Prolog

6. listopadu 2010 v 11:09 | Lomeril |  Osada čistých duší
Asi jsem se zbláznila, ale vytáhla jsem povídku, která patří do úplných začátků mé tvorby. Je to třetí kapitolovka, kterou jsem kdy napsala, objevila se tu souběžně s Dědictvím ohně. Jmenuje se Osada čistých duší. Odehrává se v polovině sedmnáctého století v Kanadě a sleduje příběh dvou bratrů, Pierra a Filipa Larenových, synů francouzského lovce a indiánské ženy. Zastihneme je ve chvíli, kdy se jejich poklidný život uprostřed lesů zhroutí a oni musí začít úplně znovu. Setkávají se s anglickou výpravou, která se vydala přes Atlantik s úmyslem založit osadu, která se bude řídit výhradně biblickými zásadami. Napůl proti své vůli se zaplétají do všeho, co si osadníci vezou s sebou ze Starého světa, do lásek, nenávistí a ideálů. Ač má Osada čistých duší pro všechny představovat nový začátek, nikdo do ní nepřichází s čistým štítem, ať už se jedná o vůdce výpravy Stevena Coxe, jeho neduživou dceru Sophii, veselého pastora Daniela Owena nebo půvabnou Tiffany Darknererovou. Má Osada vůbec naději na přežití?
Oproti původní verzi z roku 2006 jsem udělala dost zásadní úpravy. Pozměnila jsem nekteré skutečnosti, některé postavy dostanou více prostoru, některé naopak méně. Ale na druhou stranu najdete i rozhovory prakticky totožné s původní verzí. Tedy vítejte u nové a, doufám, lepší Osady čistých duší.

Prolog


Srub uprostřed lesů vypadal jako obraz zkázy, jako by ho postihla malá, soukromá apokalypsa. Z klád, ze kterých byl postaven, nezbylo víc než popel, stejně jako ze všeho, co bylo uvnitř. Kolem kurníku nebyla vidět jediná slepice a chlév, otevřený dokořán, zel prázdnotou. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach kouře z doutnajících rozvalin a zvěstoval každému široko daleko, že se tam stalo něco ohavného.
U studny ležel muž. Měl zavřené oči a paže poklidně složené podél boků. Obličej zkroucený do masky bolesti a krvavá rána na hrudi ale nenechaly nikoho na pochybách.
A přece nebyli všichni mrtví. Dva mladíci, kteří se před chvílí vrátili z lovu, aby našli svého otce zabitého a domov zničený, se pohybovali po spáleništi a hledali cokoliv, co nepodlehlo zkáze a nebylo uloupeno. Bylo to to jediné, co mohli dělat, když se vzpamatovali ze zjištění, že jejich otci už nikdo nepomůže. Starší z nich se jmenoval Pierre. Po své indiánské matce podědil černé vlasy, které se ovšem vlnily jako u Evropanů, vysedlé lícní kosti a oči černé jako uhel. Prohlížel trosky tiše, soustředěně, a nebýt lehce nepřítomného výrazu v jeho očích, zdálo by se, že se ho celá záležitost ani netýká. Jeho mladší bratr Filip se od něj v mnoha ohledech lišil. Navenek se svými hnědými vlasy a očima podobal spíše svému francouzskému otci, snad jen orlí nos a tvar lícních kostí prozrazovaly, že jeho matka pocházela z hlubokých kanadských lesů. I on se snažil vypátrat něco, co by se dalo ještě zachránit, ale neustále při tom popotahoval a otíral si oči a nos rukávem. Protože se občas musel přehrabovat v popelu, ve výsledku vypadal jako uhlíř.
"Nenechali tu vůbec nic," řekl nakonec Pierre. "Sebranka!"
"Ale kdo?" zeptal se Filip.
"Ta cháska loupežnická, co se tu potuluje. Stoweovi je před měsícem sotva zahnali, ale těch žije na farmě pět. Podle stop těch parchantů mohlo být tak šest, sedm. Táta neměl šanci," udeřil Pierre frustrovaně rukou do jednoho ohořelého kůlu. Dřevo se zlomilo a vrchní část spadla Pierrovi k nohám. Vzduchem zavířila trocha popela a jako šedivý sníh se znovu snesla k zemi.
"A co teď?" Filip nečekal, že by bratr rozhodl za něj, ale nenapadalo ho, co si počít.
"Postaráme se o tátu. Hrob kopat nemůžeme, lopatu taky sebrali, ale můžeme postavit mohylu," řekl Pierre.
A tak odnesli tělo k řece a začali s mohylou. Pracovali mlčky a rychle. Nakonec, když tělo zakryla hromada kamení, Pierre usekl dvě větve a nahrubo z nich svázal kříž, který upevnil na vrchol mohyly. Pak oba bratři chvíli postáli nad místem posledního odpočinku svého otce. Filip tiše plakal. Pierre provrtával kameny pohledem, jako by skrz ně chtěl naposledy spatřit otcovu tvář.
Tu noc se rozhodli přespat dole u hrobu. Společnost otcovy mrtvoly jim nepřišla ani z poloviny tak znepokojující jako spáleniště nahoře. Měli s sebou to, co přinesli z lovu, což na přežití v divočině stačilo, ale rozhodně s tím nevybudují dům. Prozatím tedy rozhodili na zemi přikrývky a uvařili si večeři. Už byli sehraní dost na to, aby mezi nimi nemuselo padnout ani slovo. Tábořištěm se dlouho neozvalo nic než šumění řeky, praskání malého ohýnku a klapot nádobí.
"Co k Oneidům?" prolomil Pierre mlčení, když už skoro dojedli.
"K máminým lidem? To by šlo," zvážil to Filip. "Vezmou nás?"
"Medvědí tlapa? To si piš," pousmál se Pierre. "Víš, jak stojí o dobré vztahy s bledými tvářemi. Budeme se mu hodit."
"Tak tedy na západ," povzdechl si Filip.
Pierre si ho zkoumavě prohlédl. Filip se tvářil, že se s touhle nečekanou ranou osudu alespoň trochu srovnal a je připraven čelit novému začátku, ale Pierre ho znal a věděl, že si spoustu věcí bere k srdci víc, než je zdrávo. Nikdy to nedával přímo najevo, ale nebylo těžké ho zranit. Proto ho jeho bratr podezíral, že jeho klid je jen maskou. Pierre jako obvykle uzavíral svou bolest v sobě a ačkoliv mučila jeho duši, nedovolil jí, aby ho ovládla nebo oslabila. Protože moc dobře věděl, co v divočině znamená slabost. Filip, přestože to věděl také, potřeboval nechat svým citům čas, aby se vybouřily, než dokázal jít s čistou hlavou dál. A právě dnes mezi stavbou mohyly a paběrkováním tenhle čas neměl a tvářil se, že ho ani nepotřebuje. Nebo prostě nechtěl dát najevo slabost před bratrem.
Pierrovo podezření se potvrdilo, když těsně před usnutím zaslechl tlumené vzlyky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 8. listopadu 2010 v 12:08 | Reagovat

Určitě si Osadu znovu přečtu. Ale teď na to není vůbec čas - což mě mrzí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama