8. Změna větru

25. dubna 2015 v 23:15 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Co se stalo den po slavnosti? Kdo udělal něco nezodpovědného, co změní životy všech ostatních?



Tak komu lhát smím
za větší lháře
dětem snad svým
a nebo jen vám
(Robert Křesťan - Komu mám lhát)





Druhý den se Laura vykulila z postele až po desáté. Měla pocit, že jí v hlavě buší kladivo, a v ústech sucho jako na poušti. Až když si vyčistila zuby, opláchla obličej studenou vodou a trochu se napila, dokázala alespoň předstírat, že je jí dobře. Vyšla z pokoje a zamířila na ošetřovnu, než ji stačila odchytit babička. Doufala, že tam najde něco, co zažene tu úpornou bolest hlavy.

Potkala se tam s Cynthií, která jí beze slova podala malý kalíšek plný fialového lektvaru.

"Kopni to tam," vybídla ji.

Laura poslechla. Nápoj příjemně chladil a bolest hlavy začala ustupovat. Pak si promnula čelo a zhluboka si povzdechla.

"Cos to včera přitáhla?"

"To je tajemství," mrkla Cynthia. "Neviděla jsi selkieho?"

"Proč se ptáš?" zamračila se Laura.

Cynthia uhnula pohledem. "To je jedno. Co říkáš na malý trénink?"

Laura se zaškaredila, doufala, že její hlava už dneska trpět nebude. Pak ale přes Cynthiino rameno zahlédla povědomé černé rozcuchané vlasy.

"My o vlku..." poznamenala.

Čekala, že se Cynthia nadšeně otočí a Rémyho pozdraví, když se po něm tak ptala, ale makhê jako by zamrzla na místě a vypadala jako vyděšený králík. Na obličeji, který si Laura pamatovala pomalovaný válečnými barvami a zkřivený bitevní zuřivostí, vypadal ten výraz přinejmenším nepatřičně.

"Ahoj, Lauro, neviděla jsi dneska Islu?" zeptal se Rémy. Kousal se do rtu a rozhlížel se, jako by čekal, že se tam někde Isla zničehonic zhmotní.

"Nikoho jsem neviděla. Co se děje?" zamračila se Laura.

Rémy neodpověděl, místo toho oslovil Cynthiina záda. "A co ty, malá makhê, ty jsi ji nepotkala?"

Laura pozorovala jak se Cynthia zhluboka nadechla a nasadila lhostejnou masku, kterou na ní Laura vídala ze začátku. Pak se otočila. "Ne. Nedělám chůvu sirénám."

Rémy zmateně o půl kroku couvl, jako by takové uvítání nečekal. Laura začínala přemítat, co se mezi těma dvěma včera v noci stalo. Než ale stačila cokoliv říct, dveře se rozletěly a přiběhla Orla s planoucíma očima a vražedným výrazem.

"Už jí nehledej!" vyštěkla směrem k Rémymu. "Ta absolutní kráva!"

Rémy Orle položil konejšivě ruku na rameno. Orla ho shodila, ale Rémy se nevzdával. Podruhé ho nechala, aby ruku na jejím rameni nechal. Cynthia znechuceně nakrčila nos a poznamenala něco o klidu na ošetřovně.

V tu chvíli Orle zničehonic vhrkly do očí slzy a i když mumlala nadávky a vztekle si slzy stírala, téct nepřestaly.

Cynthia si znechuceně odfrkla. "Na tohle nemám po ránu a s kocovinou nervy," prohlásila. "Bludičko, v jednu tě čekám na tréninkovém nádvoří. Zatím," mávla neadresně rukou a zmizela.

Rémy vypadal, jako by na ní chtěl ještě zavolat, ale rozmyslel si to a obrátil svou pozornost zpátky k Orle. Posadil ji na nejbližší postel a sklonil se k ní.

"Co se děje? Našli jste ji?" zeptal se.

Orla zuřivě zavrtěla hlavou. "Musela už odletět. Utekla jako poslední pubertální hovado a všechno je teď v háji..."

"Co všechno?" naléhal Rémy.

"Aliance. Co myslíš, jak se budou tvářit, až zjistí, kdo to vzal a proč? Nikdo už pro Tintagel nehne ani prstem, budeme mít štěstí, když se nás nepokusí srovnat se zemí, jen proto, že moje idiotská sestřička se neumí ovládat." Už zase natahovala.

Laura si nenápadně odkašlala. "Ehm... mohla bych se zeptat, o čem to tu vy dva mluvíte?"

Orla a Rémy se po sobě podívali a Orla pokrčila rameny. "Do večera to bude vědět celá pevnost. Jí to můžeme říct." Pak se podívala na Lauru. "Ta křídla, která Vyjednavači přivezli jako dar, byla funkční. Dalo se s nimi létat. Nejspíš se v pokladnici spletli a poslali špatnou truhlici. A moje sestra," zavrčela slovo sestra stejným tónem jako předchozí nadávky, "je v noci ukradla a zmizela."

V první chvíli Laura nevěřila svým uším. Tušila, že Isla bude impulzivní povaha, ale krádež vzácného historického artefaktu? To už bylo trochu moc. Jenže pak si vzpomněla, co jí říkal Neil. Isla nechce trčet v přístavu, než se opraví Melusine. Když jí matka zakázala loď, Isla si našla jiný způsob, jak pokračovat v hledání Avalonu. Což vysvětlovalo Orlinu paniku. Pokud to Aliance zakázala, rozhodně se jim nebude líbit, že kvůli tomu dcera velitelky ukradla jejich vzácný dar.

"Co teď budeme dělat?" pípla Laura.

"Budeme se to snažit ustát," pokrčila Orla rameny, jako by nevěřila, že se jim to povede, a znovu oslovila Rémyho. "Za jak dlouho můžete zvednout kotvy? Jestli ji někdo najde, bude to její posádka a její loď."

Rémy si bezradně prohrábl vlasy. "Ještě nejmíň dva týdny to potrvá," zavrtěl hlavou.

"Za tu dobu se s Daidalovými křídly dostane na druhou stranu planety," zaúpěla Orla. "Víš, že ji donesou i nad Moře za mořem, když bude potřeba? Nepotřebuje loď a Charybdu, aby se tam dostala, když má Daidalova křídla."

Laura si nebyla jistá, jestli má zůstat nebo je nechat o samotě. Nevšímali si jí, ale na druhou stranu nevěděla, jestli nebudou považovat za nezdvořilé, kdyby teď odešla.

"Včera za mnou přišla," řekl Rémy, ale mluvil hlavně k Orle. Laura začala pomalu couvat směrem ke dveřím a doufala, že se nenápadně vytratí. "Vytáhla mě z parketu a říkala, že se musím usmířit s Armandem a musíme zjistit, co se stalo té noci, kdy zemřela Michaela. Pamatuješ si na někoho, kdo se jmenoval Michaela?"

Chvilku trvalo, než si Laura uvědomila, že to přiškrcené zasténání ze sebe vydala ona a právě proto se na ni Rémy a Orla udiveně dívají.

"Co se děje?" zeptala se Orla.

"Michaela..." Najednou se zadrhla. Nikomu o matčině podivné smrti neřekla a věděla, že když přizná, že Michaela bylo jméno její matky, budou z ní páčit všechny podrobnosti, a to ji vyděsilo natolik, že začala panikařit. "Jenom... Jmenovala se tak kamarádka," vyhrkla nakonec spásnou lež. "Ale ta to být nemůže, ta je určitě ještě naživu."

Orla i Rémy se uvolnili, uvěřili jí. Co si o mně myslí, že jim připadá normální, že se takhle chovám při zmínce o kamarádce? protestovala její šílená část, která se jako obvykle tvrdošíjně odmítala zabývat důležitějšími problémy.

"Já... musím za babičkou," vymluvila se a snažila se tvářit se, že neutíká.

Jakmile vyšla na chodbu, do babiččina pokoje skoro sprintovala, ale nenašla ji tam. Na stolku ležel jen vzkaz, že je u velitelky a že ji v žádném případě nemá nikdo rušit. Laura se zamyslela. Co teď? Vypadá to, že máma vážně neumřela jenom proto, že se zapomněla. Ví o tom babička něco? A jestli jo, řekne mi to?

Pak ale dostala nápad. Existoval člověk, který měl hodně informací o tom, jak matka zemřela, a neměl důvod je před ní tajit.

Zamířila do místnosti s telefony.



***



"Ahoj tati," vyhrkla, jakmile to vzal.

"Ahoj, co se děje?" Bylo slyšet, že ho její telefonát překvapil.

"Prosímtě, máš někde zprávy z vyšetřování máminy smrti?" zeptala se bez obalu.

Dlouhé ticho, až se bála, že jí zavěsí. "Mám," řekl nakonec krátce.

"A mohl bys mi je prosím poslat? Zjistím adresu a zavolám ti, jak jen to půjde." Doufala, že Tintagel bude mít nějaký systém posílání pošty.

"Dobře, podívám se po tom."

"A je po mámě ještě něco? Nějaké dopisy nebo tak?" pokračovala. Sice už otcovu trpělivost pokoušela hodně, ale hodlala z toho vytřískat co nejvíc.

"Deník," přiznal nakonec. "Pošlu ti ho taky."

Po několika dalších rozpačitých otázkách, jak se ten druhý má a tak podobně, Laura zavěsila a podívala se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na jednu a zbýval jí čas akorát na to seběhnout na nádvoří na trénink se Cynthií.

Makhê už na ni čekala a krátila si čas mlácením do boxovacího pytle. Když si Laury všimla, hodila si přes rameno sportovní tašku a pokynula jí, aby šla za ní. Kupodivu nezamířily na žíněnky jako obvykle, ale vedla ji ven z pevnosti, až k vnějším hradbám, kde byla malá střelnice.

"Tak se podívej, bludičko. Z tebe nikdy nebude zápasník, to už jsme si ujasnily. Ale mohla bych z tebe udělat střelce. To se vždycky hodí," prohlásila Cynthia, zatímco si stahovala blonďaté kudrny do culíku. Pak rozepnula tašku a vytáhla pistoli. "S puškou by se ti trefovalo líp, ale když někam vyrazíš, nebudeš s sebou tahat kulovnici. Tahle věcička se snadno schová a občas se hodí. Bohužel, elfové si už vyvinuli spoustu ochranných kouzel proti kulkám, takže s klasickou municí ublížíš tak akorát elfím blbcům a začátečníkům. Používáme stříbrné kulky, ale ty mají pár nevýhod. Jednak stříbro účinkuje i na nás a když máš po kapsách zásobníky na celou bitvu, tvoje magické schopnosti jsou asi tak na úrovni batolete. A potom - elfové jsou šikovní a už se jim povedlo vyvinout štíty, které neprorazí ani stříbrná kulka."

"Takže střílet stejně nemá cenu?" zvedla Laura obočí. To by jí vyhovovalo, měla pocit, že s pistolí v ruce bude nebezpečná spíš svým spolubojovníkům než nepřátelům.

"To jsem neřekla. Štíty proti stříbrným kulkám rozhodně neumí vyčarovat všichni, asi tak třicet procent elfů s nimi sundáš. Když budeš mířit na nohy, kde štíty bývají slabší, možná čtyřicet procent," usmála se Cynthia svým znepokojujícím úsměvem a podala pistoli Lauře.

Ta si ji opatrně přebrala a dávala si pozor, aby se nedotkla ničeho, co vypadalo důležitě.

"Neboj, nekousne tě," protočila Cynthia oči v sloup.

Pak jí ukázala, jak zjistit, jestli je zbraň nabitá, jak funguje pojistka, a jak ji správě držet. Nakonec jí dala chrániče sluchu a pustila ji k terči.

O pět minut později se obě dívaly na obrys postavy, po kterém byly rozesety díry po kulkách. Nejbližší dvě k sobě byly asi tak deset centimetrů.

"Dívej se na to z té lepší stránky," poznamenala Cynthia. "Tímhle stylem dříve či později něco důležitého trefíš. Jenom na to spotřebuješ tolik munice, že by sis měla pořídit soumara."

"Já se zbraněmi moc nekamarádím," konstatovala Laura omluvně a chtěla Cynthii pistoli vrátit. Ta dělala, že její nataženou ruku nevidí.

"Pistole ti může zachránit život," řekla. "Na tu spoušť musíš jemněji, mačkáš ji moc prudce, rozhodíš si tím míření. A nespouštěj pistoli dolů hned jak vyjde rána, počkej chvilku. Znovu!"

Trápila ji ještě dobře hodinu ("Drž to pořádně! Co jsem ti říkala o té spoušti? Neškubej sebou, sakra, copak se bojíš rány?"), ale ke konci už se Laura výrazně zlepšila.

"Tak to by pro dnešek stačilo. Odvedla jsi kus práce, bludičko," pokývala Cynthia uznale hlavou.

"Nikdy nikomu neřekneš jménem. Jsme pro tebe bludička, selkie, siréna... Proč?" zajímala se Laura.

V Cynthiině tváři se objevil náznak smutku, ale během zlomku vteřiny zmizel. "Mám vážně špatnou paměť na jména," pokrčila rameny.



***



Po cvičení se Laura zastavila na ošetřovně, tentokrát bez postranních úmyslů. Většina raněných z bitvy už sice zmizela, ale chtěla se aspoň poptat, jestli není potřeba s něčím pomoct. Našla ošetřovnu prázdnou, jen v koutě na posteli ležel spící Neil a vedle něj seděla Orla a četla si.

Laura cítila, jak se jí sevřel žaludek. Byl Neil zraněný? Nemocný?

"Co se stalo?" zeptala se.

"Je na cestách," odvětila Orla. "Máma ho požádala, aby se podíval po Isle."

To vysvětlovalo tu strnulou nehybnost. Neilovo vědomí se toulalo někde nad mořem a hledalo vzpurnou sirénu s křídly.

"Zvládne ji najít?" vyptávala se dál a přitáhla si židli.

Orla pokrčila rameny. "Dostane se jen na omezenou vzdálenost. Jestli je Isla daleko, nemá šanci."

Laura se kousla do rtu. Neil vypadal jako mrtvý, ležel na zádech s rukama nataženýma podél těla a téměř nedýchal. Běhal jí mráz po zádech, jen se na něj dívala. Natáhla se, aby mu aspoň urovnala polštář, ale zastavil ji Orlin varovný výkřik.

"Co se děje?" otočila se zmateně.

"Nedotýkej se ho. Nikdo s ním nesmí hýbat, to ti neřekl?" Vypadala opravdu vyděšeně.

"Ne, proč?"

"Když nebude v přesně stejné poloze, v jaké usnul, nenajde cestu zpátky." Orla se natočila, jako by byla připravená Lauru plesknout přes prsty, ale ta už složila ruce do klína. "Kdyby se s ním pohnulo, tak se nedokáže vrátit do svého těla a bude existovat jako bludná duše, dokud jeho tělo neumře. Kdybys ho teď vzala za ruku, zabiješ ho."

Laura se otřásla. Taky jste mi to mohli říct dřív, pomyslela, ale pak si uvědomila, že to je nejspíš jedna z věcí, kterou ví všichni, kdo v tomhle světě vyrůstali. Představila si, jaké to musí být, opustit svoje tělo a vědět, že je jeho život vydán napospas komukoliv, kdo projde kolem. To vysvětluje, proč není ze svých schopností zrovna nadšený, pomyslela si.

Chvíli mlčky seděly nad jeho nehybným tělem. Po pár minutách se začal pomalu hýbat a nakonec otevřel oči.

"Ahoj, Lauro," zamumlal rozespale.

"Tak co?" vyzvídala Orla dychtivě. "Viděls ji?"

Zavrtěl hlavou. "Je mi líto, Orlo. Myslím, že Islu uvidíme, až se sama rozhodne vrátit se."

Jeho slova zněla neurčitě zlověstně. Zmocnil se jí pocit, že Islino zmizení bude nakonec větší událostí, než na první pohled vypadá. Jako kamínek, který strhne lavinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama