3. Krev mořské panny

8. března 2015 v 22:09 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky

Lauřin příběh pokračuje. Sice se dostala do bezpečí, ale klidná noc ji rozhodně nečeká.

Jako dítě, které mámě se ztratilo
stojím na kraji města jménem Babylon,
ničemu nerozumím, vůbec nic nechápu
a nemám žádný plán.
(Jaromír Nohavica - Babylon)





"Lauro?"

Babička jí objetí opětovala silou, kterou by ve starém drobném těle nikdo nečekal. Laura ani nevěděla, proč jí z očí tečou slzy. Možná proto, že z ní konečně spadla veškerá hrůza, možná proto, že konečně viděla známou tvář, možná proto, že si konečně uvědomila, že přišla o všechno ze svého starého života.

"No tak, děvče, seber se trochu, jsi živá a zdravá, není proč brečet." uklidňovala ji babička.

"Trefili ji uspávacím kouzlem, ale jinak je úplně v pořádku," informovala Orla.

"Uspávacím kouzlem?" Babička si Lauru znovu prohlédla. "Jak ses z toho dostala?"

"Byla tam..." Najednou si uvědomila, že se válečnice zapomněla zeptat na jméno.

"Jedna z makhai," pomohla jí Orla. "Elf zasáhl jen Lauru, takže makhê měla čas ho zneškodnit. Pak ji schovala v lese a došla do pevnosti pro pomoc. Když jsme ji našly, už se probouzela."

Babička přikývla. "Děkuji ti. Kdybyste na ošetřovně potřebovali nějaké ruce navíc, určitě přijď."

"Nejspíš to časem bude potřeba, půjdu se tam podívat. A pošlu sem někoho se suchým oblečením pro Lauru," řekla Orla.

S tím odběhla chodbou. Babička otevřela dveře, aby Laura mohla projít do skromného pokojíku. Stěny byly omítnuté na bílo a zařízení se skládalo z postele, stolku a židle, houpacího křesla a jedné skříně, všechno vyvedené ve dřevě. Místnost ze všeho nejvíc připomínala klášterní celu. Babička se usadila v křesle a Laura si sedla na židli.

"Nejdřív uděláme něco s těma rukama, nemůžeš tu chodit jako baterka," rozhodla babička.

Venku zaduněl výbuch a Laura nadskočila. "Teď? Vážně?"

"Tohle se tu děje každý slunovrat a ještě nikdy se nedostali dovnitř. Neboj se a neschovávej ruce v kapsách. Natáhni je před sebe. Podívej se na ně. To světlo je přirozená věc."

Laura si odkašlala, ale babiččin významný pohled umlčel všechny poznámky, které jí přišly na jazyk.

Zadívala se do světla. Zdálo se jí, že od setkání s elfem trochu pohaslo, ale možná si jen zvykla. Vlastně vypadalo docela pěkně. V tu chvíli se objevilo světlo z jiného zdroje a Laura zjistila, že babiččiny ruce taky září.

"Je to normální. Taková ses narodila. Nebraň se tomu," usmívala se babička a chytila ji za ruce. Laura pocítila zvláštní klid, takový, jaký už léta ne. Od chvíle, kdy dostala náramek, žila v neustálém strachu z odhalení, v neustálém strachu ze svých schopností. To teď ale skončilo. Domů se vrátit nemohla, musela přijmout fakt, že je bludička. A šlo to snadno. Babička měla pravdu, jakmile se tomu přestala vědomě bránit, přišly jí svítící ruce jako nejpřirozenější věc na světě.

"Jenom to přesuň do pozadí. Teď nebudeš svítit, až později. Je to pořád tvoje součást, ale teď nedostane prostor." Jak babička mluvila, její vlastní ruce pohasínaly a Lauřiny je pomalu ale jistě následovaly. Za minutu seděly ve tmě.

"Výborně," pochválila ji babička. "Nebude to vždycky takhle jednoduché, až to budeš zkoušet sama, bude to těžší, ale zvládneš to. Stačí se jen uklidnit a najít v sobě rovnováhu. Časem tě naučím, všechno, co budeš potřebovat. Ale teď mi vyprávěj, jak ses sem vlastně dostala."

Laura povídala, poměrně obšírně, o všem, co se jí přihodilo od chvíle, kdy jí Joshua roztrhl náramek. Někde kolem jejího setkání s tuleněm se ozvalo zaklepání na dveře. Děvče, kterému nemohlo být víc než třináct, přineslo ručník, čisté tepláky, tričko a spodní prádlo a zase zmizelo. Laura zbytek příběhu dokončila, zatímco se převlékala. Babička ji pozorně poslouchala, ale pořád se tvářila znepokojeně a Laura tušila, že to nemá nic společného s bitvou kolem.

Venku zazněl další výbuch a malým oknem dovnitř dopadlo rudé světlo.

"Co se tu vůbec děje?" chtěla vědět Laura.

"Potkala jsi toho elfa, ne? Tohle je ta samá situace, jen ve větším měřítku. Odehrává se to každý slunovrat, celou noc. Přestane to, až vyjde slunce."

"Je to vážné?" zeptala se Laura.

"Vážné?" zasmála se babička nevesele a najednou se soustředila na svoje ruce. "Každý rok někoho ztratíme."

"Ten elf mě zval, ať jdu s ním, někam... Jak se to jmenovalo? Elfie?"

Babička zvedla hlavu tak rychle, že jí slyšitelně luplo v krku. "Nevyslovuj to jméno. Ne dneska v noci. Povím ti víc, až nebezpečí pomine."

To Laura chápala vcelku snadno. V různých legendách se jménům přikládala magická moc, takže možná nebyl dobrý nápad mluvit o něčem, co právě bušilo na dveře. "A co budeme dělat do té doby?"

"Já budu čekat," složila babička ruce do klína. "Bludičky nejsou v boji moc platné, hlavně ne ty mladé, které ještě neumí používat svoje schopnosti, a ty staré, které své schopnosti už pomalu ztrácí."

Laura sklonila hlavu a připadala si nesmírně neužitečná. Na co jsem se narodila jako zrůda, když ani neumím nic pořádného? Než ale mohla začít pořádně fňukat nad nespravedlností osudu, babička pokračovala: "Po tobě ale chci jednu důležitou věc. Půjdeš na ošetřovnu a budeš tam pomáhat s raněnými s bitvy."

"Cože?" vyhrkla Laura. To ne. Jsem ráda, že jsem se vůbec dostala sem! Ošetřovat? Nic o tom nevím, neumím to...

"Orla se tu určitě zastaví, až budou mít málo lidí. Chci, abys šla s ní."

"Proč?"

"Protože zítra se bude velitelka pevnosti rozhodovat, jestli ti tu poskytne útočiště, a věř mi, když řekneš, že jsi strávila noc zachraňováním jejích lidí, hodně jí to ulehčí rozhodování," odvětila babička stroze a probodla Lauru pohledem. "Jestli tu chceš zůstat, budeš se muset snažit a budeš muset začít hned."

Laura zalapala po dechu a uvažovala, kterou z desítek otázek, které jí vířily hlavou, položit jako první. Než se ale rozhodla, ozvalo se zaťukání a vzápětí do dveří nakoukla Orla.

"Mohla bych vás o něco poprosit?" usmála se omluvně. "Máme na ošetřovně hromadu práce a dvě ruce navíc by se nám hodily."

"Jistě, Laura vám ráda pomůže," mávla babička rukou.

"Já ale o ošetřování nic nevím," pokusila se o poslední zoufalou obranu.

"Nevadí, já ti budu říkat, co máš dělat," mávla Orla rukou.

Po tomhle už Laura nemohla odmítnout. Neochotně se zvedla a přešla ke dveřím. Ještě se naposledy ohlédla, ale babička ji netrpělivým gestem popohnala. A tak jí nezbylo než znovu následovat Orlu.

"Nejsem žádný zdravotník," poznamenala po cestě.

"Stačí, když budeš podávat a držet, co se ti řekne. Jen se snaž nepozvracet nebo neomdlít." Orla se ji nejspíš snažila povzbudit, ale měla vynechat tu část o zvracení. Laura cítila, jak se jí při tom pomyšlení zvedl žaludek.

Vstoupily do rozlehlé haly plné polních lůžek a nosítek. Do nosu ji udeřil pach krve, potu a ještě něčeho jiného, co se nesnažila identifikovat. Uši jí zaplnilo sténání, krátké, úsečné rozkazy a vzlyky. První, co uviděla hned u dveří, byla mořská panna s dlouhým kusem dřeva zaraženým v boku.

Snaž se nepozvracet a neomdlít, zopakovala si, když Orla zamířila přímo k mořské panně.

Vyhnuly se ocasu, který s sebou občas nekontrolovaně mrskl, když jeho majitelku zasáhla vlna bolesti. Ztěžka dýchala a černé vlasy se jí lepily na obličej. Mladík o něco málo starší než Laura si prohlížel její ránu.

Mají tady někoho mezi třiceti a šedesáti? pomyslela si Laura. Že by všichni dospělí bojovali v bitvě?

"Dobře že jdete," řekl léčitel a odhrnul si medové vlasy z obličeje. "Tohle bude drsné. Ty," ukázal na Lauru, "chyť ji za ramena a drž ji. Jestli se bude hýbat ještě chvíli, udělá si v břiše takovou paseku, že to nezachráníme. Orlo, ty jí drž ocas." Nečekal na jejich odpověď a přistoupil k mořské panně, která už se sotva držela při vědomí. "Tak, Shelly, jdeme na to. Za chvilku bude po všem, slibuji."

Orla se zapřela o ocas a léčitel chytil dřevo. Laura se sklonila a přitlačila Shellyina ramena k posteli. Když ji držela, zdála se drobná, a kůži měla úplně studenou. Cítila, jak se víla celá chvěje potlačovanými vzlyky, a snažila se soustředit se na něco jiného. Třeba na to, že jestli teď neudělá dojem, pravděpodobně ji vyhodí a pak bude jen otázkou času, kdy ji najde nějaký elf.

"Jdeme na to," zavelel. "Jedna, dva..." Na tři už nečekal a zatáhl. Shelly vykřikla a prohnula se, ale Laura a Orla ji přitlačily zpátky. Léčitel ránu sešil a přiložil obklad s nějakými ostře páchnoucími bylinkami. Lauře to nepřipadalo jako důvěryhodná metoda léčby, ale copak ona věděla, co platí na mořské panny?

"Tak fajn, to by bylo," zvedl se nakonec léčitel. "Zatím odpočívej," řekl Shelly a obrátil se k dívkám. "Pokračujeme."

Všechno se proměnilo v kolotoč krve, obvazů, sténání, uklidňujících slov a shonu. Laura mechanicky dělala, co se jí řeklo, a měla pocit, že svoje tělo snad ani neovládá. K těm nejhorším případům se naštěstí nedostala. Ty jenom zahlédla, jak je jejich spolubojovníci nesou do části haly, oddělené bílou plentou, a rozhlížejí se, jako by hledali alespoň špetku naděje. Většina z těch, které ošetřovali, na tom nebyla ani tak špatně jako mořská panna Shelly, a spousta z nich vstala a zase odešla. Laura nepřemýšlela nad tím, kam jdou. Podávala, o co si léčitel řekl, držela pacienty, občas se s nimi snažila mluvit, ale co měla říct mytickému stvoření, zraněnému v bitvě?

Konečně se dopracovali k malé přestávce. V jejich části ošetřovny leželo asi dvacet pacientů a spousta dalších se vrátila do boje. Laura si uvědomila, že obloha za okny začíná blednout, i když do východu slunce musela zbývat nejméně hodina, ne-li víc.

"Neile!"

Laura vzhlédla a zjistila, že k nim kluše ten samý chlapec, který ji a Orlu pouštěl dovnitř. Mířil přímo k léčiteli.

"Neile, potřebují, abys šel spát," vyrazil ze sebe bez dechu.

Laura zamrkala a uvažovala, jestli se přeslechla.

"Teď ne, mám práci tady," protestoval léčitel, který se očividně jmenoval Neil.

"A bude jí tu daleko víc, když tu zůstaneš. Na severní straně dotírají a Melusine má problémy. Rémy vzkazuje, že jestli je v tom necháš, tak ti ukousne pár prstů," pokrčil kluk rameny.

Na tohle Neil neměl argument a tak vstal a zamířil k posteli v rohu. Na půl cestě se zastavil a otočil. "Kdyby tu byl moc velký frmol, tak mě vzbuď," řekl Orle.

"Jasně, běž už," pobídla ho.

Co se stalo potom, Lauru vystrašilo. Zvládla mořskou pannu a tuleně a ducha bitvy a to, že ona sama je bludička, ale tohle, i když to vypadalo dost normálně, ji vyděsilo. Neil si totiž lehl na postel a během vteřiny usnul, jako by někdo cvakl vypínačem. Úplně se přestal hýbat a kdyby se mu čas od času téměř neznatelně nenadzvedl hrudník, spletla by si ho s mrtvolou.

"Neil je zduhač," vysvětlila Orla tiše. "Když spí, jeho vědomí opustí jeho tělo a dokáže ovládat bouře. Samozřejmě kromě toho má ještě nějaké drobné léčitelské schopnosti, ale nic významného. Opravdoví léčitelé jsou úplně jiná kategorie."

Laura si uvědomila, že se celá třese. Orla se posadila vedle ní a objala ji kolem ramen. "Asi je toho na tebe hodně. Ale neboj se, to zvládneš. Už jen chvíli."

Lauřiny ruce začaly slabě svítit. V dáli zahřmělo a napadlo ji, že to bude nejspíš Neilova práce. Strávila s ním polovinu noci a vypadal úplně normálně, ale teď ležel v rohu jako bez života a zároveň ovládal bouři někde nad mořem. A od ní se čekalo, že bude pomáhat s ošetřováním kouzelných bytostí aniž by hnula brvou, protože když to nezvládne, předhodí ji elfům.

Ale žádný stres, pomyslela si sarkasticky

Přišli další ranění a Laura se donutila vstát. Brzy měly s Orlou plné ruce práce. Pomohlo jí to alespoň nepřemýšlet nad podivnou realitou, do které byla vržená, a její ruce za chvilku zase přestaly svítit. Za další chvíli jí ani nepřišlo podivné, že pomáhá Orle ošetřit natržené motýlí křídlo na zádech muže, který vypadal jako boxer. Profesionální boxer s křídly běláska. Pak popálený vlkodlak, podchlazený ohnivý muž, další válečnice jako ta, která Lauře pomohla, zasažená tolika šípy, že vypadala jako jehelníček...

Zrovna se snažila poradit si s ženou, která vypadala spíš jako strom, a které posekali ruku. Orla měla zrovna práci jinde a Laura netušila, jak zastavit pryskyřici, která stromové víle vytékala z rány.

"Přikryj to tímhle," ozvalo se za ní.

Otočila se a zjistila, že tam stojí Neil. Vypadal unaveně, ale mírně se usmíval a podával jí obvaz vyrobený z trávy a listů. Vzala si ho, přiložila ho na ránu a připevnila gázou, zatímco jí nakukoval přes rameno. Jeho přítomnost ji zvláštně uklidňovala a pod jeho vedením stromovou vílu obvázala, aniž by se nad tím nějak zvlášť pozastavovala. Jako by to takhle mělo být.

"Nemáš spát?" zeptala se ho a ani se nepodivila, jak snadno jí to napadlo.

"Už nemusím," ukázal Neil na okno, kterým na ošetřovnu dopadaly paprsky zlatého světla.

Lauře pár vteřin trvalo, než jí došlo, co tím myslí, protože se soustředila na to, jak ve slunečním světle vypadají jeho jantarové oči.

"Svítá," řekl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama