2. Uprostřed bitvy

1. března 2015 v 18:28 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Lauřin příběh pokračuje. Kam se dostala a co se tam bude dít?


Na dělový kouli z roku 1835,

se vezu někam dolů, je na čase mi závidět
tak letim mezi vás, pozdravuje vás tamten svět.
Že prej se nemusíme vracet, jé na čase mi závidět.
(Petr Kalandra - Břímě)





Zachránil ji tuleň.

Laura se už dostala do bodu, kde by ji nepřekvapila ani mořská panna a jakýkoliv vývoj událostí přijímala tak, jak přišel, bez nějakého komplikovaného přemýšlení. Přesto, když se jí dotklo něco velkého a kluzkého, lekla se a vdechla pořádnou dávku vody. Tuleň se tím příliš nevzrušoval, ale dostrkal ji k hladině.

Vynořila se za zuřivého kašlání a cákání. Plavat uměla vcelku obstojně, ale vlny, jaké byly kolem ní, by dělaly problém i výbornému plavci. Tuleňovi naštěstí ne a tak se ho Laura držela, jak to jen šlo, a společně mířili k pobřeží, které naštěstí bylo jen pár desítek metrů daleko.

Jen co uplavala pár temp, tak, aby toho nebylo málo, vedle ní do vody dopadl kus hořícího dřeva a Laura si konečně uvědomila, že k ní přes burácení oceánu doléhají zvuky bitvy.

Vlna je vyhoupla nahoru a Laura za sebou zahlédla několik historických plachetnic, které po sobě očividně právě střílely z děl. Ve vzduchu poletovaly tmavé tvary, ale co to bylo, to nepoznala. Na ostrově, ke kterému ji tuleň vezl, se podle všeho také bojovalo. Na pobřeží hořely ohně a v jejich světle zahlédla postavy mávající meči. Pak se po vlně zase svezli dolů a Laura se soustředila na to, aby neztratila tuleně.

Ještě několikrát vdechla vodu, ale nakonec ji tuleň dostal na oblázkovou pláž. Laura se zhroutila na zem, odhrnula si mokré vlasy z obličeje a sledovala, jak si tuleň začal předními packami třít čumák. Za chvilku se mu podařilo odhrnout si kůži. Laura vykřikla, ale to už z tulení kůže vystoupil mladý muž s rozdrbanými černými vlasy, blankytně modrýma očima a dolíčkem na bradě. I přes vypjatou situaci si nemohla nevšimnout, jak je pohledný. Za jiných okolností by mohl točit reklamy.

"Vstávej," vyštěkl a vytáhl ji na nohy. Sehnul se a sebral prázdnou svlečenou kůži.

Laura se rozhlédla. Nejbližší živé bytosti bylo pět postav, které bojovaly kolem ohně asi sto metrů od nich.

"Makhai!" zaburácel mladík.

Jedna z postav se oddělila a přiběhla k nim. Laura uskočila, protože dívka, kterou její zachránce přivolal, ji děsila stejně jako elf. Světlé blonďaté kudrny trčely na všechny světové strany, na sobě měla nesourodou zbroj - kroužkovou kápi, kterou ale neměla přetaženou přes hlavu, hrudní plát z vařené kůže, kovové holenice a kožené nátepníky. Co ale Lauru děsilo nejvíc, byl její obličej, bílý jako stěna, s ostře řezanými rysy zvýrazněnými černým válečným malováním. Dojem pohanské bohyně ještě umocňovaly rudě žhnoucí oči. I přes to všechno však v sobě měla cosi lidského, něco, co Lauře napovídalo, že to není elfka, ale že ve skutečnosti stojí na stejné straně.

"Tahle se tu objevila," ukázal tulení muž na Lauru. "Dostaň ji do pevnosti, než si jí všimne nějaký elf." Lauřiny ruce stále zářily tak, že to muselo být vidět už z dálky.

Když mu divoženka odpověděla, její hlas zněl jako řinčení oceli o ocel. Zvláštně to kontrastovalo s tím, co řekla.

"Jsi spadl z jahody na znak, ne?"

"Hele, nevím, jak se sem dostala, ale je to jedna z nás a očividně je dost mimo."

Ta malá část Laury, která si stále neuvědomovala, do čeho se to dostala, se právě urazila.

"Když ji nedostaneš do pevnosti, tak ji zabijou nebo odvedou," pokračoval mladík.

"Odveď si ji sám, nás je málo a musíme držet pobřeží," protestovala válečnice.

"Čeká na mě loď," odvětil. "Kromě toho, co asi tak zmůžu na souši? Ty jsi mladá, tak moc jim chybět nebudeš."

Laura nepostřehla, jak se to stalo, ale v příští vteřině tiskla dívka jejímu zachránci nůž na krk.

"Neslyšel jsi přísloví nedráždi makhê o slunovratu?" zasyčela.

Mladík nehnul brvou. "Přece si nechceš ještě víc kazit pověst," ušklíbl se. "Vezmi ji do pevnosti. Nebude ti to trvat dlouho."

Spustila ruku s nožem a zkoumavě se na něj podívala. "Jsi zvláštní exemplář, selkie," řekla.

"Ztrácíš čas, makhê," upozornil ji.

Protočila oči v sloup a pubertálně si povzdechla. "Dělej," mávla na Lauru.

Laura se ohlédla po mladíkovi, ale ten jí pokynul, aby šla za válečnicí. Pak se otočil a rozběhl se zpátky k moři.

Válečnice už netrpělivě přešlapovala a tak Laura sklonila hlavu a následovala ji do hustého jehličnatého lesa, který začínal tam, kde končily oblázky. Tak nějak měla pocit, že stejně nemá na výběr. Kromě toho jí babička doporučovala, aby věřila svým instinktům a ty jí říkaly, že tahle podivná dívka ji odvede do vytouženého bezpečí.

"Nemůžeš to zhasnout?" utrousila dívka po pár krocích a kývla směrem k Lauřiným rukám.

"Nevím jak," pípla Laura.

Dívka si ji překvapeně prohlédla a Laura si všimla, že její oči změnily barvu z rudé na šedou. Vůbec teď vypadala daleko méně výhružně. "Kolik ti je?" zeptala se.

"Dvacet," odpověděla Laura.

Zdálo se, že dívka něco nechápe, ale pak jen pokrčila rameny a kráčela do mírného kopce. Laura klusala za ní a snažila se schovávat ruce v kapsách.

Ušly sotva dvě stě metrů, když se z lesa vynořila tmavá postava a srazila Lauřinu průvodkyni na zem. Druhá skočila po Lauře.

Zareagovala instinktivně a zvedla ruce. Ty se rozzářily tak, že to oslnilo i Lauru, a její útočník se ohnul v pase a dlaně si tiskl na oči. Ani neviděl blonďatou válečnici, jak mu zabodla nůž do krku.

Laura zaječela a uskočila, spíš z překvapení nad rychlostí a brutalitou útoku. Než si vůbec stačila uvědomit, že jí u nohou umírá bytost velice podobná člověku, ucítila sladkou vůni a ztratila vědomí.



***



Pomalu otevřela oči a zjistila, že leží uprostřed lesa, ruce má zahrabané pod jehličím, všude kolem je ještě pořád tma a v dálce slyší zvuky bitvy. Mokré oblečení a vlasy ji studily. Pár vteřin trvalo, než si vzpomněla na všechno, co se dělo, ale pak se posadila a vytáhla ruce z hromady špíny. Pořád svítily jako dva majáky.

Ona mě tu nechala, uvědomila si, když zjistila, že její průvodkyně zmizela.

"Támhle je. Říkala jsem, že jsem ji nechala někde tady!" ozval se nedaleko povědomý hlas a během chvilky se z lesa vynořily dvě dívky.

První byla její stará známá válečnice. Druhá vypadala mnohem sympatičtěji. Měla velké tmavé oči a cop černých vlasů a mile se na Lauru usmívala.

"Běž už, já se o ni postarám," zavrtěla černovláska hlavou a druhá dívka bez dalšího pobízení zmizela. "Já jsem Orla," oznámila Lauře. "Omlouvám se, že tě tu tak nechala, ale tvrdila, že tě nedokáže odnést, když jsi byla pod vlivem uspávacího kouzla. Tumáš," podala jí pár lyžařských rukavic.

Laura okamžitě pochopila a natáhla si je. Sice světlo z jejích rukou neskryly úplně, ale už aspoň nebyla vidět z dálky.

"Výborně. Můžeš vstát? A chodit? Paráda. Jak se vůbec jmenuješ?"

"Laura," zamumlala.

"Tak pojď, Lauro. Do svítání ještě zbývá hodně času a nechceme tady něco potkat. Nejsem makhê, jestli narazíme na víc elfů, tak toho moc neudělám. Naštěstí ta holka, co tě tu nechala, slíbila, že se tu bude ještě chvíli pohybovat, kdybychom se dostaly do problémů," chrlila ze sebe Orla a vedla ji pořád do kopce. "Jak ses sem vůbec dostala?"

Laura jí stručně převyprávěla historii s náramkem, oblázkem a elfem.

"Náramek, který zrušil tvoje schopnosti? O tom jsem ještě neslyšela," podivila se Orla, ale optimistický tón se z jejího hlasu nevytrácel.

"Je to ještě daleko?" zeptala se Laura.

V tu chvíli vstoupily na lesní mýtinu. Průhledem mezi stromy viděla kamennou pevnost, jak se rýsuje proti hvězdnému nebi. Občas ji osvětlovaly výbuchy barevných světel, které by mohly připomínat ohňostroje, kdyby je nedoprovázelo řinčení oceli, výstřely a troubení rohů.

"Tintagel. Tam míříme," ukázala Orla, sehnula se a otevřela padací dveře, skryté mezi kapradím. "Jenom to vezmeme trochu bezpečnější cestou."

"My se jdeme schovat do obléhané pevnosti?" zvedla Laura obočí.

"Nikdy ji nedobyli. Další alternativy jsou zůstat v lese, kde se to hemží elfy, nebo se vrátit do moře. Vyber si."

Nebylo o čem přemýšlet. Laura seběhla po úzkých schodech a ocitla se ve vlhké podzemní chodbě. Orla za sebou zavřela padací dveře a pohltila je tma.

"Teď si můžeš sundat ty rukavice, aspoň budu šetřit baterku," ozvalo se těsně za Laurou.

Poslechla a chodbu naplnilo modré světlo. Orla šla první a vedla ji labyrintem chodeb. Laura ji následovala, až do chvíle, kdy na jedné křižovatce odbočila doleva.

"Tady musíme jít rovně," zaprotestovala, než si uvědomila, že to tam vůbec nezná.

"Jak to víš?" zamračila se Orla a poprvé za celou dobu se zatvářila znepokojeně.

"Prostě to vím. Tady rovně, doleva až na další křižovatce," tvrdila Laura s neochvějnou jistotou. Očividně se znovu probrala šílená část jejího mozku. Jestli se tu kvůli mně ztratíme...

Orla se o pár kroků vrátila a zkoumala něco na zdech chodby. Pak se překvapeně podívala na Lauru. "Máš pravdu. Co že jsi zač?"

"Bludička," přiznala Laura.

"Tak to je jasné," zasmála se Orla s úlevou a vykročila chodbou vedoucí rovně. "Pamatuješ si, co se říká o bludičkách?"

"Že odvádí pocestné ze stezky a do bažin, kde je utopí." Když jí babička řekla, co je zač, přečetla o tom docela dost.

"Přesně tak. Spousta bludiček se svého času živila loupežnictvím a tohle byla ideální metoda, protože se samy nikdy neztratily. Je to schopnost, se kterou ses narodila, a podle mého názoru docela šikovná," vykládala Orla

"Orientační smysl a svítící ruce?" Laura se cítila až nesmyslně zklamaná. Doufala, že když už se narodila jako zrůda, že to aspoň bude stát za to.

"A teleportace, pokud vím, a podle toho, jak ses sem dostala. Ale já nejsem odborník. Jedna bludička v pevnosti žije, ta ti řekne víc a naučí tě jak to ovládat. Tady doleva, že?"

Laura souhlasně přikývla. "A co jsi ty?"

"Já jsem siréna," oznámila Orla hrdě, "což znamená, že umím lákat lidi svým hlasem. Když se to povede, dělají, cokoliv chci. Někdy ti ukážu, k čemu dovedu kluky přimět," zahihňala se.

Při představě moci, která dokáže někoho ovládat, Lauře běhal mráz po zádech a tak radši odvedla řeč jinam: "A ta holka, co mě nechala v lese?"

"To je makhê," povzdechla si Orla. "To jsou duchové bitvy. Je s nimi těžko. V boji jsou neocenitelní a brání nás statečně, to jim nikdo nemůže upřít, ale... však jsi to viděla sama. Nulová empatie. V bitvě by to asi bylo na obtíž, ale v běžném životě nějakou potřebuješ, když chceš fungovat."

"Vypadá děsivě," poznamenala Laura. "Ale jsem ráda, že mě chránila."

"A tím jsi právě shrnula vztah nás všech k makhai," přikývla.

Před nimi se objevily dřevěné kované dveře a Laura chápala, že přesně tam míří. Orla k nim přistoupila a zaklepala. Otevřel jim asi patnáctiletý kluk, poslechl si heslo a pustil je dovnitř.

Kráčely holými kamennými chodbami a zdálo se, že Orla nevnímá vzdálené výbuchy a střelbu. Teď, když nevěděla, kam jdou, byla Laura stejně ztracená, jako kdyby byla obyčejný člověk. Připadalo jí, že jdou celou věčnost, než se Orla zastavila před jedněmi dveřmi z mnoha a zaťukala.

"Kde to jsme?"

"Přivedla jsem tě za jedinou bludičkou v pevnosti," řekla. "Určitě ti poradí ohledně..." ukázala na její ruce.

Vzápětí se otevřely dveře a vykoukla drobná hubená stařenka. Lauře vyskočilo srdce až do krku, protože ten vrásčitý obličej s nefritově zelenýma očima znala. Aby taky ne, když se na ni skoro stejné oči, jen o odstín tmavší, každý den dívaly ze zrcadla.

"Babi?" vyhrkla.

Pak jí padla kolem krku a rozplakala se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brigit Brigit | 2. března 2015 v 22:48 | Reagovat

Napínavé! Přijde mi to zatím trochu kostrbaté, ale je to nepochybně tím, že úvod do příběhu se snad bez jistého lámání přes koleno neobejde. Těším se na další :)

2 Lomeril Lomeril | 3. března 2015 v 15:36 | Reagovat

[1]: V čem ti to přijde kostrbaté? Stylisticky nebo dějově?

3 Eillen Eillen | 4. března 2015 v 11:52 | Reagovat

Tak je zase čas oběda a můžu komentovat.

Co se týká zmiňované kostrbatosti, tak jsem si ničeho nevšimla. Četlo se mi to samo...

Jen jsem celou dobu doufala, že se k babče dostane trochu později. Ano, bylo mi jasné, že jí rada za babčou dovede - přeci jen, chtěla vnučce pomoc a která babička by to nezařídila tak, aby se její vnouče v nesnázích dostalo co nejdřív k ní.
Ale stejně bych byla radši kdyby to nějakou chvíli trvalo.

Něco mi ale říká, že stejně v o moc větším bezpečí Laura nebude...

4 Lomeril Lomeril | 4. března 2015 v 13:26 | Reagovat

[3]: Ona babča se nezdá, babča je ALbus Brumbál v sukních :-) Bezpečí bude, jen ne hned... a vlastně to s ním taky nebude tak žhavé...

5 Eillen Eillen | 5. března 2015 v 11:53 | Reagovat

[4]: Já si Brumbála stejně představovala jak sukně vyzkoušel, aby chápal ženy a jak se v tom cítí :-D

Mimochodem - jsi asi první člověk, kterému nevadí výraz "babča". Každý mi říká že je to takové urážlivé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama