4. Snídaně v Tintagelu

15. března 2015 v 22:14 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Laura přežila noc bitvy. Teď ji čeká nový úkol - začlenit se do světa, o které se jí ani nesnilo. Jak jí to půjde?
Komentáře moc potěší.

Zvláštní ráno mejkap stírá,
vím, že čas nechci vrátit už zpět, poví zvláštní tvář,
když probouzím se, od včerejška své vítězství znám
vsaď milión
a žádná bílá vrána, jsem jednou z vás.
(Oskar Petr - Zvláštní zájem)






Bohužel svítání příliv raněných nezastavilo. Naopak, přišli všichni ti, co předtím kvůli boji nemohli. Než se o ně postarali, bylo skoro deset hodin a sotva stáli na nohách. Laura si matně pamatovala, že ji někdo odvedl do malého pokoje sousedícího s tím babiččiným a ukázal jí volnou postel. Zhroutila se na ni a usnula skoro stejně rychle jako Neil.

Probudila se až k večeru, babička jí ukázala koupelnu a dala jí náhradní oblečení, které pro ni sehnala, a ručník. Laura se vykoupala a najedla se s babičkou v jejím pokoji. Nemluvili o ničem nadpřirozeném, spíš o tom, jak Laura žila v době, kdy se neviděly.

Pak jí čekala nepříjemná povinnost - zavolat otci. Babička jí ukázala, kde najde telefony, které může kdykoliv použít, a Laura s těžkým srdcem vytočila číslo. Její otec fakt, že je bludička sice snášel, ale radost z toho neměl. Co asi řekne na to, že ohrozila Amy a Joshuu?

"Kent," ozval se známý hlas.

"Ahoj, tati, to jsem já, Laura."

"Takže jsi ztratila náramek," řekl bez úvodu. Jeho hlas neprozrazoval žádné emoce. "Amy mi všechno řekla. Jsi v pořádku?"

Jsem bludička, která celou noc ošetřovala bytosti, o kterých se ti ani nesnilo.

"Jsem. Jenom teď nemůžu přijet domů," odpověděla.

"To jsem si myslel." Slyšela, jak se zhluboka nadechl. "Budeš se vůbec moct vrátit?"

"Nevím," přiznala popravdě. Ani nevěděla, jestli bude moct zůstat tam, kde je. Nevěděla, co se bude dít za pár hodin a to ji děsilo. Ale to nemusela otci říkat. I kdyby jí velitelka odmítla poskytnout azyl, domů se stejně vrátit nemůže. Amy s Joshuou by nemuseli mít příští slunovrat takové štěstí.

"Jsem s babičkou a ta mě naučí jak to ovládat," dodala. "Pak bych mohla přijít na návštěvu, ale do té doby... A nevím, jak dlouho to bude trvat."

"A nebude to natrvalo," dodal otec, co neřekla.

"Nebude."

"Měl jsem to čekat," řekl smutně. "Měl jsem vědět, že se nemůžeš schovávat donekonečna. Budu ti držet palce, ať... ať nedopadneš jako máma."

Laura cítila, jak se jí po tváři rozeběhly slzy. "Promiň, tati," vzlykla.

"Copak jsi něco provedla? Až to půjde, zastav se. Rádi tě uvidíme," ujistil, i když i jemu se třásl hlas. Představovala si ho, jak sedí v obývacím pokoji ve svém oblíbeném křesle a dívá se na ten kýčovitý obraz hor, který tam pověsila máma a který nikdy nedokázal sundat. Jestlipak brečí? napadlo ji. Z jeho hlasu to nešlo poznat.

"Přijedu," slíbila. "Ahoj, tati. Pozdravuj Amy a Joshe."

"Pozdravuj babičku. Zatím."

Zavěsil a Laura se snažila zadržet vzlyky. Nepovedlo se jí to.



***



Další den jí babička vysvětlila, kudy se dostane do jídelny a poslala ji tam na snídani. Teprve teď si Laura mohla pevnost v klidu prohlédnout. Ze všeho nejvíc jí připomínala záběry z evropských gotických klášterů - holé kamenné zdi, dlouhé chodby, nádvoří s malými zahrádkami, vysoká úzká okna. Všechna zákoutí vypadala úplně stejně a fakt, že jídelnu našla na první pokus, připisovala svým schopnostem bludičky.

Jídelna, až na kamenné zdi a klenutý strop, vypadala jako v kterékoliv škole, včetně plastových táců, žvýkaček nalepených tam, kde je člověk nejméně čekal, a rozvrzaných plastových židlí. Lauře nikdo nemusel vysvětlovat, co má dělat. Umírala hlady a nabrala si takovou hromadu jídla, že po ní někteří další začali lehce podezíravě pokukovat. Pak se rozhlédla, aby si vybrala místo k sezení. Bylo ještě brzy ráno a v poloprázdné jídelně neviděla žádnou známou tvář. Až ve vzdáleném rohu zahlédla povědomé světlé kudrny, trčící na všechny strany. Dívka už neměla rudé oči ani válečné malování a už vůbec ne zbroj, ale nebylo pochyb, že to byla Lauřina zachránkyně.

Dneska ale nevypadala jako duch bitvy - na sobě měla vytahanou mikinu s kapucí a v uších sluchátka. Laura se rozhodla během vteřiny a posadila se k jejímu stolu. Druhá dívka se na ni nejdřív nevrle podívala a pak si neochotně vyndala sluchátka.

"Co tu chceš?" zavrčela.

"Poděkovat ti za záchranu života," řekla Laura upřímně a začala se ládovat míchanými vajíčky.

Dívka na ni zírala, jako by mluvila persky. "Poděkovat?" zopakovala nevěřícně.

"Jistě," pokrčila Laura rameny mezi dvěma sousty. "Zachránila jsi mi život, je slušné aspoň říct díky. Mimochodem, já jsem Laura, a ty?"

"Cynthia," odpověděla, očividně zaskočená celou situací.

"Cynthia. A jsi... jak se to říká? Makhai?" Laura se snažila ignorovat Cynthiin zmatený výraz.

"Makhê. Makhai je množné číslo," opravila ji a konečně se trochu vzpamatovala. "Poslyš, co tu děláš?"

"Jak říkám, přišla jsem poděkovat a seznámit se," odvětila Laura.

"Ostatní bytosti se s makhai nepřátelí," řekla Cynthia, jako by si opakovala nějakou základní pravdu. Laura už to pochopila z Orlina vysvětlení, ale přišlo jí nezdvořilé ignorovat někoho, komu dlužila život.

"Já jsem tu nová, ještě nevím, jak to chodí," pokrčila rameny. Uvědomila si, že ji Cynthiiny rozpaky baví, a úplně nechápala, jak může někdo být tak zmatený z obyčejného rozhovoru.

"Ty jsi ta přitopená bludička, že?" ozvalo se vedle ní a když zvedla hlavu, uviděla černovlasého mladíka, který ji vytáhl z moře.

"A ty jsi ten tuleň," přikývla Laura.

"Říká se tomu selkie," poučil ji a posadil se vedle ní. "Rémy Latier jméno mé, první důstojník na Melusine."

"Laura Kentová," představila se. "A tohle je Cynthia," ukázala vidličkou s napíchnutým kouskem klobásy.

"Jistě, ta malá makhê," oslovil ji Rémy.

"Malá?" vykulila Cynthia oči. Tvářila se uraženě, ale Laura si všimla, že i když dojedla, tak ještě neodešla. "Malá? Stála jsem v první linii ve věku, kdy ty jsi ještě zjišťoval, na co máš ploutve!"

"Ale prosímtě," řekl Rémy a v modrých očích mu tančily rozpustilé jiskřičky, které napovídaly, že on debatu nebere tak vážně jako ona. "Kolik ti je, šestnáct?"

"Osmnáct," prohlásila Cynthia hrdě. "A abys věděl, tak v bitvách jsem od patnácti. Ne že by to někoho zajímalo," dodala hořce.

"Od patnácti?" vyhrkla Laura. To umírají v boji dřív než vůbec můžou legálně pít?

"Viděl jsem patnáctileté makhai, kteří by vybili celou tuhle jídelnu během dvou minut," uklidňoval ji Rémy. "Umějí se o sebe postarat a většinou ještě prosí, abychom je už pustili."

"Ale stejně... jsou to skoro ještě děti..." namítla Laura.

"Já vím," odvětil Rémy. "Ale když patříš k nám, musíš se smířit s tím, že občas děti umírají."

"Ne vaše děti," zavrčela Cynthia.

"Letos jsme přišli o čtyři členy posádky a nejmladšímu bylo šestnáct. Byl selkie, zrovna jako já, tak přestaň dělat, že makhai jsou jediní, kdo umírají mladí," odsekl Rémy.

Laura byla babičce najednou nesmírně vděčná, že jí pomohla přežít celé ty roky v úkrytu. Ji v patnácti nikdo nenutil narukovat do vojska jako Cynthii. Možná tu ani nechtěla zůstat, jestli to znamenalo, že budou nutit děti, aby umíraly za její bezpečí.

"Nazdar," přerušil je Orlin veselý hlas. "Vy sedíte s makhê?" Objevila se u jejich stolu s Neilem po boku a tvářila se mírně překvapeně. Laura si rychle uhladila vlasy.

"Klidně se připojte," vyzval jí Rémy. "Začíná tu zajímavá debata."

"O čem?" zajímal se Neil a usadil se vedle Cynthie, jako by to bylo naprosto automatické.

"O věku, kdy jsme byli poprvé posláni do boje," řekl Rémy.

"Aha." Neil se tvářil, jako by to vysvětlovalo všechno.

Orla nervózně přešlapovala vedle nich. U stolu byly jen čtyři židle a všechny byly obsazené. "Nechcete si sednout jinam?" navrhla nejistě.

"Klídek, já už jdu," řekla Cynthia a vstala.

"Počkej," vyhrkla Laura. Nechtěla, aby musela uhýbat od stolu, když tam byla první.

Cynthia se zastavila a pokusila se o polovičatý úsměv. "Dobrý pokus, bludičko, ale jak jsem říkala, ostatní bytosti se s makhai nepřátelí." Pak si sebrala svoje věci a zmizela. Laura pozorovala, jak odchází a srdce se jí svíralo lítostí. Tohle byla její vina, ostatní sem přišli za ní.

"Mohla sis přitáhnout židli od vedle," vyčetla Orle.

"Ta půjde chvíli mávat mečem a do večera na to zapomene," mávla Orla rukou a položila si tác na uvolněné místo.

"Abys ji nepodceňovala," ozval se překvapivě Rémy. "Jsou to komplikovanější osobnosti, než si myslíš." Laura se na něj vděčně usmála a Rémy na ni mrkl, než změnil námět hovoru. "Neile, od včerejška jsem tě neviděl. S tou bouřkou jsi přišel na poslední chvíli," dodal vyčítavě.

"Na ošetřovně byla spousta práce," pokrčil Neil rameny. "Že jo, Lauro?"

Laura sebou překvapeně trhla, když si uvědomila, že oslovil ji. Nečekala, že ji tak snadno zahrnou do rozhovoru, ale rychle se vzpamatovala. "Celou noc jsme se nezastavili," potvrdila.

"Melusine je poškozená," pokračoval Rémy. "Musíme zůstat v přístavu aspoň měsíc, než všechno opravíme, a máme štěstí, že jsme se nepotopili."

"Výborně, aspoň se na chvíli zdržíte. Skoro vás nevidíme," poznamenala Orla.

"Jistě. Protože my vůbec nehledáme Avalon," ušklíbl se Rémy.

"Pšt," okřikla ho Orla a vrhla postranní pohled po Lauře. Tohle očividně neměla slyšet. Pak rychle změnila téma. "No tak, Rémy, chci si zahrát volejbal a lidi tady buď hrát nechtějí nebo to s nimi je nuda."

"Já musím spravovat loď od které někdo," podíval se na omluvně se tvářícího Neila, "včas neodvrátil útok."

"A co ty Neile?" pokračovala Orla.

"Jak to vypadá, tak já budu pomáhat s opravou lodi," pokýval Neil naoko vážně hlavou s pohledem upřeným na Rémyho.

"Takže si občas přijdete zahrát oba, výborně," prohlásila Orla nesmlouvavě. "Lauro, co ty a volejbal?"

"Na sporty moc nejsem, ale klidně to zkusím," pokrčila rameny.

"Domluveno," zatvářila se Orla spokojeně.



***



Po snídani se Laura vrátila k babičce. Ta už na ni čekala a její výraz napovídal, že se něco stalo. Počkala, než za sebou Laura zavře dveře, než promluvila.

"Chce nás vidět velitelka pevnosti," oznámila jí.

Tak je to tady, pomyslela si. Teď se uvidí, jestli jsem byla na ošetřovně dost přesvědčivá.

"Kdy k ní máme jít?" zeptala se Laura a nervózně si popotáhla tričko.

"Někoho pro nás pošle."

Jako odpověď na její slova se ozvalo zaškrábání na dveře. Laura otevřela a zjistila, že se dívá na velkého šedivého chrta. Pes o krok ustoupil a tvářil se, že čeká.

"To je její posel," řekla babička a vybelhala se z pokoje. "Tak jdeme."

Následovaly psa spletí chodeb, nahoru po schodech, až k dveřím s ozdobným kováním. Laura se zarazila a uvažovala, co se od ní očekává. Babička jí pokynula, aby otevřela, a tak vzala za kliku a vstoupila.

Ocitla se v pracovně s výhledem na moře. Místnost měla kruhový půdorys a přímo proti dveřím asi polovinu stěny nahrazovala velká okna. Tam, kde nebyla okna, byly police plné knih, truhlic, váz, dóziček, košíků a dalších drobností. Zády k oknům za masivním dřevěným stolem seděla žena v ametystových šatech. Byla krásná, s olivovou pletí, tmavými vlasy, prokvetlými stříbrem, a tmavýma očima, které si Lauru pozorně prohlížely. Za její židlí stála Orla a když je viděla vedle sebe, podoba mezi nimi se nedala přehlédnout.

"Posaďte se," ukázala velitelka na dvě prázdné židle. "Tak ty jsi Laura," pokračovala, když poslechly. "Já jsem Berenika Greyová, velitelka Tintagelu. Byla jsem na tebe zvědavá, Lauro. Moje dcera o tobě mluvila velice pochvalně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 19. března 2015 v 12:08 | Reagovat

Nestíhám, nestíhám a už je tu čtvrtá kapitola :-)

Dneska jsem si třetí i čtvrtou přečetla o pauze na jídlo a můžu říct, že jsem zvědavá jak to bude pokračovat.

Konce kapitol máš - jako vždy - dobře ukončené a čtenář má tu smůlu, že zase musí čekat až vyjde pokračovaní (a pak se někdo diví, že odmítám číst nedokončená díla... jen u pár lidí jsou výjimky).

Laura mi zatím přijde jako taková šedá myška v pozadí a jsem  zvědavá kdy se vyloupne do své pravé podoby (a hlavně co to způsobí).

Zatím mám nejraději Cynthii. Možná že se s jejím druhem ostatní nebaví, ale přijde mi, že ta neochota není hlavně z její strany. Taky jsem zvědavá proč jí vadí právě Orla. Alespoň mi to tak přišlo. Dokud nepřišla ona, dokázala si se všemi povídat. A pak najednou taková změna.

Takže sesumírováno:
Babička - zatím tam moc není, ale líbí se mi, že je takový generál
Laura - nějak stále nevím co si o ní myslet
Cynthia - moje oblíbenkyně (a jak se znám, tak se nezmění)
Orla - na první setkání jí moc nemusím (a asi se to též nezmění)
kluky nehodnotím, nějak neměli moc prostoru se vyjádřit.

Uf... nechám už toho vykecávání se, abych tě neunudila k smrti.

2 Lomeril Lomeril | 19. března 2015 v 19:08 | Reagovat

[1]: Jen se vykecávej, já mám ráda podrobné nelítostné kritiky :-)
Cynthia je taky moje oblíbenkyně. S Orlou si nesedly, protože Orla je prakticky princezna - dcera velitelky, jako siréna je charismatická, je oblíbená - zatímco Cynthia je takový outsider. Orla si o Cynthii myslí, že je podivín jako všichni makhai, Cynthia si o Orle myslí že je nafoukaná a snob.
Orla by zas úplně 100% sympatická být neměla, je to postava trochu rozporuplná.
To, že je Laura teď šedá myška, je schválně. Však ona se vyvrbí :-)
A zdá se, že babička tam bude míň, než jsem původně myslela.
Kluci ještě budou, dokonce brzy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama