14. Výjezd

25. září 2011 v 18:49 | Lomeril |  Neříkej mi pravdu
Přestože na avataru je Calvin, čtrnáctá kapitola se celá koncentruje kolem dvou lidí - Careyho a Ericy. Společně se vydají najít dceru Carla Rochestera a zjistit o jejich prvním nepříteli všechno, co půjde. Ale co když zjistí i něco sami o sobě?



středa, 9. července, Worthing





Erica zazvonila u dveří roztomilého malého baráčku. Dveře se otevřely a vynořila se mladá blondýnka v džínových tříčtvrťácích a zeleném tričku.

"Slečna Rochesterová?" zeptala se Erica. "Já jsem Erica Lyndham-Jonesová, tohle je Carey Sullivan od lovců Prokletých."

Na dívčině tváři se rozlilo pochopení.

"Ne, já jsem Graysonová, Janinina kožoměnkyně," odpověděla. "Pojďte dál, já jsem zrovna na odchodu."

Objevila se druhá dívka, oblečená do tepláků a domácího vytahaného trička. Světlé vlasy měla ještě mokré ze sprchy.

"Já jsem Janine Rochesterová," oznámila.

"Tak já letím," ozvala se ode dveří kožoměnkyně. Slečna Rochesterová se protáhla kolem Ericy a letmo slečnu Graysonovou políbila na rty.

"Měj se," pozdravila ji, než se kožoměnkyně, červená až za ušima, otočila a zavřela za sebou.

Slečna Rochesterová je uvedla do obývacího pokoje, kde smetla hromádku papírů z pohovky, aby se mohli posadit. Nabídla jim pití a nakonec se posadila na gymnastický míč proti nim.

"Co se děje?" zeptala se. "Vy jste z té detektivní agentury? Přišli jste na něco?" zeptala se Eriky.

"Ano a ano. Carey?" obrátila se Erica na svého společníka.

Careymu se sice ani trochu nechtělo oznamovat zrovna tuhle novinu, ale nedělal to poprvé.

"Včera jsme našli vašeho otce. Obávám se, že se stal Prokletým."

"Cože?" zasmála se slečna Rochesterová nevěřícně. "To je pitomost."

"Viděl jsem ho na vlastní oči," odtušil Carey.

"Vždyť nebyl ani Ztracený!" zaúpěla. Pořád tomu odmítala uvěřit.

"Když jste ho naposledy viděla, tak ne, ale kdo ví, co se stalo potom," pokrčil Carey rameny a sledoval, jak se slečně Rochesterové zalévají oči slzami.

"Omluvte mě," pípla a utekla do koupelny. Přes dveře slyšeli její tlumené vzlyky.

"Nebere to moc dobře," poznamenala Erica.

"Tohle je obvyklá reakce," povzdechl si Carey. "Teď je jen otázka, za jak dlouho se dá dohromady a vyleze. Bylo by pro ni jednodušší, kdyby byl vážně mrtvý."

"Jeden mámin bratranec se stal Prokletým," přiznala Erica. "Moc si to nepamatuju, stalo se to, když jsem byla malá, ale vím, že to celou rodinu pořádně sebralo."

"Vždycky to celou rodinu sebere. To je jedna z výhod kožoměnectví - my jenom umíráme," ušklíbl se Carey hořce.

"Copak ty bys to chtěl?" zvedla Erica obočí. "Je ti líto, že se nemůžeš stát Prokletým?"

"Blázníš?" nakrčil Carey znechuceně nos.

"Zněl jsi tak."

Carey se nadechoval k odpovědi, ale to už se otevřely dveře koupelny a připojila se k nim posmrkávající slečna Rochesterová.

"Asi se mě chcete na něco zeptat, že?" řekla tiše.

"Bohužel. Vaše spolupráce je pro nás důležitá," odpověděl Carey.

"Chápeme, jak je to pro vás těžké," řekla Erica. "Horší zprávy jsme vám ani nemohli přinést. Velice oceňujeme, že jste ochotná odpovídat nám. Můžu si jen představovat, jakou odvahu to vyžaduje." Usmívala se na slečnu Rochesterovou tak soucitně a vřele, že ji Carey skoro nepoznával. V jeho společnosti se Erice většinou uchylovala k nepřístupnému chladu, ale teď mu spíš než severní stěnu Mount Everestu připomínala Calovu matku Sophii, kterou Carey už léta považoval za svou druhou mámu. V jednu bláznivou chvilku si přál, aby Eričin laskavý úsměv patřil jemu.

"Žádala jste přešetření smrti vašeho otce, ale nežádala jste o přešetření vraždy vaší matky," podotkla Erica. "Já bych se zajímala o ni, to ji uškrtili a to kolem jejího těla se našly stopy Prokletého. Proč?"

Slečna Rochesterová se smutně usmála. "To je daleko menší záhada. Ona máma byla vždycky trochu do větru. Všichni to věděli, kromě táty. Předpokládám, že se nějaký z jejích amantů naštval."

"A váš otec o tom určitě nevěděl?" napadlo Ericu.

"Kdyby jo, tak by ji zabil..." Slečna Rochesterová se zarazila, jak si uvědomila, co právě řekla.

"Takže na ni žárlil?" ujišťoval se Carey.

"Strašně," přikývla slečna Rochesterová. "A já vždycky myslela, že on to být nemohl... že už byl mrtvý..."

"Nedělejte ukvapené závěry, váš otec se smrtí vaší matky nemusel mít vůbec nic společného," uklidňoval ji Carey. "Teď se soustřeďte. Chci, abyste si vzpomněla na co nejvíc věcí, které se týkají vašich rodičů, jejich kožoměnců a období mezi zmizením vašeho otce a smrtí vaší matky."



***

"To nešlo špatně," konstatovala Erica večer v malém ošuntělém motelu. "Vybavila si toho hodně. Až se to probere, třeba z toho něco vyleze."

Carey jen nepřítomně přikývl. Vzali si dva oddělené jednolůžkové pokoje, ale před spaním se sešli na skleničku v Careyho pokoji. Ve většině případů by tahle situace skončila v posteli, ale s Ericou Carey neměl tušení, kam to může vést. Znervózňovalo ho to víc, než si byl ochoten připustit.

"Taky bychom se mohli podívat do toho sanatoria," navrhla.

"To už je deset let zavřené," řekl Carey. "Fungovalo jako líheň Prokletých."

"Aha," hlesla Erica.

Zavládlo rozpačité ticho. Ani jeden nevěděl, co říct, ale nějak se jim nechtělo se rozcházet.

"Kde je vlastně tvoje kožoměnkyně?" načal nakonec Carey nové téma.

"Joyce... Joyce má miminko," odvětila Erica s náznakem rozpaků v hlase. "Ale ani předtím jsme nepracovaly spolu. Dělala učitelku ve školce."

"To je náhoda," usmál se Carey. "Já jsem taky kdysi učil."

"Cože?" zasmála se Erica překvapeně. "Ty a třída plná dětí? No to musela být groteska."

"Náhodou, měli mě docela rádi," bránil se Carey. "A dokonce mě to i někdy bavilo."

"Tak proč jsi u toho nezůstal?"

"Peníze," odvětil Carey lakonicky.

"Stejně si tě neumím představit s dětmi," zavrtěla Erica hlavou.

"Divila by ses. Zdání klame a o mně to platí dvojnásob," mrkl na ni.

"Takže ve skutečnosti nejsi nenapravitelný sukničkář, co nedokáže nechat ženskou na pokoji?" usmála se Erica šelmovsky.

Znovu se v něm vzedmula vlna vzteku, jako předtím, když ho kritizovala, ale zároveň ji zatoužil políbit. Co se to se mnou děje?

"Podívej, nikdy jsem neslíbil nic, co bych nesplnil. Všechny věděly, jak to mezi námi je..."

"Mně to nevysvětluj," přerušila ho. "Mě to totiž ani v nejmenším nezajímá."

Carey přešel ke skříňce, kde stála láhev vína, a dolil si. Maskoval tím fakt, že ho Eričina poslední věta ranila. Z nějakého důvodu mu záleželo na tom, aby chápala jeho životní filozofii, a také si přál, aby se kvůli němu rozzářila tím vřelým, chápavým úsměvem.

Erica mezitím odložila prázdnou skleničku a vstala.

"Měla bych jít spát. Zítra asi vyrážíme brzy, viď?"

Pouze přikývl a napil se. Ani teplo, které se v něm s každým douškem vína rozlévalo, ho neuklidnilo. Pořád se cítil podivně prázdný.

Neměl ponětí, jak se Erica ocitla přímo vedle něj. Na chvilku zadoufal, že s ním zůstane o chvilku déle a pomůže mu odhánět tu prázdnotu. Jeho přání se nesplnilo. Erica si stoupla na špičky a políbila ho na tvář.

"Dobrou noc," zašeptala.

Uslyšel klapnutí dveří, jak se vracela do svého pokoje. Ještě chvíli nepřítomně zíral do sklenice s vínem, než ji nedopitou postavil na prádelník. Převlékl se, zhasnul a zalezl si do postele, ale neusnul. Místo toho zíral do tmy a představoval si, že se najednou otevřou dveře a Erica se k němu připojí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama