18. Volání válečných rohů

8. března 2011 v 19:39 | Lomeril |  Lovci temnot
Už se, už se nám čas krátí... (Kdo zná Spirituál Kvintet, pochopí). Lovci se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Finální rovinka sice ještě nepřišla, ale zákrutů už nás moc nečeká. Zatím zuřivě datluju novou povídku z téhož světa a jakmile vymyslím název, dám sem i anotaci. (Kdyby vás napadly nějaké cool názvy, nápady se hodí ;-) To, že nevíte, o čem to bude, nevadí, já sama mám jen velmi mlhavou představu)
Ale ke kapitole. Srší emocemi (nebo se o to vehementě snaží). Zaznamenává určitý posun v ději, spíš prostorový, než časový. A jedna dobrá zpráva pro Ryanofilky - v téhle kapitole bude.
A ještě jedna věc. Lomeril se zbláznila a rozhodla se nakreslit Ivy Jeffersonovou. Barvy jsou trochu zvláštní, chudák scanner není nejmladší. Výtvor najdete zde - vstup na vlastní nebezpečí.




"Je to zvláštní," prohlásil Oleg, aniž by někoho přímo oslovil.
Byl večer, druhý den po odvysílání videa Delly Forresterové. Seděli jsme ve společenské místnosti ve štábu, popíjeli čaj a mlčeli jsme. Oleg ležel natažený na pohovce, Andrej seděl na kousku místa, který zbyl vedle Olegovy hlavy. My ostatní jsme seděli v křeslech - já v jednom, Ivy v druhém a Rafael se Sandrou ve třetím.
"Co je zvláštní?" zeptala jsem se.
"To dítě. Proč ho tam nechali?" zamyslel se Oleg.
"Takže je to pravda?" vydechla Sandra. "Vážně jste zatkli dítě?"
"Nezatkli jsme ho," ohradil se Andrej. "On prostě zůstal v domě, který Prokletí opustili. Nechali nám ho tam."
"Kde je teď?" zajímala se Ivy.
"V dětském domově," odpověděl Oleg. "Zřejmě neví, že s jeho rodiči bylo něco v nepořádku. K otci nijak vřelý vztah neměl, spíš se ho bál, ale chtěl by zpátky k matce. Ale i když je Forresterová vražedkyně a Prokletá, pořád je to matka. Tak proč nechala svého jediného syna na pospas svým nepřátelům a sama utekla?"
"Jak to myslíš?" zamračil se Rafael.
"Vidím to na Tamaře. Nikdy v životě bych ji nepřesvědčil, aby upřednostnila sebe před Natašou. Je to matka, vždycky se stará nejdřív o malou. To, jak se zachovala Forresterová, je prostě divné."
"Lego, mluvíme tu o Prokleté matce. Divných věcí je tu víc," zasmál se Andrej.
Oleg jen něco zabručel, když do dveří strčila hlavu lovkyně Shirley. "Jamie a Huxley vás chtějí v centru. Máte tam telefon. Celý T-tým."
T-tým byla přezdívka pro náš tým a tak se Oleg s povzdechem posadil a začal hledat boty. Rafael šťouchnul do Sandry, aby se zvedla.
Můžeš tu zůstat a poslouchat odtud, navrhla jsem mu.
Jo a dostanu vynadáno od Franka. To tak, odfrkl si Rafael.
Došourali jsme se do Jamieho a Huxleyho království. Frank a Ryan už na nás čekali.
"Máme zavolat Diegovi a Ines a tohle je nejbezpečnější linka, kterou tu máme," vysvětlil Frank. "Ozvali se, že na něco přišli."
Huxley nám všem rozdal sluchátka a pak vytočil nějaké číslo. Chvíli to zvonilo, než se na druhé straně ozvalo: "Ramirez!"
"Ahoj, Diego, to jsme my," odpověděl Frank. "Co se děje?"
"Vévoda Felix dorazil na státní návštěvu," začal Diego.
"My víme," skočil mu Ryan do řeči. "Co s tím?"
"Kdybys mě nechal domluvit, tak to víš," odsekl Diego. "Ines trochu proklepla minulost jeho kožoměnce a zjistila, že se domluvil na setkání s Cainem. Bohužel se nedozvěděla datum, ale chtěli bychom tady zahájit akci."
"Víme kde se sejdou?" zajímal se Frank.
"Ne, ale pracujeme na tom. Přiletíte?" opáčil Diego.
V tu chvíli si Ryan sundal sluchátka a vytratil se.
"Co nejdřív to půjde," potvrdil Frank. "A Diego... nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby nás jelo víc? Pokud dojde na nože, tak to sami nezvládneme. Nebude tam jenom Traven a Caine."
"Přesně o to jsem tě teď chtěl požádat. Vezměte, koho můžete."
"Dobrá, napíšu ti, kdy přijedeme."
S tím hovor skončil. Vyměnili jsme si ustarané pohledy. Schylovalo se k rozhodující bitvě, to jsme všichni cítili. Teď jsme prostě nesměli udělat chybu.
"No, já jdu zavolat rodičům," povzdechla jsem si. "Asi by měli vědět, že jedu na výlet."
Pomalu jsme se s Rafaelem vrátili do společenské místnosti. Když jsme vstoupili, Sandra vstala.
"Co se děje?" zeptala se chvějícím se hlasem.
"Volal Diego z Prahy. Máme jet za nimi. Na něco přišli," řekl Rafael prkenně.
"Jedete se s nimi poprat, že?" konstatovala Ivy suše. Jako vždycky to nějak věděla.
Rafael se k ničemu neměl a tak jsem to musela potvrdit já. Sandra se mu vrhla kolem krku a on ji sevřel v náručí. Já a Ivy jsme se opět diskrétně vytratily a pro jistotu jsem si postavila i slabou bariéru. Ještě na chodbě jsem vytáhla mobil a zavolala jsem rodičům. Nevysvětlovala jsem do detailu, proč jedu pryč, nechtěla jsem je děsit. Jenom že je to součást mojí práce a že nevím, kdy se vrátím.
Rafael se v pokoji objevil až za dvě hodiny ve velmi podivné náladě. Já už jsem ležela v posteli, ale když vstoupil, vzpomněla jsem si, že jsme byli dohodnutí, že ho dneska nakrmím. Když se mi zakousl do krku, zaplavily mě jako obvykle jeho pocity. Vděčnost, že ho Sandra o nic neprosila ani nezpochybňovala naši účast na lovu. Prosté štěstí z toho, že s ní mohl sedět na pohovce, objímat ji a mít ji blízko.
Ale tentokrát mi jeho štěstí nepomáhalo. Naopak, jako by ještě umocňovalo můj smutek. A sžírala mě pustá závist, za kterou jsem se do hloubi duše styděla. Rafael to vycítil a s omluvami se pokoušel uzavřít svoje pocity, aby ke mně nedoléhaly.
Nestyď se za ně, okřikla jsem ho. Jsem ráda, že vám to se Sandrou vyšlo.
Potom mě přepadla vlna obvyklé nevolnosti po krmení a najednou jsem měla myšlenky úplně někde jinde.

Letadlo odlétalo v šest večer a tak jsme se už od půl třetí potloukali v hale letiště na Heathrow. Naštěstí jsme s sebou měli dost oblečení, protože jsme se během naší okružní cesty po Dárcích zastavili i ve škole pro věci. Spolu s námi, Frankem, Ryanem a Rusy čekali ještě Sandra, Ivy, Elliot a Darren. Šéfové měli shromáždit tolik lovců, kolik bude k dispozici, a dorazit s nimi později. Když konečně nastal čas a na tabuli zablikalo "Go to gate," začali jsme se loučit.
Rafael řekl krátké ahoj Elliotovi, Darrenovi a Ivy a pak přistoupil k Sandře. Smutně si povzdechl. Sandra vzala jeho obličej do dlaní a přitáhla si ho. Dlouze ho políbila a Rafael si připadal, jako by tohle byl jejich úplně první polibek. Sandra do něj vložila tolik něhy, že se v ní toužil utopit. Před námi ležely jen nástrahy a bolest, Sandřin polibek byl rozloučení s bezpečím. A Rafael se nechtěl loučit.
"Hlavně se vrať," zašeptala, když se konečně odtáhla.
"Vrátím se," slíbil.
Rvalo mu to srdce, odloučit se od ní. Pořád se bál, že se jí něco stane, jakmile ji spustí z očí. Ale přesto, když jsme procházeli přes kontroly do bezcelního prostoru, se dokázal neohlédnout. Jen jednou, když jsme procházeli zatáčkou, za kterou už by na holky nebylo vidět. Ale Sandra a Ivy v tu chvíli už odcházely a tak zahlédl jen Sandřinu blonďatou hřívu, jak mizí v davu.
Postupně jsme se dopracovali přes všechny kontroly až do letadla. Měli jsme dvě trojice sedadel. Sedla jsem si k okénku a trvalo mi plných pět vteřin, než jsem si uvědomila, že vedle mě nesedí Rafael, ale Ryan.
"Co chceš?" zavrčela jsem.
"Asi bych se ti měl omluvit," začal rozpačitě.
"Jo, to bys měl," souhlasila jsem.
"Chci ti vysvětlit to, co jsem řekl na té recepci. Když to udělám, slíbíš mi, že si mě poslechneš až do konce a budeš na mě ječet až potom?"
Zamyslela. Děsila jsem se toho, co bych se mohla dozvědět, ale zvědavost brzy převážila.
"Povídej. Ječet budu až na konci," vybídla jsem ho.
"Je pravda, že původně jste měli být součástí týmu jenom jako poradní síla a vůbec jste s námi neměli jít do žádné akce. Měli jsme vás ve volném čase učit bojovat, ale nikdo o vás neuvažoval jako o plnohodnotných členech týmu. Jenže když se s vámi Elliot setkal, líbili jste se mu a navrhnul, že byste mohli přičichnout ke střelnému prachu. Všichni to považovali za dobrý nápad. Já jsem byl proti."
Znovu jsem cítila, jako by mi někdo vrazil pěst do břicha. Pohlédla jsem z okna a mrkala jsem jako o závod. Hlavně se nerozbrečet před ním.
"Byl jsem proti, protože jsem se bál, že se vám něco stane."
Muselo ho to stát obrovské úsilí, aby to přiznal. Po tom, čím si musel projít, Ryan hrozně nerad mluvil o sobě. Panicky se bál pustit si někoho k tělu. Bál se toho tak moc, až jsem někdy toužila obejmout ho a schovat ho před celým světem, aby na něj nikdo nedosáhl. To, že jsem nemohla, mě týralo ještě víc.
Ale ne teď. Ne teď, když jsem přetékala radostí tak, že jsem měla pocit, že vybuchnu. Strach jsem odsunula do pozadí, chtěla jsem zpívat a tancovat, protože Ryanovi na mně doopravdy záleželo. Bál se o mě. Měl mě rád, aspoň jako kamarádku. Po těch několika dnech, kdy jsem si myslela, že mě nesnáší, to bylo víc, než v co jsem se odvažovala doufat.
"Tak a můžeš na mě ječet," zakončil Ryan.
"Proč bych na tebe ječela?" odpověděla jsem. "Jsem ráda, žes mi to řekl."
"Vážně?" rozzářil se. "Takže zase přátelé?"
"Zase přátelé," přikývla jsem.
Tak vidíš, ozval se mi v hlavě samolibý hlas.
Mlč, okřikla jsem ho přátelsky. Rafael se s potutelným úsměvem stáhl z mojí hlavy.
Zadívala jsem se do Ryanových pomněnkových očí. Byl krásný, nádherný, nejkrásnější ze všech. Zdálo se naprosto přirozené chytit ho za ruku. Krátce ji stiskl, ale nepustil. Z jeho blízkosti se mi točila hlava.
Když jsme v Praze s tupou ránou dosedli na zem, litovala jsem, že Česká republika není na druhém konci světa, protože dvě hodiny letu se zdály zoufale málo. Od chvíle, kdy jsme stvrdili své obnovené přátelství, mezi námi nepadlo slovo, jen spousta úsměvů, když se naše pohledy každou chvíli setkaly. Rozuměli jsme si i beze slov.
Pustil mě, aby se mohl posunout do uličky, a já se cítila, jako by mě opouštěl kus srdce. On byl Ryan Felton a to pro mě znamenalo mnohem, mnohem víc, než jenom jméno. Protože... Ale co, je poctivé si to přiznat. Protože jsem Ryana Feltona milovala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama