9. Bludičky, vlkodlaci a selkie

20. května 2015 v 10:47 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
V další kapitole se dozvíme trochu víc o fungování světa a o Lauřině matce. Omlouvám se za prodlevu, mám teď spoustu práce s diplomkou a nemám moc času na opravování kapitol. Jakýkoliv komentář potěší, abych věděla, že se nesnažím zbytečně :-)


Tvá sestra hádá z ruky a tvá máti jakbysmet
a ty sama umíš všechno, co je mimo tenhle svět.
(Robert Křesťan - Ještě jedno kafe)





Dalších pár dní bylo v pevnosti neuvěřitelné dusno. Laura téměř nezahlédla Vyjednavače, jen u jídla, kde s nikým nemluvili. Orla a Rémy se neustále ohlíželi přes rameno a tvářili se, jako by čekali, že na ně ze stínů vyskočí strašidlo. Vzhledem k tomu, že sami byli strašidla, bylo by to legrační, kdyby to brzy nezačalo lézt na nervy. Sama Laura se snažila zůstat zticha a neviditelná, protože jí nenapadalo nic užitečnějšího, co by mohla dělat. Když jí babička oznámila, že přišel čas, aby svoje lekce přesunuly ven, opravdu se jí ulevilo.

Babička Lauru odvedla za hradby pevnosti, kde se tentokrát místo lesa rozprostírala travnatá pláň. Snažila se tvářit vesele, ale vypadala vyčerpaně. Zdálo se, že aféra si na staré paní vybírá svoji daň.

"Teleportace je to nejtěžší a zároveň nejzajímavější, co bludička dokáže," vysvětlovala po cestě. "Vyžaduje daleko větší soustředění než záře nebo hledání cesty." Laura si vybavila cvičení, kdy jí babička zavázala oči a odvedla ji někam do pevnosti a nechala ji hledat cestu zpátky. Při vzpomínce na to, jak omylem skončila v hradním příkopu, kde ji zastavili dva hlídací psi a drželi ji tam dvě hodiny, než ji někdo vysvobodil, se ušklíbla, ale babička to ignorovala. "Vyžaduje i víc síly. Nemysli si, že je to vždycky tak jednoduché jako když ses přenesla sem. To jsi měla na své straně kámen z Tintagelu, který už byl k teleportaci použit, magickou sílu, kterou jsi v sobě hromadila celá léta, a strach o vlastní život. V takových podmínkách není teleportace složitá ani pro amatéra. Teď se naučíš nejdřív tu obtížnou část - jak se teleportovat bez pomoci. Musíš si uvědomit základní nevýhodu takového přemisťování, což je omezený dosah. V zásadě platí, že sama o sobě se dokážeš přemístit na jakékoliv místo, které je ve tvém zorném poli."

"Cože?" vyhrkla Laura a zastavila se. "To mi chceš říct, že se umím teleportovat, ale jenom pár metrů?"

"V dobrém terénu se dá udělat i pořádných pár kilometrů," řekla babička obranným tónem.

"Takže to je můj velký salónní trik?" rozhodila Laura rukama a všechny nepříjemné pocity posledních dní vybublávaly na povrch. "Umím skákat? To je všechno? Jsem v ohrožení života, protože moje nejpraktičtější schopnost je napoprvé trefit správnou odbočku?"

"Teleportace dovede být poměrně šikovná schopnost, když ji umíš používat."

"Mámu nezachránila!" rozkřikla se Laura. "Čekala jsem, že se naučím něco pořádného, aby všechny ty problémy stály za to!"

"Tak dost, mladá dámo!" Babičce došla trpělivost. "Uklidni se, nebo tě nechám, abys na to všechno přišla sama, a to bude bolet, až se teleportuješ pět metrů nad zem. Chápu, že když vidíš, co dokáží makhai, selkie nebo i zduhač, cítíš se ošizená, ale úloha bludiček spočívá v něčem jiném.

Ukazujeme cestu, odjakživa, a to jak doslova, tak obrazně. Nikdy jsme nebyly vůdkyně, ale jsme rádkyně. Nesedíme na trůně, stojíme ve stínu za ním, a tam máme daleko větší zodpovědnost a daleko větší moc, než bychom měly jako makhai na bitevním poli. A víš proč se tam udržíme? Proč se bludičky nikdo nesnaží vyhodit z jejich místa?

Právě proto, že naše nejpraktičtější schopnost je napoprvé trefit správnou odbočku. Nedokážeme omámit lidi zvukem svého hlasu jako sirény nebo některé šikovné selkie, nedokážeme je špehovat z opačného konce budovy jako zduhači, nemáme výjimečnou fyzickou sílu ani obratnost. Mezi takovými bytostmi, kdy nikdy nevíš, kdo se dívá a jestli tvoje myšlenky jsou opravdu tvoje vlastní, je bludička něco neškodného, až směšného, něco, s čím nemá cenu se zabývat. A v tom spočívá tvoje největší výhoda.

Jestli chceš v našem společenství jako bludička něčeho dosáhnout, nemusíš být dobrá kouzelnice. Stačí být chytrý člověk, a i když to zní jednoduše, je to ta těžší cesta k úspěchu."

Babička se rozohnila tak, že sama začala celá slabě zářit. Laura na ni chvíli překvapeně zírala, než se vůbec zmohla na slovo. "A napadlo tě někdy, že se nechci stát politikem? Že nechci ani sedět na trůně, ani stát za ním, ale jenom v klidu žít? Že bych se třeba chtěla vrátit mezi lidi?" vypravila ze sebe nakonec.

"Na co v tom případě chceš lepší schopnosti?" zvedla babička obočí.

Laura otevřela ústa a pak je zase zavřela, protože neměla dobrou odpověď. Za nimi se ozvalo tlesknutí a pak další a když se otočily, viděly, že se k nim blíží Armand Latier a pomalu tleská.

"Výborný proslov, Aleno. Rád vidím, že máš pořád temperamentu na rozdávání," řekl. Měl zvláštní způsob řeči, trochu mumlal a líně protahoval slova.

"Nebyl určený pro tvoje uši," odvětila babička, ale netvářila se nepřátelsky.

"Jako bych nevěděl, co všechno bludičky dovedou, když se do toho pustí," pousmál se Armand a obrátil se k Lauře. "Tak ty jsi Michaelina dcera. Myslel jsem, že jsi mladší."

Lauřina šílená část se právě urazila, ale ta rozumná naštěstí převážila a zachovala klid. "Znal jste moji matku?" zeptala se rádoby chladně, ale měla pocit, že postřehl, že se jí maličko třese hlas.

"Velmi dobře. Asi si na to nepamatuješ, ale dokonce jsem vás i navštívil. Ale to ti mohly být tak tři roky."

Laura se zarazila. Vždycky měla za to, že matka zpřetrhala všechny kontakty s nadpřirozenem. Možná s výjimkou nevinných návštěv starých přátel? Jenže si nějak nedovedla představit, že by Armand Latier přišel za její mámou jen aby vypil kafe, zavzpomínal na staré časy a vyslechl si, jak se Laura učí kreslit.

"Co chceš, Armande?" zasáhla babička.

"Podívat se na dceru staré známé. Pochopil jsem, že jste ještě s teleportací nezačaly?"

"Co je ti do toho?" přimhouřila babička podezíravě oči.

"Prostě mě to zajímá. Bludiček už je tak málo, že je vzácnost nějakou vidět v akci, a Laura má opravdu velký potenciál." Potom udělal něco zvláštního - začenichal. "Je to cítit ve vzduchu," dodal, otočil se a vyrazil zpátky k pevnosti.

"Vlkodlaci," odfrkla si babička. "Rozené herečky, všichni do jednoho."

"Vlkodlak? Myslela jsem, že je selkie..."

"Ne, to má Rémy po mámě. Jeho otec, Armandův bratr, byl taky vlkodlak," zavrtěla babička hlavou.

"Je to pravda? Znal se s mámou?" zeptala se Laura. Hádka byla pro teď zapomenutá.

Babička se nostalgicky usmála. "Byli jedna ruka. Všichni jsme čekali, že spolu začnou chodit, ale Michaela pak potkala Paula a odešla. Pár let na to Armandovi zemřel bratr, Rémyho táta, a on se stal Vyjednavačem. Nebo to bylo naopak?"

Laura sledovala vzdalující se postavu a přemýšlela, co by jí mohl říct o matce. Přece jen Islin poslední rozhovor s Rémym zahrnoval jak jeho, tak Michaelu.

S mírným mrazením v zádech si uvědomila, že jestli chce zjistit pravdu, dříve či později bude muset čelit nerozluštitelnému pohledu Armanda Latiera.



***



O tři dny později se do přístavu vrátila plachetnice Penelope a přivezla Lauře balíček od otce. A tak si Laura večer zalezla do postele, rozsvítila si lampičku a začala se probírat vším, co jí otec poslal. Matčin deník zatím odložila stranou a vzala si do ruky zprávy z vyšetřování její smrti.

Večer před svou smrtí její matka oznámila, že jde na dámskou jízdu a přespí u kamarádky. Ta ale o ničem takovém nevěděla. Matka odešla z domu asi v sedm večer, tedy dost dlouho před západem slunce, a od té doby ji nikdo neviděl, dokud jí ráno otec nenašel ležel na zahradě s šípem v zádech.

Když Laura četla detaily o zranění, připadala si, jako kdyby četla příběh někoho jiného. Šíp její matku zasáhl mezi žebra a způsobil masivní krvácení. Zemřela během několika minut.

Propracovala se pitevní zprávou a pak musela papíry na chvilku odložit a zhluboka dýchat, protože se jí začaly třást ruce. Pokračovala, až když se uklidnila, a začala si všímat detailů. Její matka v ruce svírala kámen příliš malý na to, aby se dal použít jako zbraň. Zemřela prý sotva hodinu předtím, než ji její manžel našel.

Teď je třeba k tomu přistupovat bez emocí, pomyslela si Laura, ale nemohla přikázat knedlíku v krku, aby zmizel.

Všechno odložila stranou, natáhla se na záda, dívala se do stropu a přemýšlela. Nebylo pochyb, že její matka nezemřela jen proto, že by byla neopatrná. Ten večer se pustila do něčeho nebezpečného, o čem nesměl vědět ani její manžel, a stálo ji to život.

Na mámu si pamatovala jen málo. Pokud věděla, tak skoro nekřičela, ale když něco řekla, Laura poslouchala. Měla vždycky dobrou náladu. A pak se jednoho dne rozhodla, že se vydá na sebevražednou misi.

Laura si uvědomila, že jí po tvářích tečou slzy, a najednou ležela schoulená na boku a plakala jako malá holka. Proč, mami? Proč jsi mi to udělala? Proč jsi mě tu nechala?



***



Další den ji znovu čekalo cvičení se Cynthií. Přesunuly se zpátky na tréninkové nádvoří a Cynthia vytáhla věc, které se Laura děsila od začátku.

"Meče? Vážně?"

"Když proti tobě stojí elf, hodí se mít metr ostrého železa, se kterým umíš zacházet," pokrčila Cynthia rameny. "Už jsme si říkaly, že proti kulkám si štíty umí vytvořit kdejaké trdlo, ale udělat si štít proti lidské pěsti je skoro nemožné. Těla všech živých bytostí, dokonce i těch, které nemají ani kapku elfí krve, obsahují aspoň trochu magie, která při fyzickém kontaktu prorazí všechny štíty. Meč je takový kompromis - projde většinou štítů a není tak zranitelný jako tvoje vlastní ruka."

"A používá vůbec někdo šípy?" zeptala se Laura. V téhle situaci to vypadalo nenápadně.

"Teď už jenom elfové, to jsou tradicionalisti a nejmenší střelná zbraň, kterou umí udělat, je dělo."

Takže mám jenom potvrzené kdo mámu zabil. Teď už zbývá jen kdy, kde a proč, pomyslela si.

Vzápětí jí Cynthia vrazila do ruky meč a Laura se musela soustředit.

Lekce šermu byla zatím největším fiaskem ze všech. Na Lauru byla zbraň těžká a dokázala s ní jen občas nekoordinovaně máchnout, místo aby se pokoušela o figury, které jí Cynthia vysvětlovala. Po půl hodině z ní pot jenom lil, posadila se na zem a odmítla pokračovat.

"Tak fajn, zkusíme rapír, ten je lehký. Počkej chvíli..."

"Lauro!"

Rozhlédla se a uviděla Rémyho, jak k nim rázuje. Vypadal, že zuří. Zastavil se přímo nad ní a kdyby mohly z očí doslova šlehat blesky, už by z ní byl škvarek.

"Proč jsi mi to neřekla?" obořil se na ni.

"A co přesně?" nechápala.

"Že Michaela byla tvoje matka! Musel jsem se to dozvědět od Armanda! Proč jsi mi to neřekla?" naléhal.

S námahou se zvedla na nohy. "Protože nechci, abyste se v tom všichni šťourali," odsekla. "Kromě toho, já ti k její smrti moc nepovím. Bylo mi sedm a skoro nic si nepamatuju."

Otočila se a chtěla odejít, ale Rémy ji chytil za ruku. V tu chvíli se mezi nimi zčistajasna objevila Cynthia, popadla ho za zápěstí a stiskla tak pevně, až musel Lauru pustit.

"Šikanuj někoho ze svojí ligy, selkie," zavrčela.

"A kdo je moje liga? Makhê, která s člověkem večer tancuje a ráno nemluví?" zeptal se a vyvlékl ruku z jejího sevření. "Kdo se ve vás ženských má vyznat?"

"Pokud nejsi blbec, tak to zvládneš. Schválně to zkusíme. Představ si, že tancuješ s holkou a pak jí řekneš, že se s ní sejdeš venku. Ona čeká venku a když nejdeš, jde tě hledat. Najde tě, jak se objímáš s jinou. Proč je asi naštvaná?"

"Jsi pitomá? To byla jenom Isla. Je to prakticky sestra!" I přes vztek v Rémyho hlase zaznívala úleva.

Cynthia si jen zuřivě odfrkla.

"Fajn, můžeš si na mně vybít vztek," pokrčil rameny a sebral Lauřin meč. "Když to zvládneš."

"Když to zvládnu?" zopakovala Cynthia pobaveně. "Kdo si myslíš, že jsi?"

Postavil se do střehu a modré oči mu jenom zářily. "Nejlepší šermíř na Melusine, který proti sobě má jenom jednu malou makhê."

Cynthia zaútočila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LinDee LinDee | 20. května 2015 v 20:09 | Reagovat

Ahoj :)
Moc se omlouvám za spam, ale před nedávnem jsem začala svůj vlastní blog s vlastními povídkami, tak mě napadlo, jestli by ses na něj nepodívala a třeba se ti tam něco zalíbí.
Znovu se omlouvám a děkuju :)

www.heart-by-heart-stories.blog.cz

2 Mardom Mardom | 10. června 2015 v 1:27 | Reagovat

Libi, libi, libi. Co bude dal? Zajima me, proc Michaela umrela.

3 Lomeril Lomeril | E-mail | 10. června 2015 v 17:41 | Reagovat

[2]: Všechno bude :) Jak říkám, makám na diplomce, takže to jde trochu pomaleji, ale když budu mít čas, přihodím večer novou kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama