19. Praga mater urbium

10. března 2011 v 23:54 | Lomeril |  Lovci temnot
Už se to blíží! Několik oznámení: jsem zpět v Autorském klubu. Období mého "vyhození" nehodlám dále komentovat (kdyžtak mi to připomeňte). Konečně jsem vymyslela název pro další povídku z tohoto světa (najdete v rozcestníku). A taky se konečně rozjíždí finále Lovců. Celých Lovců. To, co začalo zdánlivě bezvýznamnou hádkou ve školní jídelně, konečně vyvrcholí v závěrečném střetu. Kupte si popkorn, protože kapitoly teď pofrčí. Doufám, že jste nepřehlédli osmnáctou kapitolu, bohužel to nemám jak zjistit.
No nic, lovci konečně dorazili do Prahy. Co je tam čeká?


Na letišti nás vyzvedl pár vyslaný českými lovci, upír Tomáš a jeho kožoměnec Jiří. Každý z nich měl jedno auto a odvezli nás do štábu na Karlově náměstí. Byl o hodně menší a ošuntělejší, než ten náš, ale stačil. V konferenční místnosti na nás už čekali Ramirezovi a s nimi náčelníci českých lovců - Václav, kterému všichni říkali Vašek, a jeho kožoměnkyně Nela.
"Podle všeho jsou v doupěti, které patří Aloisi Schmidtovi, našemu nejstaršímu Prokletému," vykládal Vašek. "Bude o takových třicet let mladší než Caine, ale co do síly se mu určitě vyrovná. Caine si vždycky potrpěl na styl, zatímco Schmidt sázel na brutální sílu. V celé Evropě najdete nejvýš deset Prokletých, kteří jsou starší a silnější než tihle dva."
"Jak to?" zajímala jsem se.
"Čím starší Prokletý je, tím víc jeho soukmenovců ho chce zabít," odpověděla Nela. "Protože ten, kdo ho porazí, nastoupí na jeho místo. Tihle staří Prokletí mívají obrovské bohatství, které střádají desítky let. A čím větší jackpot, tím více odvážlivců, kteří si vsadí."
"Kolik tam těch Prokletých tak může být?" zeptal se Oleg.
"Moc velký počet jich dohromady většinou nevydrží. Schmidt jich kolem sebe bude mít tak patnáct, nanejvýš dvacet," odhadla Nela.
"A od nás tam určitě přijeli Caine, Forresterová, Traven a Elstner, Cherry a Lois a Cassidy a Stephanie," dodal Frank.
"To znamená, že můžeme počítat kolem pětadvaceti Prokletých, dvě upírky a dvě kožoměnkyně. Nás je osm, i kdyby Elliot včas sehnal všechny lovce, bude to dalších šestnáct lidí, včetně George a Alfieho," počítal Oleg. "Snažit se je chytit v jednom zátahu by byla sebevražda."
"My můžeme jít s vámi," nabídl Vašek. "Pravda, jsou nás jen čtyři páry, měli jsme nedávno dost nepříjemné ztráty, ale všichni vás určitě podpoří."
"Třicet dva," povzdechla si Ines. "Nebo spíš třicet, George a Alfieho bych tam neviděla ráda. To je mizerná přesila, nehledě na to, že Elliot určitě nesežene všechny. Budeme to muset vymyslet jinak."
"Můžeme požádat o posily od armády, ale není jisté, že je dostaneme," navrhla Nela.
"O nic bych nežádal," zavrtěl Frank hlavou. "Nevíme, kde všude mají své špehy, a nemůžeme si dovolit je vyplašit. Moment překvapení je naším nejsilnějším spojencem."
"Když najdeme jejich doupě, můžeme je chytat po jednom, když vystrčí nos," navrhla Ines. "Až jich zlikvidujeme takových šest, sedm, můžeme naběhnout na ten zbytek."
"To by šlo," přikývl Frank hlavou. "Počkáme na posily a mezitím je hlavně najdeme. Máte tušení, kde by mohli být?" obrátil se k Čechům.
"Samozřejmě pár tipů máme, ale ti bastardi mají spoustu děr, kam můžou zalézt," začala Nela, ale Vašek ji přerušil:
"A co oni?" zeptal se s pohledem upřeným na mě a Rafaela. "Jsou to ještě napůl děti."
"Tak o ty se nebojte," ušklíbl se Andrej. "To jsou lovci jako vy nebo my."
A je to, řekl mi Rafael. Lítáme v tom naplno. Už tě napadlo, že jsme úplně blbí?
Jo. Já vím. Ale vzpomeň si na ně. Joey a Zac. Pan Crowe. Oliver. Clem a Maud. Boyd a Jane. Vzpomeň si na ty děti.
Ale když mohli mít Caine a Forresterová syna, kolik dalších Prokletých má taky děti? Kolik sirotků přibude, když vykonáme svojí spravedlnost?
Obhajuješ je? Nevěřila jsem vlastním uším. Rafael si musel dělat legraci.
Ne, prostě poukazuji na to, že svět není černobílý, odvětil Rafael.
"Lovci to můžou být," připustil Vašek, "ale jsou připravení umřít?"
Ta otázka mě zaskočila. Asi jako každý jsem už o smrti přemýšlela, ale nikdy jsem to nevztáhla k sobě jako pravděpodobnou blízkou budoucnost. Samozřejmě jsem věděla, že mě může přejet autobus nebo můžu chytit nějakou smrtelnou chorobu, ale v srdci jsem tomu doopravdy nevěřila. Jak to formuloval Rafael, když mluvil se Sandrou: velké zázraky a velké rány osudu jsou pro ostatní. Těžko se věří, že se to stalo právě tobě.
Nevěděla jsem, jestli jsem připravená, ale věděla jsem, že umřít pro něco není ten nejhorší způsob, jak odejít. Pokud moje smrt zastaví Caineův plán, ať už směřuje kamkoliv, tak svůj život položím. Možná, že ne ochotně, ale nakonec bych se obětovala. Protože kdybych odmítla, nikdy bych se nedokázala podívat někomu do očí.
Přestala jsem sledovat debatu a tak jsem ani nepostřehla, kdy vyšuměla do ztracena. Už bylo jedenáct hodin večer a tak jsme byli rádi, že jsme mohli zalehnout.
Další den jsme se rozprchli po Praze a prohlíželi jsme místa, která čeští lovci podezírali z toho, že se tam ukrývají Prokletí. Já a Rafael jsme se připojili k Čechům Mirkovi a Filipovi. Upír Mirek neuměl moc anglicky a tak jsme mluvili hlavně s kožoměncem Filipem. Měl zvláštní smysl pro humor a každou drobnou nepřesnost sarkasticky komentoval.
Prohlédli jsme dva domy, jednu starou, tmavou bytovku a jeden domek někde na úplném okraji Prahy. Ani na jednom místě jsme nenašli jedinou stopu pobytu.
"Ale je to dobře," poznamenal Filip, když jsme odcházeli z domku. "Kdyby tam byli, vy dva byste už byli mrtví. Vešli jste tam jako do baru."
Ostatní na tom nebyli lépe. Jenom Frank a Ryan objevili v jedné garáži stopy, které nasvědčovaly, že tam nedávno někdo byl, ale to nám moc nepomohlo.
Odpoledne volal Elliot, že přiletí další den v půl sedmé večer. S nimi mělo přijet jenom pět dalších párů místo očekávaných šesti, protože lovec Sydney se nedávno zranil a ještě nebyl v pořádku.
Od půlnoci do pěti do rána jsme hlídkovali v ulicích, protože Prokletí nejraději lovili v noci. Slunce je nezabíjelo, ale neměli ho ani trochu rádi, a tak jsme doufali, že bychom mohli na některého z nich narazit. Andrej a Oleg měli štěstí, potkali na Starém městě dva Prokleté, ale ti se jim v křivolakých uličkách ztratili. Výsledek probdělé noci se v podstatě rovnal nule.
Já a Rafael jsme spali až do jedenácti. Když jsme vstali, zjistili jsme, že už dorazili George a Alfie, kterým Frank a Ines nadiktovali všechny kroky, které jsme zatím podnikli, a pověřili je sepsáním hlášení pro Elliota. My ostatní jsme strávili většinu dne probíráním nejrůznějších plánů, ale ani jediný návrh k ničemu nevedl.
Den se vlekl naprosto nesnesitelně. Všichni očekávali nějaký střet a jak nám v žilách pumpoval adrenalin, byli jsme jako na jehlách. Když jsme stejné hloupé nápady zopakovali už potřetí, debata vyhasla a každý z nás se věnoval něčemu jinému. Frank procházel všechny dokumenty, které měl k dispozici, tak často, že je musel umět nazpaměť. Ines bez cigarety nikdo neviděl a Diego si v konferenční místnosti, kde jsme rozbili hlavní štáb, zabral místo u okna a každou půlminutu vrhal opatrné pohledy na ulici. Andrej si tiše brnkal na kytaru, ale ani jednu písničku nedohrál do konce. Oleg se přeměnil a čelil nervozitě ve vlčím kožichu. Rafael odpoledne skoro hodinu telefonoval se Sandrou. Já jsem prostě bloumala od ničeho k ničemu.
Asi v pět hodin odpoledne jsem to nevydržela a uchýlila jsem se do našeho pokoje. Elliot, Darren a posily měli přistát až v půl sedmé, ale nesnesla jsem, jak se Ryan pořád díval na hodinky.
V hlavě mi pořád strašila Vaškova otázka. Jsem připravená umřít?
Opravdová, upřímná odpověď zněla ne. Jak bych mohla. Bylo mi dvacet dva let. Co jsem za tu dobu stihla? Nic. Zhola nic. Tak jak bych mohla být připravená umřít? Ale když se to po mně bude žádat, necouvnu.
Tedy aspoň myslím.
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání. Trhla jsem sebou a pozvala jsem tajemného hosta dál.
Do dveří strčil hlavu Ryan.
"Ahoj, myslel jsem si, že budeš tady," usmál se a vešel. V ruce držel hrnek, ze kterého se kouřilo. Ani mi nemusel říkat, co to je. "Napadlo mě, že bys možná měla chuť na kakao."
Postavil hrnek na stole a chvilku zůstal rozpačitě stát uprostřed pokoje, jako by nevěděl, co tam vlastně dělá. Dívala jsem se na něj a nevěděla jsem, co čeká, že řeknu.
"Děkuju," vypravila jsem ze sebe nakonec. Až teď, když jsem se na něj dívala, jsem si uvědomila, že to není moje smrt, čeho se tak bojím. A bála jsem se tak, že promluvit nahlas, byť jediné slovo, mě stálo heroické úsilí. Představa, že bych musela pohřbívat Ryana... Nebo Rafaela... Ne, nedokázala jsem na to ani pomyslet.
"No, tak já tě tu zase nechám," zamumlal Ryan.
A tehdy mi to konečně, konečně všechno došlo. Jako bych znovu slyšela Ivy: Co si ženská neudělá sama, to nemá. Pochopila jsem, že právě teď pohled na odcházejícího Ryana nesnesu.
"Počkej!" vyhrkla jsem.
Už se natahoval po klice, když se zarazil. Pomalu se otočil a podíval se na mě. V očích se mu zračilo očekávání a já věděla, že musím dokončit, co jsem načala.
"Nechoď nikam," pípla jsem. "Zůstaň tu... se mnou."
"Bojíš se, viď?" pochopil.
Přikývla jsem. "Posraná strachy. O sebe, o Rafaela, o tebe."
Přešel pokoj, objal mě a pohladil mě po vlasech. "To bude dobrý," broukl. "Neboj, všechno se to nějak vyvrbí."
Nepochopil to. Vůbec mu nedošlo, kam mířím. Ach jo, chlapi umí být tak strašně natvrdlí.
"Ryane, ty jsi vážně trouba!" povzdechla jsem si.
Trochu se odtáhl, aby mi viděl do tváře, a zamračil se. Pořád se nechytal.
"Zrovna teď nechci kamaráda," napověděla jsem mu.
Bylo jasně vidět, jak mu začíná svítat, ale já už jsem tak dlouho čekat nechtěla. Ve chvíli, kdy jsem se naklonila já k němu, naklonil se on ke mně.
Čekala jsem něco jako výbuch supernovy, ale nic takového nepřišlo. Spíš jsem se cítila jako člověk, který přejde ze zimního dne do vyhřáté místnosti. Všechno zlé, všechny strachy se rozplynuly. Existovali jsme my a pak celý vesmír, který se točil kolem našich rtů. Teprve teď celý svět dosedl na správné místo, teprve teď dával smysl, teprve teď jsem viděla jeho symetrii.
Konečně jsme se pustili.
"O tomhle jsem snil od chvíle, kdy jsi šla na první rande s Dominicem," řekl Ryan a pohladil mě po tváři.
"Cože?"
"Moc ses mi líbila. Přál jsem si být na jeho místě, aby ses na mě dívala tak jako na něj. Nikdy jsem nevěřil, že by ti mohl skutečně ublížit. Kdybych tušil, kam až je schopný zajít, víc bych se snažil," sklopil zahanbeně hlavu.
"Zachránil jsi nám život. Jen kvůli mně?" zajímala jsem se.
"Neuraz se, ale ne tak docela. Nějak nezáleželo, jestli budu žít dál. A tak jsem si řekl, že já můžu umřít, ale ještě předtím můžu zachránit upíra a kožoměnkyni, kterým to funguje tak, jak by mělo."
Nancy?
Rafaeli, teď ne!
Já taky nerad ruším vaši romantickou chvilku, ale pojďte dolů. Před minutou už bylo pozdě.
A proč? zavrčela jsem nerudně. Elliot tady ještě nemůže být, ne?
Nepřišel Elliot. Přišla Cassidy Travenová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Colleen Colleen | 11. března 2011 v 9:37 | Reagovat

To se nedělá, takhle to utnout! :D

2 Eillen Eillen | 11. března 2011 v 12:59 | Reagovat

[1]: Sama bys to napsala stejně :P

Lom, přečteno už ráno při snídani v práci, ale pšt. Na net nesmíme... (a to ti z něj vlastně i tak píšu, ale což).

Lepší komentář čekej, až budu doma a budu mít čas

3 Colleen Colleen | 11. března 2011 v 14:01 | Reagovat

[2]: Teď jsem ale v pozici čtenáře, který nemá rád cliffhangery! :D

4 Lomeril Lomeril | Web | 11. března 2011 v 14:24 | Reagovat

[1]: Přesně, cliffhangery dělá snad každý. Aspoň občas. Btw je někde k dispozici The Real World? Stránky ti neběhají, na blogu to nemáš a já bych si to ráda znova přečetla :-)

[2]: Na lepší komentář se budu těšít :-)

5 Eillen Eillen | 11. března 2011 v 16:13 | Reagovat

Tak jdeme na pořádný komentář. Bude ale rovnou za obě kapitoly dohromady.

Doufala jsem, že Ryan, až se uklidní, začne o svých slovech přemýšlet a dojde mu, co se stalo. Jeho vysvětlení se mi líbilo.

Také se přiznám, že jsem nečekala, že ty dva dáš dohromady tak brzy. No, brzy... Prostě jsem myslela, že v návalu euforie z vítězství a přežití (ano, zatím doufám, že to oba zvládnou) se neudrží (ať už jeden nebo druhý) a políbí se. Ale i tohle se mi líbí.

Ryan je hrozný v jedné věci. Absolutně si nevěří. Možná kdyby nebyl ten tichý klučina v pozadí, všimla by si ho Nancy dřív a nezapletla by se s Dominicem (ačkoliv, zase by se tím nezapletli do dalšího dění a nebylo by třeba Lovců, takže jsem vlastně ráda, že si ho nevšimla).

Asi nejlepší bylo vysvětlení, proč se Ryan hnal za smrtí. Jeho věrnost mě opravdu překvapila. On nemohl za to, jaký Dominic je a opravdu to vypadá, že si to vzal osobně... On snad doufal, že Dominica změní? Jinak totiž nechápu, proč by chtěl umřít, když sám vlastně vůbec nic neprovedl.

No nic, tohle je asi můj nejdelší komentář u tebe :))) Teď mě prosím omluv. Jdu si pustit Irské balady a doufat, že se mi podaří něco málo napsat.

6 Colleen Colleen | 11. března 2011 v 22:25 | Reagovat

[4]: Cože si to chceš????? No ne, na netu to fakt není, ale možná se nad tebou smiluju a zveřejním to... nebo ti můžu poslat doc.

No jo, to možná dělá, ale já většinou rozepsaný věci nečtu. I tvoje Lovce čtu většinou pět kapitol naráz a vždycky to skončilo tak nějak snesitelně :D

7 Lomeril Lomeril | 11. března 2011 v 22:25 | Reagovat
8 Lomeril Lomeril | 12. března 2011 v 10:06 | Reagovat

[5]: Tak co se týče Ryanova rozhodnutí. Zaprvé, neříkám, že chtěl vysloveně umřít. Jeho postoj byl spíš že udělá, co bude v jeho silách, pro Nancy a Rafaela, aniž by se nějak snažil udržovat se naživu. Prostě do toho půjde naplno, a co se stane, stane se.
A co se týče vztahu Ryan-Dominic, zkus se na to podívat z jeho pohledu. Od patnácti let znal každou jeho myšlenku. Dokonce chtěli být lovci, Monica je kdysi učila i nějaké základy pokročilé magie. Pak přišla Cassidy a pozvolna Dominica přemluila, aby jí pomohl. Ale Ryan pořád věřil, že si DOminic nakonec vzpomene na to, kým býal, a neudělá to. Prostě nedokázal uvěřit, že by se z kluka, který chtěl být hrdinou, stal padouch. Až když ho unesli a on se probudil zavřený v kleci, uvědomil si, jak strašně se spletl, a že to, že se nepřiměl něco udělat, může stát jeho a dva další lidi život. A tak se rozhodl to napravit (což se mu povedlo).

9 Awia Awia | Web | 12. března 2011 v 13:39 | Reagovat

Huh? Cassidy? A dál?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama