Prosinec 2011

Copak jmelí, ale Lomeril

30. prosince 2011 v 22:30 | Lomeril |  Around Lomeril
Vcelku se nic neděje, ale chci sem aspoň něco napsat, abyste věděli, že stále odolávám lákání Nuseláku, do Bohnic mě ještě nedovezli a na blog jsem nezanevřela.

Děje se hodně věcí, svátky, zkouškové a podobně. To by ale takový problém nebyl, protože tvořím o sto šest. Jen zatím nic do publikovatelného stavu.
O Zlaté bráně jsem tu už mluvila. A víte co? Ona to asi ani Zlatá brána nebude. Zatím je plánovaný název Devátý kámen. Příběh prochází určitými změnami, mazáním a přidáváním postav a zásadními změnami, co se týče směřování. Ale tentokrát mám i pomoc a kritika, který mě snad u psaní udrží, než to dodělám. Jen abych připomněla, povídka se zabývá dnem, kdy se fantazie stala realitou, a jeho následky. Vysoce normální, až dursleyovsky normální novinářka Tabitha je vtažena do víru událostí, ale zdá se, že v něm hraje větší roli, než se na první pohled zdá.


"Proč?" přerušila ho. "Proč jste nás sem vytáhl?"

"Jak jsem říkal, kvůli Glorii a Warrenovi a jeho menhirům. Abychom zjistili, co se tu vlastně děje. A pokud možno to zastavili," oznámil Langford vážně.

Tabitha nevěřila svým uším. Zdá se, že bláznivý spisovatel se rozhodl, že si zahraje na jednoho ze svých románových hrdinů. Jenom nechápala, proč by to vůbec měl chtít zastavit.

"Zastavit?" zvolal Bradley. "Tohle je jedna z nejúžasnějších věcí, jaká se v historii lidstva stala. Samotná existence těch tvorů je zázrak."

"Já myslela, že to je to, o čem vy lidi sníte," dodala Tabitha jedovatě. "Nebo ne?"

"Ne," odpověděl Langford dokonale vážně. "O tom nesníme. Krása draků a fénixů a všech jim podobných spočívala právě v tom, že nebyli skuteční. Proč jsme si vybírali za své hrdiny čaroděje a upíry a vlkodlaky? Protože jsme je neznali a v naší fantazii mohli být čímkoliv, co jsme chtěli. Nepsali jsme o svých sousedech, protože soused nevyvolá stejné pocity jako faun. Sousedy známe, o těch číst nechceme. Jenomže co teď, když je faun degradován na souseda?"


Aniž bych dopsala Devátý kámen, už se tvoří pokračování. Hlavní hrdinkou je dcera někoho z prvního dílu. Z nějakého důvodu to vzniká anglicky, ale budu to zase překládat. Já a moje hlava...


"Are you all right?" Nerissa asked. We were used not to ignore these things like sudden shudders, dropping things, tics et cetera. They could mean anything from a random premonition to a beginning of demon possession, so they deserved our attention.

Visions of someone's past or future or whatever the vision was at the point I had seen it shouldn't be ignored either.

"Nerissa, is it possible to become a psychic at our age?" I asked straight out.

She frowned and looked at me questioningly. She and her boyfriend Jared specialized in psychic powers and as far as I knew, they were good. Very few people would guess, that underneath Nerissa's blonde hair and fashionable clothes worked one of the best brains I've ever met.

"I don't know," she said slowly. "But I'll ask Jared. What kind of psychic?"

"I'm not sure."


Dál se pracuje na pokračování Vae Victis, je to zatím jen jednorázovka z pohledu nové postavy. Také vzniká anglicky, také se bude překládat a ještě to nemá jméno.


"Slavers," whispered Becky like she still couldn't believe it. "The world has ended and they still look for profit."

"I guess we all try to survive," said Ewan Miller. "They just picked up a little more disgusting way to do it."

Finn chuckled, but Becky nudged him in the ribs. "Behave yourself," she hissed.

"What's the joke?" asked offended Ewan.

"Just the way you assume everyone's trying to survive," said Finn, but he suppressed the laugh this time.

"Oh, don't mind him," grunted Becky. "He just enjoys pissing people off. Especially depressed and lonely people," she added with a pointed look in Finn's direction.


Poslední projekt je lehce dystopická "sci-fi". Náčrt ještě není hotový, ale inspiraci jsem pobírala z klášterních škol, indického kastovního systému, série Hunger Games a knihy Inkarceron, kteoru právě čtu. Když pevně zavedený složitý systém znamená pro zemi vše, co se stane s těmi, kdo se mu postaví?


"Měla jsem to být já," hlesla Ariavne provinile.

"Ty ses přece nevloupala do pracovny slečny Bilmy," připomněla jí Parvana. A měla by sis to zapamatovat, dodala v duchu. Jestli ti něco uklouzne, dělala jsem to všechno zbytečně.

Ta slova jako by do Ariavne vlila nový život. "Poslouchej," naklonila se dopředu, "dostala jsem se do Administrativy. Možná se mi povede tě odtamtud dostat."

"Do té doby už budu mrtvá," zavrtěla Parvana rezignovaně hlavou.

"Musíš se udržet naživu. Nemám tušení, jak to ve Slumu chodí, ale určitě se ti povede někoho přesvědčit, aby ti pomohl. Vydrž, já něco vymyslím," slibovala Ariavne.

"Než se dostaneš na místo, kde doopravdy něco zmůžeš, bude to trvat léta," namítla Parvana. "Život takových jako já se ve Slumu počítá na hodiny."


To je ode mě asi tak vše. Jakmile projdeme první kapitoly Devátého kamene, snad sem něco přihodím.

Vánoční talkshow podruhé

24. prosince 2011 v 0:17 | Lomeril |  Around Lomeril
Zase po roce jsme se sešli ve studiu Lomeril. Opět tu místo povídky máme sesazené nejrůznější hrdiny, kterých se můžete ptát na nejrůznější zvídavé otázky. Odpovídáme všem a skoro na všechno. A kdo že to jsme my?

Já, Lomeril První.

Ze světa Lovců prokletých: Rafael Costa, Nancy Rabnottová, Ryan Felton, Frank Aubrey, Sandra Leddinová, Ivy Jeffersonová, Diego a Ines Ramirezovi, Calvin Bailey, Carey Sullivan, Diana Harrisonová, Ian Brocklehurst, Leslie Carter, Erica Lyndham-Jonesová, Lynn Wilsonová

Z Krve na sněhu (speciál pro pamětníky): Tara a Corann z Rícasealu, Eoghan, Brenna, Raitefían (Fian)

Z Vae Victis: Seržant Finley Wallace, Rebecca Nemorayová, Ray Collins, Philip King, profesor William Lyttle, Grant Kennedy

Letos je tu navíc ještě jedna možnost - postavy na přání. Tři lidé mohou požádat o jednu postavu, která ve výběru není, může se jednat o jakéhokoliv člověka, upíra nebo vlkodaka mého stvoření. Ráda je přizvu a zapojíme je do debaty.

Těšíme se na vaše dotazy.

Kamera, klapka aaa... Akce!

Vrátíte se?

15. prosince 2011 v 16:39 | Lomeril |  Around Lomeril
Jak si asi mnozí všimli, nedávno se znovu rozmohla debata na téma Autorský klub, kdo tam patří a nepatří a co s tím. Ozvaly se i hlasy, které volaly po podobné čistce, jaká už jednou proběhla. A mě napadlo, jestli bych byla vyhozena z AK jako dřív. Nejsem originální, nejsem zajímavá, nemám návštěvnost. Jsem jen jeden z dalších amatérských spisovatelů, co se snaží podělit se s lidmi o tom, co se mu přehrává v makovici.
Tedy za předpokladu, že by se členstvem AK znovu přehnal hurikán Standa a já bych mu padla za oběť, zůstává jedna otázka - vraceli byste se sem? Kdyby se jméno Lomeril už neobjevovalo na titulce, naťukali byste do příslušného okénka tu adresu sami od sebe? Vím, že mám blogy, které sleduji a budu sledovat, klub neklub. A pak jsou takové, kam kliknu jen kvůli zajímavému nadpisu mezi "Blogy Autorského klubu", které se ještě nepropracovaly do složky záložek. Potom se děsím, že ve chvíli, kdybych z AK zmizela, neštěkne po mě pes.
Tohle nemá být úvaha na téma, co pro mě AK znamená, ani to neznamená, že jsem v klubu jen kvůli výpisu na titulce (i když to je příjemný bonus). V podstatě to s klubem jako takovým nemá nic společného. Je to otázka tohoto blogu. Má vůbec pravidelné návštevníky? Nebo jen náhodně zaváté poutníky? Jsou lidé, kteří by se sem vraceli i kdyby to byl ten nejzapadlejší kout internetového vesmíru? A pokud ne, má vůbec cenu pokračovat?
(Neděste se, že bych se chystala blog rušit. Jen tempo přibývání článku asi trochu zpomalí, protože došlo k určitým zásadním změnám a já nemám tolik času na psaní a blogování.)
Všechny kultivovaně vyjádřené názory, i ty negativní, jsou vítány.

Edit: Jsem lama. Jedna z odpovědí ankety má znít "Příležitostný návštěvník - když mě zaujmeš na titulce", ne pravidelný. Omlouvám se, parazitologie mě připravuje o příčetnost.

Vyznání

8. prosince 2011 v 14:27 | Lomeril |  Around Lomeril

Mám vás ráda.

Jste to jediné, co stojí mezi mnou a okolním světem. K vám utíkám, když jsem smutná nebo rozzlobená. U vás nacházím úsměvy, když mi ty moje došly. Obejmete mě, když to potřebuji, a ve vás nacházím sílu čelit dalšímu dni. Vypořádáte se se vším zlým, co přichází z okolí, a můžu vás obvinit z čehokoliv, co mě napadne. Jste můj štít, můj vlnolam, moje útočiště. Nikdy mě neopustíte, i když o vás ostatní mluví s despektem, někdy i nenávistí, protože já vás nenechám. Kde bych byla bez vás? Každý by mi viděl až na dno duše a takový život se žít nedá.

Kolikrát už jste mi zachránily přátelství, když jsem se místo křiku usmála vaším úsměvem, schovala se za vás a dokázala přestát bouři? Nejen že mě chráníte před světem, chráníte i svět přede mnou. Schováte žárlivost a pomůžete mi najít přející úsměv, který bych v sobě jinak přehlédla. Nutíte mě nastavovat světu dobrou tvář, na kterou bych jinak zapomněla, protože ta zlá se dere vší silou na povrch. Jste součástí mě a tak, když si vybírám, kterou z vás si nasadím dnes, vybírám si, jakou část ze sebe ukážu lidem. A právě tahle možnost volby ze mě dělá člověka.

Mám vás ráda, moje masky.