IV, Homofonie

19. června 2011 v 19:18 | Lena Liz Carter |  Vae Victis
Čtvrtá kapitola, kde se dozvíme trochu víc o Beckyině původní komunitě, a setkáme se s dvěma veledůležitými lidmi. Vyřeší se záhada jednoho jména, Becky se zachová tak, jak to někdo nečekal, a Finn se celou dobu docela baví.




Z deníku Rebeccy Nemorayové
Právě jsem se vrátila od Finna. Dohodli jsme se na speciálním tréninkovém plánu. Finn má každé dopoledne před obědem skupinku civilistů, kteří nedělají tak tvrdě jako vojáci a chodí jen jeden den v týdnu. Od pondělí do pátku se u něj vystřídá celá základna. Já budu cvičit s nimi, ale každý den. Stejně - Finn se chová jinak. Ne že by ze mě nedělal blbce, kdykoliv dostane příležitost, ale už se obtěžuje i vysvětlit, proč něco dělá. To ho ten můj kolaps tak dostal?

Založeno na vyprávění seržanta Finleyho Wallace a osobní zkušenosti Leny Liz Carterové
Nový tréninkový program Becky prospěl. Taky dostala víc volna v nemocnici, takže už se Finn nemusel bát, že se mu zase složí. Ta epizoda s jeho jménem mu ovšem pořád nešla z hlavy. Opravdu ho mumlala ze spaní? Finn nebyl ten typ, o kterém by děvčata po večerech snila, a ta možnost ho upřímně vyděsila. Mohla k němu Becky něco cítit? Přece jen ji vynesl z trosek a pak ji vytáhl z nejhorší deprese, ale stačilo to? Potom se k ní choval jako blbec. On sám obdivoval její železnou vůli, nebo, jak tomu říkal, "palici tvrdou jak tejden starej chleba". Tím to ale končilo.
Během půl roku snadno fyzicky předčila všechny civilisty. Vlasy jí znovu začaly růst, takže nosila čelenku, díky níž vypadala trochu jako indiánka. Pořád si nenašla přátele, snad s výjimkou Tess Collinsové, manželky Finnova kamaráda Raye, a jedné či dvou dalších dívek.
Finn ji ale rozhodně nešetřil, někdy jí dokonce ukládal některé cviky navíc. Tak trochu si užíval, když se vztekala, a chtěl zjistit, kolik vydrží. Fyzicky a hlavně psychicky. Když ji jednou nutil přelézat jednu překážku podesáté, vypravila ze sebe udýchaná Becky:
"Víš, že se nedivím, že ti občas říkaj zkurvenej hajzl?"
Finn se jen ušklíbl. "Tuhle přezdívku mám rád. Znamená to, že svoje svěřence seru, což znamená, že se učí. Znova."
Přece jen jí slíbil, že když mu bude říkat zkurvenej hajzl, bude se tak chovat.

***

Na tomto místě musím Finnovo vyprávění na chvilku přerušit a podat vlastní svědectví o Becky Nemorayové. Žila jsem v Pensacolském společenství od jeho založení a byla jsem ustanovena jeho kronikářkou. Sbírala jsem všechny dostupné informace nejen o naší skupině, ale i o osudech jiných skupin, proto jsem Becky v době, kdy se zotavovala ze svého kolapsu, navštívila a požádala ji, aby mi vyprávěla o životě v bývalé škole Heleny Carové.
"Kolik nás tam mohlo být, tak padesát, šedesát, o moc víc ne," popisovala Becky. "Žádný vojáci a vědci jako tady, obyčejný lidi. Jedinej vědec tam byl profesor Lyttle, ale ten se objevil tak dva měsíce předtím, než to všechno skončilo. S Týrama jsme problémy nikdy neměli, přece jen jsme byli maličká skupinka. Prý na nás zaútočili, protože jim někdo kradl zásoby, ale nevzpomínám si, že by někdo přinesl nějaké jídlo."
Když jsem se jí zeptala na ten osudný den, posmutněla a zahleděla se do dálky.
"Víte, úplně všechno si nepamatuju. Dostala jsem slušnou ránu do hlavy a mám v tom pořád trochu guláš. Přišli těsně před svítáním, probudil mě křik a střelba. Oblékla jsem se, vystřelila jsem z postele a snažila jsem se najít Phila - to byl můj přítel. A pak něco vybuchlo. Víc nevím."
"A teď se chcete mstít?" usoudila jsem.
"A komu?" pokrčila Becky rameny. "Týrové to udělali na něčí příkaz, ale na toho někoho se nedostanu."
"Tak proč pořád trénujete?" zajímala jsem se. "Už jste tím pověstná."
"Za začátku proto, abych nemyslela na to, co se stalo," přiznala Becky. "Teď už proto, že mě to začalo bavit."

***

Asi v půlce března vyslala plukovník Nightová malou skupinku do města Mobile v Alabamě, asi hodinu a půl autem od Pensacoly. Výprava měla prostý cíl - sbírat novinky. Skládala se ze seržanta Finleyho Wallace, vojína Jacksona Rodericka, desátníka Justina Toftyho, pod velením kapitána Vincenta MacMurryho.
V bývalém hotelu tam žilo přibližně sto dvacet lidí, se kterými naše skupina udržovala kontakt. Návštěvu přivítal Emmet Robowski, vůdce osídlení v Mobile.
"Jsme rádi, že jste v pořádku," přiznal. "Po tom masakru před půl rokem..."
"Ta škola?" odpověděl kapitán MacMurry. "Ano, to byla hrozná záležitost. Tady Finn tam byl nedlouho po té tragédii."
Robowski se obrátil k Finnovi s novým zájmem.
"Skutečně?"
"Jo, dokonce jsme tam našli pravdpodobně jedinýho člověka, co to přežil," přikývl Finn.
"Cože?" vymrštil se Robowski. "Vy jste tam našli někoho živého?"
"Je to tak," potvrdil kapitán MacMurry. "Jakkoliv nepravděpodobné se to zdá, Týrové jednu dívku přehlédli."
"Víte," vypravil ze sebe Robowski, "my tu taky máme dva lidi, kteří z toho masakru vyvázli."
Nechal oba šťastlivce zavolat a před Finna a kapitána MacMurryho předstoupili stárnoucí plešatějící pán a hubený obrýlený mladík. Představili se jako profesor William Lyttle a Philip King.
"Říkáte, že to přežil ještě někdo?" vyptával se okamžitě Philip King. "Kdo?"
"Jistá slečna Rebecca Nemorayová," oznámil kapitán MacMurry.
S Philipem to málem seklo. Rozbrečel se, chytil se sloupu a musel chvíli zhluboka dýchat, než se uklidnil.
"Znal jste ji?" ptal se kapitán MacMurry.
"Becky... jistě, že jsem ji znal," vypravil ze sebe Philip. "Chtěli jsme se v létě vzít."
Fin zamrkal. A v tu chvíli mu to došlo. Philip. Phil. Zamumláno spícím člověkem může Phil a Finn znít hodně podobně. Vůbec nevolala jeho. Na jednu stranu se mu ulevilo - nemusel se bát, že by ji musel odmítnout. Zároveň ho to ale trochu zklamalo.
"Jak se vám povedlo uprchnout?" vyzvídal kapitán MacMurry.
"Phil měl ranní hlídku a viděl Týry přijíždět. Vyhlásil poplach a utíkal. Já jsem nemohl spát a tak jsem ho slyšel a vyrazil jsem dřív než ostatní. Proběhli jsme, než Týrové uzavřeli obklíčení," vysvětlil profesor Lyttle.
"Můžu jet s vámi?" zeptal se Philip roztřeseným hlasem. "Musím ji vidět."
První, co Finna napadlo, bylo, že se Philip bude setsakramentsky divit, až uvidí, co se z jeho Becky za půl roku stalo. A opravdu ho zajímalo, jak Becky zareaguje na návrat dávno oplakaného přítele.
Profesor Lyttle se kousl do rtu a pak se obrátil k Philipovi.
"Pojedu s tebou. Měli bychom držet při sobě," řekl odhodlaně.
Šest se jich vtěsnalo do pětimístného auta. Naštěstí teploměr ten den nepřelezl dvacet stupňů, jinak by cesta byla nesnesitelná, ale na druhou stranu pršelo, takže nemohli otevřít okénka. Když konečně zabrzdili na základně v Pensacole, nikdo si nestěžoval, že cesta skončila.
Samozřejmě dvě neznámé tváře vyvolaly rozruch. Mezi těmi, kteří se zastavovali, aby si nové příchozí prohlédli, Finn uviděl Tess Collinsovou.
"Přiveď Becky," požádal ji. "Budeme v důstojnickém klubu."
Tou dobou Becky trénovala, takže ji Tess nemusela složitě hledat. Vrátily se brzy.
Jak Finn předpokládal, žádný běh ve zpomaleném záběru podbarvený romantickou hudbou se nekonal. Těžko říct, kdo z těch dvou utrpěl větší šok, jestli Becky, která najednou stála proti muži, kterého považovala za mrtvého, nebo Philip, který zřejmě čekal všechno, jen ne zablácenou zmoklou slepici ve vojenských kalhotách a vysokých kožených botách.
"Phi... Phile? Co se stalo? Kde jste je našli?" otočila se k Finnovi a kapitánu MacMurrymu.
"Zdravé a spokojené v hotelu v Mobile," oznámil Finn.
"Jak jste se odtud dostali?" zeptala se Phila.
"Proběhli jsme, než Týrové uzavřeli obklíčení," odpověděl Phil chraplavě. "Becky, jsi to vážně ty? Myslel jsem, že jsi mrtvá..." vztáhl k ní ruce. Očividně si nevšiml, jak Beckyin výraz ztvrdl, když se zmínil o svém útěku.
"Nápodobně," odsekla ledově. "Nebýt toho, že na mě spadly dveře, když jsem hledala tebe, asi bych i byla."
"Dveře?" hlesl Phil, zaskočený náhlou změnou v jejím hlase.
"Jo. Ležela jsem pod nima v bezvědomí, než mě našli," upřesnila kousavě. "A nebýt toho, že plukovníka Nightovou napadlo poslat tam pár lidí a že se Finn umí dívat, asi bych tam zůstala."
"Promiň, říkali, že to nikdo nemohl přežít..." snažil se Phil trochu zmateně bránit. Ta holka před ním vypadala jako Becky, ale mluvila jako někdo úplně jiný, a Phil se s tím nedokázal dost rychle srovnat.
"Tak doufám, že jsi mě aspoň oplakal," odsekla. "Promiň, musím jít, musela jsem kvůli tobě z tréninku a nechci o nic přijít."
S tím se Becky otočila na podpatku a vypochodovala ven jako kdyby kráčela do bitvy. Phil se tvářil, jako by právě odešla sedmihlavá saň, což vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Takhle si setkání se ztracenou milenkou rozhodně nepředstavoval a zřejmě podezíral všechny okolo, že mu podstrčili nějakou dvojnici, protože si nedokázal srovnat v hlavě, že jeho snoubenka Becky a ta harpyje, která právě odešla, jsou jedna a ta samá osoba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Veronica Star / Ryuu Veronica Star / Ryuu | Web | 7. července 2011 v 20:59 | Reagovat

Harpyje :D

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 27. října 2011 v 17:09 | Reagovat

No je pravda že se Philip tedy rozhodně nezachoval jako chlap, pro kterýho by ženská jako Becky měla trcuhlit. Ona ho hledala jak divá a on utekl jako první bez ní a bez její rodiny a svých známých, prostě zbabělec jak se patří a ještě se diví, že je na něj taková... :D
Ale uznávám, že tohle setkání pro něj musel být opravdu šok. S tím šeptavým jménem jsem si to myslela hned. Podobnost jmen byla hodně okatá a hlavně, nikdo v Pensacole Philipa neznal, že? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama