9. Chvíle pravdy

23. ledna 2011 v 22:34 | Lomeril |  Lovci temnot
Tahle je zvláštní. Polovina z ní je konstruována za působení čisté logiky, musela jsem se skoro nutit do každého slova, než z toho vylezlo něco přijatelného. A druhá polovina (není myšleno ani obsahově, ani rozsahově, jedna část průběžně střídá druhou) plynula jako pírko, prostě jsem jen nechala postavy jednat. Výsledek? Napsala jsem lepší i horší.


Všichni jsme skončili na místní policejní stanici. Dvě mrtvoly v márnici, Austen se pomalu dával dohromady v přísně střežené cele, Rafaela ošetřil policejní lékař a všichni čtyři jsme byli podrobení výslechu, zatímco z Londýna už k nám mířili lovci.
Zabili jsme je, ozval se najednou Rafael. To, co jsme těsně po útoku odsunuli do pozadí, nás konečně dohnalo. Já jsem je zabil.
Zabili jsme je spolu, opravila jsem ho.
Je mi z toho na blití, přiznal.
Tak to nejseš sám. Já vím, byli to Prokletí a vrazi a kdesi cosi, ale pořád...
Pořád se mi vracela ta chvíle, kdy tesáky projely svaly a ochutnala jsem krev.
Pořád to byly živé bytosti.
S tím náš rozhovor skončil, protože pro pocity, které v nás naše první zabití vyvolalo, nebyla slova. Jako by se v nás něco zlomilo, překročili jsme pomyslnou hranici do míst, odkud nebylo návratu. Nevěděla jsem, co se z nás ten večer stalo, ale utěšovala jsem se jedinou myšlenkou - pořád to neděláme rádi a vadí nám to. Zatím se z nás nestává bezcitný stroj na zabíjení.
Frank, Ryan, Diego a Ines dorazili v půl druhé ráno. Sandra a Ivy byly tou dobou už dávno na koleji, ale my jsme chtěli počkat na své kolegy. Vyslechli naši verzi událostí aniž by nás jedinkrát přerušili, ačkoliv Ryan byl nezvykle bledý a neustále se kousal do rtu a Diego a Ines si vyměňovali ustarané pohledy.
"Podcenili vás," povzdechla si Ines. "Jenom nechápu proč."
"Cože?" nechápala jsem.
"Traven se zřejmě znovu pokusil o to, co mu nevyšlo před půl rokem. Dostat dalšího Dárce do sbírky, ať už je chce na cokoliv," řekl Frank. "Ale proč útočili, když viděli, že nejdete sami? Nemohli vědět, jaký má Sandra dar, protože kdyby věděli, kdo je, šli by po ní a ne..." Najednou se zarazil a ohlédl se po Ryanovi.
"Možná nešli po Dárci. Možná se chtěli prostě zbavit jeho kožoměnkyně," nadhodil Ryan.
"To je nesmysl," odbyl ho Diego. "Proč by to dělali? Nancy je nemůže nijak ohrozit."
"Stane se z ní lovkyně, ne? Kromě toho jim párkrát zhatila plány," nevzdával se Ryan tak snadno. "A třeba oni ví něco, co my nevíme."
"Jako co? Že je Nancy znovuzrozená královna Amazonek?" odfrkla si Ines. "Nebuď směšný. Určitě jim šlo o Rafaela a jsem si jistá, že ten, který přežil, nám to potvrdí."
"Oni musí vědět něco víc," zamumlal Ryan trucovitě. "Proto jdou po Dárcích."
Ale Ines už ho neposlouchala.
"A teď se půjdeme podívat na váš úlovek. Bylo od vás duchapřítomné nezabíjet ho," pochválila nás.
"Ale bude mluvit? Ví, co ho čeká," zeptala jsem se.
"Nemusí mluvit," usmála se Ines. "Podívám se mu do minulosti a s trochou štěstí tam najdu, co potřebuju."
A tak jsme vyjeli výtahem do nejvyššího patra, kde Austena drželi v cele s pancéřovými dveřmi, nabitými defenzivní magií. Šance, že by se odtud mohl dostat, byla minimální.
Ines, Diego a Frank vešli dovnitř, ale my a Ryan jsme je směli jen sledovat přes kameru. Austen vypadal hrozně. Rány na krku se mu sice napůl zhojily, ale pořád se mu kolem nich odchlipovaly cáry kůže a odkrývaly maso pod nimi. Při myšlence, že jsem mu to udělala já, jsem musela potlačit nutkání zvracet.
"Můžeš mluvit?" zeptala se ho Ines. Skoro jsem se jí lekla, protože jsem nikdy z hlasu drobné, křehké Ines neslyšela tolik ledové nenávisti.
Austen slabě zachrčel a zavrtěl hlavou. Hrtan se mu zřejmě zahojil natolik, že se dokázal udržet při vědomí, ale ještě nezvládl pořádně mluvit.
"Dobrá," vzal si Diego slovo. "Poslal tě Timothy Traven?"
Austen zavrtěl hlavou.
"William Caine? Della Forresterová?"
Ne. Ne.
"Poslal tě někdo?"
Ne.
"Chtěl jsi zabít Rafaela Costu?"
Ne.
"Zajmout ho?"
Ano.
"Proč? Pro nějakého Ztraceného?"
Ne.
"Pro jiného Prokletého?"
Ne.
"Nech toho, Diego," zarazila ho Ines. To, že to řekla nahlas, nám prozradilo, že viděla, co potřebovala. "Ten bude jen zapírat. Připravte proces."
V tu chvíli mi Ryan zlehka zaťukal na rameno. "Pojďte. Tohle nechcete vidět."
Věřila jsem mu. Proces bude trvat jen pár minut. Oficiálně Austena obviní, dají mu možnost se hájit, ale nic, co řekne, výsledek nezmění. A vzhledem k tomu, že nemůže mluvit, bude proces ještě kratší. Potom přijde konec. Rychlý a čistý, Ramirezovi to nebudou protahovat. Austen nevykřikne, ještě ani nemůže.
Venku na chodbě jsem se otočila k Ryanovi. Potřebovala jsem odvést svoje myšlenky k jinému problému.
"Potřebujeme pomoc. Musíme Sandře vysvětlit, že po ní jdou," řekla jsem mu. "Ale obávám se, že od nás to nevezme. Kdybyste jí to zkusili říct ty s Frankem, spíš to přijme."
Ryan se zamyslel. "Počkej chvilku, až bude mít čas, proberu to s ním."
Otřásla jsem se, když jsem si uvědomila, co asi Frank právě dělá. Ryan s námi došel až dolů do haly, kde jsme počkali na Franka a Ramirezovy.
"Tak co jste se dozvěděli?" zeptala jsem se, když se objevili.
Všichni se pečlivě umyli, ale přesto jsem si všimla pár kapek krve na Frankově rukávu.
"Prokletí už ví, že Caine a Traven shání Dárce. Někteří si myslí, že když jim nějakého Dárce přivedou, dostanou se do jejich přízně. Přesně to chtěli udělat."
"A jak chtěli Travena najít?" zajímal se Ryan.
"Mají svoje způsoby," odpověděl Diego temně. "A vypadá to, že to souvisí s tím sanatoriem."
"Takže teď se zaměříme víc na Enderville?" ujišťovala jsem se.
Diego pouze přikývl.
"Ne, teď půjdeme spát," opravil ho Frank. "Jakékoliv pátrání bude pokračovat ráno."
Vzhledem k tomu, jak moc Rafaela bolela záda, jsem byla ráda, že si můžeme odpočinout. Ostatní lovci měli přespat v pokojích pro hosty u nás na koleji a ráno se podívat na místo činu a vyslechnout Sandru s Ivy.
Smáčkli jsme se do jednoho auta a odvezli nás domů. Frank souhlasil, že ráno pošlou Diega a Ines s techniky Scotland Yardu obhlédnout místo naší bitky, zatímco on a Ryan nám pomůžou se Sandrou.
Až když jsem si na koleji čistila zuby, najednou mě to všechno dostihlo. Začalo to drobnými, zdušenými vzlyky, ale když jsem vycházela z koupelny, už jsem se celá třásla a měla jsem pocit, že mám na hrudi závaží, které mi brání nadechnout se.
Moje vlastní úzkost mě pohltila natolik, že jsem přestala vnímat Rafaela. Proto mě překvapilo, když jsem ho našla, jak sedí na posteli a brečí stejně jako já. Jeho pocity se shodovaly s mými - byli jsme zmatení, vyděšení a ztracení.
Posadila jsem vedle něj a objala jsem ho. Opětoval moje objetí a zároveň mi otevřel svoji mysl. Pocítila jsem jeho hlad a trochu jsem se posunula, abych mu umožnila přístup k mému krku. Zakousl se do něj a naše myšlenky splynuly. Chvíli po kousnutí se dostavila obvyklá nevolnost a deprese, ale tentokrát mi to nevadilo, protože kousnutí přineslo víc dobrého než zlého. Umožnilo nám sdílet svoje pocity a ověřili jsme si, že sdílený smutek je poloviční smutek. Rafael mi zalepil ránu a nechal mě ve své posteli. Zhasnul a uvelebil se v mojí, ale ještě chvíli jsme leželi, zírali do tmy a pluli jsme v pocitech toho druhého, dokud jsme neusnuli.

Druhý den ráno jsme odvedli Franka a Ryana k naší novopečené Dárkyni. Sesedli jsme se v Sandřině a Ivyině pokoji, protože Frank usoudil, že se nejlépe budou cítit ve známém prostředí. Sandra těkala pohledem mezi Frankem, Ryanem a Rafaelem. Když se dívala na Franka, vypadala vyděšeně, když jí oči zabloudili k Ryanovi, objevila se jí ve tváři zvědavost, ale u Rafaela hledala oporu.
"Takže, slečno Leddinová," oslovil ji Frank po úvodním představování, "Rafael vám jistě vysvětlil, jaké povinnosti a schopnosti jako Dárkyně máte."
Sandra pouze přikývla.
"Problém je, že to s sebou nese i jistá nebezpečí," pronesl Frank a odmlčel se, aby dal Sandře čas zprávu vstřebat.
"Jaká nebezpečí?" zeptala se opatrně.
"O Prokletých a Ztracených vám vyprávěli? Výborně. Jsou totiž jistí Ztracení, kteří se snaží použít ke své přeměně v Prokleté právě krev Dárců. Dva Dárci už kvůli nim zemřeli. Já jsem vedoucím skupiny, která se snaží Ztracené a Prokleté, zapletené v tomto spiknutí, polapit."
Sandra chvíli jen tupě zírala před sebe. Ivy lehce zezelenala a vrhla po mně zkoumavý pohled. Obě se zřejmě snažily zpracovat dosah Frankova sdělení.
"Takže se nás snaží zabít?" pípla nakonec Ivy. Sandra nebyla schopná slova.
"Ne přímo vás. Zatím snad nejste v přímém ohrožení, s trochou štěstí se k nim ještě nedoneslo, že Rafael svůj dar předal. Ale musíme počítat se všemi možnostmi." Frank si rozhodně se šetrným sdělováním hlavu nelámal.
"A co s tím budete dělat?" zeptala se Ivy už sebevědomějším hlasem. Zřejmě nehodlala dopustit, aby se Sandře dostalo čehokoliv jiného než té nejlepší ochrany.
"Neupozorňujte na sebe. A pro všechny případy se držte u Rafaela a Nancy," opáčil Frank.
Potěšila mě důvěra, kterou do nás vložil, ale zodpovědnost, která z toho plynula, už mě potěšila méně. Znamenalo to, že budeme muset trávit v Sandřině společnosti každou volnou chvilku.
"A jak nám to pomůže?" nechápala Ivy.
"Rafael a Nancy trénují na lovce Prokletých a umí toho dost, aby vás ochránili," odpověděl Ryan tónem, který naznačoval, že je to úplně jasné.
"Na lovce? I když je prodejná krev?" vyletělo ze Sandry, než se stačila zarazit. Chvilkové překvapení zřejmě přehlušilo celkový šok a v rozrušení zapomněla, že jsou věci, o kterých se nemluví.
Ale já konečně pochopila, proč se ke mně pořád chová odtažitě, i když Rafaela už přijala. Nějak se k ní doneslo, že ze mě kromě Rafaela pil ještě někdo, a protože přirozeně neznala detaily, udělala si vlastní obrázek. Zřejmě nabyla dojmu, že jsem taková kožoměnecká obdoba děvky, a nechápala, proč si mě Rafael nechává. Paradoxně mě to, že mě právě označila jednou z nejhorších nadávek, neurazilo, naopak se mi hrozně ulevilo. Konečně jsem chápala, mohla jsem všechno uvést na pravou míru a začít s ní znovu od začátku.
Rafael slyšel moje myšlenky a díky nim se udržel a nic Sandře neřekl. O to víc mě překvapilo, že Ryan ne.
"Jaká prodejná krev?" zavrčel divoce. Skoro jsem z něj v tu chvíli slyšela vlka. "Nancy žádná prodejná krev není a kdokoliv, kdo o ní bude říkat něco podobného, bude mít co dělat se mnou!"
Na jednu stranu mě krásně zahřálo u srdce, že se Ryan jako statečný rytíř na bílém koni vydává bránit moji čest, ale nemohla jsem ho nechat, aby Sandře vyhrožoval.
"Uklidni se," řekla jsem mu. "Bude lepší jí to vysvětlit."
Obrátila jsem se k Rafaelovi.
Kdo začne?
Já jsem zatím vysvětloval všechno. Je řada na tobě, prohlásil alibisticky.
A tak mi nezbylo nic jiného, než se nadechnout a začít.

Kupodivu teď, když byl Dominic bezpečně za mřížemi, bylo ještě těžší o tom mluvit. I když ten zápas, který mohl přežít jen jeden z nás, začal on, pořád jsem musela vrátit do těch tří týdnů, kdy jsme byli spolu. Nezáleželo na něm, nechtěla jsem ho zpátky, nic jsme si nedlužili, ale vzpomínky bolely stejně.
Konečně jsem ze sebe vymáčkla i události té noci u srubu a Rafael za mě dokončil to, co se dělo potom. Naštěstí nezacházel do detailů. Frank musel asi v polovině odejít, protože se vrátili Ramirezovi z obhlídky, ale Ryan zůstal a prošel se mnou příběh, který ho bolel stejně jako mě, až do konce. Sandra a Ivy celou dobu seděly jako přibité a jenom zíraly. Hádala jsem, že to, co slyšely, si nepředstavovaly ani v těch nejdivočejších snech.
Rafael domluvil a zavládla chvilka ticha.
"Můžeme jít... můžeme jít chvíli cvičit? Prosím?" požádala ho Sandra nakonec. "Jestli teď nebudu něco dělat, tak se zblázním."
Jen běž, pobídla jsem ho. Já to dneska vynechám, ale ona tě potřebuje.
Rafael vycítil moje postranní úmysly a jenom se v duchu ušklíbl. Moc dobře viděl, že ho neposílám pryč jenom abych pomohla Sandře.
Sandra zvedla oči a podívala se na mě. "Promiň," řekla.
Přikývla jsem na znamení, že omluvu přijímám, a vyměnily jsme si ostýchavý úsměv. Pak se Sandra zvedla a s Rafaelem se vydali na hřiště.
"Nechceš kakao?" zeptala jsem se Ryana.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 27. ledna 2011 v 20:37 | Reagovat

Pokud jsi se do první poloviny musela nutit, nebylo to znát. Kapitola se mi líbila stejně jako kterékoliv předešlé. I když je její téma poněkud pochmurnější.
Už ani nevím, jaké jsem si myslela, že bude, až si Nancy s Rafaelem uvědomí onen fakt, že zabili. Rozhodně to pro ně nebylo lehké. Přímo jsem cítila ten rozkol mezi samotným činem (vraždou) a jejím důvodem. Bylo to v sebeobraně, ale přece jen ...
Hm... a začínám se těšit na o něco přívětivější Sandru. Snad tam bude. Chová se sice jako rozmazlený spratek, ale ta holka se mi, nevím proč, začíná líbit. Prostě už do příběhu patří, tak doufám, že vydrží až do konce.

Na konec pár slov k Austenovi ... ne, vlastně nejen k němu. Ze začátku jsem Lovce chápala jen jako další příběh. Ale teď už vím, že to není jen příběh. Lovci mají hloubku, myšlenku. Na jednu stranu chápu Austena, že byl bezradný a chtěl žít. Proto udělal to, co udělal. Na stranu druhou udělal neodpustitelný čin. Ale jiní přece také zabíjejí. Ve jménu víry či zákona. Jak tedy můžeme rozhodnout o tom, kdy je násilné ukončení lidského života správné a kdy ne? To mi teď vrtá hlavou.

2 Lomeril Lomeril | 27. ledna 2011 v 21:43 | Reagovat

[1]: Díky, se Sandrou mám ještě jeden plán, kterým pár lidí možná naštvu. A co se myšlenky týče, ta tak nějak vyplynula z kontextu. Jsem ráda, že je vidět už tady. Mno, zajímalo by mě, co budete říkat příběhu dál.

3 Awia Awia | Web | 28. ledna 2011 v 16:59 | Reagovat

[2]: No, jen tak pro upřesnění, není to vlastně jediná myšlenka, kterou jsem v průběhu čtení nalezla. Já jen, že se mi při čtení kapitoly právě tato objevila.

Tak to jsem zvědavá, co bude dál. :) Sandra je třeba zradí. Nebo ji unesou. Nebo já nevím, co. To je všechno na tobě. A když už jsme u toho, víš co mne štve? Jak já nikdy nevím, co se dopředu stane, ale když se mi ty ozveš pod moje povídky, tak jsou tvé dohady až moc dobré. :D Ale nejspíš to bude tím, že píši moc jasně...

4 Lomeril Lomeril | 28. ledna 2011 v 17:11 | Reagovat

[3]: Já se snažím vyhýbat se nejhorším klišé, i když se mi to většinou zoufale nedaří.

Co se Sandry týče, zdá se, že to, co se s ní stane, zůstane překvapením. A nemyslím si, že píšeš nějak výrazně průhledně, to je spíš tím, že já strašně ráda hádám příběh dopředu (proto miluju detektivky) a už v tom mám jistou praxi.

5 Awia Awia | Web | 28. ledna 2011 v 18:29 | Reagovat

[4]: Vážně? Nevšimla jsem si. A pokud se tam nějaké to klišé vyskytlo, nevadilo mi (v opačném případě bys o tom věděla). :) Spíš v tom nacházím taková ty věčná témata. Ale nevidím to jako chybu. Jsou zajímavě předhozena a člověka donutí se nad nimi pozastavit. ;)

No, budu se muset nechat překvapit. A s těmi detektivkami ... no, vytrénovaly tě dobře. :D

6 Lomeril Lomeril | 28. ledna 2011 v 19:56 | Reagovat

[5]: Když to tak vezmeš, KnS je koktejl snad všech fantasy klišé. Nicméně jsem ráda, že někomu moje podání připadá zajímavé.

A detektivky fungují. A nejenom detektivky.

7 Colleen Colleen | Web | 28. ledna 2011 v 20:25 | Reagovat

Hlasím, že čtu a že jsem zase dohnala všechny kapitoly, ale nemám žádný dlouhý a smysluplný koment jako Awia... Každopádně jsem zvědavá, co bude dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama