6. Potkali se u Orákula

19. července 2011 v 21:01 | Lomeril |  Neříkej mi pravdu
V šesté kapitole se vracíme (opět) k Dianě Harrisonové. Diana přijíždí na kurs u Orákula a seznamuje se s novými lidmi - lovci i dalšími účastníky. Zaujala vás nějaká nová postava?

Jak se vám povídka zatím líbí? Nějací oblíbenci?


sobota, 5. července, Orákulum


Orákulum, upír, který přiděloval upírům jejich kožoměnce, představovalo samotný prazáklad upíří a kožoměnecké společnosti, bez něj by se jejich systém začal rychle hroutit. Proto se patřilo, aby sídlilo v zámečku necelých padesát mil od Wolverhamptonu. Okázalost Orákula (protože jméno se používalo jak pro upíra, tak pro sídlo) zapůsobila na každého příchozího upíra a kožoměnce a připomněla mu starobylost a důležitost přidělování.
To celé ale mělo jeden háček. Vydržovat tak velký dům prázdný by stálo moc peněz a tak v Orákulu sídlilo i několik menších vědeckých laboratoří, zaměřených na výzkum magie, a celá dvě patra sloužila jako příležitostné ubytování pro ty, kteří si žádali o upíra a kožoměnce. Zámeček byl také oblíbené místo pro pořádání různých kongresů a podobných akcí.
Diana Orákulum navštívila jen jedinkrát, když si byla požádat o svou kožoměnkyni. Na dojem z majestátního průčelí ale nezapomněla a možná proto teď měla pocit, že to tam přece dobře zná, možná taky proto, že fotografie zámečku byla v každé učebnici dějepisu.
"Hele, kamarádko, jdeš nebo tu hodláš zírat až do večera?" přerušil její myšlenky Ian. Kufr jí sice už galantně vzal, ale teď s Aidenem čekali u paty schodiště, až se rozhoupá.
"Promiň. A ukaž, já si to vezmu," natáhla ruku po kufru.
Ian neřekl ani slovo, ale začal i s kufrem stoupat po schodech. Dianě tedy nezbylo, než je s odevzdaným povzdechem následovat.
Hala si rozhodně s velkolepým průčelím nezadala, ale její atmosféra se výrazně lišila od té, kterou si Diana pamatovala. Když tu byla poprvé, bála se pohnout, aby nenarušila to skoro posvátné ticho, protože i sebemenší zvuk se rozléhal obrovskými prostorami. Teď tu panoval ruch a shon, který z haly dělal poněkud lidštější místo a rušil dojem, že admirál Nelson za sebou právě zavřel dveře.
"Nazdar, Iane!" zamávala na ně tmavovlasá žena. "Ahoj, Diano!"
Dianě chviličku trvalo, než ji poznala, přece jen ji neviděla aspoň dva roky.
"Dobrý den, paní Feltonová," pozdravila zdvořile.
"Na nějakou paní kašli, tykej mi, jsem Nancy," mávla rukou. "Kde máš Anitu?"
"Za půl hodiny je tady. Musely jsme se na chvíli rozdělit. Kde máte... máš," opravila se, "pana Costu?"
"Rafael připravuje sál na zahájení a vzkazuje ti, že mu máš taky tykat," usmála se Nancy. "Vy asi budete chtít ubytovat, což? Tak pojďte, to má na starosti Lynn s Jerrym," odvedla je ke kožoměnci s kulatým obličejem, který seděl za rozkládacím stolkem u paty schodiště. Jerry jim dal klíče a jeho upírka Lynn jim ukázala jejich pokoje. Ian a Aiden bydleli v druhém patře, zatímco Diana dostala místo až v podkroví.
"Pokoj třicet devět," ukázala Lynn vcelku zbytečně, protože mosazné číslo na dveřích mluvilo dost jasně. "Nechám tě tu, přijela další dvojice," dodala a zmizela tak rychle, že Dianu napadlo, jestli taky nemá dar rychlých nohou.
Nadechla se, zaklepala a po tlumeném vyzvání vstoupila. Na prahu se okamžitě zarazila, protože se jí naskytl poněkud nezvyklý pohled. Dvě dívky uklízely oblečení do skříně vedle dveří, jedna do spodních, druhá do horních poliček. To by Dianu nezarazilo, kdyby u toho ovšem jedna z nich nelevitovala asi tak ve výšce hlavy.
"Ahoj," pozdravila ji vznášející se dívka vesele. "Já jsem Emily a tohle je Emma," ukázala na svou kožoměnkyni.
"Můžeš mi říkat Ree," dodala kožoměnkyně, "aby se ti to nepletlo."
"Diana," vypravila ze sebe zaskočeně.
"Kde máš kožoměnkyni?" vyzvídala Emily a dokonce odplula od skříně, aby mohla vykouknout na chodbu.
"Ještě nedorazila. Bude tu tak za dvacet minut," vysvětlila Diana pohled jí zabloudil dál do pokoje. "Která postel je naše?"
"Ta vlevo," řekla Ree.
Diana tedy složila kabelku na levou palandu. Potom si začala vybalovat a snažila se ignorovat poněkud nezvyklý fakt, že Emily při stejné činnosti pluje vzduchem. Brzy ale ocenila výhody tohoto uspořádání, protože díky tomu se v úzké uličce musely vyhýbat jen dvě a ne tři. A když o půl hodiny později přijela Anita, stala se Emilyina levitace nezbytností.
V sedm hodin večer se přesunuli do konferenčního sálu, kde se konalo slavnostní zahájení. Když se konečně všichni sešli, povstal plešatějící muž.
"Dobrý večer přeji a vítám vás tady," pozdravil je. "Mé jméno je Frank Aubrey a možná mě znáte jako vedoucího lovců Prokletých. Jsem velmi rád, že tady vidím tolik mladých zájemců o pokročilou magii a doufám, že zkušenosti lovců, které se vám moji kolegové v nadcházejících třech týdnech pokusí předat, vám budou k užitku. Nápad uspořádat tento kurz vznikl asi před rokem a mnoho lidí do něj vložilo svůj čas a námahu a jen díky nim jsme se tu dnes mohli sejít v tak hojném počtu. Rád bych vám teď představil tým, který tvrdě pracoval na přípravě celé akce a kterému patří velký dík za všechno. Především je to Rafael Costa a Nancy Feltonová, kteří vedli přípravy jak programu, tak přípravy zázemí."
Rafael a Nancy vstali a zlehka se uklonili. Sálem zašuměl potlesk.
"Dál jsou tu neúnavní organizátoři Lynn Wilsonová a Jeremy Adams a samozřejmě vaši budoucí trenéři praktických cvičení, Calvin Bailey a Carey Sullivan a Kamal Singhal a Bruce Mowbray."
Počkal, dokud neutichl potlesk.
"Ale protože praxe nemá smysl bez teorie, rád bych předal slovo profesoru Danielsovi, proděkanovi pro sekci Studií elementární magie Fakulty studií nadpřirozených sil Wolverhamptonské univerzity, který se laskavě uvolil převzít patronaci nad teoretickou linií."
Nový potlesk a za řečnický pultík si stoupnul upravený vysoký upír s nakrátko ostříhanými šedivými vlasy a velkými brýlemi. Pozdravil je, pronesl několik vět o důležitosti magie, než i on začal představovat teoretickou sekci.
"...Přednášky budou probíhat dopoledne, odpoledne bude věnováno praxi, ke které vám víc řekne pan Costa," zakončil profesor Daniels a předal slovo.
Rafael ho vystřídal za pultíkem a přívětivě se na všechny usmál.
"Zdravím a nebudu opakovat, co jste tu slyšeli z mnohem povolanějších úst. Já budu mít jen pár organizačních připomínek. Zítra žádné přednášky nebudou. V půl desáté si dáme sraz v hale, provedeme vás po budově, ukážeme vám, kam smíte a nesmíte chodit. Před obědem vám taky Lynn oznámí rozdělení do skupin na praktickou magii. Budeme tu mít čtyři skupinky po čtyřech až pěti dvojicích. Dvě skupinky povedu buď já a Nancy Feltonová," ukázal na svou kožoměnkyni, "nebo, protože já a Nancy nebudeme mít vždycky čas, Kamal Singhal a Bruce Mowbray. Druhé dvě skupinky budou pracovat pod taktovkou Calvina Baileyho a Careyho Sullivana. O bližší organizaci si popovídáme zítra odpoledne, kdy budete mít se svými trenéry seznamovací lekci. Nějaké dotazy? V tom případě," shrnul to Rafael, když se nikdo neozval, "je v zadní části místnosti malý raut jen a jen pro vás."
Ukradneš mi jahodovou pěnu, než ji všichni rozeberou? zaprosila Anita. Seděly úplně vepředu a mezi nimi a prostřeným stolem byla kupa lidí.
Diana jenom kývla a rychle použila svůj dar, aby se prosmýkla mezi lidmi a dorazila k jídlu první. Vzala mističku s jahodovou pěnou a ani ji nepřekvapilo, když vedle ní přistála Emily.
"Dobrý dar," pochválila ji spolubydlící.
"Na tebe nemám," komentovala Diana a nandala si na talíř tuňákový salát.
"Ale běž. Zas tolik toho neumím. Ani neumím lítat nějak vysoko," namítla Emily. "Dotáhla jsem to na čtyři metry a málem jsem si nabila kokos, když jsem začala padat."
"Já jsem si rychlost nikdy neměřila," přiznala Diana. "Mně to stačí."
Aiden vzkazuje, že mu máš vzít nějaký čokoládový zákusek, hlásila Anita. A Ian chce ty klobásky.
Hej, já nejsem chobotnice, protestovala Diana, ale s odevzdaným povzdechem se snažila ulovit pár opečených klobásek. Emily se nabídla, že jí pomůže, a tak společně nabraly všechno, co si jejich kamarádi objednali, a protlačily se zpátky k nim. Vedle Anity a Ree stál ještě jeden kluk, se kterým se Diana zatím neměla příležitost seznámit.
"Diano, tohle je Leslie Carter, Leslie, tohle je Diana Harrisonová, Anitina upírka," představila je Ree.
Leslie Carter na kluka neoplýval nijak převratnou výškou, neměřil o moc víc než Dianiných sto šedesát centimetrů. Barva jeho vlasů se pohybovala někde na tenké hranici mezi blonďatou a hnědou a oči za skly hranatých brýlí se daly označit za hnědé s nádechem žluté.
"Ta slavná Diana Harrisonová?" zeptal se, když jí podával ruku. "Jsi první celebrita, kterou potkávám."
"Nejsem," oponovala mu. "Já nejsem vůbec žádná celebrita. A kde máš svého..." V tu chvíli se zarazila a zamračila se, protože zjistila, že není schopná říct, jestli je Leslie upír nebo kožoměnec. Zvláštní, jindy to instinktivně poznala hned.
"Nemám," odpověděl na její nevyslovenou otázku. "Jsem člověk."
Diana zamrkala. "Cože?"
"Moji rodiče byli upíři, ale já jsem jejich moc nezdědil. Studuji na speciální výjimku v Telfordu teorii magie a chci zjistit, proč se mi to stalo," vysvětlil.
Podívala se po ostatních, ale ti se tvářili stejně zmateně jako ona.
"To jsem ještě neslyšela, aby dítě upírů nebylo taky upír," zavrtěla Anita hlavou.
"Je to velmi vzácné," pokrčil Leslie rameny. "Osobně jsem se setkal jen se dvěma dalšími případy a psal jsem si s jednou holkou z New Orleans, která je na tom jako já."
"A co na to říkají vaši?" zajímal se Ian.
"Umřeli," odvětil Leslie bezbarvě. "Už dávno."
Diana se na něj podívala s novým zájmem. Neznala žádného dalšího sirotka. Leslie Carter byl čím dál tím zajímavější. Jejich pohledy se setkaly a Leslie se pousmál.
"Máme toho dost společného," konstatovala Diana.
"Víc než si myslíš," řekl Leslie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen McFir Eillen McFir | 19. července 2011 v 22:08 | Reagovat

Já jsem spokojená. Mně stačí i jen zmínka, že v místnosti je Calvin a hned mám lepší náladu.

Co se týká povídky obecně. Zatím se mi líbí. A ač vím, že se to asi už brzy začne přiostřovat a půjde do tuhého, hrozně se na tu chvíli těším.

2 Lomeril Lomeril | Web | 20. července 2011 v 11:58 | Reagovat

[1]: Calvinofil? Přijde kapitola, ve které mě nejspíš zabiješ...
Přiostřovat se začne cca v 11 kapitole.

3 Eillen McFir Eillen McFir | 20. července 2011 v 21:18 | Reagovat

[2]: V pohodě, nezabiju. Já už jsem si zvykla, že postavám, které mám ráda, vychází u tebe vždy špatný scénář :)

4 Lomeril Lomeril | Web | 20. července 2011 v 22:57 | Reagovat

[3]: To přeháníš, ne? Určitě si vzpomeneš na nějaké, které vychází hezky, ne? Ryan třeba, pokud se nepletu, svým způsobem i Corann.

5 Eillen McFir Eillen McFir | 21. července 2011 v 6:49 | Reagovat

[4]: Tak jo, je jich jen pár. Ale když to vezmeš kolem a kolem, tak jak Corann, tak Ryan rozhodně neměli jednoduchý život a zakusili si hodně. :) Brala jsem to takhle. Nemyslela jsem tím rovnou špatný konec :)

6 Lomeril Lomeril | Web | 21. července 2011 v 9:45 | Reagovat

[5]: Tak pokud to bereš takhle, jsem velmi ráda, že jsi s tím smířená předem. :-)

7 Eillen McFir Eillen McFir | 21. července 2011 v 18:02 | Reagovat

[6]: Lepší dopředu brát v potaz, co všechno může přijít a pak nebýt tak v šoku, než žít v naivitě a doufat v dokonalý svět :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama