I. Malé ženy

22. prosince 2013 v 22:30 | Lomeril |  Obyčejní hrdinové
Dnes jsem v psaní překročila hranici 90 stránek a tak na oslavu vydám další ukázku - 1. kapitolu. Nelekejte se, že to vypadá, že s prologem nemá nic společného, odehrává se o pět let později a v zásadně jiné situaci. Má jen představit tři hlavní postavy - Tabithu, Carrie a Johannu.
Ráda uslyším všechny komentáře.


I. Malé ženy


Tabitha Jamesová byla amneziak. Když ji před pěti lety našli v bezvědomí v jezírku v londýnském St. James Parku, měla na sobě jen tričko, které jí sahalo po kolena, a staré pantofle. O tři dny později se probrala v nemocnici a pamatovala si jen své křestní jméno.

"Ta-bi-tha," slabikovala a každou slabiku zapila hltem whisky. Její jediné vodítko k minulosti. Dost možná jediné, co o sobě kdy bude vědět.

"Ahoj," pozdravil ji mladík, který se usadil vedle ní. Ve špatném osvětlení klubu se těžko odhadoval jeho věk, ale Tabitha koneckonců neznala ani svůj, tak proč by jí to mělo vadit? "Tabitha, to budeš asi ty, viď?" usmál se široce. "Já jsem Bradley."

"Já vím," odvětila a obrátila do sebe zbytek sklenky. Alkohol na ni účinkoval o poznání méně než na ostatní lidi, za což byla vděčná. Umožňovalo jí to odhadnout, kde je ta hranice, kterou nesmí překročit pokud si chce ráno všechno pamatovat. Od jisté doby Tabitha nenáviděla zapomínání.

"Jak to? My už se známe? Jestli jo..." začal Bradley.

Potřásla hlavou a zaostřila na něj. Byl docela pohledný a Tabitha žádné závazky neměla. Už ne.

"Cože?" zeptala se.

"Říkala jsi, že víš, jak se jmenuju..."

"Promiň, amneziak. Občas nevím, co říkám a proč." Hořce se usmála a ukázala si na levý spánek, kde se jí táhla několik centimetrů dlouhá jizva. Před pěti lety to byl tenký řez, o kterém lékaři říkali, že vypadá jako po skalpelu, a předpokládali, že souvisí s její ztrátou paměti.

Bradley se otočil a ona uviděla, že má identickou jizvu - stejný tvar, velikost a místo.

"To si umím představit," řekl dobrácky.

Tabithino zranění nebylo unikátní, po světě chodily tisíce takových jako ona. Před pěti lety našli během jediného měsíce v nejroztodivnějších koutech světa několik tisíc lidí se stejným řezem na spánku a nikdo z nich si nepamatoval víc než své křestní jméno. Nikdy předtím ani potom se žádný další amneziak neobjevil a záhadu nikdo nedokázal vysvětlit. Úřady a nemocnice se pokusily začlenit postižené zpátky do běžného života a jizva na levém spánku se stala univerzálním znamením, že se lidi nemají vyptávat.

"Když už sedíme na baru," dodal, než stihla něco říct, "můžu tě na něco pozvat?"

Přelétla ho pohledem a shledala ho přijatelným. Pokrčila rameny a položila na bar prázdnou skleničku. "Whisky."

Bradley objednal. "Tohle se ti stalo předtím nebo potom?" ukázal na její záda. Tabitha si na večer vzala jen tílko, které se zavazovalo za krkem, a tak vynikla velká jizva po popálenině, která se jí táhla skoro přes celou pravou lopatku.

"Předtím, takže nevím, jak," odpověděla. "Původně si mysleli, že by mě podle toho mohli identifikovat, ale nepovedlo se. V celé Británii nenašli žádnou Tabithu, které by někdo ošetřoval rozsáhlou popáleninu třetího stupně."

V tu chvíli jim barman přisunul jejich pití. Tabitha pod prsty ucítila známý dotek chladného skla a sevřela sklenku jako tu největší cennost na světě.

"Tak na paměť," zvedl Bradley sklenku. "A proč je vlastně taková půvabná dívka v pátek večer na místě jako je tohle?"

"Rozchod," řekla krátce a napila se. "Už je to čtyři měsíce," dodala. Warren představoval jednu z mála jistot v jejím světě a jeho ztrátu těžce nesla.

"Copak, nedokázal snést, že nevíš, kdo jsi?"

Zavrtěla hlavou. "To mu nevadilo, taky to nevěděl. Amneziak jako já. Problém byl, že jsem ho načapala s jinou."

"Pitomec," zamumlal Bradley. "To mně jsi vždycky mohla věřit."

"Jsi?" zvedla Tabitha obočí.

"Bys," opravil se Bradley spěšně. "Bys, samozřejmě. Promiň, to ta moje hlava, občas si dělá co chce. Však to znáš."

"Třeba jsme předtím byli milenci," usmála se Tabitha šibalsky. "To by bylo něco pro Magnolii Finchovou." Amneziaci se samozřejmě stali námětem nejrůznějších knih od pojednání o konspiračních teoriích až po červenou knihovnu, na které si spisovatelky jako Magnolia Finchová udělaly jméno. "Myslím, že už o tom dokonce něco napsala. Její hrdinové si ale nakonec vzpomněli na svojí lásku a dokonce i na to, kdo byli předtím. To nám nehrozí."

"Možná je to dobře," filozofoval Bradley. "Když si uvědomím, že tohle," dotkl se svého spánku, "nám někdo udělal a že nejsi jediná, kdo má ještě další jizvy po velkých zraněních, kdo ví, na co bychom si vzpomněli."

"Myslíš, že mají pravdu ti, co říkají, že na nás dělala americká vláda nějaké pokusy a pak se nás prostě zbavila?" upila trochu svojí whisky. Věděla, že si může dovolit nanejvýš jen jednu další, a tak si ji vychutnávala.

"To nevím. Ale nemůžeš popřít, že je divné, že nedokázali analyzovat naší DNA. A to byla naše poslední naděje. Teď už nikdy nezjistíme, kdo jsme. Tak na anonymitu," zvolal Bradley a zvedl zpola vypitou skleničku. Zkoumavě se na něj podívala, aby zjistila důvod jeho divadelního přípitku, ale zjistila, že je střízlivý, dokonce střízlivější než ona.

"Na anonymitu," zopakovala.

Ještě chvíli si nezávazně povídali o filmu o amneziacích, který měl nedávno premiéru, než se Bradley podíval na hodinky a vzdychl.

"Už musím jít. Zítra mám službu."

"Kde pracuješ?" zeptala se.

"V nemocnici. Copak, nevypadám jako zdravotní sestra?" mrkl na ni.

"Vypadáš. Nebo spíš jako doktor. Možná primář," zhodnotila ho napůl žertem. Pak vytáhla z kabelky malý zápisníček, který s sebou nosila, vytrhla z něj stránku, napsala na ni telefonní číslo a papírek mu podala. "Kdyby ses chtěl ještě někdy sejít."

Zastrčil si papírek do kapsy a podal jí ruku na rozloučenou. "Zajisté, Tabitho."



*****



Vždycky, když se Carrie probudila z jedné ze svých nočních můr, sebrala se a zamířila do ateliéru. Proto ji ani nepřekvapilo, že jí tam její spolubydlící Wendy přinesla ráno kávu.

"Namaluješ taky někdy něco pěkného?" zeptala se Wendy s pohledem upřeným na plátno, kde z černého a oranžového pozadí vystupovala rozevřená zubatá tlama.

"Tohle pomáhá víc," odvětila Carrie a posledním tahem dokončila rozeklaný jazyk.

Wendy nakláněla hlavu ze strany na stranu, až se její blonďatý culík zuřivě houpal, a zkoumala Carriin poslední výtvor. "Víš, že to má tři řady zubů?" poznamenala konverzačně.

"Já vím. Zdálo se mi, že mě žere, takže si jeho zuby pamatuji dobře."

Wendy se šla podívat zblízka a Carrie se tak naskytl paradoxní pohled na pekelnou tlamu a blondýnku ve žlutých květovaných šatech jenom pár centimetrů od sebe. Byl by to zajímavý nápad na obraz.

Povzdechla si, protože neměla čas malovat dál. Musela dopít kávu, převléct se a vyrazit do práce. Oddělení pro vyšetřování amneziaků Scotland Yardu, nebo-li, jak se mu familiérně říkalo, Cvokárna, sídlilo v ošklivém šedivém domě ve čtvrti Millbank, který urážel Carriino estetické cítění. Sama Carrie seděla v rohu velké místnosti, na stole měla modrou jmenovku a třídila všechny záznamy o incidentech, kdy amneziaci říkali nebo dělali něco, pro co se vědomě nerozhodli. Byla to nudná práce, ale lepší než žádná.

Přestávku na oběd trávila jako obvykle v parku několik bloků od Cvokárny. Seděla na lavičce, ukusovala sendviče a čmárala si do skicáku. Na papíře vyvstávaly pařáty a stíny a uprostřed nich dívka v květovaných šatech, ale místo culíku měla dva copy. I když stála zády k divákovi, Carrie moc dobře věděla, že to není Wendy.

Nakonec se vrátila do kanceláře dřív, hodila skicák na stůl, pověsila kabát a baret na věšák a sedla si zpátky k počítači. Pořád jí zůstával štos dokumentů, ke kterým bylo třeba přidat klíčová slova.

"Máte bujnou fantazii," ozvalo se vedle ní. U stolu stál mladý muž a držel v ruce její skicák. Nikdy předtím ho neviděla, přestože měl odznak Cvokárny, bílý jako všichni normální lidé. Modrý, který visel na klopě Carrie, byl vyhrazen pro amneziaky.

"Díky," zamumlala a rychle mu skicák sebrala. "Co potřebujete?"

"Vy dáváte dohromady záznamy o zkratech? Jsem tady nový..." usmál se omluvně. Přitom se mu udělaly dolíčky na tvářích. Vlastně to nebyl Carriin typ, nechápala, co ženy vidí na kombinaci tmavých vlasů a modrých očí, a vždycky dávala přednost vytáhlým a hubeným před prostřední výškou a širokými rameny, ale musela uznat, že na nováčkovi je něco, co její kolegyně určitě nadchne.

"Jste tu správně, pane..." rychle si přečetla jeho jmenovku, "Garethe McFalle."

"Obávám se, že vám nesu práci, slečno," naklonil se, aby viděl na cedulku na jejím stole, "Carolino Bushová." Položil před ni složku nadepsanou G. Morganová - poznámky. "Nejsou to jenom zkraty, můžete ten zbytek předat lidem, kteří se tím zabývají?"

Carrie si posunula brýle, které jí klouzaly ke špičce nosu, a rychle materiály prolistovala. "Neměl by to být problém," řekla nakonec.

"Děkuji," usmál se Gareth McFall. "A ty obrázky zkuste nabídnout Hollywoodu, určitě by z toho natočili slušný horror."

"Proto je nemaluju," zamumlala Carrie a raději skicák zastrčila do kabelky.

"A proč tedy?"

"Abych na ně nemusela myslet. Je to, jako když si napíšete, co máte udělat. Už to nenosíte v hlavě, když si potřebujete vzpomenout, jen se podíváte do diáře. S tím rozdílem, že já se do skicáku už nekoukám."



*****



Johanna vyšla na pavlač a zapálila si ručně ubalenou cigaretu. Labužnicky potáhla a opřela se o stěnu. Dnešek se jí zdál ještě těžší než jindy a chvilka oddechu nikdy neuškodila. Zvedla hlavu, až když uslyšela kroky.

"Dobré ráno, Johanno. Co pro mě máte?"

Inspektor Howardová se na ni dívala bez jakýchkoliv emocí, přišla čistě v obchodní záležitosti. Johanně to tak vyhovovalo. Zastrčila si pramen kobaltově modrých vlasů za ucho a potáhla z cigarety.

"Co máte vy pro mě?" zeptala se.

"Obvyklou částku a ještě ocenění za minule," podala jí Howardová svazek bankovek.

Johanna peníze zastrčila do kapsy u svetru, típla cigaretu a odvedla ji do stísněného bytečku. V křesle v rohu seděl bledý mladý muž se zcuchanými hnědými vlasy, který se díval do prázdna. Ani si nevšiml, že vstoupily. Johanna mu věnovala krátký pohled a pak vzala z police dva papíry, popsané úhledným písmem. Její tmavá pleť ostře kontrastovala s bílým papírem.

"Tentokrát toho moc není a jsou to většinou nesmysly," poznamenala, když lejstra předávala Howardové. "Nevím, co vás na tom zajímá."

"Všechno," odvětila Howardová krátce a podívala se na mladíka v křesle. "Nevypadá dobře," poznamenala.

"Špatně jí a vůbec, jde to s ním s kopce," kousla se Johanna do rtu. Kdysi ho sem dostala s nasazením vlastní svobody a teď uvažovala, jestli mu tím spíš neublížila.

"Jak dlouho myslíte, že ještě vydrží?" nadhodila Howardová.

"Před pěti lety mu dávali pár týdnů," odsekla Johanna bojovně. Pět let zápasila o každou hodinu jeho života a nehodlala se vzdát, i když to byla předem prohraná bitva.

"Zvládl by pozítří návštěvu?"

Johanna se zamračila. O něj nikdo zájem nemíval, Howardová si jen brala jeho informace. On ji nezajímal. Tak co tak najednou ta změna postoje?

"Těžko říct. Zítra si může povídat nebo taky může umřít. Kdo by přišel?" přimhouřila podezíravě oči.

"Moje neteř. Zajímá se o podobné zvláštní případy." Při posledních dvou slovech Howardová nesouhlasně zkřivila rty, ale jestli její nesouhlas platil její neteři nebo zvláštním případům, to Johanna nevěděla.

"Ať přijde. Když nám něco přinese, možná se mi bude spolupracovat líp," prohlásila.

Howardová přikývla a odešla. Johanna prohrabala skříňky v kuchyni a nakonec uvařila polévku. Nalila plnou misku a přešla k muži v křesle.

"Oběd, Seane," řekla něžně a postavila před něj misku. "Zkus něco sníst."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 redfox redfox | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 8:59 | Reagovat

Nemám, co bych vytkl. Prolog byl akčnější, což se dá ovšem pochopit. Budu se těšit na další pokračování a na to, jak se to všechno nakonec vyvine.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama