Duchové kolem nás část 2

29. listopadu 2014 v 23:42 | Lomeril |  Vae Victis
Druhá část.




Vzbudila jsem se ještě rozlámanější a unavenější, než když jsem šla spát. Becky mi dala kávu a krajíc chleba se sýrem. Finn a Grant prý jeli do vesnice obhlédnout terén. Jen jsem zírala před sebe, aniž bych přemýšlela nad něčím konkrétním, když se vedle mě někdo posadil.

"Omlouvám se za včerejšek," řekla máma. "Zasekla jsem se. Pokud bych ještě někdy byla taková přítěž, musíš jít beze mě, ano?"

To rozhodně upoutal mojí pozornost. "Děláš si srandu? A nechat tě tam?"

"Ano." Nejhorší na tom bylo, že to myslela smrtelně vážně.

"Ne."

"Joanno, nebudeš riskovat život jen proto, že jsem zbabělec. Můžeš přežít další nájezd otrokářů a udržet se na svobodě, ale já očividně ne a nechci, aby ses kvůli mně obětovala."

Jen jsem potřásla hlavou, neschopná dát dohromady souvislou větu. Ale máma ještě neskončila s bláznivými návrhy.

"A jestli chceš odejít s nimi, nenech se mnou zastavit. Zvládnu to tady, slibuju."

"Ty mě prosíš, abych tě opustila?" vypravila jsem ze sebe. "Kdybych to udělala, byť s tvým požehnáním, nepřestalo by mě to pronásledovat. Jak bych mohla vydržet sama se sebou, co?"

Uvědomovala jsem si, že poslední slova křičím, ale bylo mi to jedno. To, že si máma myslela, že bych ji vážně opustila, mě rozzuřilo a znechutilo natolik, že mi nezáleželo na ničem.

"Jen chci, aby žila nejlepší život, jaký v téhle době jde," řekla máma.

"A co kdyby nechala mě, ať se rozhodnu, který to je?" vyštěkla jsem. Pak jsem ze země sebrala prázdný kanystr. "Dojdu pro vodu," zavrčela jsem a odkráčela jsem k potoku.

Ruce se mi tak třásly, že jsem stěží odšroubovala víčko. Pořád jsem zuřila nad máminými návrhy, ale pomalu jsem se uklidňovala. Nechtěla mě urazit nebo ze mě udělat nevděčného fracka. Opravdu chtěla, abych odešla pro své vlastní dobro. Ale tuhle příležitost jsem využít nemohla.

"Neměla bys na svojí rodinu takhle ječet," řekl za mnou Grantův hlas.

"Ty jsi zpátky?" otočila jsem se. Stál tam, opíral se o strom a díval se na mě lehce vyčítavě.

"Jo. Přijeli jsme právě včas, abychom viděli, jak utíkáš. Blake sice není zrovna nejhlasitější džíp, ale musela jsi být vážně hodně nasraná, abys ho přeslechla. Becky nám řekla, že ses pohádala s mámou. To nedělej, rozhodně ne před Becky, ta nesnáší lidi, kteří si neváží svojí rodiny. Ale ty jsi vyvázla docela dobře. To děvče, Daisy, a ti dva kluci o svoje blízké přišli. Já nevím, jestli moje rodina žije, profesor... dobře, nemám ponětí, jestli profesor kdy nějakou rodinu měl, ale Finn a Becky oba ví, že jejich rodiče a všichni, s kterými vyrůstali, jsou mrtví. Tím chci říct..."

Jenže to nikdy neřekl, protože ho jen o pár centimetrů minula kulka, která se zaryla do stromu vedle. Oba jsme sebou hodili na zem a Grant vytáhl pistoli.

"Běž zpátky do tábora," zašeptal. "Pomoz Finnovi a Becky. Běž!"

Poslední, co jsem chtěla, bylo nechat ho tam, ale na hádku nebyl čas. Odplazila jsem se od potoka a po pár metrech jsem vstala a rozeběhla se, sehnutá div ne k zemi. Už jsem viděla tábor, když mě někdo srazil na zem. Do dlaní se mi zaryly malé kamínky, jak jsem se snažila zbrzdit pád, a pažemi mi vystřelila bolest. Instinktivně jsem se přetočila na záda, čelem k nepříteli, a ocitla jsem se tváří v tvář ženě jen o pár let mladší než máma. V ruce držela pouta a bylo dost jasné, pro koho jsou míněná.

Pokusila jsem se jí kopnout, ale minula jsem. Zaklekla mi paže, volnou rukou vytáhla nůž a zamávala mi s ním před očima.

"Nech toho nebo jsi mrtvá," zasyčela.

Samozřejmě jsem toho nenechala. S nožem v jedné a pouty v druhé ruce mě nedržela tak pevně. Povedlo se mi uvolnit si levou ruku a popadla jsem nůž. Naneštěstí na rukojeti bylo místo jen na polovinu mojí ruky. Ukazováček a prostředníček se ovinuly kolem čepele a zjistila jsem, že otrokářka si udržovala zbraně nabroušené. Bojovala jsem se ženou i se svou bolestí a prohrála jsem. Vykroutila mi nůž a zvedla ho do výše.

"Tak a jsi mrtvá!"

"Moji dceru ne, ty mrcho!"

Výstřel, otrokářka ztuhla s rukou ve vzduchu a pak pomalu spadla dozadu. Posadila jsem se a rozhlédla. Máma stála jen pár kroků od nás a držela kouřící pistoli.

"Mami?"

"To byl citát z Harryho Pottera," řekla obranným tónem.

"Díky," řekla jsem, ale to už se máma otočila a zamířila k místu, kde Amy Millerová chovala svého syna.

Sklonila jsem se a vyprostila jsem nůž z mrtvých prstů otrokářky. Pořezané prsty bolely jako čert, ale musela jsem se starat o důležitější věci. Viděla jsem, jak se Becky točí jako baletka, jak bojovala se dvěma otrokáři zároveň jen holýma rukama a těžkými vojenskými botami. Projela mnou vlna adrenalinu a vyběhla jsem jí na pomoc. Skočila jsem po jednom z útočníků a srazila jsem ho k zemi. Bez přemýšlení jsem ho bodla. Nebyla to smrtelná rána, ale vykřikl bolestí.

Tím výkřikem jsem naráz vystřízlivěla. Pustila jsem nůž a uskočila dozadu, vyděšená z toho, co jsem právě udělala. Naštěstí pro mě ho Becky dorazila jedním výstřelem, než se mohl zvednout a ublížit mi.

"To nebylo špatný," řekla a vytáhla nůž z bezvládného těla. "Na civila," dodala a vrátila mi mou zbraň.

Bylo po boji. Napadli nás čtyři otrokáři, kteří nejspíš doufali, že chytí někoho, kdo se zatoulal dál od tábora. Tři z nich byli mrtví, jeden svázaný a čekal na výslech. Po krátké poradě se rozhodlo, že Becky a Grant pojedou se mnou, Ewanem Millerem a Craigem Ricem, starším z bratrů, zpátky do vesnice a poohlédneme se po přeživších. Finn a profesor zůstanou s ostatními v táboře a pokusí se získat nějaké informace od našeho vězně.

Vesnice byla úplně prázdná, neviděli jsme ani živáčka. Všechno bylo hrozně tiché. Žádný z domů neshořel, ale když jsem do jednoho nakoukla, zjistila jsem, že je vybraný dohola. Odnesli všechno, co mělo aspoň nějakou cenu.

Přišla jsem až ke kostelu. Bylo mezi námi hodně věřících a i ti, co zrovna neuctívali Boha, tam chodili. Setkávala se tam celá vesnice a právě tam padla všechna důležitá rozhodnutí a tam jsme se schovávali.

Otevřela jsem dveře a nemohla jsem ani křičet. Žádný zvuk na světě by nestačil.

Vycouvala jsem a dveře jsem zase zavřela. Držela jsem je, jako bych mohla tu hrůzu udržet v šachu, jako bych mohla popřít, co je uvnitř, jen když udržím ty dveře dost dlouho zavřené.

"Joanno?" slyšela jsem vzdálený hlas a pak mnou někdo zatřásl. "Joanno?"

"Nechoďte tam," zakuckala jsem se. V ústech jsem měla hořkou pachuť, jako bych právě zvracela.

Někdo se mě snažil odtrhnout, ale svírala jsem kliku, jako by to byla otázka života a smrti. Naneštěstí jsem začala ztrácet vědomí. Neomdlela jsem, ale podlomila se mi kolena a někomu se povedlo mě odtáhnout pryč.

"Ať to nevidí Craig," zašeptala jsem naléhavě. Bylo mu jen sedmnáct, byl moc mladý.

"Neuvidí, neboj se." Byl to Grantův hlas, držel mě v náručí, něžný, silný a utěšující. Slyšela jsem Ewanův výkřik a Beckyin plynulý proud nadávek. Grant mě posadil na schody a šel se podívat. Neslyšela jsem jeho reakci a nic na světě by mě nedonutilo otočit se a znovu se tam podívat.

Aspoň jsem si to myslela.

"Pojď, vstávej!" Becky do mě šťouchla botou. "Potřebujeme tvojí pomoc. Musíme je identifikovat a pořádně pohřbít."

"Já tam nejdu!" vyjekla jsem.

"Není čas na ciráty, Výsosti. Vstávej a pojď."

"Běž do háje!"

Najednou se Beckyin obličej ocitl centimetry od mého a zírala na mě jedním z nejděsivějších výrazů, jaké jsem kdy viděla. "To je to nejmenší, co pro ně teď můžeš udělat. Zaslouží si hrob se jménem. Jo, budou tě strašit ve snech, v každé noční můře po zbytek života, ale aspoň máš ten zbytek života. A jestli jim neprokážeš tu trochu úcty, kterou si zaslouží, věř mi, ty sny budou ještě horší. Nebudou se tě ptát jen proč umřeli, ale i proč jsi je nepohřbila."

Nebylo s čím polemizovat. Zvedla jsem se a pomalu, jen co noha nohu mine, jsem se vrátila do kostela.

Naházeli těla před oltář. Samozřejmě, pár lidí otrokáři zastřelili na útěku, ale pak ještě prošli vězně a zabili každého, z koho by nebyl dobrý otrok. Byli tam staří lidé, jako Daisyin dědeček, pár válečných mrzáků, jeden bez nohy, druhý bez oka a hluchý. Ale nejhorší na tom bylo, že se zbavili všech příliš mladých na práci. Zdálo se, že všech dětí pod šest let. Týrové by je nekoupili a otrokáři neměli čas dělat chůvy.

Se studnou se nic nestalo, takže jsem si přinesla vědro vody a nějaká stará prostěradla a látky, které v kostele zbyly z doby, kdy jsem tu měli fungující misii. Zvedla jsem první mrtvolu, čtyřleté děvčátko. Jmenovala se Paige a bývalo to divoké dítě. Nebyla neděle, aby neporazila svícen, nezačala zpívat uprostřed modliteb nebo něco podobného. Doháněla svojí maminku k šílenství. Vzpomínala jsem na to všechno, když jsem ji vysvlékala z potrhaných šatů a umývala jí krev z vlasů a špínu z těla. Pak jsem ji zabalila do staré oltářní roušky a položila stranou. Trvalo to daleko déle, než by mělo, protože jsem přes slzy skoro neviděla, ale ti další šli rychleji, jak jsem se naučila nevnímat. Dívala jsem se skrz obličeje a rány, necítila jsem nic, jen jsem mechanicky svlékala, umývala, zabalovala a nosila.

Becky přivedla ostatní. Nevím, kdy, prostě jsem najednou zjistila, že vedle mě pracuje máma. A vedle ní Ewan a Daisy a Amy a Grant a Becky a dokonce i Finn. A, i když jsem to nechtěla, i Riceovi kluci. Oba dva, i ten čtrnáctiletý. Večer leželo na podlaze v kostele padesát tři těl vyrovnaných do řady, podlaha byla vydrhnutá do čista a my jsme byli tak vyčerpaní, že jsme sotva stáli. Ale báli jsme se jít spát. Millerovi šli domů a Riceovi kluci leželi v posteli mých rodičů. Profesor spal v autě a my ostatní jsme seděli v naší kuchyni. Finn čistil pistole a brousil si nůž. Becky něco psala do starého, otrhaného sešitu. Když s tím skončili, seděli a zírali do prázdna jako my ostatní. Daisy seděla vedle mámy, ale sem tam se vyplížila ven, asi se vyplakat. Já jsem držela mámu za ruku a Grant mě jednou rukou objímal.

Svítání už nás zastihlo na malé mýtině hned za vsí. Hřbitov byl moc malý na to, aby se tam vešlo padesát tři nových hrobů a masový jsme kopat nechtěli. Měli jsme čas. Vězeň řekl Finnovi, že Týrové čekali velkou dodávku otroků ve Wisconsinu a jejich parta sháněla poslední zboží. Tou dobou už byli otrokáři příliš daleko na sever, aby nás mohli ohrozit, a příliš daleko na to, aby mělo cenu je pronásledovat. Ano, měli jsme čas udělat zvlášť hrob pro každou z obětí. Trvalo nám to dva dny a některé mrtvoly už tou dobou začaly hnít, ale udělali jsme to pořádně. Zapsali jsme si, kam jsme položili koho, a v budoucnu je všechny označíme.

Bolelo mě celé tělo, když jsem na konci druhého dne šla vrátit lopatu do jednoho z aut, a doufala jsem, že budu příliš unavená na noční můry. Už byla tma, takže když mě někdo oslovil jménem, nadskočila jsem a zvedla jsem lopatu.

"Ne, ne, to jsem já, Vanessa," řekl známý hlas a v další chvíli mě objala moje nejlepší kamarádka.

"Jsi v pořádku?" vykoktala jsem. "A Damien?" Neviděla jsem ho mezi mrtvými, ale to nic neznamenalo. Mladého a silného muže by odvedli.

"Jo, je se mnou," řekla. "A malá Tracy Millerová." Zalapala jsem po dechu. Ewan svou sedmiletou neteř hledal mezi těly, ale předpokládali jsme, že byla dost stará na to, aby ji prodali.

"Ewan a Amy budou nadšení. Přiveď je," pobídla jsem ji.

Damien a Vanessa utekli do lesa a několik dní se tam schovávali. Tracyina matka také poslala své děti do lesa, ale jeden druhému se ztratili. Tracy našel Damien, ale její bratr takové štěstí neměl. Jeho hrob jsem kopala já osobně.

Jejích příchod nám všem vrátil trochu naděje. Možná, že tam venku čekali další, kteří se ještě neodvážili vrátit se. Možná, že ne všichni umřeli nebo padli do zajetí. Nebyla to zrovna veselá myšlenka, ale lepší než většina ostatních.

"Zítra odjíždíme," řekl mi ten večer Grant. "Mluvil jsem s Becky a Finnem a jestli chceš jet s námi, můžeš. Zveme tě."

Zrovna jsem byla v kuchyni a připravovala jsem našim vyhladovělým příchozím něco k jídlu. Podívala jsem se otevřenými dveřmi a viděla jsem je všechny. Mámu, jak se stará o malou Tracy. Amy, která zrovna přinesla Vanesse něco na převlečení, a teď odhadovaly, jestli jí šaty budou sedět. Ewana a Damiena, kteři debatovali o setí. Malé, každodenní problémy malých, každodenních lidí v kontrastu s hrdiny jako Grant, Becky nebo Finn. Máma mě nepotřebovala o nic víc, než jsem já potřebovala ji. Řekla mi, že mám jít, kvůli ni jsem zůstávat nemusela. A kdybych odešla s Grantem, možná bych dokázala zapomenout na padesát tři nových hrobů. Mohla bych se pomstít, být konečně volná, jak říkal Grant - bez závazků. Bez nikoho, koho bych mohla najít mrtvého před oltářem.

"Díky," řekla jsem, "ale nemůžu. Je nás málo, budeme se muset otáčet i takhle, nemůžeme si dovolit ztratit dalšího zdravého člověka. Vy si beze mě poradíte. Oni ne."

"Jsi si jistá?" zeptal se. "Je to těžká volba."

"Naprosto jistá. Jestli se někdy vrátíte, ráda vás uvidím, ale nemůžu odjet."

Hlas se mi při posledních slovech třásl. Den předtím jsem měla svou první noční můru a věděla jsem, že s ní to jenom začíná. Ale byla jsem rozhodnutá.

Grant mě objal a políbil, tak něžně, že jsem si na zlomek vteřiny nebyla jistá, jestli to opravdu udělal. Zvedla jsem ruce a přitáhla si ho blíž, prohloubila jsem polibek a na chvilku jsem viděla život, kterého jsem se vzdávala - kořeněný nebezpečím, hořký nekonečným putováním, sladký Grantovou přítomností. Ochutnala jsem ho v tom příliš krátkém polibku, než jsem se odtáhla.

"Je mi to líto," řekla jsem.

"Nemáš důvod," odpověděl. "Udělala jsi správnou věc."

Pak odešel z kuchyně a jestli bylo jídlo pro Vanessu a Damiena trochu mokřejší a slanější, než by mělo být, nikdo si nestěžoval.

Odjeli ráno, jak řekl. Becky se na mě na rozloučenou dokonce usmála a objala mě, což, jak předpokládám, znamenalo nejvyšší úctu. Profesor na mě jen kývl a Finn mi podal ruku a slíbil mi, že po těch otrokářích půjdou. A Grant mi potřásl rukou jako kamarád.

"Sbohem, Joanno," řekl tiše.

"Vrať se, jestli budeš moct," řekla jsem.

"Nebudu moct. Nikdy se nevracíme na stejné místo dvakrát."

"No, kdyby se ti chtělo porušit pravidla, víš, kde mě najít," odvětila jsem.

Jen se smutně usmál a nastoupil do jednoho z jejich džípů. Vydali se na sever a od té doby jsme je neviděli. Teď je to dva roky. Naše malá skupinka čítá dvacet lidí, sedm se jich objevilo během týdne po Grantově odjezdu a měli jsme dvě nová miminka.

Každý z těch padesáti tří hrobů teď má jméno a uprostřed hřbitova udržujeme oheň. Má za úkol chránit nás před duchy, ale nefunguje to. Jsou všude kolem nás, v kostele, ve starých rozpadajících se domech, ti staří, ti malí, ti střelení do zad. Ale naučili jsme se s nimi žít. Noční můry také neodešly, ale i s nimi jsme se naučili žít.

Mohla jsem mít docela jiný život, možná dokonce lepší, možná kratší, což v našem světě může být to samé. Ale tenhle také není špatný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama