16. Nepovedený útok

24. února 2011 v 10:00 | Lomeril |  Lovci temnot
Nové ráno mezi lovci. Přestože podle názvu by se mohlo zdát, že se začne něco dít, neděste se, nic takového nehrozí. Nebudou se ani tak rozebírat následky minulé noci na recepci, jako následky toho, co se minulou noc stalo někde úplně jinde. I když... určité vztahy budou kulminovat.

Po probuzení mi několik vteřin trvalo, než jsem si vzpomněla na události předchozího večera. Jakmile se mi to povedlo, s povzdechem jsem sebou hodila zpátky do peřin a vroucně jsem si přála, abych dál zůstala v nevědomosti.
Ryana jsem od naší hádky neviděla. Odjel dřív, sám. Já jsem poprvé (a pravděpodobně naposledy) zapila svůj žal pravým šampaňským a držela se stranou, zatímco Rafael strávil víceméně příjemný večer se Sandrou. Sama jsem ho za ní poslala a věděla jsem, že mě neustále kontroluje a snaží se nasát do sebe něco z mého smutku, ale i tak jsem se musela držet, abych před ním nedala najevo, že vlastně žárlím. Před půlnocí nás Frank naložil do taxíku, který nás dovezl do štábu. Já a Rafael jsme dostali náš starý pokoj, Sandra a Ivy spaly na trojce, což byly dveře přímo proti našim.
Večer jsem dlouho nemohla usnout. Pořád mě trápila jediná otázka: myslel to Ryan vážně? Opravdu nás v týmu nechtěl?
Pojď sem. Rychle.
Rafaelův hlas zněl poplašeně. Vystřelila jsem z postele jako šipka a začala se bleskurychle oblékat.
Co se děje?
Rafael mi místo odpovědi poslal vzpomínku.
Probudil jsem se docela brzy. Nancy jsem nechal spát, natáhl jsem na sebe džíny a triko a vydal se do kuchyňky, najít něco k snídani. Ještě jsem nedošel ani do půlky chodby, když se proti mně vynořila liška. Pár kroků přede mnou se přeměnila v Janet, kožoměnkyni Claire z recepce.
"Pohni, chtějí tě ve společence," oznámila mi.
Rozběhl jsem se tam. Scéna na místě mě málem vyděsila. Na pohovce tam seděla vzlykající Devon Hilaryová s ukázkově vybarveným monoklem a vedle ní její kožoměnkyně Zoë. Zoë na sobě měla vytahané tričko, zpod kterého vykukovaly obvazy.
"Devon!"
Vrhla se mi kolem krku a málem mě umačkala.
"Rafe, já tě tak ráda vidím!" vzlykala mi do ucha.
V křeslech proti pohovce seděli Elliot, Darren a Frank. Ryan stál u okna.
"Co se stalo?" zeptal jsem se přes Devonino rameno.
"Další útok," pronesl Elliot temně. "Devon měla dneska v noci letět do Paraguaye na konferenci. Počíhali si na ni kousek od letiště a pokusili se ji unést. Nebýt duchapřítomné a pozorné ochranky, už by tu neseděla. Kde se fláká Nancy?"
"Ještě spí," bránil jsem ji. "Měla včera špatnej den..."
"Tak to ti zaručuju, že nebyl poslední," odsekl Elliot. "A teď ji koukej vzbudit."
Dveře jsem si ještě otevřela lidskou rukou, ale na chodbě jsem se přeměnila a upalovala jsem za nimi, co mi nohy stačily. Společenská místnost vypadala skoro přesně jako v Rafaelově vzpomínce. Když jsem vpadla dovnitř, otočily se ke mně všechny hlavy. Ostentativně jsem se vyhnula Ryanovu pohledu a posadila jsem se na opěradlo pohovky, kde Rafael držel kolem ramen stále otřesenou Devon.
"Jeden Prokletý a dva Ztracení se svými kožoměnci," vykládal právě Elliot.
"A hádejte co," ozval se Frank. "Jeden z těch Ztracených je oficiálně v..."
Darren k němu vyslal varovný pohled.
"... v sanatoriu," dořekl Frank.
"George už roztápí byrokraty," pokračoval Elliot. "Nebude to dlouho trvat a máme je. Rafaeli, slečno Hilaryová, pro vás mám zatím práci. Objedete jednoho po druhém všechny Dárce. Každý s sebou budete mít bezpečnostní experty, kteří jim navrhnou nejvhodnější ochranu. Každý z nich má zatím přidělenou dvojici speciálně vyškolených vojáků, kteří se k nim rozjeli dnes ráno."
Dárci nebyli bojovníci ani stratégové. Když se dozvěděli, že po nich jdou, všichni se přestěhovali a nenechali za sebou adresy, ale to pro ně představovalo vrchol mazanosti. Většina z nich odmítla změnit zaměstnání a považovala za dostatečné, když je po práci někdo vyzvedne, aby nešli domů sami.
"Provedeme," kývl Rafael.
"Slečna Hilaryová může vyrazit, jakmile se na to bude cítit," rozdával Elliot rozkazy. "Sydney a Tom jsou v budově, najdou si vás a pojedou s vámi. Rafael a Nancy počkají s odjezdem do zítra - dneska v šest přiletí z Petrohradu Andrej a Oleg, ti pojedou s vámi. Jak si Dárce rozdělíte, to nechám na vás."
A opravdu to na nás nechal, protože se s těmi slovy zvedl a odešel. Darren, Frank a Ryan ho následovali. Dovolila jsem si krátký pohled na Ryanova záda, ale neotočil se.
"Já si vezmu Kena a Ashley," hlásil se Rafael.
"Spíš by bylo chytřejší podívat se na mapu," uzemnila ho Zoë.
"Hlavně nechceme Marian Paightonovou," vymiňovala jsem si. Ještě jsem nezapomněla na to, jak se nás snažila vyšachovat.
"Tu ani nedostanete. Ona vám to nepsala?" podivila se Devon. "Marian předevčírem předala svůj dar."
"Taky měla na čase," dodala Zoë. Marian byla z Dárců nejstarší.
"Kdo?" zeptal se Rafael krátce.
"Kluk ze sousedství. Chodila kolem něj skoro denně a pořád nic. Pak najednou bum! kluk oslaví šest let a Marian bouchne. Chudák, je z toho celá vedle."
Ani jsem se nedivila. Je dost zlé, když obrátíte naruby život někomu cizímu, ale když to uděláte známému a ještě navíc dítěti, jste z toho trochu víc než vedle. A aby toho nebylo málo, stane se to v době, kdy je Dárce smrtelně nebezpečný status.
Rafael a Devon se chvíli hádali, ale nakonec měl každý z nich pět jmen, která měl zkontrolovat. Devon si vzala ty vzdálenější - Brana O'Learyho v Aberdeenu, Lea Flannagana v severoirském Downpatricku, Kena MacDonalda v Newcastlu, July Kendallovou v Huddersfieldu a Dicka Zacharyho, který žil kousek od Liverpoolu. My, protože jsme měli vyrážet později, jsme si vzali jižní polovinu - Grahama Thompsona, který zrovna pracoval v Torbay na jižním pobřeží, Ashley Malcolmovou v Birminghamu, Marianina nového chráněnce v Milton Keynes a dva Londýňany - až donedávna nejmladšího Dárce, Martina Benese, a podnikatele Steva Rumbridge.
A Sandru.
Rafael by ji nejraději zamknul někam do trezoru, kde by se k ní nedostali ani s tankem, ale to dost dobře nešlo.
Ale proč ne? napadlo nakonec Rafaela. Nechodí do školy...
Ale Ivy jo, připomněla jsem mu.
Mohla by se přesunout. Studovat tady v Londýně, dokud nebude po všem. Sandru můžeme schovat u Steva Rumbridge, tam bude v bezpečí jako nikde jinde.
Jo, už vidím, jak ti na to přistoupí, ušklíbla jsem se.
Společně jsme se vydali vzbudit Sandry a Ivy. Ve dveřích se Rafael málem srazil s Ryanem. Nedokázala jsem se na něj podívat, prostě jsem pokračovala. Nezastavila jsem se, dokud jsem nezabušila na dveře příslušného pokoje. Přišla nám otevřít Ivy.
"Jé, ahoj," pozdravila. "Co se děje?"
Za ní se vynořila zvědavá Sandra v noční košili. Musela jsem do Rafaela pořádně šťouchnout, aby se přestal soustředit na její nohy a oznámil jim, ať se obléknou a přijdou k nám. O deset minut později jsme jim vyložili, co se stalo Devon, a navrhli jsme jim, že by se mohly prozatím schovat v Londýně.
"A jak bude Ivy asi chodit do školy, co?" vyštěkla Sandra, aniž by se zamyslela.
"Nemyslíš, že je tvůj život důležitější, než školní docházka?" nadhodila jsem.
"Vždyť přece ani neví, že mě Rafael Obdaroval," bránila se Sandra.
"Jak víš, že to neví?" ozval se Rafael. "Ví o tom celá škola a spousta lidí tě viděla na té recepci. I kdyby nevěděli, že jsi Dárkyně, můžou tě použít jenom proto, že si budou myslet, že na tebe nalákají mě."
Nastala chvíle ticha. Rafael a Sandra seděli proti sobě, každý na jedné posteli, a dívali se jeden druhému do očí. Ivy se usmívala tak široce, že jsem se bála, že si roztrhne pusu. Najednou se Sandra zvedla, sklonila se k Rafaelovi a políbila ho.
Oněměl překvapením a vypadal tak tumpachově, že jsem měla co dělat, abych udržela vážnou tvář. Zachytila jsem Ivyin pohled a taktně jsme se vytratily. Na chodbě se Ivy rozesmála.
"No jo, co si ženská neudělá sama, to nemá," prohlásila rozmarně.
Láska, která sálala z Rafaela, byla nesnesitelná. Palčivě mi připomínala moje fiasko s Ryanem. A tak, zatímco Ivy s písničkou na rtech odtančila do svého pokoje, jsem se prostě posadila na zem, opřela se zády o zeď a znovu se rozplakala.
Všimla jsem si ho, až když se dotkl mého ramene. Bylo to nezvyklé, většinou mi pouto jeho přítomnost prozradilo dřív.
"Co tu děláš?" zavrčela jsem na něj.
"Potřebuješ mě, ne?" usmál se Rafael.
Zvedla jsem hlavu a z očí mi sršely blesky.
" tě potřebuju? A co ta chudák holka, kterou jsi tam nechal sedět, když ti konečně ukázala, co pro ni znamenáš? Jak ta k tomu přijde?" vyjela jsem na něj.
Rafael na mě jen zíral a zmocňoval se ho intenzivní pocit, že ženské jsou pro něj věčná záhada.
"Ty mě tu nechceš?" ujišťoval se, že mě správně pochopil.
"O to přece vůbec nejde."
"A o co jde?"
Povzdechla jsem si. Občas uměl být tak natvrdlý.
"Podívej, chceš být se Sandrou?" založila jsem si ruce v bok.
Zmateně přikývl. Tohle byla jedna z mála věcí, kterou si ještě byl jistý.
"Výborně. Tak mazej!" Popadla jsem ho za límec, strčila jsem ho zpátky do pokoje a zabouchla za ním.
Celé to mělo alespoň jedno pozitivum. Úplně jsem zapomněla plakat nad vlastním rozlitým mlékem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | 24. února 2011 v 15:26 | Reagovat

Tak alespoň něco dobrého. Ale netušila jsem, že je Raf tak natvrdlý... ale byl roztomilý. :) Doufám, že se Nancy brzy vzpamatuje. A jako vždy jsem zvědavá, co bude dál. ;) Takže šup, ať je tu brzy další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama