24. Krev a magie

15. března 2011 v 18:16 | Lomeril |  Lovci temnot
Je mi smutno. Je mi strašně smutno... Ale víc u epilogu, který tu bude do 10 minut...


V tu chvíli jsme oba zavřeli oči, takže přesně nevíme, jak vypadala tahle soukromá verze hurikánu. Cítili jsme, jak se kontejner, ke kterému jsme se tiskli, otřásl a trochu posunul. Pak zavládlo tak hluboké ticho, že jsem měla pocit, že právě slyším antizvuk. Otevřeli jsme oči a naskytl se nám děsivý pohled.
Čekala jsem nějaký kráter jako v Readingu, ale podlaha zůstala v celku. Jenom všechno, co se nacházelo uvnitř, bylo odhozeno od epicentra celé spouště. Velké kontejnery sotva popojely, ale lehčí balíky odlétly až ke stěnám. Ale to ještě nebylo nejhorší.
Nejhorší bylo, že se v tom nepořádku válela těla, jako by nebyla víc než jen další balík. Pálila mě jediná otázka: kdo? Na koho bude sklenice vína čekat už navždycky?
Pomalu jsme se vyhrabali na nohy. Bála jsem se rozhlédnout se pořádně, bála jsem se, že uvidím mrtvého Ryana. Nebo Franka. Nebo Andreje, Olega, Diega... kohokoliv.
"Podívej," ukázal Rafael do místa, kde se odehrával souboj s Travenem.
Elliot tam stál jako vítězný vojevůdce. Takhle jsem ho ještě neviděla. Vždycky působil jako milý podivín, ale teď mu z očí mu šlehaly blesky. Nikdy v životě jsem si nepředstavovala boha války plešatého, dokud jsem neviděla Elliota v tom skladišti.
Pak si všiml nás.
"Co jste si mysleli?" zeptal se nás. Z jeho klidného tónu mi běhal mráz po zádech. "Co jste si sakra mysleli? Že ve třech zvládnete patnáct Prokletých?"
"Nechtěli jsme se nechat chytit," pokusil se Rafael o obranu.
"To jsem pochopil! Tak blbí ještě nejste. Chápu přesně, co jste chtěli udělat. Chtěli jste být po ruce pro případ, že by se Caine rozhodl zabít Franka a Diega, než dorazíme. A co byste dělali, kdyby k tomu došlo? To jste nemohli přemýšlet?" Pořád mluvil tiše, ale to mi na klidu nepřidalo, naopak.
"Nemohli jsme je tam nechat," pípla jsem.
"S tímhle na mě nechoď. Jako byste nevěděli, co se děje, kdybyste zůstali u dveří. Ale to vás nenapadlo, že? Prostě jste se rozhodli zahrát si na hrdiny. U toho srubu vám to málem vyšlo, tak jsou z vás odborníci, co? Jediné, co mě překvapuje, je, že nejste taky mrtví."
Při poslední větě jsem se přikrčila. Bylo naivní předpokládat, že všichni naši zůstali ušetřeni, ale slyšet to potvrzené z Elliotových úst zabíjelo i tu poslední dětinskou naději.
"Kdo?" zeptal se Rafael.
"Podívej se kolem. Mrtvých je tu dost. Já vidím Shirley, Jennifer, Johna, Vaška a Nelu. A nepochybuji, že se najdou další."
Shirley a Jennifer jsme znali jen zběžně, ale znali jsme je. S Johnem jsme se setkali asi dvakrát. A Vašek a Nela. Vzpomněla jsem si na Vaškova slova.
"Lovci to můžou být, ale jsou připravení umřít?"
Byl jsi ty?
V tu chvíli Elliot ustoupil a nám se naskytl výhled na místo, kde původně stál Traven. Zahlédla jsem potlučené tělo Lois Drakeové, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Té už rozhodně nepomůžu. Kousek od ní ležela Cherry a nad ní se skláněl český lovec Mirek. Oči mi zabloudily ke středu kruhu a ztuhla jsem.
Ta tmavá skvrna na podlaze byla čerstvá, ještě se vlhce leskla. A v ní se válely kusy masa tak znetvořené, že většinou nešlo poznat, co to původně bylo. Kdo to původně byl. Na kraji krvavé kaluže jsem zahlédla dva prsty a kus dlaně. Magie Timothy Travena doslova roztrhala na kusy.
Jakmile jsem si uvědomila, co vidím, rychle jsem se otočila zády. Musela jsem se zachytit jednoho z kontejnerů, protože hrozilo, že se mi podlomí nohy, a snažila jsem se potlačit nevolnost. Rafael se ztěžka posadil na zem a zhluboka dýchal, aby se nepozvracel.
Nemysli na to, opakovala jsem si, přestože jsem si byla jistá, že na ten obraz do smrti nezapomenu. Nemysli na to.
Zvedla jsem hlavu, abych dostala další facku. Nějakým zázrakem se na scéně už objevili doktoři a zrovna odváželi na nosítkách Andreje a Olega. Oba byli zakrvácení a vypadali, že každou chvíli umřou.
Co jste si mysleli? Co jste si sakra mysleli?
Odpověď byla jednoduchá: nemysleli jsme. Byli z nás velcí lovci, přece jsme přežili bitku ve srubu, kde jsme měli moment překvapení a včasnou pomoc, a bitvu v Readingu, kde jsme vlastně bojovali s protivníkem naší kategorie. Tak proč bychom nezvládli dvacet Prokletých?
A jestli Andrej s Olegem umřou...
Znovu jsem se rozhlédla a konečně jsem ho uviděla. Vynořil se z té spouště a já jsem se bála, že způsobím zemětřesení, jaký kámen mi spadl ze srdce. Na tváři měl krvácející, otékající ránu a trochu kulhal, ale byl živý.
Rozeběhla jsem se k němu a objala jsem ho jako bych ho neměla už nikdy pustit. V jeho náručí jsem našla všechnu útěchu, kterou jsem potřebovala. Políbil mě jako ještě nikdy předtím, hladově, vášnivě. Najednou jsem chápala, proč vojáci vždycky tak rádi vyhledávali dámskou společnost. Jsou věci, kterým člověk odmítá čelit sám, a v polibku jsem si mohla dovolit alespoň na chvilku zapomenout.
A to byl právě ten problém. Na chvilku. Jako všechno musel i moment úniku skončit. Přestal mě líbat, ale nepustil mě.
"Frank?" zeptala jsem se.
"Nějaké lehčí zranění, ale bude v pořádku," odpověděl. "Rafael?"
"Otřes mozku," řekla jsem, "ale jinak snad dobrý."
V tu chvíli se na mě začaly valit všechny emoce. Rozklepala jsem se jako ratlík a z hrdla se mi vydral přidušený vzlyk. Netrvalo dlouho a otřásala jsem se hysterickým pláčem. Znovu se mi začala točit hlava a tentokrát se mi nohy podlomily doopravdy. Nebýt toho, že mě Ryan držel, zhroutila bych se.
Opatrně mě položil na zem, ale to už vnímala jako v mlze.
Co jste si mysleli? Co jste si sakra mysleli?
Lovci to být můžou, ale jsou připravení umřít?
Pak přišli nějací lidé, mluvili na mě. Nerozuměla jsem, co mi říkají. Zvedli mě a položili mě na nosítka, ale já se natáhla k Ryanovi.
"Neboj," řekl a to jediné slovo bylo tím posledním, co si pamatuji, než jsem ztratila vědomí.

"Frank mluvil s Elliotem. Chytili je," oznámil Ryan a postavil na stůl ve společenské místnosti štábu vázu s květinami.
"Cassidy a Stephanii?" ujišťoval se Rafael a Ryan pouze přisvědčil.
Od bitvy ve skladišti uplynul týden a většina lovců, včetně nás, už se vrátila do Anglie. Jen Elliot a Darren v Praze zařizovali poslední formality, týkající se repatriace těl našich zemřelých. Kromě těch, které zabil Traven osobně, zahynul ještě Ron Massingham, upír Ivyina bratrance Michaela.
Elliot se na nás pořád zlobil. Jeho vztek nemířil jen na mě a Rafaela, ale na celý náš tým. Měl pravdu, s Cassidy jsme zkazili, co jsme mohli, ale nebyla to úplně naše vina. Dominicovi, a tedy i Ryanovi, nalhala, že její talent spočívá v tom, že rozezná lži druhých. Použila svůj dar s citem, tak, aby nás přesvědčila, ale aby žádný z upírů nezaznamenal, že se vzduchu vznáší příliš mnoho magie. Neměli jsem jí věřit. Ale uvěřili.
Frank a Ryan byli u Elliota v nemilosti. Mně a Rafaelovi Elliot řekl, že se vrátíme do školy a po promoci si s námi znovu promluví, do té doby o sobě nemáme přemýšlet jako o lovcích. Jenže jsme věděli, že nakonec nás stejně přijme. Lovců bylo málo, nemohl si dovolit odmítat dobrovolníky, kteří už navíc dokázali, že umí dělat věci i správně.
"Kde je dostali?" zajímal se Rafael dál.
"V jednom doupěti, kde se dřív schovával ten český Prokletý," řekl Ryan.
Cassidy a Stephanie nám utekly a hon na ně byl předán české policii. Najít dvě mladé cizinky bez peněz, které neznají město, nebyl nijak složitý úkol. Jenomže mě zajímalo něco jiného, něco, na co se Rafael bál zeptat.
"Nějaké zprávy o Andrejovi a Olegovi?"
Ryan sklopil oči a zavrtěl hlavou. Rusové to schytali nejhůř. Andrej stál tak nešikovně, že se na něj převrátil jeden z kontejnerů. Pokoušel se odvalit, ale roh kontejneru mu chytil rameno a rozdrtil mu ho tak, že jako jediná možnost zbyla amputace. Olega tlaková vlna odhodila a udeřil se do hlavy. Pořád bojoval, ale už teď bylo jasné, že i když přežije, následky si ponese celý život. Otázkou zůstávalo, jak vážné budou.
Já a Rafael jsme si poleželi v pražské nemocnici čtyři dny, protože jsme oba měli lehký otřes mozku a chtěli nás držet na pozorování. Franka pustili už po dvou dnech, ten utrpěl zlomeninu zápěstí a popáleniny. Domů jsme přiletěli hned den po propuštění.
Ramirezovi se ale kvůli nějakým formalitám dostali do Anglie až pár dní po nás a tak jsme jim připravili malé přivítání. Frank už zase kdesi pracoval, ale já, Rafael, Ryan, Sandra a Ivy jsme na ně čekali ve společenské místnosti štábu.
Dveře se otevřely a dovnitř vjela Ines na vozíčku. Měla zlomená žebra a natržené vazy v kotníku. Diega potrhalo několik zásahů magií, ale mohl dopadnout hůř.
"Jé, to je krása!" okomentovala Ines kytici ve váze, ale to už ji Janet zavezla ke stolu, kde jsme připravili něco na zakousnutí.
Chvíli jsme se bavili úplně nezávazně, Ryan zopakoval novinky, které se dozvěděl od Franka, ale bylo tu něco, co Rafaela trápilo. Svěřil se s tím mně i Sandře a všechny čtyři nás zajímala pravda. Shodli jsme se, že jestli někdo bude znát odpověď na naše otázky, budou to Ramirezovi. A tak jsme si počkali, až se Janet vrátila za Claire do recepce a Ryan na moji žádost vyklidil pole. Já a Ivy jsme zůstaly, přestože to byla debata pro upíry.
Sandra stiskla Rafaelovi ruku.
"Víš, Caine říkal..." začala Rafael rozpačitě, "že nejsme upíři. Že opravdoví upíři jsou Prokletí. Že my jsme lidé."
Ines si povzdechla a bylo vidět, že se snaží nepodívat se na Diega.
"Je to tak důležité?" zeptala se.
"Samozřejmě!" ohradila se Sandra.
"Dobře. Podívej se na takhle: jak v lidských, tak v našich zákonech je upír definován jako tvor, který potřebuje jako součást své výživy krev. Stačí?"
"Ne," nenechala se Sandra odbýt. "Definice nemusí být přesné. Nám jde o fakta."
"Caine mluvil o legendách..." doplnil ji Rafael.
"A legendy jsou přesné?" přerušila ho Ines.
"Jenomže samo slovo upír přece vychází z legend! A ty ho definovaly úplně jinak." Rafael žil jazyky, slova pro něj byla nesmírně důležitá. "A to, co říkal Caine, dává smysl. My té definici neodpovídáme. Prokletí ano."
"To je jenom slovíčkaření," namítla Ines. "Faktem je, že máme mnohem blíž k Prokletým než k lidem."
"Opravdu?" zvedl Rafael dlaň, aby jí ukázal jizvu Obdarovaného. "Já jsem se jako člověk narodil. Moje rodina je lidská. A můj otec mě kvůli slovu upír nechce ani vidět. Ještě se divíš, že je to pro mě důležité?"
Ines si znovu povzdechla.
"Když tuhle otázku položíš dvaceti lidem, dostaneš dvacet odpovědí a polovina z nich si bude protiřečit. Nikdo ti neřekne, co jsi. Chceš slyšet můj názor? Myslím, že jsme upíři, protože pití krve je téměř to jediné, na čem se všechny upíří legendy shodují. Ale mezi námi a Prokletými je skoro stejný rozdíl jako mezi námi a lidmi."
"A někdo jiný ti řekne, že jsi člověk, protože stárneš a ať děláš co děláš, jednoho dne zemřeš," dodal Diego.
To jsme se toho dozvěděli, poznamenala jsem.
Rafael neodpověděl, jen zíral na svoji jizvu a přemýšlel, jestli je horší být něco, co se jeho otci hnusí, nebo vůbec nevědět, co je zač.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama