21. Dobré úmysly

13. března 2011 v 12:20 | Lomeril |  Lovci temnot
Nemáte rádi cliffhangery? V tom případě mi neubližujte. Jste zvědaví, co se vlastně stalo s Frankem, Diegem a Ines? Pak čtěte dál. Alternativní název pro kapitolu by zněl Deja vu.


"Ryane, co se stalo?" naléhal na něj Oleg.
"Chytili je," vydechl Ryan s pohledem upřeným do prázdna. "Frank a Diego bojují, Ines nikde nevidí. Mají je svázané a mají připravenou magii a namířené pistole. Vyhrožují jim, že pokud se pokusí použít magii, zabijí je. Někam je vedou," drmolil jako o život.
"Tohle se mi nelíbí," zamumlal Andrej. "Tohle se mi ani trochu nelíbí."
"Je tam Caine. A Traven a Forresterová a Elstner a spousta dalších. Cherry a Lois a taky Cassidy se Stephanií. Caine tam stojí uprostřed a ostatní kolem něho, jako by byl jejich král nebo co. Dívá se na Franka a Diega a ptá se, jestli přišli jen oni dva. Frank říká, že ano... au!"
Při dalším bolestném výkřiku jsme všichni nadskočili.
"Jenom ho praštili. Pěstí do břicha. Pořád tvrdí, že to byli jen oni dva. Jeden Prokletý říká, že viděl Ines. Caine říká, že nemá čas se s nimi zabývat, ať je nechají někde stranou. Vedou je k té zrezlé mašině a připoutávají je k ní. A přichází... vévoda Felix a jeho kožoměnec. Jdou přímo ke Caineovi a mluví s ním, ale Frank je daleko... neslyší."
Konečně se Ryan vrátil do vlastní hlavy a rozhlédl se po nás. V očích se mu zračila taková hrůza, že bylo divu, že byl ještě příčetný.
"Co budeme dělat?" zeptal se přiškrceně.
"Je nám to líto," ozvala se Nela. "Upřímnou soustrast."
Došlo mi, co tím myslí, o zlomek vteřiny dřív, než Ryanovi. Tohle byla válka, kde se nebrali zajatci. S Frankem a Diegem udělají přesně to, co bychom udělali my, kdyby se nám do ruky dostal někdo z nich.
A zaplavila mě zuřivost. Slíbili jsme si, že nebudou žádní další mrtví, pokud tomu dokážeme zabránit, ale nikdy jsme si nestanovili, jak moc se budeme snažit. Nela zřejmě předpokládala, že Franka a Diega prostě připíšeme na seznam ztrát a budeme pokračovat. Ale proč by měla Ines ztratit manžela? Proč by měl Ryan znovu ztratit svého upíra?
Podívala jsem se Rafaelovi do očí. Vzpomínal na srub v lesích, kde kdysi seděl on, svázaný a čekající na smrt. Měl ji stejně jistou jako teď Frank a Diego. A přesto - tady seděl a jeho srdce pořád bilo.
Byla to jedna z těch chvílí, kdy jsme i beze slov věděli, co musíme udělat. Měli jsme vůči Ryanovi závazek, nesplacený dluh, ale i kdybychom neměli, zachovali bychom se stejně. Protože jsme oba věděli, že určité věci by se prostě dít neměly, a chtěli jsme jim zabránit.
Už ne, řekl prostě. "I on zmizí za rozbřesku - naděje jsou jako svíce. Tu on řekl: Nikdy více."*
Musela jsem uznat, že výstižněji to říct nemohl.
Navrhni to ty, dodal ještě.
"Nejsou mrtví," řekla jsem nahlas. "Situace se ještě dá zachránit."
Všechny pohledy se stočily ke mně a viděla jsem, jak jeden po druhém začínají chápat.
"Ne," odvětila Nela jako první. "Do toho nejdu."
Ryan se ke mně obrátil. V očích mu plála zoufalá naděje. Napadlo mě, jestli jsem já vypadala takhle, když mi nabídl, že se mnou půjde pro Rafaela.
"Vy byste šli? Vy byste vážně šli?" vydechl.
"Dlužíme ti dva životy. Já jsem nezapomněla," odpověděla jsem.
"Frank vzkazuje, že je to hovadina," usmál se Ryan chabě.
"Taky ho pozdravuju," pokrčila jsem rameny.
Všichni tři jsme se zvedli. K mému překvapení vstali i Andrej a Oleg.
"No co," rozhodil Andrej rukama v reakci na naše udivené výrazy. "Někdo na vás musí dávat pozor."
"Čeští lovci za tohle nenesou žádnou odpovědnost," podotkl Vašek, jako by doufal, že nás to zastaví.
"To ani nemusí," pohodil Rafael hlavou. "Jen tu zaplaťte za jídlo."
"Georgi, Alfie," oslovil Oleg poslední dva členy týmu, "vysvětlete to Elliotovi. Měl by dorazit každou chvilku."
"Počkej, zavolám mu," nabídl se Rafael a vytáhl mobil. Elliot to zvednul na druhé zazvonění.
"Už jedeme," štěkl bez pozdravu.
"Cože?" zarazil se Rafael.
"Letadlo mělo zpoždění, ale našli jsme si náhradní dopravu. Jedeme z letiště k vám. Za dvacet minut jsme tam, bohužel nás je jenom deset, Shauna a Brada jsme museli nechat v Londýně," vysvětlil Elliot.
"Dvacet minut je moc," řekl Rafael a vyložil mu, co se stalo. "My, Ryan a Andrej s Olegem jdeme pro ně, ale hodila by se nám záloha," dodal.
Elliot několik vteřin mlčel. "Počkejte chviličku, sháníme si rychlejší dopravu. Dejte nám deset minut, čtvrt hodiny nejvýš. Hlavně žádné ukvapenosti!"
"Za čtvrt hodiny můžou být Diego a Frank mrtví!" oponoval Rafael.
"Jo, a vy taky. Prostě na nás počkejte. Víte, co můžete udělat mezitím? Zajistěte všechny vchody do té továrny, ať nám nikdo neuteče. S tím vám Češi určitě pomůžou. Vždyť přece víte, že Frank a Diego jsou zatím v pořádku. Čtvrt hodiny."
"No dobře," souhlasil Rafael. "Proberu to s ostatními."
Prvotní vzrušení a touha udělat něco už odezněly a všem nám docházelo, že Elliotův návrh je docela rozumný. Vašek a Nela ho horlivě podpořili. Mirek a Filip a ještě jedna dvojice lovců, Martin a Zdeněk, už stejně hlídkovali venku, takže se k nim připojili Vašek a Nela a dvojice, která nás vyzvedla na letišti, Tomáš a Jiří. Andrej a Oleg se uvolili, že se připojí k hlídkám, zatímco George a Alfie měli počkat na posily a ukázat jim, kam jít.
"Já jdu dovnitř," oznámil Ryan.
"Budou to čekat," řekla jsem mu. "Chytí tě."
"Ne. Ta chodba má nějaké odbočky, půjdu jinudy."
"Elliot má pravdu. Zatím víme, že jsou v pořádku, není důvod se tam vrhat," přidal se ke mně Rafael.
"Ale když se Caine rozhodne je zabít, nestihneme se k nim dostat. Nechci nic dělat, jen být nablízku a když bude potřeba, můžeme skočit dovnitř a zdržet je, než dorazí ostatní," odpověděl Ryan.
Na jeho názoru taky něco bylo, ale bylo to hrozně nebezpečné. Jediná chyba, chytí ho a je po něm. Podívala jsem se na Rafaela. Kousal se do rtu. Hrozně se mu do toho nechtělo, ale byl si stejně jako já dobře vědom tří věcí: Ryana nikdo nezastaví, nikdo z ostatních s ním nepůjde a sám by v případě nouze Ryan nic nedokázal.
Tohle je o hubu, poznamenal Rafael. A jestli do toho půjdeme, pravděpodobně přes ní dostaneme.
A ty bys je tam nechal? Po tom, co nám Frank přišel na pomoc, když jsi byl v podobné situaci ty? zeptala jsem se, ačkoliv jsem odpověď znala.
Samozřejmě, že ne. Jen jsem říkal, že dneska dostaneme na prdel. O ničem jiném nepadlo ani slovo.
"Fajn," prohlásila jsem nahlas. "Jdeme s tebou."
"Nemusíte..." začal Ryan, ale při pohledu na naše výrazy spolknul všechny námitky. "Díky," řekl místo toho.
Pak už jsme vyrazili. Já a Ryan jsme šli první. Ostatní za sebou jsem neviděla, ale slyšela jsem jejich kroky a cítila jsem jejich přítomnost a to mi stačilo. Ve vzduchu voněl podzim a pod nohama nám šustilo spadané listí, když jsme si zkrátili cestu přes trávník. Přešli jsme lávku přes potok a stáli jsme přímo před skladištěm. Kdysi tam bývala nějaká a továrna a komín, který tam zbyl z té doby, se rýsoval proti nočnímu nebi jako varovně vztyčený prst.
Ryan přelezl plot jako první. Pohyboval se tiše jako kočka, ale zašustění listí při doskoku zabránit nedokázal. Já jsem ho následovala, Rafael za mnou. Zahlédla jsem Rusy, kteří jako by splynuli se stíny nedaleko. Ryan musel napodobovat Ramirezovy a Franka, když se plížil ze stínu do stínu.
Zdálo se mi, že jdeme celou věčnost, ale nemohlo to trvat déle než pět minut než jsme se konečně ocitli u železných dveří. Stále byly odemčené. Jak to, že se nikdo nezajímal, kudy se na místo tajného setkání dostali vetřelci? Koneckonců, Caine vůbec nevypadal moc znepokojeně. Něco tady smrdělo.
Vklouzli jsme do chodby. Na konci skrz lítačky dopadalo trochu světla, ale ve zbytku chodby byla tma jako v pytli a tak jsme se já a Ryan přeměnili. Opět mi to připomínalo, jak jsme spolu bok po boku běželi jarním lesem, abychom zachránili Rafaela. Ušli jsme sotva pár metrů, když Ryan tiše syknul a přeměnil se v člověka.
"Co je?" zašeptal Rafael.
"Ines," odpověděl Ryan sotva slyšitelně.
"Jste blázni," ozval se vzápětí Inesin hlas.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Rafael a její poznámku ignoroval. Podle všeho se opírala o zeď a těžce oddechovala.
"Asi zlomená žebra a kdovíco s nohou. Odhodili mě skrz ty lítačky," odvětila. "Snad se zvládnu odtáhnout k východu."
"Chceš, aby šel někdo z nás s tebou?" navrhl Rafael.
"Ne," špitla Ines a kdyby se nejednalo o lovkyni první třídy, myslela bych si, že má na krajíčku. "Chci, abyste šli tam dovnitř a zkusili to."
I kdyby nám to vymlouvala, nezastavila by nás. Z Ryana už zase byl vlk a pokračovali jsme. Hala už byla kousek před námi. Jen pár metrů před lítačkami odbočovalo úzké schodiště někam nahoru a doleva. Nahoře byly další dveře, tentokrát pootevřené, takže vrhaly na schody tenký proužek světla. Já a Ryan jsme na sebe vzali lidskou podobu a vydali jsme se nahoru. Ryan vykoukl do další místnosti a pak se stáhl zpátky k nám.
"Je tam něco jako kancelář vedoucího. Myslím, že tam můžeme," zašeptal a aniž by čekal, co na to řekneme, opatrně dveře pootevřel o něco víc a vklouzl dovnitř. Nezbylo nám nic než jít za ním.
Opravdu to byla nějaká kancelář a nijak se nelišila od stovek jiných kanceláří. Povinný stůl s počítačem, pár suvenýrů z dovolené, jedna fotka lidské rodiny. Většinu protější stěny zabíralo veliké okno, které umožňovalo výhled do haly, a vedle něj vedly do haly dveře.
Dveře, které se najednou rozletěly. Stáli v nich tři Prokletí. Další se vynořili ze schodiště a mě v panice napadlo, jestli našli Ines.
Obklopili nás a všichni do jednoho se ušklíbali. Přeměnila jsem se, stejně jako Ryan. Jeden z Prokletých, ve kterém jsem podle fotografie poznala Richarda Elstnera, vytáhl pistoli a namířil ji Rafaelovi na hlavu.
"Přeměňte se do lidské podoby," přikázal. "Jakýkoliv pokus o přeměnu ve zvíře nebo použití jakékoliv magie, včetně daru, a střílíme. A teď jdeme."
Museli jsme ho poslechnout. Jeden z Prokletých mě chytil za rameno. Automaticky jsem na něj zavrčela, přestože jsem už byla v lidském těle.
"To nebude nutné, Jurku," ujistil ho Elstner. "Stejně nemají kam utéct."
Bohužel měl pravdu. Obklíčili nás a i kdybychom našli skulinku, proti takové přesile jsme neměli šanci. Ale čím jsme se prozradili? Přece nás nemohli vidět!
Vyvedli nás na ochoz bývalé tovární haly a po železných schodech dolů do prostor skladiště. Tři schody nad podlahou do mě strčili tak, že jsem zakopla a skutálela se dolů. Pořádně jsem si natloukla a na dlaních mi z odřenin vytryskla krev.
Jeden z Prokletých popadl mojí ruku, přitáhl si ji k obličeji a dlouze natáhl vzduch.
"Mmm, voňavá," zamumlal. "Mladá, najedená, nekouří a nepila. Delikateska."
Potom udělal jednu z nejodpornějších věcí, kterou mi kdy kdo udělal. Začal olizovat krev z mojí odřeniny. Nikdy mi nevadilo, když mě Rafael kousal, aby získal krev, ale to byl Rafael. Dominic mě také kousnul a i když to bylo ze zvrácených důvodů, pořád to bylo něco, na co jsem byla zvyklá. Ale tohle... z nějakého důvodu mi to připomnělo mrchožrouty. Sám se mnou neměl žádnou práci, ale nárokoval si mou krev.
Kožoměnci většinou bojují přeměnění, ale Frank trval na tom, abychom se uměli prát i v lidské podobě. Teď se to hodilo. Jeho výraz, když jsem ho nakopla, mi prozradil, že to nečekal. A vybrala jsem si místo, kde je citlivý každý chlap, Prokletý Neprokletý.
Bohužel, to bylo taky všechno, co jsem stihla, než mě nějaký chlap zezadu chytil pod krkem a odtáhl. Zaznamenala jsem, že kluci se taky pokusili osvobodit se, ale byli asi stejně úspěšní jako já. Rafael se v duchu zapřísahal, že jestli se mu ten Prokletý dostane do ruky, bude si přát, aby se nenarodil. Považoval mojí krev za svou doménu a tohle bylo podruhé, kdy se někdo odvážil jeho výlučné právo zpochybnit.
Dotáhli nás doprostřed haly, kde mezi velkými kontejnery a balíky bylo trochu víc místa. Koutkem oka jsem zaznamenala, že k nám přiřadili i Franka a Diega. Přímo proti nám stál William Caine.
Byl ostříhaný nakrátko a hladce oholený, ale nechal si dlouhé kotlety. Přišly mi směšné, než jsem si uvědomila, že v době, kdy on vyrostl, byly zrovna v módě. Na sobě měl tmavě modré manšestrové sako, džíny a nějaké bílé triko. I tak mezi nimi vypadal jako král. Stáli seskupeni kolem něho jako planety kolem slunce. Vzhlíželi k němu jako věřící ke svému knězi a čekali, až jim bude tlumočena vůle bohů. On byl jejich vůdce, alfa samec, jejich vzor a učitel. Vydobyl si jejich úctu a jen díky tomu se mu podařilo Prokleté zorganizovat tak, jak se to povedlo jen jednou za dlouhou dobu. Nutno podotknout, že když už se to povedlo, zpravidla to vedlo k nějakému velkému průšvihu.
Vévodu Felixe von Felsbach jsem také poznala podle fotografie. Přestože na sobě měl obyčejné tmavé kalhoty a tmavý svetr, obojí vypadalo jako práce některého z předních módních návrhářů. V prostředí ošumělého skladiště to působilo pozoruhodně nepatřičně. Prohrábl si svoje melírované vlasy a vrhl po Caineovi nervózní pohled.
"Slíbil jste, že mě tu nikdo neuvidí," řekl.
"Neuvidí," ujistil ho Caine se studeným úsměvem. "Oni nejsou nikdo. Jsou mrtví."
Udělal tři kroky směrem k nám. Všichni jeho poddaní - protože vhodnější slovo pro jeho nohsledy neexistovalo - ho sledovali.
"Ukažte mi ty tři statečné zachránce," vyzval Elstnera.
Silné ruce mě postrčily kupředu, stejně jako Rafaela a Ryana.
"Pan Felton. Slečna Rabnottová. A pan Costa," pozdravil nás jednoho po druhém. "Vítejte. Ani nevíte, jak mě těší, že se s vámi konečně setkávám. Vašim spolužačkám se stýskalo," mávl rukou za sebe.
Už jsem skoro zapomněla detaily obličejů Cherry Travenové a Lois Drakeové. Zapomněla jsem, jak levně a vyzývavě působila Cherryina rudá hříva. Z mysli se mi vytratily detaily Loisina bledého obličeje, nadpozemský lesk jejích skoro bílých vlasů. Ale nemohla jsem říct, že by se mi stýskalo.
"Je mi skoro líto, že vás budu muset zabít," pokračoval Caine. "Mohli z vás být úctyhodní protivníci. I když, co je to za lovce, když sám vleze do pasti?"
"Do pasti?" ujelo mi a očima jsem vyhledala Cassidy. Stála vedle svojí sestry a alespoň měla dost slušnosti, aby se dívala do země.
"Malá Cassie naplnila má očekávání. Samozřejmě, když má někdo dar říkat lži, kterým každý uvěří, jako ona, lže se snadno."
"Takže jste nás sem nalákali," konstatoval Frank. "Poslali jste Cassidy, aby předstírala, že vás zradila, a my jsme sem napochodovali jako ovce na porážku. A teď?"
"Co myslíte, Franku Aubrey? Co byste vy udělal se mnou, kdyby situace byla naopak?"


*) E.A.Poe - Havran
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 13. března 2011 v 18:54 | Reagovat

Zítra bude další, že ano?

2 Lomeril Lomeril | 14. března 2011 v 0:51 | Reagovat

[1]: Původně měla být už dneska večer, ale kvůli školním povinnostem bude až zítra.

3 Eillen Eillen | 14. března 2011 v 7:57 | Reagovat

při mém štěstí to bude poté, co odjedu do práce a budu si to moc přečíst až zítra...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama