17. Chlapeček

5. března 2011 v 10:21 | Lomeril |  Lovci temnot
Další kapitola o bezpečnosti a o dětech. Konec se blíží mílovými kroky, tohle je první kapitola poslední třetiny. To je asi tak všechno, co jsem chtěla říct na úvod.


"A nezlob tady!" napomenul Rafael Sandru, než jí vtisknul polibek na rozloučenou.
Po dlouhém přemlouvání Rafael vyjednal, že Sandra a Ivy zůstanou ve štábu aspoň dva týdny, než budeme přesně vědět, na čem jsme. Andrej a Oleg přešlapovali u auta a čekali na nás. Ryan stál nedaleko. On a Frank se měli věnovat všem útokům Prokletých od doby, kdy se Prokletým stal Richard Elstner, a to jak v Anglii, tak i ve všech zemí mezi námi a Českou republikou. Měli nám alespoň orientačně charakterizovat všechny Dary, které Traven mohl získat. Nevěnovala jsem mu jediný pohled a pokračovala jsem k našemu autu.
"Stalo se něco?" zeptal se Andrej.
"Ne," zamumlala jsem a nacpala jsem se na zadní sedadlo.
"Aspoň nelži," odvětil Andrej, když si sedal jako spolujezdec.
"Pohádala se s Ryanem," vysvětlil Rafael.
Díky, zavrčela jsem. Transparent bys udělat nechtěl?
"Ach tak," povzdechl si Oleg významně.
"Ach tak co?" zeptala jsem se. "Netvař se jako vševěd."
"A já si myslel, že Frank a Ryan jsou tu jediní, co by potřebovali bílou hůl," poznamenal Andrej směrem k Olegovi.
"Co tím myslíš?" zaútočila jsem.
Tím myslí, že Ryan tě má rád, odvážil se Rafael.
Rád? Rád? Po tom, co mi přiznal, že nás v týmu vůbec nechtěl?! Ty ses zbláznil nebo co! Takhle se chová člověk, který má někoho rád?
Hele, jemu do hlavy nevidím. Jestli tě zajímá, co ho k tomu vedlo, tak se ho zeptej, navrhl Rafael.
Na takovou ptákovinu jsem nehodlala odpovídat.
První zastávku jsme měli u Steva Rumbridge a tedy i u Martina Benese, který bydlel v jeho komunitě. Jenomže Steveův dar zaklínačství byl natolik žádaný, že prostě musel počítat s nejrůznějšími nebezpečími, což z naší návštěvy dělaly čistou formalitou. Dokonce i na Olega Steveova opatření udělala dojem.
"Nemáš můj přívěšek," poznamenal Steve, když uviděl Rafaela.
Popravdě jsme na jeho dárek už pozapomněli. Rafael ho nechtěl nosit a tak ho hned ten den, co ho dostal, odložil na poličku a od té doby se na něj jenom prášilo.
"Šetřím si ho, až půjdu dělat něco opravdu nebezpečného," opáčil Rafael.
"Ale dobře si to rozmysli, protože to kouzlo nevydrží navždycky," upozornil ho Steven, než do rozhovoru vpadl Oleg a začal se ho vyptávat na některá opatření.
Z Londýna jsme se vydali na sever do Milton Keynes. Tam nás čekala nejméně příjemná část našeho úkolu - setkání s Marian Paightonovou a tím chlapcem, kterého obdarovala.
Malému Calebovi bylo šest a podle všeho zatím pořád přesně nepochopil, co se stalo. Na druhou stranu měl výhodu, že rozvíjel magii od věku, kdy ji začínali rozvíjet i rození upíři, takže si neprojde tím, čím si prochází většina Dárců - že by byl ve škole pozadu. Bylo to maličké plus, ale aspoň nějaké.
Calebovi rodiče nás vyslechli s kamennými tvářemi. To, že je jejich syn ve smrtelném nebezpečí, přijali nezvykle klidně a jeho otec, jinak programátor u jedné firmy, se okamžitě začal zajímat o naše návrhy. Nakonec jsme se usnesli, že dvojice vojáků, která k Marian přijela už včera, u nich prostě zůstane a spolehneme se na to, že nikdo neví, že Marian už svůj dar předala.
Musíme to s Cainem a Travenem rychle skoncovat, uvědomila jsem si. Nedokážeme je hlídat pořád. Dříve či později se někde vyskytne chyba.
Rafael musel souhlasit. Čas nás začínal tlačit jako malá bota a tak jsme ještě ten den stihli Ashley Malcolmovou v Birminghamu. Ashley se přestěhovala za svou kožoměnkyní Annie do komunity a kromě standardních dvou vojáků ji chránila i velký počet upírů a kožoměnců kolem ní. I tam se dokonce i Oleg spokojil jen s hrstkou obecných doporučení.
V Birminghamu jsme přespali a hned druhý den ráno jsme odjeli do Torbay, kde bydlel Graham Thompson.
Cestou jsme se zajeli a zastavili jsme se ve škole. Sbalili jsme si věci na několik dní, protože jsme chtěli ještě chvíli zůstat ve štábu. Když nic jiného, mohli jsme dělat společnost Sandře a Ivy. Už jsme skoro odcházeli, když Rafaelovi padl pohled na přívěšek od Steva Rumbridge. Popadl ho, nacpal ho do postranní kapsy u batohu a pak jsme se vydali za Grahamem Thompsonem.
Znala jsem ho jen hodně zběžně, nejlépe jsem si ho pamatovala jako bývalého přítele Cherry Travenové. Graham byl vždycky trochu osamělý vlk a v Torbay bydlel sám se svým kožoměncem Charliem. Po dlouhém přesvědčování se nám ale podařilo donutit ho, aby se pokusil včlenit do místní komunity. Byla to malá a nedostatečná ochrana, ale lepší než žádná. V domě, který patřil komunitě o osmi párech, se pro ně našel volný byt a komunita se uvolila vzít je alespoň dočasně mezi sebe.
Tím to bylo vyřízeno a večer jsme se vrátili do štábu. Procházeli jsme vrátnicí zrovna ve chvíli, kdy se v televizi, kterou měly Claire a Janet zapnutou téměř nepřetržitě, objevila Della Forresterová.
"Milí Britové," oslovila nás z videozáznamu, "dnes k vám promluvím místo Timothyho Travena já. Jak, proč a kdy jsem přišla o své schopnosti není důležité, stejně tak není důležité, jak a kdy jsem je znovu nabyla."
"Není důležité?" zasyčela Claire. "Ta mrcha! Vždyť musela někoho..." Rafael na ni ale mávnul, aby byla zticha.
"Prostě se stalo, že jsem vstoupila do nového života, kde jsem potkala svou životní lásku. William byl jako já, chápal mě a neodsuzoval mě. Byl mi oporou v nelehkých dobách, kdy jsem si musela zvyknout, že jsem se stala psancem a vyděděncem. William byl jediné světlo, které jsem měla, jediná opora a jediný smysl mého života."
"A ta o Červené Karkulce by tam nebyla?" zabručela Janet.
"Náš společný život byl tak šťastný, že by nám mnozí mohli závidět. S Williamem jsem získala všechno, po čem jsem toužila. Jistě si tedy umíte představit, jak jsem byla šťastná, když jsem zjistila, že čekám dítě. A pak se konečně narodil, nádherný chlapeček. Neměl v sobě ani špetku magie, ale co nám na tom záleželo? Měli jsme syna a milovali jsme ho nade všechno.
Jenomže dnes..." Della se zadrhla a nebylo poznat, jestli to hraje nebo jestli je její pohnutí skutečné. "Dnes nevíme, kde náš chlapeček je. Lovci Prokletých, poskoci královen, ho zatkli jako zločince. Sebrali našeho Leslieho a nemáme o něm zprávy. Bylo mu jedenáct," vzlykla Della a záznam náhle skončil.
Andrej za mými zády tiše hvízdnul. Bylo nám jasné, že tohle hodně zviklá veřejné mínění. Vždycky, když se vytáhnou děti, domácí paničky po celé zemi si začnou otírat slzy a představovat si, jaké by to bylo, kdyby jim někdo sebral jejich ratolesti, když byly ještě malé (přestože v pozdějším věku by je často daly pryč s radostí), a nevyhnutelně dospějí k názoru, že oddělit dítě od matky může jen skutečný netvor.
A Della Forresterová jim toho netvora dala. Lovci Prokletých, poskoci královen...
Znovu se mi vybavily dvě postavičky v černém, které se držely za ruce nad hroby svých rodičů. O nich nikdo nemluví. V žádném článku, v žádné televizní reportáži se nikdo nezmínil o dětech, ze kterých Prokletí udělali sirotky. Iolanta a Serene po předchozích dvou videích vydaly krátké prohlášení, kde se snažily uvést na pravou míru nejnehoráznější lži a obhájit se, ale nemohly zveřejnit příliš detailů o případu. Jenomže to, že po Harrisonových zůstaly dvě děti, nebylo žádné tajemství.
Proběhla jsem kolem Rafaela a slyšela jsem a cítila, že se vydal za mnou. Schody jsem brala po dvou, příliš rozzuřená na to, abych čekala na výtah. Ve druhém patře jsem se přeměnila a začala jsem větřit a poslouchat citlivýma vlčíma ušima. Frank byl podle všeho v naší štábní místnosti.
Vpadla jsem tam jako velká voda. Frank a Ryan zvedli oči od televize. Pochopila jsem, že viděli to, co my dole.
"Co s tím budeme dělat?" vyštěkla jsem a mávla rukou směrem k obrazovce.
"Odpovíme," pokrčil Frank rameny. "Předpokládám, že sis také vzpomněla na Dianu a Hanka Harrisonovy."
"Samozřejmě. Takže hodláte světu oznámit, jaká zvěrstva skupina kolem Cainea dělá?"
"Ano," přikývl Frank. "Najdu nějakého vhodného novináře, který sepíše článek. To bude účinnější, než oficiální vyjádření královen."
"A když jsme u toho, jak to vypadá s královskou svatbou?" zeptal se Rafael.
"Iolanta se snaží prosadit si hraběte Gustafa, zatímco jí dvě třetiny Shromáždění vytrvale podsouvají vévodu Felixe," povzdechl si Frank. "Až do porodu má klid, zatím má oficiálně svobodu volby. Zatím."
"Můžou jí něco nařídit?" zeptal se Rafael opatrně.
"Nejsem si jistý," odpověděl Frank. "Ale určitě existuje nějaký způsob, jak ji k některým věcem dotlačit."
"A co je na tom rakouském vévodovi tak špatného?" nedalo mi to.
"Říká se o něm, že je napojený na gang Prokletých, který operuje přes většinu západní Evropy," ozval se Ryan, který seděl se založenýma rukama a z nějakého důvodu se tvářil velice bojovně. "Drogy, prostituce a tak. Ale nikdy se nenašel důkaz."
"A co když jsou to jen pomluvy?" vyletělo ze mně, než jsem se stačila zarazit. V tu chvíli bych se postavila do opozice, i kdyby o něm Ryan tvrdil, že je to archanděl Gabriel.
"Tak je to pořád podezřelý floutek. Na těch jeho večírcích už dvakrát našli marihuanu a LSD. On samozřejmě o ničem nevěděl a nemohli mu nic udělat, ale vážně bys chtěla, aby nám tohle vládlo?" prohlásil Ryan hádavým tónem.
"No jistě," vyjela jsem, "já zapomněla, že mám držet tlamu, protože ty víš, co je pro Anglii nejlepší. A pro tenhle tým!"
V hlavě mi zaznělo Rafaelovo varovné Nancy!, ale já jsem ho ignorovala. Rychle se začal vyptávat na vévodu Felixe a Frank mu odpovídal ve snaze zabránit hádce. Neposlouchala jsem je a propalovala jsem Ryana pohledem. Vlastně jsem byla spíš překvapená, jak se všechno zklamání najednou změnilo v zuřivost, ale nehodlala jsem to dát najevo. Ryan mi pohled oplácel, ale kromě vzteku v něm bylo ještě něco jiného.
Ale co to bylo, to jsem nevěděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. března 2011 v 16:47 | Reagovat

Měla jsem o Nancy a jejím rozumu určitou představu. Nemyslím tím, že jsem ji považovala za hloupou, to ne, spíše mi přišla jako já - Myslí až po akci a teprve poté si uvědomuje, co všechno se mohlo stát...
Ale po tomhle to asi přehodnotím... Absolutně nechápu její postoj "Ať řekne Ryan cokoliv, prostě budu proti, protože mě naštval." S tím mě zklamala.

A abych nebyla jen proti Nan, tak Ryan se taky chová jako pako, ale tak u něj mi to přijde logické z důvodu toho, že je prostě chlap...

2 Lomeril Lomeril | 6. března 2011 v 16:54 | Reagovat

[1]: To je mi líto. Nancy nikdy nebyla extra koumák, ale přijde mi, že ta charakteristika "myslí až dodatečně" se tady přesně hodí. Prostě ho chtěla naštvat a ukázat mu, že to jde i bez něj a bylo jí jedno, jak. Kromě toho, kdo říká, že se v lásce jako blbci můžou chovat jen chlapi? Holky to umí minimálně stejně pěkně.

3 Eillen Eillen | 6. března 2011 v 18:14 | Reagovat

[2]: Jasně, čekala jsem od ní nějaký ten naschvál, ale tohle ne. Dokázala jsem si představit, tak mu odporuje a hádá se s ním v soukromí, ale ne mezi lidmi. Nancy ze všeho nejvíc chce být Lovcem a přišlo mi, že chce, aby k ní ostatní měli úctu. Proto mi přišlo divné, že se chytla s Ryanem před Frankem.
Chápu, že se cítí ublížená a s tím postojem "budu proti němu" i souhlasím. Ale jak jsem napsala výš, nesedí mi ta společnost ve které se scéna stala. Ale Nan není má postava a tak mi nezbývá, než to tolerovat :)

4 Lomeril Lomeril | 6. března 2011 v 21:07 | Reagovat

[3]: A jaká společnost? Běžela do pracovny, kde je jen Rafael, Frank a Ryan. Nezapomeň, že cokoliv slyší Ryan, slyší i Frank. Takže pokud bude Frank sedět vedle nebo bude přes půl Londýna, nakonec to vyjde nastejno.

5 Eillen Eillen | 7. března 2011 v 13:09 | Reagovat

[4]: Ano, prakticky to vyjde nastejno, ale já to tak nevnímám. Něco jiného je vědět, že cokoliv řekneš jedné osobě ví ta druhá, ale něco jiného je to říkat před ní.

Pokud bych byla upír/měnič - bylo by mi milejší slyšet takové scény přes svého upíra/měniče, než být těm scénám přítomná. To samé by bylo z pohledu, kdybych byla uražená holka - radši bych ho seřvala bez přítomnosti jiných očí (když už to jinak nejde říct).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama