1. Sen noci svatojánské

18. února 2015 v 22:21 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Tak tady je první kapitola nové povídky. Seznamte se s Laurou.

Právě se protrhly hráze,
právě teď nevím co s tím,
právě jsem zaplatil draze,
právě jsem zapálil Řím.
(Robert Křesťan - Na Španělských schodech)



"V Texasu viděli démona," ohlásil Troy přes okraj svých novin.

Jessica se otřásla a Dean se podíval Troyovi přes rameno. Nikdo si nevšiml, že Laura ztuhla a dotkla se svého náramku z barevných nití a korálků jako by se ujišťovala, že ho pořád má.

"Ublížil někomu?" zajímala se Jessica.

"Ne. Středoškolák. Rozešla se s ním holka a on se neudržel a zapálil nějaké křoví," tlumočil Dean text článku.

Před pěti minutami bylo všechno dokonalé. Seděli na trávě v parku a užívali si červnové sluníčko a ukončený první ročník univerzity. Laura věděla, že má ještě chvíli času, než se bude muset rozloučit a probírala s Jessicou plány na prázdniny. Zdálo se, že jí nic nemůže zkazit náladu, dokud se Troy nerozhodl rozložit noviny a začít číst. Teď Laura seděla jako socha, jenom srdce jí divoce bušilo. Naštěstí její přátelé byli příliš zaujatí článkem, než aby si toho všimli.

"Chudák," potřásl Troy hlavou.

"Chudák? Mohl někoho zranit!" připomněla mu Jessica. "Nechápu, proč se je ještě nikdo nesnažil pozavírat."

Lauře se z tváře vytratila veškerá krev. Když teď uteču, prozradím se. Musím se sebrat. Dokud mám náramek, nepřijdou na to, opakovala si a snažila se vzpomenout si, jak se hýbe rukama a nohama.

"Proč?" zvedl Troy obočí.

"Magie by měla být zakázaná," prohlásila Jessica a založila si ruce na hrudi. "Je to nebezpečné."

"To je i ježdění autem," odfrkl si Troy. "A rád bych ti připomněl, že to není zas tak dávno, co bylo zakázané, aby ženy volily."

"Nechte toho," vložil se do hádky Dean, aby je uklidnil. "Stejně nevíme, jak je najít. Snad si nemyslíte, že by se přihlásili sami a nechali se zavřít? Že ne, Lauro?"

Laura zvedla hlavu s výrazem srny překvapené reflektory. "Cože?"

"Nadpřirozené bytosti. Jess si myslí, že by se daly pochytat."

"Co? Jo. Nevím," vykoktala Laura.

"Děje se něco?" zeptala se Jess. Všichni se přestali soustředit na noviny a přesunuli pozornost na Lauru.

Do háje, zanadávala v duchu.

"Ne, v pořádku," usmála se rozechvěle.

"Vypadáš nervózně," zamračil se Dean.

"Já jenom... když si představím, že by něco takového mohlo být tady..." rozhlédla se významně. Jo, to zní rozumně. Jen se bojím, že potkám něco nadpřirozeného.

"Ale prosímtě," zasmál se Troy. "To ví přece každý, že takové věci kolem nás jsou. A pořád jsme naživu."

Moje máma ne, pomyslela si Laura.

Nikdy nikomu neřekla, jak její matka zemřela, a už vůbec nepřiznala, že její matka nebyla tak úplně člověk. Pak by totiž musela přiznat i že ona je po matce a jen náramek na jejím zápěstí ji skrývá. Jak by její přátelé reagovali, kdyby jim oznámila, že bez náramku by jí ruce začaly svítit jako lampiony? Nebo kdyby jim to ukázala?

"Klídek," přidal se Dean. "Kdyby něco, ochráním tě," mrkl na ni rádoby svůdně.

Pochybovačně si odfrkla. Neochráníš, pomyslela si. Máma uměla čarovat a neochránila se.

"Abychom změnili téma," řekla Jessica nahlas, nejspíš aby upoutala pozornost zpátky na sebe, "nevyrazíme někam tancovat?"

Laura se podívala na hodinky a zjistila, že její čas už skoro vypršel. Slunce zapadlo o půl deváté a do té doby musela být doma. Zvedla se a posbírala si věci.

"Je mi to líto, ale musím jít domů. Slíbila jsem, že tam s něčím vypomůžu," pokrčila s omluvným výrazem rameny.

"Určitě se jenom nebojíš upírů?" zvedla Jessica obočí.

"Jenom mě znervózňuje pomyšlení, že někteří lidé kolem mě nemusí vůbec být lidé," odvětila. A že zjistíte, že mezi ně patřím i já, dodala v duchu. "Kvůli tomu nestrávím zbytek života v betonovém bunkru. Ale doma leží hromada prádla na vyžehlení a samo se to neudělá."

"To nemůžeš udělat zítra?" Troy už skládal svoje noviny.

"Mám doma macechu, která by mi zítra udělala scénu," vymlouvala se Laura dál. Ve skutečnosti byla její nevlastní matka Amy relativně benevolentní a jedna nevyžehlená dávka prádla by nezpůsobila katastrofu, ale hodinky Lauře napovídaly, že je nejvyšší čas jít domů, jestli se tam chtěla dostat před západem slunce.

Nakonec přesvědčování vzdali a Laura se rozloučila a vydala se domů.

Stihla to ve čtvrt na devět. Pozdravila Amy a nevlastního brášku Joshuu a vyběhla nahoru do svého pokoje. Až když za sebou zavřela dveře, vydechla úlevou.

Když jí bylo dvanáct a začaly jí svítit ruce, její otec zavolal její babičku, aby jim pomohla. Laura dostala dvě možnosti - odejít s babičkou do komunity nadpřirozených bytostí a nebo se naučit skrývat.

Vybrala si druhou možnost. Pravidla byla jednoduchá - nikdy si nesundavat náramek a v noci letního slunovratu se zavřít doma a nevycházet.

Ne všechny kouzelné bytosti jsou přátelské a o slunovratu jsi v největším nebezpečí, řekla jí tehdy babička. Kdybys šla se mnou, mohla bych tě ochránit, ale když chceš zůstat s otcem a přáteli, budeš muset riskovat.

Pak jí dala malou dřevěnou skříňku se slovy: "Kdybys změnila názor nebo kdybys ztratila ten náramek."

Laura se přesvědčila, že skříňka je na svém místě v zásuvce psacího stolu a rozhodla se vydat se do kuchyně pro zásoby.

Což se o něco později ukázalo jako největší chyba jejího života.

Nepočítala totiž, že se na ni v kuchyni vrhne pětiletý Joshua. Skočil na ni jako tygří mládě a začal ji tahat za ruku, aby se s nimi šla podívat na pohádku.

"Bude tam vězdička," sliboval.

"Hvězdička, Joshi. Pusť mě," snažila se mu vykroutit.

"Poď se dívat!"

"Dobře, ale pusť mě."

V tu chvíli se stalo několik věcí najednou.

Náramek, který Lauru skrýval, se roztrhl a korálky se rozletěly po místnosti. Joshua uskočil, uklouzl na jednom korálku a dopadl přímo na zadek. A z Lauřiných rukou vytrysklo namodralé světlo.

Musíš ho nosit pořád, rozumíš? kladla jí tehdy babička na srdce. Je to životně důležité. Kdybys ho ztratila, byla bys ve smrtelném nebezpečí.

Laura si dodnes živě vybavovala babiččina slova, včetně ostrých v a r jejího českého přízvuku. Teď zírala na modré světlo, které se jí linulo z dlaní, a sotva vnímala, že Joshua s jekotem běží za svojí matkou.

Probrala se, když uslyšela kroky. Spustila se na všechny čtyři a snažila se posbírat rozsypané korálky.

Do kuchyně vstoupila Amy, Lauřina nevlastní matka, s výrazem rozzuřené lvice. Když viděla situaci, zarazila se. Laura si uvědomila, jaký na ni asi musí být pohled - kaštanové vlasy rozcuchané, zelené oči vykulené strachy, před ní malá hromádka korálků, a to všechno ozařovalo světlo z jejích rukou.

"Co je to za hloupý vtip?" vzpamatovala se Amy. "Joshua je celý vyděšený. Chováš se jako malá, Lauro. Jak jsi to udělala?"

Laura se nezmohla na odpověď, jen seděla na zemi a otvírala a zavírala pusu jako ryba na suchu. Celé ty roky se jí dařilo svou anomálii před Amy tajit a nikdy nepřemýšlela o tom, jak by jí svůj stav vysvětlovala, kdyby to musela udělat bez tátovy pomoci. Situace ji zaskočila naprosto nepřipravenou.

Jako obvykle, když neměla plán, Laura zpanikařila. Vyškrábala se na nohy a utíkala do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře, zamkla a zatáhla závěsy.

Co teď? Co teď? Co teď? Jediná otázka se vracela jako bumerang a vždycky zničila veškeré pokusy Lauřina mozku vymyslet odpověď.

Skříňka! vzpomněla si nakonec a vrhla se k psacímu stolu. Roztřesenýma rukama vytáhla západku a odklopila víko. V truhličce ležel složený papír a hladký šedivý oblázek.

Pomalu, až na několikátý pokus, papír rozložila a objevila vzkaz, napsaný pro ni špatně čitelným psacím písmem.



Milá Lauro,

jestli tohle čteš, pak to znamená, že jsi přišla o můj náramek. Jestli máš dost času, tvůj otec má způsob, jak mě zkontaktovat. Jestli jsi ale měla tu nebetyčnou smůlu a přišla jsi o náramek o slunovratu, jsi v nebezpečí a nemáš moc času, proto tady napíšu jen úplné minimum.

Musíš se rychle dostat pryč. Nechala jsem ti pomůcku. Stiskni ten oblázek v dlani, mysli na bezpečné místo a utíkej tak rychle jak jenom dokážeš. Nezáleží na tom, kterým směrem. Utíkej a jestli tvoje ruce budou zářit ještě jasněji než předtím, je to znamení, že to děláš dobře. Nepřemýšlej nad ničím, nech svoje instinkty, ať si poradí samy.

Na víc teď není čas. Hodně štěstí.

Babička



Laura vzala oblázek do ruky a přejela po něm palcem. Nezdálo se, že by byl nějak neobyčejný, a rozhodně neskrýval její schopnosti jako zničený náramek. Tak jak ji měl dostat do bezpečí?

Vyrušil ji Amyin vyděšený výkřik ze spodního patra. Laura papír rychle složila a zastrčila do kapsy. Přestože bylo teplo, oblékla si mikinu s kapucí, sevřela oblázek a ruce strčila do kapes. Pak seběhla dolů.

Tam se jí naskytl pohled stejně bizarní jako událostí posledních pár minut. Amy se krčila v rohu obývacího pokoje a tiskla k sobě Joshuu. Vedle pohovky stál přízrak. Měl podobu muže s dlouhými světlými vlasy a oblečením jako ze středověku. Sice nebyl průsvitný a vypadal, že má solidní hmotnou podstatu, ale Laura na první pohled poznala, že to není obyčejný člověk. Byl příliš krásný, příliš... cizí.

Když vstoupila, obrátil se k ní a tvářil se jako kočka, která právě zahlédla obzvlášť zábavnou myš. Lauřiny instinkty se vzepjaly jako splašený kůň a jen taktak ovládla touhu schovat se pod pohovku. Donutila se zůstat na místě. Nestál přímo mezi ní a dveřmi, když bude nenápadná, možná se jí povede vyběhnout na ulici...

"Bludička," řekl tiše. "Tak tebe jsem cítil přes půl kontinentu." Prohlížel si ji, jako by hodnotil, jak bude chutnat.

Lauře hučelo v uších a pomaličku se posouvala ke vchodovým dveřím.

"Jsi stará," dodal a nějaká malá část Laury, která nebyla dokonale ochromená strachy, se urazila. Bylo jí jenom dvacet!

"Ne, tak jsem to nemyslel," usmál se znepokojujícím dravčím úsměvem.

On umí číst myšlenky! napadlo Lauru a málem zpanikařila.

"Jestli přemýšlíš o tom, jestli umím číst myšlenky, tak neumím. Ale viděl jsem, že se ti nelíbí, že jsem ti řekl stará. Neber si to tak. Na poměry všech slušných bytostí jsi sotva zárodek."

Paráda, teď jsem mimino, odfrkla si ta šílená část mozku, která se zabývala jeho slovy a ne dýkou, která se objevila v jeho ruce.

"Myslel jsem tím, že jsi starší než lidské děti, které obvykle nacházíme nechráněné. Myslel jsem, že cítím jeho," ukázal na Joshuu. Znovu ji přejel tím hodnotícím pohledem a pokračoval: "Pojď se mnou dobrovolně. Nemusíš se mě bát. Odvedu tě na Elfii, tam se zbavíš všech starostí. Tam patříš, ke svým opravdovým příbuzným, ne k těm lidským zvířatům. Naučím tě, jak používat tvé schopnosti, dám ti, co budeš chtít. Na Elfii není smrt, budeš tam žít navěky ve větším přepychu než jakákoliv lidská královna..."

"To je nějak moc dobrých věcí najednou," odpověděla Laura zajíkavě. Netušila, kde sebrala odvahu promluvit. Pravděpodobně za to mohla její šílená část. "Co za to?"

"Nic. Jste naše děti, potomci Elfie. Přišli jsme, abychom vás odvedli domů."

"Zadarmo?"

Elf, pokud to byl elf, na zlomek vteřiny ztratil sebeovládání. Obličej se mu zkroutil potlačovaným hněvem, než se zase vyhladil do vlídné, příjemné masky. Lauře to ale stačilo, aby si definitivně ujasnila, co je dotyčný vlastně zač.

Ten náramek skryje tvoje schopnosti, takže tě jiné magické bytosti nenajdou.

Díky za varování, babi, pomyslela si Laura a centimetr po centimetru se sunula ke dveřím. Kdo ví, co by se dělo, kdybych nečekala nepřátele. Třeba bych s ním šla.

"I když se dostaneš k těm dveřím, daleko nedoběhneš, bludičko."

Oblázek jí klouzal ve zpocené dlani a modlila se, aby ho neupustila. Doufala, že o něm elf neví, protože jestli věděl a stejně tvrdil, že proti němu nemá šanci, pak ji vážně neměla.

"Na atletiku jsem sice nechodila, ale můžu to zkusit," pípla. Šílená část jejího mozku se očividně utrhla ze řetězu a převzala vládu.

Elf se zasmál a Laura se vytrvale blížila ke své únikové cestě.

Ještě ne, říkala si. Ještě kousek, než se rozeběhnu.

Jenže v tu chvíli k ní elf udělal dva kroky a Laura viděla, že se tímhle tempem nedostane ke dveřím včas.

"Když s vámi půjdu, necháte je na pokoji?" trhla hlavou směrem k Amy a Joshuovi, kteří ustupovali stejně pomalu jako Laura, jen opačným směrem.

"Nemám na nich žádný zájem," ujistil ji elf. "Ona není tvoje matka, kdyby v sobě měla krev Elfie, poznal bych to. Bludičky se dědí po přeslici, takže ani na tvém otci nemám žádný zájem. Zato ty..."

Zmínka o dědictví jí připomněla matku. Samozřejmě věděla, že zemřela 21. června, ale teprve teď si to spojila s elfem před sebou.

"Zabili jste mi mámu!" vyjekla.

"To je možné," pokrčil elf nevzrušeně rameny.

Ledový klid, se kterým komentoval smrt její matky, byl poslední kapkou. Bylo jí jedno, že jí ke dveřím chybělo ještě několik kroků, panika převládla a Laura se vrhla po klice.

Skoro vypadla ven a jen díky tomu, že se držela dveří, neskončila na zemi. Nohy měla jako dřevěné, ale donutila je k pohybu.

Utíkej tak rychle jak jenom dokážeš.

Rozběhla se dolů ulicí a držela se babiččiných pokynů. Držela v ruce její oblázek a myslela na bezpečné místo.

Teď se musí stát zázrak.

Nutila se k vyšší a vyšší rychlosti, představa toho dravčího úsměvu za zády ji poháněla kupředu. Světlo, které jí tryskalo z rukou, už ji skoro oslepovalo.

Utíkej a jestli tvoje ruce budou zářit ještě jasněji než předtím, je to znamení, že to děláš dobře.

Sprintovala ulicí a doufala, že babička měla pravdu.

Nepřemýšlej nad ničím, nech svoje instinkty, ať si poradí samy.

Zaslechla, jak na ni elf volá, a v tu chvíli ji panika přemohla definitivně. Světlo už nevycházelo jen z rukou, ale z celého jejího těla. Neviděla na cestu, ale ani za nic by nezpomalila.

Pak její noha došlápla do prázdna. Tam, kde měl být asfalt, nebylo nic a Laura letěla vzduchem.

Stal se zázrak.

Světlo zhaslo a Laura zjistila, že sice už neutíká ulicí před elfem, ale zato padá přímo do vln rozbouřeného oceánu.

Den blbec pokračuje, pomyslela si šílená část jejího mozku, než se nad ní zavřela voda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mardom mardom | 24. února 2015 v 15:23 | Reagovat

No rozhodně je to slibný začátek, docela mě to navnadilo na další čtení, takže doufám, že máš napsáno už víc než jen tohle a postupně to začneš přidávat. Navíc některé věci jsou hezky rozehrané.

2 Lomeril Lomeril | 25. února 2015 v 14:40 | Reagovat

Mám toho napsaného docela dost a nevypadá to, že bych to začala překopávat od začátku jako všechno ostatní, co jsem za poslední tři roky začala, akže to vypadá slibně :)

3 Lyra Lyra | E-mail | Web | 28. února 2015 v 19:34 | Reagovat

Píšeš velice čtivě a okamžitě dokážeš vtáhnout do děje. První část je napínavá a obsahuje velký příslib do budoucna, takže se budu těšit na pokračování. :-)

4 Eillen Eillen | 2. března 2015 v 12:17 | Reagovat

Ahoj,
jen narychlo z práce, abys tušila, že máš dalšího čtenáře...
První kapitolu jsem četla hned ten den, kdy jsi nám dala echo. jen na mobilu a z toho neumím komentovat. A protože jsem se před čtrnácti dny stěhovala a doma to vypadalo jako na frontě, tak jsem nemohla ani napsat.

Zatím ti slibuji věrného čtenáře a doufám, že se brzy vyjádřím trošku podrobněji (to tak kolem páté kapitoly, až budu trošku vědět na čem jako čtenář jsem).

Můžu snad jen říct, že jsem zvědavá jak se s tím popereš a těším se na další části.

A teď už končím a jdu si přečíst druhou kapitolu.

5 Lomeril Lomeril | 3. března 2015 v 15:36 | Reagovat

[3]: Díky :-)

[4]: Díky, těším se na komentáře :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama