Antirada pro spisovatele

22. září 2011 v 11:14 | Lomeril |  Co jsem kde pochytila

aneb malé zamyšlení o radách a návodech


Promýšlejte si jakýkoliv příběh, který chcete napsat. Musíte přesně vědět, kam vaše postavy půjdou, co tam budou dělat, kdy a kam se vyvinou. Nesmíte napsat ani čárku, dokud váš svět nebude tak živý, že ho budete muset držet v akvárku a dvakrát týdně mu měnit vodu. Pokud začnete tvořit, aniž byste zpaměti odříkali všechny učitele, které vašeho hrdinu trápili na základní škole, propadnete se do nejhlubšího pisálkovského pekla, vyhrazeného pro duchovní rodiče Mary Sue a těch, kteří píší zbytečné scény. Plánujte! Plánujte! Plánujte!

Lomeril říká: Kašlete na to!





Dobře, to je trochu přehnané, ale hyperbola je jeden z básnických prostředků. Najdete spoustu knížek a článků o tom, jak správně psát, co dělat a co nedělat. A spoustu článků, které rozebírají knížky a články o tom, jak správně psát. Samozřejmě, některé rady jsou užitečné. Ale vaše dílo s nimi nebude stát a padat. To totiž bude stát a padat s vaší chutí do psaní. Tak si ji nenechte zabít tím, že budete sedět nad jednotlivými body návodu "Jak na bestseller" a odškrtávat je jeden po druhém.


Mně se to totiž málem povedlo.


Původně jsem to chtěla jen zkusit, napsat něco "doopravdicky." Mít ty postavy rozplánované, nevymýšlet nic za pochodu, vědět to, než začnu. Výsledek? Po půl roce marného pachtění konec v nedohlednu, velké zklamání a veškeré psaní málem hozeno do kouta.


To samozřejmě neznamená, že rady jsou v zásadě špatné. Ale vše, co opravdu potřebujete znát, jste se naučili už na základní škole: pravopis. Naučte se pravopis, popř. mějte po ruce pravidla, a čtěte. To se dá říct úplně obecně. Pak vám možná pomůže řídit se nějakými návody. Nebo vám to naopak uškodí. Záleží na tom, jaký člověk jste. Metodickým lidem pomáhá nějaký zavedený postup, kterého se držet.


Já jsem pisálek živelný. Možná je to dobře, možná ne, ale podle plánku psát neumím. Buď z mého podvědomí příběh vyleze jako džin z láhve nebo se mu nechce a nedostal by ho odtud ani Freud s Jungem dohromady.


Dalším problémem je, že rady jsou vždycky subjektivní. Pro někoho je prvním přikázáním "show, don't tell" - tedy "ukazuj, neříkej." Jiný zase nedá dopustit na stručnost a napsání scény, která neposouvá děj kupředu, je pro něj smrtelným hříchem. Jenže jak poznám tu zbytečnou scénu?


Příklad: Diana je osiřelá dívka, jejíž rodiče byli zavražděni zlými upíry. Od té doby jí vychovává teta. Diana by nejraději žila jako jedna z davu, ale její teta používá vraždu jejích rodičů jako materiál pro propagandu proti zlým upírům. Diana na jednu stranu obdivuje tetu, která je neúnavnou bojovnicí proti zlým upírům, ale na druhou stranu ji nenávidí, protože zneužívá její soukromí a sama na prodávání příběhu Dianiných rodičů profituje. Je zbytečný kousek rozhovoru, kde se objasňuje vztah Diany k tetě, i když teta na příběh nemá žádný přímý vliv a vystupuje v něm jen na okraji? Někdo řekne, že to je pro děj nepodstatné a že Dianu pochopíme i bez toho. Jiný zase prohlásí, že to je zásadní pro rozvoj Dianiny osobnosti a vrhá to jiné světlo na její rozhodnutí. A teď, kdo má pravdu?


Můžete si na papír sepsat pro a proti u každého kousku, který zvažujete vyhodit. Můžete ho zkusmo smazat a porovnat verzi s ním a bez něj. Dobrá věc bývá strčit to někomu dalšímu, kdo vám řekne svůj názor. Ale ve výsledku se rozhodujete vy, ne ten chytrý spisovatel, co napsal ten návod na literární trhák, který jste dostali k narozeninám. Pokud z příběhu nemáte dobrý pocit vy, jak ho má mít váš čtenář?


Mluvím z vlastní zkušenosti. Půl roku jsem strávila tím, že jsem neochotný příběh mermomocí tlačila a kopala kupředu za klení a skřípění zubů. Začala jsem pár nových věcí, ale nikdy jsem to nedotáhla do konce. A pak se před dvěma týdny objevila Tabitha Worthingtonová, šla po ulici a šlápla přímo do dobrodružství. Nevěděla jsem, kdo to je, ani kam kráčí, ale vykašlala jsem se na plánování a začala jsem psát. Prostě jsem ji nechala jít a čekala jsem, koho potká. A potkává další a další a já se konečně těším, až zase sednu a budu psát. Zase mě to baví a usmívám se u toho.


Krev na sněhu, povídka, která tu měla skoro nejvíc čtenářských ohlasů, vznikla podobně. Taky jsem jednoho dne věděla.


Neříkám, že tímhle způsobem vznikne veledílo. Znám výborné amatérské pisálky, kteří si všechno naplánují skoro scénu po scéně dopředu. Někteří píšou na přeskáčku. Někteří, jako já, začnou a čekají, co z toho vyleze. A víte co? Všechny způsoby jsou dobře.

Hodně elánu do psaní přeje
Lomeril



P.S. Je hodně divné, když jsem napsala postavu, která silně připomíná Doktora z Doctor Who, ještě předtím, než jsem viděla jedinou epizodu tohoto seriálu?

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 22. září 2011 v 11:37 | Reagovat

Rady přečíst a pak si je přizpůsobit po svém (=vyprdnout se na ně). Ve výsledku má každý svůj vlastní styl tvorby.

A mně se zase stalo, že poslední epizoda Doktora měla základní myšlenku stejnou jako moje skoro dva roky stará povídka...

2 Siwa Siwa | Web | 22. září 2011 v 11:40 | Reagovat

Píšu stejným způsobem, ale momentálně pracuji s tím, co jsem takhle kdysi napsala, prostě že jsem jednoho dne věděla, a upravuji to a už si to promýšlím, přepisuju to a plánuju si kapitoly. Ale ty základy jsem psala prostě ze sebe, ze srdce a ne z mysli - nepřemýšlela jsem nad tím. Teď už to s tím myslím podstatně vážněji, takže si dávám pozor, ale jinak si neumím představit, že bych měla příběh nejdřív naplánovaný, pak teprve napsaný. Taky prostě píšu, a tím, že tam něco nevědomky zmíním a prsty se toho chytnou a rozvíjejí to tím správným směrem, tím je to myslím lepší, než kdybych pak děj uzpůsobovala tomu, co jsem si nějak vycucala z prstu.

Pěkný článek, naprosto souhlasím.
Všechny způsoby jsou správně. :-D

3 Sally Evans Filipová Sally Evans Filipová | E-mail | Web | 22. září 2011 v 11:59 | Reagovat

Ani by som to nenazvala antiradou.
Na mňa to pôsobilo ako povzbudenie :)
Rozhodne veľmi pekný článok *palec hore* :D

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 22. září 2011 v 13:51 | Reagovat

Já myslím, že všemožné návody jak psát můžou být užitečné, jen se nesmí brát smrtelně vážně ;). Každý máme svůj vlastní styl a tyhle návody nám můžou pomoct uvědomit si, že by šlo něco jinak a lépe, ne k tomu, abychom svůj styl měnili.

5 Cappuccino Cappuccino | Web | 22. září 2011 v 16:11 | Reagovat

Súhlas. Plánovať scénu po scéne je hlúposť.. aspoň z môjho uhľa pohľadu. Tých uhľov je však, ako sa ma tvrdíš, naozaj veľa. Každému čo jeho jest.. :)

6 Awia Awia | Web | 22. září 2011 v 17:48 | Reagovat

Já jsem ... někde mezi (Oh, už zase?! o.O), ale je to tak. Můj největší problém poslední dobou spočívá v tom, že musím vůbec ZAČÍT PSÁT. Protože když nic nenapíšu, nic nevznikne, že? Ale o tom tento článek není. Já tvořím ... za pochodu. Ale tak tři kapitoly dopředu mívám "plánek", nebo spíš body, kde je shrnuto, co se v dané kapitole odehraje. Zbytek nechávám na fantazii. Tak bych to popsala ve zkratce, protože jinak je můj proces tvoření příběhu velmi, velmi komplikovaný. PTčko je jediný příběh, kde mám v bodech rozepsané kapitoly až do konce. Ale nevidím to jako problém, který mi brání pokračovat. Asi toho od něj chci příliš a proto jsem věčně nespokojená. :/ Nebo jen nemám tu správnou náladu. A Múza mě už taky dlouho nenavštívila.

7 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 29. září 2011 v 17:56 | Reagovat

Ja tvorím podobným spôsobom, ako ty, aspoň to tak vyzerá :D

8 Ryu Ryu | 30. září 2011 v 21:30 | Reagovat

Tak ano, v něčem souhlasím... Ale zase na druhou stranu, ne každej dokáže psát takhle od boku. To se pak může stát, že člověk sice píše a píše, klidně hezky, ale jak si tak píše, tak si to najednou přečte a uvděommí si, že píše totální blbinu... :D Takže já se rozhodně neučím učitele nazpamět... (hláška s akvárkem mě taky dostala :D) ovšem přesto jsem příznivcem aspoň rámcově promyšlených textů... :-)

9 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 20. října 2011 v 18:26 | Reagovat

Taky pravda,ůsob je dobrý a každý se dá aplikovat na jiný příběh...

10 Viviana Viviana | E-mail | Web | 12. dubna 2013 v 8:49 | Reagovat

Jsetli můžu mluvit sama za sebe, nejvíc se mi vždycky osvědčilo, sednout, napsat, nestarat se - prostě to nechat plynout, i s mými prasáckými větami přes půl stránky, který by prošly možná tak Hrabalovi, i s nekonečným a zbytečným rozebíráním nějaký kravinky, co mě zrovna zaujala - a když je to napsaný, od začátku do konce, znova si k tomu sednout, a začít nemilosrdně škrtat a opravovat. :) V rámci nějakýho toho tvůrčího procesu se nemůžu soustředit na nějaký načtený rady a doporučení, to by spolehlivě všechno zabilo. Naštěstí ale člověk nemusí (a neměl by) "napsat, nekontrolovat, předložit veřejnosti", žejo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama