Requiem za ztracené světy

13. listopadu 2010 v 13:21 | Lomeril |  Kratší povídky
Seděla jsem v pokoji a dívala se na velikou mapu Birlenu, která mi visí na stěně. A popadla mě nostalgie. Začátek "povídky" asi pochopí jen ti, kdo znají úplné začátky tohoto blogu. Je to takové ohlédnutí za etapou mojí tvorby, která je nenávratně pryč. Bohužel, bohudík.


REQUIEM ZA ZTRACENÉ SVĚTY
Z moře se zvedla obrovská vlna a pohřbila pod sebou celý ostrov Atlantis. Zahubila všechny jeho legendy, ty vyprávěné i ty nevyprávěné. Utopila krále Driana a královnu Ervyn, hrdiny Bevara a Mirael, zjizveného Krona i všechny Kibalajce. Zapomenuty zůstaly legendy o Viudelovi a Olkys, o Eriamovi a Deronele. Nikdo už si nevzpomene, jak statečně bojoval král Drian proti zlu, které zachvátilo jeho zemi.
Celou zkázu sledovaly oči té, která to všechno způsobila. Bylo jí to líto, ale tento její potomek se nenarodil životaschopný a proto musel být opuštěn. Přijdou další...
Země naděje a touhy, kde všechny naděje jsou zklamány a touhy zůstanou nenaplněny. Věčný zápas Vládce Slunce a Nesvětla, ve kterém nejvíce prohrává ten, kdo stojí v první řadě vojáků Slunce - Zářivá Lavinie. Svět, který měl být doveden ke konečnému zápasu Dobra a Zla, ale zůstal v té chvíli, kdy vyhrávalo Zlo. Země zklamané naděje a nenaplněné touhy.
A ta, která to mohla všechno zvrátit, ale neudělala to, na zemi zhlížela a litovala ji. Nevěděla, proč ji opustila a co bylo špatně. Ale musela jít dál, nemohla se zastavit.
Od Ledových pláních na severu až po jezerní kraje na jihu jako by svět ustrnul v polovině pohybu. Všechno bylo živé a plastické, ale nehýbalo se. Barbaři na severu zůstali s rohem medoviny nebo korbelem piva napůl zvednutým ke rtům. Kočovníci se zastavili s pohledem upřeným k obzoru. Západní pralesy, jindy kypící životem a pohybem, utichly. V hlavním městě birlenského království, Hradišti, úkladný vrah zamrzl s pozdviženou dýkou a jedině toto dokonalé umrtvení celého světa dokázalo zastavit neustále se otáčející soukolí intrik u královského dvora. Lovci lidí na stopě zločince zůstali stát. Na poušti nezavanul pouštní vítr a dokonce i slavní rocolští hřebci se přestali vzpínat. Ostrov Shay se vyjímal jako zelená a bílá perla uprostřed moře, stejně nádherný a stejně nehybný. Z Nisijského divadla se neozval potlesk a ostrá dýka některého ze členů slavného nisijského podsvětí neprořízla další krk.
V přepychových komnatách království Naraley se také nepohnul ani živáček. Stejně nehybná byla i osada rocolských vyhnanců u ústí řeky Yoltan, celé císařství Merinie i jižní pláně, včetně jezerních měst. Na moři stály lodě se splihlými plachtami.
Ta, která tento svět s takovou péčí stvořila a poté zakonzervovala, aby se ani ten nejmenší detail neztratil, se probírala jeho legendami.
Příběhem o rytíři Yalnovi a jeho milované Malvolině, první legendě, která dala Birlenu vzniknout.
Velkým příběhem o zápasu lovců lidí Ymeliona a Haimal s Raghamem, nejlepším nájemným vrahem své doby.
Vyprávěním barda Lydena o jeho životě a o marné lásce ke knížecí dceři.
Legendou o zachránci kočovníků Arapehovi, jeho vlkovi Šedákovi, náčelníku Morčkovi a náčelníkově odvážné dceři Dalje. Legendou o skalním bludišti v Kís.
Příběhem o loupežníku Avunovi a konci loupežnické bandy.
U klenotu tohoto světa, posledního záznamu v jeho kronice, se jí ruka zachvěla. Jafri... Milý, milý Jafri. Jafri se zlomenými křídly. Jafri, který sepsal svou zpověď s dojemnou upřímností. Nezatajil nic. Neomlouval nic. Litoval, to ano, ale neodpustil si. Protože jak by si mohl opustit, když se nikdy nedozvěděl, jestli mu odpustila Nyarela?
Ze světa Birlenu se nikdy nic neztratí. Ale nic nebude dovedeno k dokonalosti. Nebude dokončeno to, co bylo započato, takže kormidelník Revan nikdy nevypluje na své lodi, tanečnice Avelie nikdy nedostane svou bílou růži.
Ale tento svět, můj osudový svět, i když je teď pečlivě nabalzamovaný a uložený k odpočinku, litovat nedokážu. Dala jsem mu, co jsem mohla, tak čeho litovat?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Přemysl Otakar II. Přemysl Otakar II. | 16. května 2011 v 21:55 | Reagovat

Ano, také vzpomínám, byť už jen matně. Ale ta jména mi nejsou nepovědomá...
Líbí se mi Tvůj, ve vteřině ztuhlý, svět. Nelíbí se mi slovo zakonzervovat.

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 21. října 2011 v 14:05 | Reagovat

Krásně sepsáno, až moc krásně a smutně, že je mi úplně líto všech těch padlých světů, ale říká se, že něco končí a něco zčíná. Tak vstaň silná ze svých pádů jako Kleopatra a jdi dál, vstříc novým světům a ovým příběhům, protože ty máš duši Tuláka po světech a ta ji nechej létat ať se tvá křídla nikdy nezlomí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama