Další slavnostní překročení 70. rovnoběžky

11. března 2014 v 22:46 | Lomeril |  Obyčejní hrdinové
Poslední ukázku jsem sem vkládala, když jsem překročila 90 stránek. Pak jsem začala přepisovat prostřední část a hádejte co - jsem zase na 90 stránkách. Takže sem jako oslavu vkládám další úryvek, tentokrát o něco kratší. Navazuje na publikovanou první kapitolu. Enjoy!
(Ne, vážně, zajímalo by mě, kolik verzí tenhle příběh nakonec bude mít.)





Mladá žena, která zaklepala na dveře, vypadala až podezřele normálně. Johanna čekala dcerku z bohaté rodiny, ovlivněnou východními filozofiemi, s dredy a batikovaným oblečením, která se pokusí Seanovi pomoci meditacemi. Místo toho měla Gloria Morganová džíny, svetr a pocit, že Johanna je taky člověk.

"Kde vás našli?" zeptala se Gloria s pohledem upřeným na jizvu na Johannině spánku.

"Já jsem se našla sama," odvětila Johanna. "To vám teta neřekla?"

"Ptala jsem se tety, jestli nenarazila na nějaké zvláštní případy, a ona mě doporučila sem. Jen si teď nejsem jistá, o kterém z vás dvou mluvila," usmála se Gloria. "Co myslíte tím, že jste se našla sama?"

"Probudila jsem se tady v bytě. Bylo to tu opuštěné a domácí si nepamatoval, kdo tu bydlel předtím, tak mě tu nechal. Kdyby mě nenahlásil, mohla jsem se úřadům vyhnout úplně," pokrčila Johanna rameny.

"A Sean?"

"Já vás slyším," řekl Sean a posadil se ke kuchyňskému stolu. Johanna se pyšně usmála. Seanovi bylo od rána dobře, dokonce i jedl, a Gloriinu návštěvu přivítal jako příjemné zpestření. "Mě našli na letišti. Nebýt tady Jo, ještě bych byl v nemocnici."

"Teta se zmiňovala, že máte... zdravotní problémy," přikývla Gloria.

"Umírám," oznámil Sean klidně. "Nikdo neví, proč. Jestli se neotevřou Brány, je tohle jaro moje poslední."

"Jaké brány?"

"Toho si nevšímejte," řekla Johanna, která připravovala čaj. "Mluví o nich pořád, ale nevysvětlí, co tím myslel."

"Co ještě vaše teta říkala?" skočil jí Sean do řeči.

"Že občas vyprávíte o fantastických věcech. Chci se zeptat na pár slov, která mi vrtají hlavou," naklonila se Gloria přes stůl. Pramen rezavě hnědých vlasů jí vyklouzl z culíku a ona si ho netrpělivě zastrčila za ucho.

"Povídejte," vyzval ji Sean a v očích se mu zablýsklo. Johanna byla šťastná, že Sean projevuje takový zájem. Doktor Farkas říkal, že deprese je přirozený následek jeho nemoci, ale Johanna nenáviděla dny, kdy jen apaticky zíral před sebe a nereagoval na nic, co mu říkala.

"Zastánce."

"Ten, kdo chrání lidi. Zastánce, hrdina, rek, bohatýr, svatý, říkejte tomu, jak chcete."

"Ichor."

"Krev Nesmrtelných a to, co dává Zastánci jeho sílu."

"Caradoc."

"Černý rytíř, výborně hraje šachy a je to mocichtivý megaloman."

Bylo to jako pozorovat přestřelku. Gloria pálila otázky jednu za druhou a Sean nikdy nezaváhal s odpovědí, jako by se ho ptala, jakou barvu má banán. Johanna ta slova ale poznávala a poznávala i tik, který se zmocnil Seanova pravého malíčku.

"Alienor."

"Zrádkyně!" vykřikl Sean.

"A dost!" zarazila ji Johanna. "Už ani slovo. Seane, podívej se na mě," obrátila se k němu.

"Zradila nás a ty si to ani nepamatuješ," zafňukal Sean.

"Já vím, ale už tady není. Sám jsi mi říkal, že je daleko," připomněla mu. Sean se rychle uklidnil a vrátil se do normálu. Johanna si oddechla. Pak se otočila ke zmatené Glorii. "Jak to víte?" osopila se na ni.

"Jak vím co?"

"Ta slova, jak jste na ně přišla?"

"Pozorováním. Jsem psycholožka a pracuji v jednom z Center pro amneziaky. Všichni moji pacienti mají za úkol zapisovat si všechno, co řeknou, aniž by si to dokázali vysvětlit. Tahle slova se v jejich denících objevují nejčastěji. Měla jsem pocit, že by mi Sean mohl pomoci pochopit, co se za nimi skrývá," vyprávěla Gloria rychle.

"Jedno jste neřekla, že? Na tom vašem seznamu je ještě jedno slovo," odhadla Johanna.

Gloria přikývla.

"Neříkejte ho. Nikdy ho před Seanem nevyslovujte." Pak se Johanna posadila mezi Glorii a Seana a rozhodla se oplatit upřímnost upřímností. "Když mě domácí udal, musela jsem do Centra. Tam jsem se seznámila se Seanem. Ze začátku vypadal normálně, víte? Když mu začaly problémy, odvezli ho do nemocnice, a málem ho to stálo život. Mluvil a nikdo ho neposlouchal, říkali mu, že jen blouzní, a snažili se mu dávat léky, po kterých mu nakonec bylo ještě hůř. Málem tam umřel."

Živě si vybavila tu ohavnou místnost, kde ho zamykali. Udělala, co musela, ale hrdá na to nebyla. Vlastně zůstávala na svobodě jenom díky Howardové.

"Co říkal?" zeptala se Gloria.

"Nesmysly o válce, elfech a o tom, že jsme všichni na něco zapomněli."

"Ale vy jste zapomněli," podotkla Gloria.

"Nejenom amneziaci. Tvrdí, že něco zapomněli i normální lidé."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama