Duchové kolem nás část 1

29. listopadu 2014 v 23:42 | Lomeril |  Vae Victis
Malé pokračování Vae Victis. Pro ty, kdo povídku nečetli - lidé kdysi vytvořili vojenské klony, zvané Týrové, které se ale vzbouřili proti svým pánům a v dlouhé zuřivé Válce lidi porazili. To, co z lidstva zbylo, žije v roztroušených skupinkách a bojí se udělat cokoliv, co by se Týrům znelíbilo.
Setkáte se znovu s Becky, Finnem, Grantem a profesorem, ale hlavní postavou je Joanna - dívka, která vyrostla v poklidné vesnici.
Příjemné počtení.




O otrokářích se dalo říct i pár dobrých věcí. Nechtěli vás zranit ani zabít. Chtěli vás chytit co nejméně poškozené, protože zmrzačené otroky nikdo nekoupí. Když jste jim proklouzli, nepronásledovali vás nijak vytrvale. Na rozdíl od Týrů se nesnažili vyhladit celou vesnici, potřebovali jen pochytat dost otroků a šli po snadné kořisti. Na druhou stranu když se jim naskytla šance, zastřelili vás na útěku, aby se jich lidi víc báli. Takoví se spíš vzdávali.

Když přišli otrokáři, v podstatě jste měli na vybranou - umřít nebo prožít zbytek života jako otrok. Ale pořád jste měli na vybranou.

Když přišli do naší vesnice, zkusila jsem třetí možnost - utéct a schovat se. Bohužel jsem narazila na menší háček - musela jsem se postarat i o mámu, která svírala mojí košili, ztuhlá strachy, a nechala se táhnout.

"Mami!" zaječela jsem frustrovaně. "Pusť mě! Pojď, poběž!"

Otrokáři byli všude kolem, zaháněli lidi do kouta, poutali je a strkali je do velkého náklaďáku. Dva nebo tři džípy blokovaly hlavní cesty z vesnice. Táhla jsem mámu k jedné z užších uliček, ale jakmile jsme zašly za roh, málem jsme do jednoho z nich vrazily. Stoupla jsem si před mámu a sevřela jsem nůž, který jsem sebrala z kuchyně.

"Zpátky!" vypískla jsem a zamávala jsem nožem, ale výhrůžka vyzněla dost nepřesvědčivě.

"Neper se," řekl otrokář. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, vysoký, svalnatý a, soudě podle množství jizev, měl se rvačkami daleko víc zkušeností než já. Na druhou stranu, to měla i plyšová ovce. Naše vesnice byla před nájezdem otrokářů velmi klidné místo.

Raději bych zemřela, než abych žila jako otrok. Můj svět není zas tak skvělý, abych se v něm snažila zůstat za každou cenu.

"Mami? Jestli chceš, tak běž," pobídla jsem ji. Jen se přikrčila strachy, ale neřekla ani slovo.

"No tak, zlato," přistoupil muž o krok blíž. Já jsem o krok couvla, čímž jsem mámu přimáčkla ke zdi. "Jsi mladá a hezká, byla by škoda tě zabít. Možná tě ani neprodáme Týrům. Když budeš šikovná, můžeš pro sebe a maminku zařídit pěknej život."

Jo, byla by škoda mě zabít, ale děvku nikomu dělat nebudu.

Byla jsem tak vyděšená, že jsem zvládla jen chránit mámu a držet nůž, jako by jeho prostá přítomnost mohla otrokáře zastavit. Udělal další krok a očividně se snažil odhadnout, jak špatně se umím prát. Napadlo mě, že bychom mohly utéct na náměstí a schovat se v nějakém prázdném domě, ale máma by to nikdy nestihla, takže jsem si muže přeměřila. Zamířila bych mu na krk, nejodhalenější a nejzranitelnější místo. Kdyby se mi povedlo zasáhnout tepnu...

Najednou jsem uslyšel motor a objevil se džip, jenže jel do středu vesnice, ne k okraji, aby zablokoval další únikovou cestu. Vzadu na něm stáli dva lidé s puškami a stříleli na otrokářské pěšáky, kteří běželi za nimi.

Můj nový známý se otočil za zvukem a já jsem využila příležitosti. Neodhodlala jsem se ho bodnout, ale aspoň jsem ho nakopla. Zavrávoral a padl rovnou na přijíždějící džíp. Náraz ho odhodil, ale auto už zpomalovalo, takže ho nenabralo tak, jak jsem doufala. Zhroutil se ani ne dva metry od nás, ale nevypadal ani mrtvý, ani smrtelně zraněný.

"Nasedejte!" zahulákal někdo a vteřinku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to na nás. Vlastně to první pochopila máma a běžela přímo k džípu. Mladá žena, možná ještě mladší než já, nám pomohla nahoru.

"Umíš zacházet s pistolí?" zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Přestaň se vykecávat a makej!" zahulákal muž, který se snažil držet otrokáře v šachu.

"Umíš to aspoň nabít?" zeptala se, aniž by mu věnovala pozornost.

"Já jo," řekla máma. Ohlédla jsem se po ní, ale jenom pokrčila rameny, jako by to nic nebylo. "Než ses narodila, byla jsem rok u policie. Sice jen v kanceláři, ale výcvikem se zbraní jsem si musela projít stejně."

Dívka jí hodila dvě pistole a ukázala na krabici u svých nohou. Pak vstala a zapojila se do přestřelky. Já jsem zírala na mámu. To bylo poprvé v životě, co jsem ji viděla s pistolí, ale vypadala, že ví, co dělá. Ukázala mi, jak na to, ale nestihla jsem ani začít, když jsme zase zpomalili.

"Pomoz jim," vyzval mě muž.

Vytáhla jsem do bezpečí naše sousedy, Millerovy, mladý pár s tříletým synem. Ewan Miller uměl střílet, takže pomáhal našim zachráncům a přidělal práci mně a mámě. Ještě jednou jsme objeli vesnici a posbírali další tři lidi, takže v džípu bylo dost narváno.

"Náklaďák odjíždí," řekla dívka. "Už tu nic nezmůžeme."

"Jasně," souhlasil muž a otočil se k řidiči. "Grante, mizíme odsud."

Pořád nás kryli, ale jakmile jsme vyjeli z vesnice, posadili se k nám. Jeli jsme asi hodinu, ale nikdo se neodvážil promluvit. Byli jsme rádi, že jsme unikli otrokářům, ale o těchto lidech jsme nevěděli vůbec nic. Aspoň jsem si je mohla pořádně prohlédnout. Řidiče jsem neviděla, ale dva střelci zůstali s námi vzadu.

Ona byla velice mladá, jak jsem řekla, sotva dvacet. Tmavě hnědé vlasy měla stažené v krátkém culíku a i když se jí na odhalených pažích rýsovaly svaly, byla hubená. Ale měla příjemný obličej a dalo se říct, že byla hezká. On se od ní hodně lišil, vysoký, silný, se zjizvenýma rukama. To všechno ještě s jeho křivým nosem a obezřetnýma šedozelenýma očima vyvolávalo dojem zkušeného válečníka, ačkoliv mu nemohlo být víc než třicet. Urovnal si černou čelenku, aby mu pískové vlasy nepadaly do obličeje, a přistihl mě, že se na něj dívám.

"Co je?" vyštěkl.

"Kdo jste?" zeptala jsem se.

"Já jsem Finn, tohle je Becky a řidič se jmenuje Grant. Kdo jsou oni?" trhnul bradou směrem k vesnici.

"Otrokáři," odvětila jsem,

Finn a Becky si vyměnili překvapený pohled.

"Otrokáři?" zopakovala. "Co to má znamenat?"

"Kde jste byli poslední rok?" odfrkla jsem si. "Vyskakují jako houby po dešti, chytají lidi a, no... prodávají je Týrům jako otroky."

"Cože?" vykřikli jednohlasně. Jejich výraz zděšeného překvapení mi prozradil, že neměli ani tušení, že se něco takového děje.

"Neprodávají je vždycky," zašeptala Daisy, poslední člověk, kterého jsme zachránili. Patřila k mým blízkým přátelům, ale byla tak křehká, že by v otroctví nepřežila den. "Některé otroky si nechávají. Většinou mladé ženy."

"Otrokáři," zamumlala Becky, jako by tomu pořád nemohla uvěřit. "Svět skončil a oni se pořád honí za ziskem."

"Asi se všichni snažíme přežít," řekl Ewan Miller. "Oni si jen vybrali o něco nechutnější způsob."

Finn se zachechtal, ale Becky ho šťouchla do žeber. "Uklidni se," zasyčela.

"Co je tu tak vtipného?" zeptal se Ewan uraženě.

"Jen to, jak předpokládáte, že se všichni snaží přežít," odpověděl Finn, ale tentokrát zadržel smích.

"Nevšímej si ho," zabručela Becky. "Jeho baví štvát lidi. Hlavně osamělý a smutný lidi," dodala s vražedným pohledem Finnovým směrem.

Oba to byli cvoci. Na chvilku jsem zalitovala, že jsem se nevzdala otrokářům, protože tihle lidi nás mohli klidně vést na smrt. Místo toho jsme přijeli do malého tábořiště. Další džíp, stejný jako ten náš, parkoval vedle potoka, a nějaký starší muž přikládal na oheň před stanem.

Vystoupili jsme a já poprvé uviděla našeho řidiče, Granta. Ve srovnání s podivným párem, jaký tvořili Finn a Becky, vypadal podezřele normálně. Hezké modré oči, krátké hnědé vlasy, nic na něm nebilo do oči.

"Tak otrokáři?" řekl, když se naše oči setkaly. "Zrovna když jsme mysleli, že horší už to nebude."

"Vždycky to může být horší," odpověděla jsem chmurně.

"A vždycky to může být lepší," usmál se. "Jak se jmenuješ?"

"Joanna."

"Já jsem Grant. Vyděsila jsi mě, když jsi mi hodila toho chlapa na kapotu."

Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla na svůj kousek s otrokářem. "Promiň," zamumlala jsem.

"Nic se nestalo. Aspoň mně ne. Pojď si sednout. Zasloužíme si pauzu," ukázal k tábořišti.

"Říkal jsem vám, že braní živých zajatců se Týrům nepodobá," říkal právě starší muž Finnovi.

"V Pensacole to udělali. Mohli se doslechnout, že jste poblíž vy," odsekla Becky.

"Věděl jste o otrokářích?" ignoroval ji Finn.

"Slyšel jsem pověsti, ale žádné spolehlivé informace," pokrčil muž rameny.

"To je profesor," pošeptal mi Grant. "Je tu za encyklopedii a nemají rádi, když nám něco tají."

"A nikdy jste nám nic neřekl?" vyprskla Becky vztekle. "Slíbil jste, že nám povíte všechno."

"O Týrech a to jsem udělal. Kdybych vám vykládal každou pošetilou historku, na kterou jsem za ta léta narazil, seděli bychom v Pensacole ještě teď." Profesora to vůbec nevyvedlo z míry.

"Takže jste těm zvěstem nevěřil?" zeptal se Finn, který vypadal o něco vyrovnaněji.

"Ne. Zřejmě jsem si zachoval nějakou důvěru v morálku lidstva."

"Ale no tak," odfrkla si Becky. "Nikdy jste žádnou neměl."

Grant si hlasitě odkašlal. Při nečekaném zvuku jsem nadskočila, ale hádku ukončil.

"Máme tu osm lidí," podotkl. "Na dnešní noc potřebují přístřeší a myslím, že můžeme postrádat i nějaké jídlo. Co kdybychom se nejdřív postarali o ně a pohádali se až potom?"

Příštích pár hodin se nikdo nenudil. Finn našel náhradní stan, ale ten byl stavěný na tři lidi. Shodli jsme se, že se tam nacpe Amy Millerová se svým synem, Daisy a moje máma. Já jsem měla být jediná žena, která spala jinde, a tak mi nabídli exkluzivní místo ve stanu se zásobami. Ostatní, tedy Ewan a bratři Riceovi, kterým bylo sedmnáct a čtrnáct, museli spát v autech. Máma pomáhala profesorovi s vařením a já jsem sbírala dřevo na oheň s Grantem a Henry Ricem.

Beze slova jsem se podělili o hubenou večeři, která se skládala z poněkud okoralého chleba a zeleninové polévky. Pak Amy odnesla syna do stanu a Ewan načal obávanou konverzaci.

"Takže zítra nás vezmete domů?"

Finn a Becky se po sobě podívali.

"Pokud to bude možné," řekl Finn mnohoznačně.

"Co tím myslíte?" naježil se Ewan.

"Že vás vezmeme domů, pokud bude kam," vysvětlila Becky.

"Jak, pokud bude kam?" vydechla máma.

"Po cestě jsme potkali pár vypálených osad. Mysleli jsme, že to byli Týrové, ale teď si nejsme tak jistí," odpověděla Becky. "Ale když bude potřeba, pomůžeme vám najít jinou komunitu."

"A když budeme mít štěstí, možná najdeme další přeživší," dodal Finn.

"Ale nedělejte si moc naděje. Tihle chlapi byli profíci," řekla Becky rychle.

V tu chvíli mi povolily nervy a nevydržela jsem jejich věcný tón. "Počkat! Mluvíte o našem domově, našich přátelích. Trochu úcty, ne? Nevíte, jaký to je!" vykřikla jsem.

Podle výrazu v jejich tvářích jsem přestřelila. Pomalu mi docházelo, že je jen pár důvodů, proč se lidé toulají divočinou, a domov na seznamu není. Přišli o něj zrovna jako my.

"Nevíme?" zeptala se Becky tiše.

Sklonila jsem hlavu. Ani jsem nevěděla, v jakém stavu vesnici najdeme. Může být v pořádku, ne jako místa, odkud pocházejí oni. Vybrala jsem si nešťastný způsob díků.

"Zítra pojedu s Grantem do vesnice, podíváme se, jestli je tam bezpečno. Pokud bude, vezmeme vás tam. Pak se můžete rozhodnout, co chcete dělat," řekl Finn. "Prospěte se, my budeme držet hlídky."

Skoro všichni se rozešli do postelí. Všichni kromě mě a Granta, který měl první hlídku. Nechtěla jsem spát, možná proto, že jsem se bála rána. Vzpomínala jsem na svoje přátele, Jordan a její vtipy, Rose a její laskavost, na Vanessu a její lásku Damiena... Byli všichni mrtví? Zotročení? Nebo, nějakým zázrakem, živí a zdraví ve vsi?

"Becky přišla kvůli Týrům o domov dvakrát," řekl Grant najednou. "Chtěli profesora a zmasakrovali každou komunitu, která mu pomohla. Dlouho si myslela, že přežila jako jediná, a málem se z toho zbláznila. Později profesor přišel k nám na základnu a Týrové ho našli i tam. Musela utéct, když si myslela, že má konečně znovu domov."

"Jak to zvládá?" zeptala jsem se, protože nějaká rada by se mi hodila.

"No, tentokrát se pro to rozhodla. Mohli jsme se připojit k nějaké komunitě a začít znovu, ale rozhodli jsme se bojovat. Nemáme co ztratit, cože je jediný způsob, jak být Týrům nějakou hrozbou. A má Finna," usmál se Grant.

"Ale s tím se pořád hádá a uráží." Ještě jsem neviděla, že by vedli normální rozhovor.

"To je jejich způsob, jak si vyjádřit náklonnost," usmál se Grant.

"Jsou spolu?"

"Ještě ne."

"Ale pak by měli co ztratit," uvědomila jsem si.

"Možná právě proto."

"A ty?" Byla to velmi osobní otázka, vzhledem k tomu, že jsme se znali jen pár hodin, ale od Války se všechny vztahy tak nějak urychlily.

"S rodinou jsem ztratil kontakt během Války. Žili ve Wisconsinu a já skončil na Floridě. Je šance, že jsou pořád naživu, ale já to nevím."

"A nebyl nikdo další?" To už jsem vyzvídala, ale zvědavost mi nedala.

"Zemřela ve Válce," řekl bezvýrazně. "V druhém roce. Byla v mojí četě a postřelili ji v bitvě u Willowbrook. Nejdřív to vypadalo, že to přežije, ale pak odřízli zásoby a my neměli žádné léky proti infekci."

Nastala chvíle nepříjemného ticha. Přiznal mi něco tak osobního a bolestivého, že jsem neměla co na to říct.

"Ty jsi ještě o nikoho blízkého nepřišla?" zeptal se Grant.

Zavrtěla jsem hlavou. "Táta nás opustil dlouho před Válkou a pokud vím, tak žije šťastně a spokojeně nějakých padesát mil na jih. Zůstala jsem sama s mámou."

"Žádný přítel?" Zněl překvapeně.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem milovala někoho, kdo odešel do Války a nevrátil se. Lítost, že jsem Samovi nikdy neřekla, co k němu cítím, byla jen moje vlastní.

"Možná bych se mohla toulat s vámi," řekla jsem, abych změnila téma. "Bojovat za spravedlnost nebo co to vlastně děláte."

"To by bylo skvělé," usmál se Grant, "ale zapomínáš na pravidlo - žádné závazky." Vrhnul pohled ke stanu, kde spala máma. Vzpomněla jsem si, jak byla ten den k ničemu, jak se mi krčila za zády, a cítila jsem se skoro trapně. Slíbila jsem si, že nikdy žádné svoje případné dítě takhle nezklamu. Ale nemohla jsem zklamat ani mámu. Potřebovala mě a opustit ji by bylo příliš kruté.

"Škoda," zamumlala jsem.

Seděla jsem s ním chvíli v tichosti a zůstala bych déle, ale hrozilo, že mě přemůže únava, takže jsem mu popřála dobrou noc a šla spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama