18. Oheň a led

7. listopadu 2011 v 15:54 | Lomeril |  Neříkej mi pravdu
Název kapitoly je sice klišé, ale nejlépe vystihuje, co se děje. Jak málo stačí, aby se všechno zhroutilo. Dokáže hrstka lovců odolat zuřivému útoku? A co je vlastně jeho důvodem?


sobota, 12. července, Orákulum



Calvina Careyho poplašný výkřik zastihl v pokoji, ale vyletěl na nohy ještě než Carey vůbec skončil. Vyběhl z pokoje a zabušil na sousední dveře, kde bydleli Lynn a Jerry. Ani nečekal, než mu otevřou, a vpadl dovnitř.

"Prokletí v zahradě," vykřikl. "Jdu tam za Careym, vzbuďte ostatní, zorganizujte to."

Lynn se na nic neptala, jen vyskočila a vrhla se do práce. Jako za starých časů, pořád jim na domluvu stačilo pár slov. Cal mezitím utíkal jako o závod na terasu.

Careymu a Erice se podařilo dostat se do domu a právě se snažili zatarasit dveře vším, co jim přišlo pod ruku. Cal přiskočil k nejbližšímu oknu, otevřel ho a Prokleté, kteří právě vstoupili na terasu, přivítal dlouhým ohnivým jazykem.

"Co se děje?" ozvalo se za nimi. Stála tam Diana s Anitou a Ian s Aidenem.

"Diano, běž se někam schovat," rozkázal Carey. "A nevystrkuj nos. Erico, běž s ní."

"Joyce už volá pomoc," řekla Erica, než se připojila k Dianě a Anitě.

Děvčata odběhla, ale Ian a Aiden se nepohnuli. Cal a Carey to čekali a tak trochu v to i doufali.

"Pořád chcete lovit?" zeptal se Carey.

"Vaše kořist klepe na dveře," dodal Calvin a poslal z okna další jazyk ohně.

Ian se rozhlédl a pak vyběhl na záchod. Cal a Carey si stačili vyměnit jednu udivenou myšlenku, než musel Cal odrážet další útok. To už se ale Ian vracel s kbelíkem vody a vyléval ho na Careyho provizorní barikádu. Vzduchem zavibrovala magie a jak voda protékala do škvír, zamrzala a zpevňovala celý zátaras. Carey pochopil, vytrhl Ianovi prázdný kbelík a rozběhl se k vodovodu. Po cestě se minul s Aidenem, který už spěchal s další dávkou.

"Emily! Co tu kurva děláš, zalez někam!" zařval najednou Carey.

"Nesu vzkaz od Lynn," odvětila dívka. "Vepředu jich je víc."

Cal a Carey si vyměnili jediný pohled, který mluvil za vše. Byli v háji.

Pokud Ian dodělá tu barikádu, udržím to tu sám. Je ovšem otázka, jak dlouho, zhodnotil Cal vyhlídky a skrčil se, když okno, u kterého stál, roztříštil paprsek magie.

Jsou tu dveře ke schodům, přes ty musí projít, pokud se chtějí dostat dovnitř. Pokud zatarasíme ještě ty, získáme trochu času, navrhl Carey.

Běž s Aidenem připravit věci, kterýma je zastavíme, Ian dodělá tohle, já je tu zatím budu držet a za chvilku vám pomůžeme.

Carey přikývl, řekl Aidenovi pár slov.

"Až půjdu pryč, začne to všechno tát," zakřičel Ian.

"Tak doufej, že uklouznou," odpověděl Cal a zpod nehtů mu vytryskly další plameny.

Jakmile měl Ian hotovo, stáhli se za další dveře. Už začali barikádu zalévat vodou, když se objevil noční vrátný.

"Pane Bailey, slečna Wilsonová chce, abyste přišel do atria. Hned."

Zůstaň tu s nimi, požádal Cal Careyho a sám se rozběhl chodbou pryč.

V atriu panoval chaos. Velké vstupní dveře byly zavřené a zřejmě i zamčené, jak to jen šlo. Otřásaly se pod nárazy zvenčí. Lynn stála těsně za nimi a zřejmě se snažila pohlcovat co nejvíc magie to šlo. Její kožoměnec Jerry se snažil usměrnit zmateně pobíhající lidi.

"Kolik jich je vzadu?" zeptal se Cala.

"Čert ví. Aspoň čtyři, spíš víc. Myslím, že jednoho nebo dva jsem docela slušně dostal, ale nemůžu je pálit v jednom kuse. Carey a Ian s Aidenem tam dělají barikádu. Co tady?"

"Ani se neptej. Zatím jsme napočítali šest Prokletých a mají s sebou kožoměnce. Asi Svobodní vlci," oznámil Jerry.

"Kde jsou Kamal a Bruce?"pokračoval Cal.

"Oni nejsou s tebou?" zarazil se Jerry.

"Ne, ale snad se někde najdou. Co jste udělali s účastníky?"

"Poslali jsme je do přednáškového sálu, patro se bude líp bránit."

"Měli bychom zkusit prorazit," napadlo Cala. "No tak, máme dost velkou přesilu na to, abychom to proběhli. Tady uvnitř nás jednoho po druhém zaženou do rohu a budou nás sbírat jako jahody."

V tu chvíli ho o vlásek minul proud magie. Obrátil se právě včas, aby srazil vlka, který se na něj hnal.

Zásobovací vchod u kuchyně, uvědomil si. Na ten jsme zapomněli. Carey, do patra.

"Lynn!" Pořád se snažila udržet hlavní dveře. Popadl ji za ruku a táhl ji pryč. "Už je nech, dostali se nám do zad."

Pokud by se jim podařilo dostat se na schody dřív než Prokletí, mohli by jim házet na hlavu, co by je napadlo, a udržet se o něco déle. Už teď ale Cal viděl postavy Prokletých, kteří běželi do patra.

V tu chvíli se ozvalo zadunění, jako by se celá budova rozpadla vejpůl. Obrovské vstupní dveře se rozletěly na kusy, Calvin sotva stihnul zatáhnout Lynn za jeden sloup, aby je netrefily kusy dřeva, které létaly vzduchem.

Když se narovnal, uvědomil si, že postavu v čele skupinky, která právě přelézala trosky dveří, zná.

Carl Rochester je poctil svou návštěvou.



***

Když Diana dostala od Careyho rozkaz schovat se, poslechla. Anita a Erica běžely, co jim síly stačily, Diana držela rychlost podle nich. Na schodech potkaly Leslieho.

"Co se děje?" vyptával se zmateně.

Diana neplýtvala dechem na vysvětlování, prostě ho popadla za ruku a táhla za sebou.

"Kam teď?" zastavila se Erica na chodbě.

"Všichni se schovávají v přednáškovém sále," ukázala Anita.

"Tak jdeme," kývla Erica.

Mezi židlemi se krčili skoro všichni účastníci. Někteří z nich plakali, většina kožoměnců na sebe vzala zvířecí podobu, ale choulili se na zemi s ocasem staženým mezi nohy.

Až sem přijdou Prokletí, nebudou tu mít žádnou práci, uvědomila si Diana.

Pokud sem přišli lovit, namítla Anita. Pokud si přišli jen pro tebe...

Tak je dovedu přímo sem! vyděsila se Diana. Nervy, posledních několik dní napínané k prasknutí, konečně povolily. Představa, že tady budou masakrovat její přátele a ty nevinné, vyděšené oči budou vyhasínat kvůli ní, už byla příliš.

Musíme pryč!

V panice vyskočila a rozběhla se ven. Anitiny telepatické výkřiky nevnímala o nic víc než Eričiny hlasité. Vyrazila chodbou doprava, ale když míjela schody, něco těžkého a chlupatého ji srazilo k zemi. Podařilo se jí převalit a instinktivně si chránila obličej. Vlk se jí zakousl do předloktí, až vykřikla bolestí. Druhou rukou ho popadla za tlamu a chtěla ho odtrhnout. Spíš pudově než vědomě použila magii a víc než měla. Nos jí zaplnil zápach spáleného masa. Vlk se odvalil a s kňučením si drásal spálený obličej. Přeměnil se v muže a zůstal nehybně ležet.

Diana si vzpomněla na to, jak jako malá jiskrou magie zabila myš, která jí vběhla do pokoje. Pamatovala si, jak se ptala maminky: "Je mrtvá?"

Je mrtvý, mami? ptala se v duchu, když se dívala bezvládného kožoměnce.

Prostorem se rozlehla hromová rána a Diana se přikrčila.

Pozor! vyjekla Anita a Diana uskočila. Právě včas, ruka Prokletého, která ji chtěla chytit za vlasy, prohrábla jen vzduch. Anita se objevila po jejím boku a zuřivě vrčela, uši přitažené k hlavě a ocas svěšený. Měla v sobě daleko víc strachu než bojovnosti.

Obě couvly do chodby. Prokletý se usmíval a šel za nimi.

Utíkej, vybídla Anitu. Doženu tě. Běž!

Anita poslechla. Diana ještě chvilku pomalu ustupovala, než se otočila a dala se do běhu. Byla rychlejší, než čekal, a udělala kličku, takže koule magie, kterou po ní hodil, ji minula. Bohužel ale zasáhla Anitu. Ne smrtelně, ale bolestivě. Kožoměnkyně zakňučela a klopýtla.

To už byla Diana u ní, otevřela nejbližší dveře a strčila ji tam. Sama vklouzla za ní a až když za sebou zavřela, uvědomila si, kam to vlezly. Tohle byl čekárna u samotného Orákula.

"Musíme dál," zamumlala. Pryč, položit mezi sebe a Prokleté co největší vzdálenost. Utíkat, dokud jim budou síly stačit, a ještě dál.

Vpadla do pokoje Orákula.

Uprostřed místnosti stály dvě ošetřovatelky a pozorovaly je očima rozšířenýma hrůzou. Orákulum, prošedivělá žena se skobovitým nosem, leželo na kožené pohovce, nehýbalo se a jako vždycky nemělo ponětí, co se kolem něj děje.

"Prokletí," vyrazila ze sebe Diana a pomohla Anitě, která se mezitím přeměnila do lidské podoby, do jednoho ze křesel. Kožoměnkyně ztěžka oddechovala a přivírala oči bolestí. Sotva se držela při vědomí.

Jedna z ošetřovatelek se nadechla, aby něco řekla, ale nikdy se k tomu nedostala. Dveře se rozletěly a vstoupil Prokletý, jehož tvář právě to ráno Diana viděla - Jack Cartwright.

Vyslal dva paprsky magie, které odhodily ošetřovatelky ke zdi. Potom se otočil přímo k Dianě a prohlédl si ji.

"Diana Harrisonová? My jsme si dopisovali, že?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eillen McFir Eillen McFir | Web | 7. listopadu 2011 v 20:05 | Reagovat

Člověk chvíli nemá čas kontrolovat oblíbené stránky a hned je tu taková nálož kapitol. Jdu se začíst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama