8. Staří známí

16. ledna 2011 v 12:16 | Lomeril |  Lovci temnot
Osmá kapitola Lovců temnot. Drobná dohra Aprilina pozvání a pak taky jedna velmi nečekaná událost. Prozradím, že konečně zažijeme trochu akce a na scénu se vrátí jedna postava, na kterou jste už nejspíš zapomněli.
Pořád přijímám přání na osobnost měsíce.


Druhý den večer jsme se opět sešli se Sandrou a Ivy na hřišti, ale tentokrát přišli i Pablo a Ethan. Sandra měla trochu zpoždění a tak jsme se zatím posadili na lavičku.
"Zařídila vám April taky pozvání na tu recepci?" zeptala jsem se.
Pablo a Ethan si vyměnili zachmuřený pohled.
"Ne," odpověděl Ethan. "Říkala, že se máme domluvit s vámi. Smíte si přivést hosty, takže záleží na vás, koho vezmete."
Překvapeně jsem zamrkala. "Ale..." hlesla jsem. "ty a April..." obrátila jsem se k Pablovi. "Je všechno v pořádku?"
"V naprostém," odvětil Pablo s pohledem upřeným do prázdna. "Je po všem. Včera jsme to ukončili."
Polkla jsem. Sice jsem už delší dobu tušila, že jim to moc neklape, ale přece jen jsem si nikdy plně neuvědomila, že se můžou doopravdy rozejít.
"Dostala tam šanci dělat na nějakým výzkumu, i když je tak mladá, tak ji berou," pokračoval Pablo, jako by se potřeboval zbavit nějakého jedu. "Překonala mě. Bude z ní báječná čarodějka a nejspíš se o ní naše děti budou učit ve škole. Zatraceně, ona už je báječná. Ale já tam za ní nemůžu. April prostě míří jinam..."
"Nemusíš to vysvětlovat," zarazila jsem ho. "Já moc dobře vím, jaké to je, když mezi tebou a někým, koho máš rád, vyroste propast, kterou nemůžete překonat."
Obrátil se a podíval se mi do očí. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom mohli jeden druhého tak dobře chápat. Kdysi, když spolu s April začali chodit, jsem ho moc nemusela, byl to další člověk, který mi bral mojí kamarádku. Nakonec jsem ho ale přijala. Nepovídali jsme si nijak často ani nijak důvěrně, ale vcelku jsme jeden druhého respektovali. Až tenhle odporný pocit, který jsme oba znali až příliš dobře, pocit propasti mezi námi a někým milovaným, nám ukázal, že i když April je daleko, přátelství mezi námi může docela dobře přežít jejich rozchod. Protože já jsem ji svým způsobem ztrácela také.
"Budete chtít jít na tu recepci?" zeptal se Rafael.
Ethan pokrčil rameny. "A co tam budeme dělat? Asi bude lepší nechat to chvíli přebolet, než ji zase uvidíme."
Povzdechla jsme si. Tím pádem musíme vyřešit, koho vezmeme s sebou. Ale na to jsme ještě měli spoustu času a stejně jsme to nemohli řešit v tu chvíli, protože právě dorazila lehce udýchaná Sandra, která se omlouvala, že ji někde kdosi zdržel.
To je dobré znamení, poznamenala jsem. To znamená, že se začíná adaptovat.
Začal její trénink. Všimla jsem si, že Pablovi se trochu zvedla nálada, jak Sandřiny problémy odvedly jeho myšlenky od April. Rafaela těšilo, že společně udělali za tu chvíli kus práce.
My tři kožoměnci jsme je vlastně jenom pozorovali, protože jsme jim nemohli nijak pomoct. Ethan zřejmě chtěl být Pablovi nablízku, aby mu pomohl poprat se se smutkem. Já jsem tam zůstala, abych případně uzemnila Sandru, protože Rafael by byl příliš zdvořilý na to, aby to udělal sám. A Ivy prostě nechtěla opustit svojí upírku, když se jí konečně dočkala. Seděla na lavičce, před sebou učebnici chemie, a lámala si nad něčím hlavu. Nakonec jsem si přisedla k ní a začala jsem jí radit, jak počítat pH roztoku, koncentrace a směšovací rovnici.
Skončili jsme až když už se stmívalo.

Další týden jsme se sešli ještě dvakrát, i s Pablem a Ethanem. Sandra se rychle zlepšovala a Ivy taky chápala chemii o dost lépe. S Rafaelem si už povídaly úplně nenuceně, ale ode mě si obě držely odstup, Sandra větší než Ivy. Mrzelo mě to, ale chápala jsem, že Rafael byl na Sandru od začátku milejší než já.
"Jsem úplně vyšťavený," poznamenal Rafael po čtvrtečním tréninku. "Co si zajít do Havany dobít baterky?"
Pablo a Ethan byli pro okamžitě a dokonce i Sandra a Ivy souhlasily. Do klubu se dalo dojít pěšky a tam jsme dvě hodinky poseděli. Byl to příjemný večer. Sandra a Ivy se uvolnily a daly se vcelku ochotně zatáhnout do hovoru. Pablo mluvil o něco víc než obvykle, možná se snažil přehlušit svoje, nejspíš ne moc příjemné myšlenky, ale on a Ethan byli na nohou od šesti od rána a tak odešli dřív než my. Tak se stalo, že kolem desáté večer jsme se já, Rafael, Sandra a Ivy vraceli na koleje pěšky po cestě, která vedla ke kampusu přes zahrádkářskou kolonii.
Mezi ploty úpravných zahrádek byla tma jako v pytli, jen občas proříznutá světlem lampy, a široko daleko nebyla ani noha. I když jsem po vypitém alkoholu měla hlavu docela lehkou, byla jsem z těch temných zákoutí trochu nervózní.
Procházela jsem kuželem světla, vrhaným pouliční svítilnou, když se ozvala rána. Zrovna jsem se ohlížela a paprsek magie mi prolétl těsně kolem tváře. S Rafaelem jsme zareagovali zároveň. Já jsem na zem strhla Sandru a on Ivy. Rafael ze země hodil kouskem magie směrem, odkud záblesk přišel. Samozřejmě nikoho nezasáhl, ale osvětlil tak temný kout mezi vzrostlým topolem a jedním plotem. Tři postavy, které se tam předtím krčily, se narovnaly a vyrazily k nám.
Bleskurychle jsem se přeměnila a vyskočila jsem. Rafael vytáhl Sandru na nohy a jediným pohybem ji strčil za sebe.
"Tvůj dar!" zasyčel na ni, ale byla úplně zmrzlá šokem. Nedokázala zmobilizovat svoje síly a zapojit se do boje.
To už jsem se vrhla po nejbližším z útočníků. Ano, zaznamenala jsem, že všichni tři jsou Prokletí, ale to teď hrálo jen malou roli. Mým úkolem bylo znehybnit je, aby je potom Rafael mohl dorazit.
Nejbližší Prokletý mi uhnul a jen o vlas mě minul kousek magie, který po mně vrhnul jeden z těch druhých. Všimla jsem si, že Ivy se nám snaží pomáhat. Po mně a Ivy šli dva z nich, třetí bojoval s Rafaelem, což znamenalo, že jsem se musela točit jako holub na báni. Kdybych zůstala na jednom místě moc dlouho, dostali by mě. I tak jsem občas schytala pěknou ránu, ale na druhou stranu oba moji protivníci už krváceli z několika kousanců. Ivy je spíš jen obtěžovala, než že by představovala skutečné nebezpečí, ale i tak byla více než užitečná, protože se na mě nemohli soustředit tak, jak by potřebovali.
Náhle se tmou rozlehl výkřik a mnou projela bolest, která mi nepatřila. Rafaelovi škrtl paprsek magie o záda a zanechal po sobě dlouhou úzkou popáleninu. Nikdy jsem přesně nepochopila, jak se mi povedlo nevypadnout z rytmu svého tance, když Rafaela sužovala tak hrozná bolest, ale včas se mi podařilo vyhnout se ruce, která po mně hmátla. Skočila jsem a moje zuby scvakly jen milimetr od krku jednoho z mých protivníků. Dopadla jsem na zem a otočila jsem se, připravená znovu zaútočit. Náhle jsem si uvědomila, že Prokletý, kterému jsem šla po krku, stojí jako solný sloup a ve tváři má výraz dítěte, které se dozvědělo, že Vánoce přijdou o měsíc dřív. Zaváhala jsem jenom vteřinu a poprvé v životě jsem zabořila tesáky do něčího hrdla.
Bylo to odporné a měla jsem co dělat, aby se mi nezvedl žaludek, když jsem cítila, jak moje zuby projíždějí kůží a svaly. Zhroutil se na zem a z ran mu prýštila krev. Neměla jsem čas zabývat se jím, ještě zbývali dva. Otočila jsem se, abych pokračovala v boji, ale ke svému překvapení jsem zjistila, že už není co dělat. Na zemi ležela dvě těla bez hlav.
Tohohle si necháme, rozhodl Rafael. Můžeme ho vyslechnout. Nedá se dohromady dřív než za hodinu.
Dobrá práce, pochválila jsem ho. Cítila jsem se, jako bych se na celou scénu dívala jako nezúčastněný pozorovatel. To jsem přece nebyla já, kdo právě málem zabil Prokletého. Rafael se cítil podobně. Šok z toho, že jsme ukončili dva životy, se ještě nedostavil. Zatím bylo třeba dostat se do bezpečí. Zpytovat svědomí můžeme potom.
To je Sandřina práce, řekl a ztěžka se posadil na zem. Záda ho nesnesitelně pálila. Přeměnila jsem se do lidské podoby a rukávem mikiny jsem si otřela ústa, umazaná od krve.
Sandra stála o kousek dál, objímala sama sebe a vyděšeně vzlykala. Ivy se právě přeměňovala z podoby psa hřivnatého a mířila k ní.
"Zavolejte někoho," řekla jsem jim. "A stoupněte si támhle pod tu lampu."
Já jsem se sklonila nad Rafaelem. Popálenina vypadala opravdu odporně, na okrajích se mu přiškvařilo tričko ke kůži. Chtělo by to nějak opatrně zchladit, to jsem si z kurzů první pomoci pamatovala, ale neměla jsem čím.
To je dobrý, ještě to chvilku vydržím, ujistil mě. Všimla sis jeho? ukázal na Prokletého, kterého jsme se rozhodli zajmout. Podívala jsem se na něj a zjistila jsem, že se dívám na tvář Austena Reeda.
Nebylo divu, že jsem ho předtím nepoznala. Vždycky býval spíš baculatý, ale teď měl postavu atleta. Obličej vypadal, jako by ho někdo pečlivě zbrousil do tvarů, jaké by slušely hrdinovi béčkových stříleček. Pořád to byl Austen, ale zároveň se změnil k nepoznání.
Ne. To není možné. Ne.
Nedokázala jsem pojmenovat svoje pocity. Zírala jsem do známé tváře, potřísněné krví. Měla jsem Austena pevně spojeného s lítostí, vždycky jsem viděla toho smutného kluka na vozíčku, který přišel o všechno. Ani teď jsem se neubránila drobnému bodnutí viny, když přede mnou ležel se zraněními, jaká mohl přežít jenom Prokletý. Ovšem, chtěl nás zabít, což mému svědomí rozhodně ulehčilo, stejně vzpomínka na mrtvolu Joeyho Breakenridge.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk motoru, jak o pár ulic dál nastartovalo nějaké auto. Otočila jsem se, abych se podívala, jak je na tom Sandra. Zjistila jsem, že ne moc dobře. Choulila se pod lampou, hystericky vzlykala a Ivy se ji ze všech sil snažila uklidnit.
Musíme jí to říct, prohlásila jsem. Jakmile se uklidní, musíme jí to říct.
Tak to máme ještě chvíli čas, poznamenal, když ji viděl.
Zkus jí nějak pomoct, navrhla jsem. Tobě tak trochu věří, můžeš Ivy pomoct. A zavoláme do štábu.
Pak jsme se připojili k holkám pod lampou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 16. ledna 2011 v 12:57 | Reagovat

Páni, ačkoliv jsem celou dobu věděla, že je Austen Prokletý, nečekala jsem, že se v příběhu objeví. A když ano, tak maximálně formou zmínky.
Ale že by přímo zaútočil na své bývalé spolužáky - to mi opravdu nikdy nenapadlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama