Kapitola 1 - Quinceañera

8. září 2011 v 21:16 | Karri Justina Shea, překlad Lomeril |  Hodiny tance (Learning to dance)
První kapitola přeložené fanfiction Learning To Dance
Autorkou je Karri Justina Shea, originál najdete zde.
Jedná se pouze o fanfiction na muzikál Starship, postavy jako Taz a Up patří skupině Team Starkid.
Příjemné počtení, myslím, že i když neznáte muzikál, můžete směle číst.

Kapitola 1 - Quinceañera


"Tazio, cielito, přestaň dělat povyk, vypadáš krásně."

Taz spustila ruku od hlavy tak vztekle, jak to jen dokázala v těch směšných šatech, které jí její matka a tety vnutily. Samá krajka a kanýrky, vyhovovalo jí to asi stejně dobře jako načesané vlasy a silná vrstva líčidel.

"Vypadám, jako byste mě mohli nakrájet a podávat jako svatební dort, mamá."

"Vypadáš jako mladá dáma," řekla maminka. "Jako bys na své quinceañera měla. Je ti patnáct - jsi dospělá žena. Je načase, aby ses přestala chovat jako muchachota ­- nikdy nezaujmeš muže, když budeš lézt po stromech a rvát se jako teď."

"Jednou," řekla Taz. "Víc neslibuju."

Maminka si povzdechla. "Dios mío, dcero, co s tebou mám dělat?" Maličko nadzdvihla záclonu. "Už ses aspoň rozhodla, kterého chambelána poctíš prvním tancem?"

Taz následovala matku k oknu.

"Maravilloso," zašeptala proti své vůli. Dvorek se změnil k nepoznání, její tety proměnily kuřata a trávu ve třpytivou říši divů - žárovičky a květiny, slavnostně oblečení hosté, v rohu se připravovala kapela a dort byl skoro stejně velký jako její šaty. Děsila se toho dne celé měsíce - quinceañera byly uvedení dívky do společnosti a Taz ze všeho nejvíc nenáviděla, když byla středem pozornosti. Obzvláště v takovémto oblečení. Mše byla dost zlá sama o sobě, sedět u oltáře, aby na ni všichni viděli - ale teď bude muset jít ven a čelit jim, mluvit s lidmi, být ve společnosti... a tančit.

"Nevím, mami," řekla Taz. "Nechci tancovat ani s jedním." Její chambeláns neboli doprovod byla nesourodá sbírka nešikovných mladíků, uhrovitých, s náznakem kníru, a většina z nich byli její bratranci. Kromě toho neuměla tancovat.

Maminka mlaskla a otevřela ústa, ale v tu chvíli se ozval zlověstný třesk, dost daleko, ale přesto se okna jejich malého domku zatřásla. Maminka se ustaraně podívala na oblohu.

"Myslela jsem, že dneska nemá pršet."

Jedna z Taziných tet nakoukla dovnitř. "Je čas, Tazio! Všichni na tebe čekají."

Taz ztuhla a rychle se ohlédla po bezpečí své ložnice, ale maminka ji vzala za paži a vedla ji něžně kupředu.

"Jsem na tebe pyšná, hijita mia."

Když vyšla z domu, ozval se potlesk, a Taz si nic nepřála víc, než umřít, nebo aby se země otevřela a pohltila ji, nebo možná kdyby hromada robotických plenitelů mohla příhodně naplánovat útok na jejich vesnici přesně v tu chvíli...

Druhá rána, bližší, způsobila, že potlesk ochabl, a Taz viděla, jak se její maminka znovu ustaraně podívala na bezmračnou hvězdnou oblohu. A třetí a pak jasný záblesk a Taz už nestála na nohách, ale letěla vzduchem, a na vteřinu to bylo radostné. Strach ji přemohl těsně předtím, než dopadla na zem.

Neschopná dýchat, neschopná se pohnout, se Taz pokusila otevřít oči a zjistila, že ji pálí z kouře, který plnil vzduch kolem ní. Rychle je zavřela a místo toho raději poslouchala. Křik a další výbuchy. A strašlivé trhání něčeho, co nebyla látka, a zvuk, který zaséval strach a nenávist do srdcí všech lidí, kteří stále žili na Zemi - nezaměnitelný mechanický zvuk robota.

Zakryla si rukou ústa, opatrně se nadechla a zakašlala. Musela se dostat z toho kouře. Shromáždila všechnu svou sílu a podařilo se jí doklopýtat a dovalit se přes zčernalou trávu, dokud se jí vzduch do plic nedostával lehčeji. Chtěla odpočívat, spát, poddat se drtivému pocitu vyčerpání, ale křik utichl a to ji zneklidnilo.

Vrávoravě vstala, narovnala se do plné výšky a zamžourala skrz zakouřený vzduch.

Rrrr. Rrrr. Rrrr.

Ze stěny kouře se vynořilo bílé, smrtící tělo robota a jeho ruka se zbraní mířila přímo na ni.



***



"Upe! Upe! Ohlaště se, Upe!"

Poručík Up zakašlal a naslepo zatápal po praskajícím rádiu. "Tady Up."

"Díky mrtvému Bohu, přežil jste. Viděli jsme ten výbuch odsud - jak je na tom zbytek vašeho týmu? Nemůžeme se s nimi spojit."

Up zvedl hlavu. Ležel na břiše na zemi. Kolem něj bylo sedm ohořelých ostatků lidských těl. Znak G.L.E.E. byl pořád viditelný na hrudi toho nejbližšího, ale nepoznal, komu patřilo. Odvrátil se.

"Zbyl jsem jen já."

Odmlka na druhém konci. "Dobrá, Upe, dostaňte se zpátky sem. Pro ty lidi už víc udělat nemůžete."

"Rozkaz." Up sebou škubnul, když vstával, potlučený, ale ne skutečně raněný, a rozhlédl se po okolí. Udělal krok směrem k místu srazu, když to uslyšel: výkřik. Strašlivý lidský výkřik, nefalšovaný, s příměsí vzteku a strachu, ale víc než čehokoliv jiného - vzdoru. Byla to dívka.

Jeho vojenské instinkty ho donutily otočit se.

Uviděl tu nejpodivnější scénu. Půl tuctu robotů v kruhu, mrtvoly a rozházený dort a uprostřed, svázaná a pověšená hlavou dolů z větve stromu, dívka. Pomalu se točila a s každou otočkou ze sebe vyrazila ten samý strašlivý bojový pokřik. Na sobě měla zbytky složitých, ohořelých šatů a rozcuchané černé vlasy volně padaly dolů, až se dotýkaly země. Její obličej byl zčernalý a oteklý. Bojovala.

Zatím si ho nevšimla ani ona, ani roboti. Jeden z nich vykročil dopředu a vytleskával dvoučtvrťový rytmus, jako by to byla piňata.

"Tiše, malý člo-víče," řekl. "Jen si s tebou chceme trochu pohrát."

"Ha. Ha. Ha," pronesli ostatní s kamennými tvářemi.

"Budu se dívat, jak hoříte v pekle! Hijos de puta!" zařvala dívka a jak se zazmítala, znovu se otočila. Její pohled se setkal s Upovým a oči se jí rozšířily. Robot se otočil.

Up vyrazil. Bylo to rychlé a kdyby se jednalo o lidi, bylo by to i krvavé, ale to nebyl problém, když je váš nepřítel vyroben z bezduchých automatů. Ani ne za minutu bylo po všem a uprostřed kouřících kovových pozůstatků se voják otočil k dívce-piňatě.

Sledovala ho vykulenýma očima. Ztěžka oddychoval a v náhlém ticho to znělo moc nahlas. Nakonec řekla, se silným mexickým přízvukem: "Neodříznete mě?"

Ujistil se, že je dost blízko, aby ji chytil, než dopadne na zem, a udělal to. Byla maličká, lehká jako pírko, a v bolestech, to poznal ze zalapání po dechu, které jí uniklo, když přistála v jeho náruči.

"Jsi v pořádku?"

"Co to je sakra za otázku?" zeptala se a zaskřípala zuby. Rozhlédl se. Byla to hloupá otázka, právě ji svázali roboti a byli obklopeni těly pravděpodobně všech, co znala. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a podívala se na něj. "Kdo vůbec jste? Odkud jste?"

"Jsem-" Up polkl a nechápal, proč se najednou cítil tak tupě. "Jsem poručík Up z Galaktické Ligy Extraterestrických Expedicí. Jsem... Jsem Hvězdný Strážce. Moje četa přistála nedaleko, aby se pokusila zarazit tenhle útok, ale obávám se, že jsme přišli pozdě."

Možná se jí v očích objevily slzy, ale zamrkala, aby je zahnala. "Já jsem Taz," řekla. "Postavte mě na zem, můžu jít."

Vyhověl jí, postavil ji tak něžně, jak mohl. Pořád vypadala nepopsatelně křehce, ale její ohnivé oči, prohlížející si scénu kolem nich s děsivým nedostatkem emocí, mu napovídaly opak.

"Jít? Kam jít?"

"Kamkoliv jdete vy, Hvězdný Strážce," řekla. "Jdu s vámi."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 RenyNew RenyNew | 20. února 2015 v 11:32 | Reagovat

Je skvělé, že jsi tuhle povídku překládala... StarKid jsou báječní, Staship bezvadný a příběh Taz a Upa zajímavý... Jen škoda, žes přeložila jen 4. kapitoly... ale chápu, když nebyla žádná odezva... No co, zkusím se tím prokousat v angličtině... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama