I. Podruhé narozená

10. června 2011 v 16:37 | Lena Liz Carter |  Vae Victis
V první kapitole se setkají Finn a Becky a poprvé spolu mluví. Dozvíme se, jak se Becky ocitla v Pensacole.
Doporučený poslech: Three Days Grace - Time of dying


Založeno na vyprávění majora Theodora Bielskyho, MUDr. Armanda Lopeze a Rebeccy Nemorayové


Na trosky lidské civilizace pražilo slunce. Šest let po začátku Války už většina lidstva přežívala ve skupinkách dost malých, že pro Týry neznamenaly hrozbu. Jako ta naše, která se usadila v bývalé námořní základně v Pensacole na Floridě.
To léto, roku 2088, se špatně urodilo, a Týrům stačila sebemenší záminka ke krutým odvetným akcím za sebemenší přestupky. Museli jsme být opatrní, přestože jsme taktak vyšli. To se potvrdilo i 6. září, kdy jsme ráno uviděli kouř, stoupající z usedlosti, která ležela přibližně deset mil východně od nás. Malá skupina tam žila v bývalé škole.
Po krátké poradě se plukovník Deborah Nightová rozhodla vyslat tři zvědy. Vybrala MUDr. Lopeze, majora Bielskyho a seržanta Wallace.

***

Major Bielsky později vypověděl, že budovu školy našli v troskách. Zřejmě tam došlo alespoň k jednomu výbuchu. Mezi troskami nalezli lidská těla a několik těl Týrů, lidé se zřejmě nevzdali bez boje. Zbraně a zásoby Týrové odnesli. Na jedné z dosud stojících zdí visela prostá výstraha.

KRADLI ZÁSOBY

V tomhle byli Týrové nemilosrdní. Pomsta za krádež obvykle postihla celou skupinu, ze které zloděj pocházel.
Výzvědný tým se usnesl, že alespoň prohledá trosky, aby zjistili, jestli někdo nějakým zázrakem nepřežil. Major Bielsky nic takového nepředpokládal, ale za ta léta jsme se naučili nevzdávat se naděje. Proto ho velmi překvapilo, když se asi po tři čtvrtě hodině hledání vrátil seržant Wallace a v náručí nesl napůl bezvědomou dívku, přibližně dvacetiletou.
"Výbuch ji musel odhodit," vysvětloval. "Přistály na ní dveře, proto si jí nevšimli a nedorazili ji. Asi má otřes mozku, poblila se tam."
"Vezmeme ji s sebou, chuděrku," rozhodl MUDr. Lopez. "Potřebuje lékařskou péči."
"Jestli to zjistí Týrové, možná nám pošlou podobnou návštěvu," mávl major Bielsky rukou kolem.
"Nemůžeme ji tu nechat," zavrtěl MUDr. Lopez hlavou. "Kromě toho pochybuji, že by se vraceli a přepočítávali si mrtvoly."
"Hlavně se domluvte rychle, docela se pronese," ozval se seržant Wallace.
Major Bielsky nakonec ustoupil. Když ji chtěli položit do auta, odmítla se seržanta Wallace pustit. Nakonec se posadil na zadní sedadlo a držel ji v náručí celou cestu zpátky na naši základnu. V autě se ještě jednou pozvracela.

***

MUDr. Lopez si dívku vzal do ošetřování. Utrpěla středně těžký otřes mozku a pohmožděniny, způsobené pádem, ale žádné vážné zranění. Nechal u ní jednu ze svých pomocnic, Missy Santiagovou. Missy se k pacientům chovala s největší laskavostí a přímo nekonečnou trpělivostí - vlastnosti, které jistě přijdou vhod, až se dívka vzbudí.
Probrala se až k večeru. Nejdřív byla zmatená a okamžitě se ptala po své rodině. Missy se podařilo zjistit dívčino jméno - Rebecca Nemorayová. Poté jí prozradila, co se stalo, a nechala jí přinést večeři. Rebecca se jídla ani nedotkla, pouze zírala do prázdna a na otázky odpovídala žádostí, ať ji všichni nechají na pokoji. V jejím stavu pochopitelné, ani ve Válce si člověk nezvykl ztrácet své blízké, ale potřebovala získat zpátky sílu, proto její hladovka doktora mírně znepokojovala. Missy se ji nejdřív snažila přimět mluvit, ale když se u ní začaly projevovat náznaky hysterie, nechala ji o samotě.
Ráno se situace nezlepšila. Pacientka zůstávala depresivní, odmítala jídlo a navíc úplně přestala odpovídat na otázky.
MUDr. Lopez probíral její stav s několika svými kolegy u oběda, kde je uslyšel Finley Wallace.
"Já si s ní promluvím," oznámil a zvedl se.
MUDr. Lopez znal Finleyho a jeho způsob jednání s lidmi. To, co Finley nabízel, bylo to poslední, co Rebecca v tu chvíli potřebovala. Snažil se ho zastavil, ale Finley se usmál způsobem, který měl doktora uklidnit. Z nějakého důvodu ho ještě víc vyděsil.
"Nebojte, doktore, já ji nekousnu. Nebo jen trošku."

***

Máma. Phil. Táta. Sarah. Jejich obličeje jí probíhaly před očima, i když si přála, aby odešly do svých hrobů. Proč ty žiješ a my ne? ptali se jí. Co jsme udělali, že jsme si nezasloužili ještě pár dalších let ukradené existence? Becky! Becky! Pomsti nás! Přece to tak nenecháš...
Přála si, aby tam umřela s nimi. Studený černý hrob se v porovnání s realitou zdál přívětivý. Beznaděj, která vždycky hrozila, že zachvátí přeživší, se pozvolna zmocňovala každého koutku Beckyiny duše.
Ještě před dvěma dny ji Phil vískal ve vlasech a šeptal jí příběhy ze všech těch knih, které přečetl.
"Měla jste štěstí, Becky. Nestává se každý den, že by Týrové někoho přehlédli," snažila se ji Missy povzbudit.
Štěstí? Co je to za svět, kde přijít o celou rodinu je štěstí? Štěstí neexistuje, je jenom větší a menší neštěstí.
"Zachránila sis krk, což je víc, než může říct většina lidí," ozvalo se ode dveří.
Neznámý hlas přiměl Becky otočit hlavu. Uviděla mladíka sotva o pár let staršího než ona. Pískové vlasy držela z obličeje černá čelenka a šedozelené oči ji vyzývaly, ať na jeho provokaci odpoví. Nos mu seděl v obličeji trochu nakřivo, skoro určitě následek zlomeniny, a svaly na jeho pažích jen hrály i při prostém pohybu, když položil ruku Missy na rameno.
"Já si tady se slečnou Měli-jste-mě-tam-nechat-umřít popovídám," řekl. "Jen nás nech."
Missy mu věnovala nedůvěřivý pohled, než odešla a zavřela za sebou dveře. Neznámý mladík se posadil na židli, kterou Missy uvolnila, a ležérně si přehodil nohu přes nohu.
"Tebe znám, já jsem seržant Finley Wallace, říkají mi Finn, Finley, Wally nebo někdy zkurvenej hajzl, takže si můžeš vybrat. To poslední nedoporučuju, když mi tak řekneš, začnu se tak chovat. Já jsem tě našel a přinesl sem, takže můžeme rovnou vyřídit stížnosti a nepřidělávat vrásky doktorovi a Missy."
Svou řeč zakončil tím, že si založil ruce na prsou a očividně čekal na Beckyinu reakci.
"Proč?" hlesla nakonec, aniž by věděla, na co se ptá. Proč se to stalo? Proč přežila zrovna ona? Proč ji tam nenechal? Proč za ni přišel? Proč jí to všechno říkal?
"Aha," pokýval znalecky hlavou. "Ptáš se mě proč a chceš slyšet, že to, že ostatní umřeli a ty jsi přežila, je součást nějakýho plánu prozřetelnosti nebo podobný hovadiny. Neni. Každej, komu se to stalo, strašně chce, aby to byla pravda, já jsem to chtěl taky, ale věř mi, žádnej vyšší smysl v tom neni. Povraždili všechny, co jsi znala, a ty jsi měla to štěstí, že si nevšimli, že jsi zůstala naživu. Vobyčejná náhoda. Ale jednu věc ti řeknu - to, co se s tebou stane teď, už náhoda bejt nemusí."
Becky netušila, co na to říct. Po Missyině laskavosti tenhle proslov působil jako studená sprcha, ale z každého slova cítila pravdu. Žádná vyšší prozřetelnost neexistovala, jinak by se tohle všechno nedělo. Byli ve světě sami a museli si taky sami poradit.
"Máš tu oběd," ukázal Finn na talíř na stolku. "Nemáme zas tolik jídla, abychom mohli plejtvat, takže to do sebe hoď, než ti to seberou."
Potom Finn odešel.
Když Missy o deset minut později přišla, Becky už vyškrabovala prázdný talíř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 10. června 2011 v 19:08 | Reagovat

Přijde mi to ... takové jiné, na tebe nezvyklé, ale změna je život a občasné odbočky nikdy neuškodí, takže ... pokračuj. Asi mi bude chvilku trvat, než se řádně začtu, ale věřím, že tenhle příběh má co nabídnout, takže to zas tak dlouho trvat nebude. :) A jsem zvědavá na Becky. Zatím toho o ní moc nevíme, ale já bych ráda věděla víc ... Jo a líbí se mi Finův svérázný přístup. Nebo bych mu měla říkat zkurvenej hajzl? :P

2 Lomeril Lomeril | Web | 10. června 2011 v 19:21 | Reagovat

[1]: Vae Victis je příběh, jaký jsem chtěla napsat už spoustu let. První pokus byla před lety Doba strachu, ale od té doby jsem se hodně posunula. Já totiž v hloubi duše miluju postapokalyptické sci-fi. Potřebovala jsem si odpočinout od fantasy a od světa upírů a kožoměnců. Nevím, jestli to zaujme čtenáře mých obvyklých příběhů, ale pro mě bude Vae Victis vždycky něčím extra.
A Finn je moje láska. Vážně, tenhle příběh je prostě o něm a Becky, protože jsou oba hrozně zajímavé osobnosti. A to se ještě ani jeden nevybarvil :-)

3 Awia Awia | Web | 10. června 2011 v 20:07 | Reagovat

[2]: To věřím. Každopádně se moc těším, až se tak stane. :)
Jinak ... každý máme nějako tu svou srdcovku. Já se teď do své shodou okolností romantické a snad příliš přesládlé slátaniny pomalu pouštím. A stále tápu, nevím ... ale nedokážu se jí vzdát. Protože poslední dobou je to jediné, co mě drží nad vodou.

4 Eillen Eillen | 12. června 2011 v 19:10 | Reagovat

Je to opravdu něco jiného, než jsem u tebe zvyklá. Ale právě proto mě to zaujalo. Jsem zvědavá jak budeš dál příběh rozvíjet.

A máš u mě velké plus. Od chvíle, co jsem viděla první díl Stargate Universe, jsem si zamilovala příjmení Wallace. Sice ten tvůj má úplně jiný charakter, ale stejně si myslím, že se mi bude hodně líbit.

5 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 27. října 2011 v 16:22 | Reagovat

Je to takové hodně neosobní, ale co se divit, kdyžto všechno vypráví osoba, která to sama zná jen z vyprávění. Co se mi ale moc líbí je postava Finleyho, ten je prostě suprovej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama