10. Pařáty strachu

29. ledna 2011 v 18:41 | Lomeril |  Lovci temnot
Dobrá, dobrá, nová kapitola je zde. Jedna z mála, o kterých přesně vím, kde vznikla. Bylo to ve vlaku na trati Budějovice-Praha. Vlastně se tu ani nic pořádně nestane, ale přesto je důležitá. Je to bod zlomu ve dvou vztazích.


Nemluvili jsme o smrti, nebezpečí nebo pátrání. Ani jsme se nedotkli ničeho, co souviselo s lovci Prokletých. Kdyby nás někdo poslouchal, nepoznal by, že nejsme dva obyčejní studenti. Vyprávěla jsem mu o trénincích se Sandrou a on mi dal pár tipů na moje tréninky s Rafaelem, které jsme poslední dva týdny trestuhodně zanedbávali. Když nám došla slova, mlčeli jsme. A znovu, stejně jako před měsícem v kuchyni ve štábu, to bylo naprosto přirozené a dokonce příjemné. Být s ním mi ke štěstí stačilo.
Jenomže všechno hezké musí někdy skončit. Přestože se mu očividně nechtělo, nakonec vstal.
"Musím jít. Frank chce brzy jet, musím se sbalit. On to za mě dělat nebude," usmál se omluvně.
"Jasně," přikývla jsem a taky jsem vstala. Hrnky jsem odložila stranou, na mytí nádobí bude čas později. Než jsem se nadála, sevřel mě Ryan v náručí. Srdce se mi rozbušilo, jako kdyby chtělo překonat osobní rekord. Napůl to způsobilo leknutí, napůl Ryanova blízkost. I když fyziologicky jsem v lidské podobě měla čich stejný jako ostatní, byla jsem na různé vůně citlivější, zvyklá pracovat nosem. A Ryan voněl přímo omamně. Z jeho vůně, z toho, jak mě svíral, a z tlukotu jeho srdce se mi točila hlava. Skoro hrozilo, že mě příliš mnoho dojmů přemůže a já omdlím jako nějaká křehule z gotického románu. A upřímně, to bylo to poslední, co jsem v tu chvíli potřebovala.
"Slíbila's mi, že tě můžu rozmačkat, kdykoliv se mi zachce," zašeptal mi do ucha.
"Nabídka stále platí," potvrdila jsem. Překvapilo mě, že se mi chvěje hlas. Naštěstí to v šepotu nebylo tak znát.
"Ještě se přijdu rozloučit," slíbil a pak mě pustil stejně náhle, jako mě objal, a odešel, aniž se jedinkrát ohlédl.
Zjistila jsem, že zírám na zavřené dveře a mrkám jako blázen. Slzy se mi zastavit nepodařilo a proti mé vůli se mi rozběhly po tvářích. Neměla jsem tušení, proč pláču, když bych měla být šťastná. Proč bych vlastně s Ryanem nemohla být? Co by nám bránilo? Dominic? Ne, tam přece problém nebyl. To bychom skousli.
A najednou mi to došlo. Konečně jsem poznala, co mě rozplakalo. Byl to strach. Panická hrůza z toho, že se něco zvrtne, že to s Ryanem dopadne špatně a já znovu pocítím tu dobře známou prázdnotu, tu díru v srdci. Děsila jsem se dalších jizev, které bolí, i když jsou zahojené. Všechny moje instinkty mi říkaly, že vždycky, když jsem navázala nějaký vztah, dopadlo to špatně. Bouřily se proti mně a nechtěly mi dovolit způsobit si další bolest. Stejný instinkt, který dobytku napovídá, aby nechodil k elektrickému ohradníku, který ho už párkrát kopnul, mi teď napovídal, abych se držela dál od nějakých vážných vztahů.
Dostala jsem se do slepé uličky. Toužila jsem po lásce, ale bála jsem se, že něco zkazím. A největší strach jsem měla z toho, že kdyby mi Ryan nabídnul chození, neseberu odvahu přijmout. Na chvilku jsem si dovolila představit si opak. Sebe a Ryana, jak společně sedíme někde ve štábu, na stole rozložené papíry, a pracujeme na nějakém případu. Celou dobu se dotýkáme koleny a on má nenuceně položenou ruku kolem mých ramen. Působí to úplně přirozeně, stejně jako to, že kdykoliv mám já volnou pravou ruku, položím mu ji kolem pasu. A když zrovna dostanu nějaký brilantní nápad, usměje se na mě a odmění mě polibkem.
Ta představa mi znovu vehnala slzy do očí. Vztekle jsem je setřela. Styděla jsem za ně a nenáviděla jsem vlastní slabost, se kterou jsem jenom seděla na zadku a litovala se, místo abych něco dělala. Jenomže co s tím? Jak bojovat se strachem, který ani nemá nějaký racionální základ? Tisíckrát si můžu opakovat, že s Ryanem to může konečně vyjít, že prozatím se není čeho bát, ale ten pocit tam zůstane a zanechá svojí černou stopu na každé naší společné chvilce.
Zničehonic mě přepadlo nutkání utéct z vlastní hlavy. Nedokázala jsem zůstat jen ve společnosti svých myšlenek, v tom případě bych se musela zbláznit nebo si podřezat žíly. Jedinou možností bylo dostat se někam, kde na mě moje vlastní zbabělost nemůže. A tak jsem se prostě podívala, co dělá Rafael.
Ivy právě dostala esemesku od jedné spolužačky, se kterou pracovala na projektu na biologii, a musela odejít. Sandra ji provázela dlouhým pohledem.
"Někdy se snažím vzpomenout si, jaké to bylo, žít bez ní," řekla zničehonic zamyšleně. "Každý den je to těžší a těžší. Jako kdyby ona byla to, co mi celé ty roky chybělo. A někdy se bojím."
"Bojíš se?" podivil se Rafael. "Děje se něco?"
"Ne, vůbec ne," ujistila ho spěšně Sandra. "Jen mám strach, že ji začnu brát jako samozřejmost. Že si přestanu uvědomovat, jak je úžasné, mít ji po boku. Tohle jsem se naučila, když jsi mě obdaroval. Lidi si tak často myslí, že když mají něco dnes, musí to mít i zítra. Taky jsem si to myslela, dokud jsem to všechno neztratila. Ale tuhle chybu už znovu udělat nechci."
To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit o svém Obdarování bez hořkosti a obviňování. Poprvé, co to vypadalo, že se s tím smiřuje. Děvče dělalo pokroky.
"Protože když si uvědomíš, jaký zázrak je ve skutečnosti samotná tvoje existence, je jednodušší přijmout skutečnost, že se s ní jednoho dne budeš muset rozloučit," doplnil ji Rafael. "Protože velké zázraky a velké rány osudu jsou pro ostatní. Těžko se věří, že se to stalo právě tobě."
Znal ty pocity až příliš dobře. Jenom si tohle všechno neuvědomil ten den, kdy se v autobuse setkal se Stanleym a stal se upírem, ale ten večer, kdy seděl ve srubu v lesích a čekal na smrt.
"A když nevěříš snu, je snadné probudit se," dokončila Sandra.
Na moment zavládlo ticho. Myslím, že oba trochu překvapilo, jak dobře si najednou porozuměli.
"Jaké to bylo, když sis myslel, že jsi ji ztratil?" změnila Sandra téma.
"Nevím," usmál se Rafael. "Byl to další sen, kterému jsem nevěřil."
Zahřálo mě to u srdce. Vždycky mi bezvýhradně důvěřoval, ale když to otevřeně přiznal před Sandrou, pocítila jsem příval pýchy. Naštěstí se Rafael tak soustředil na Sandru, že o mně zatím vůbec nevěděl.
"Miluješ ji?"
Rafaela Sandřina další otázka tak zaskočila, že mu několik dalších vteřin mozek běžel na prázdno. Nikdo se ho nikdy nezeptal tak přímo. Spoustu lidí to zajímalo, trousili narážky v naději, že Rafael něco prozradí, ale když už se někdo odhodlal zeptat, vždycky to balil do spousty eufemismů a narážek. Nikdo nepoložil tu základní, jednoduchou otázku. Přitom stačila dvě slova.
"Co tím myslíš?" vyžbleptl, než dal dohromady rozuteklé myšlenky.
"Viděla jsme ten pár, co vyšetřuje ten útok," řekla a z Rafaelových vzpomínek jsem pochopila, že když odcházeli od nás, potkali Ines a Diega. "Ty Španěly. Oni se vzali, ne? Myslíš, že ty a Nancy..."
"Miluješ Ivy?" přerušil ji Rafael.
Teď bylo na Sandře, aby přemýšlela a snažila se srovnat si myšlenky v hlavě. Sloužilo jí ke cti, že jí to netrvalo dlouho.
"Svým způsobem ano. Jako sestru, jako nejlepší přítelkyni, jakou kdy můžu mít. Doma jsem měla kamarádku, o které jsem si myslela, že jsme nerozlučné, ale to jsem prostě nevěděla, co to znamená."
"A přesně tak je to se mnou a Nancy. Je moje kožoměnkyně, zná mě líp než kdo jiný a já znám ji líp než kdo jiný. Patříme k sobě, jsme dvě části jednoho celku, ale nikdy mezi námi nebyl ani náznak romantiky. To, že já jsem kluk a ona holka, nehraje roli."
Kupodivu pro něj bylo jednodušší vysvětlit naše vztahy Sandře, než všem předchozím zvědavcům, kteří se pokoušeli o takt.
Díky, poslala jsem mu myšlenku.
Vycítil mojí přítomnost ve chvíli, kdy se Sandry ptal, jestli miluje Ivy. Nezlobil se na mě, protože rychle pochopil, proč jsem v jeho hlavě a ne ve svojí.
Vždyť to víš, odpověděl a znovu se podíval na Sandru.
"Chápu. A teď, když jsem poznala Ivy, mě občas napadá, jestli vlastně není dobře, že jsme se my dva setkali."
Ze všeho, co Sandra řekla, ho tahle poslední věta překvapila nejvíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krupis Krupis | Web | 29. ledna 2011 v 18:55 | Reagovat

Ahoj promiň za spam, ale mrkněte se i na můj blog: http://mskrupis.blog.cz
Díky moc a jinak pěknej blog :)

2 Awia Awia | Web | 29. ledna 2011 v 21:56 | Reagovat

Hele, kolik je vlastně Sandře let? Právě jsi mne totiž přivedla na šílenou, ale ne úplně nepravděpodobnou myšlenku...

3 Lomeril Lomeril | 29. ledna 2011 v 22:16 | Reagovat

[2]: Sandře je 18. Co je to za myšlenku? Jen tak soukromě?

4 Lomeril Lomeril | 29. ledna 2011 v 22:17 | Reagovat

[3]: Nebo radši ne. Podle toho, jak to píšeš, je jasné, že tě něco trklo, a protože to nemůžu veřejně potvrdit ani vyvrátit, radši to nechci vědět. Třeba to ještě někoho nenapadlo :-)

5 Awia Awia | Web | 30. ledna 2011 v 8:25 | Reagovat

[4]: Já si to nechám pro sebe. :) Ale díky za informaci. Teď budu čekat ... a uvidím.

6 Eillen Eillen | 31. ledna 2011 v 16:19 | Reagovat

To je dobrý, mě to taky napadlo. A podle toho, cos mi tehdy o ní řekla, když jsem prohlásila, že ji nesnáším a nikdy mít ráda nebudu.... Pokud si to pamatuji dobře, tak že tě nebudu mít ráda za to, co se s ní stane...

No nic, jdu si dát kakao :))

7 Lomeril Lomeril | 31. ledna 2011 v 22:16 | Reagovat

Achjo, a já myslela že by to mohlo být překvapení. No tak snad aspoň něco překvapení bude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama