta Laura, která byla spokojená se svým náramkem a nevědomostí, už je dávno pryč. Rozkutálela se s korálky, utopila se v oceánu. Někdy poté, co dokázala téměř nemožné a teleportovala se až na Tintagel, se narodila nová Laura.

Všechno kolem ní se zdálo beznadějně zašmodrchané, ale už se nechtěla vyvléknout.

Chtěla to rozmotat.

"Co se děje?" zeptal se Neil.

"Jen jsem si něco uvědomila," řekla a znovu vykročila.

"A co?"

"Proč jsem tady."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama