LT - Prolog

22. listopadu 2010 v 16:03 | Lomeril |  Lovci temnot
Tak a rovnou začneme Lovce temnot, ne? Když už je mám rozepsané...
Nancy a Rafael se vrací na kolej. A věci se komplikují. Jak? Čtěte a uvidíte.


Návrat na kolej sice nebyl zrovna důvod k radosti, ale přesto, když jsem vcházela na pokoj s obrovskou taškou plnou svých věcí, smála jsem se. Protože hned za mnou šel Ryan, nesl krabici s nějakými dalšími věcmi a zrovna vyprávěl historku ze soukromé zoo jeho rodičů, ve které vystupo­val zlomyslný luňák, jeden z ošetřovatelů a jeho čepice. Možná to nebylo zas až tak vtipné, ale sama Ryanova přítomnost byla důvodem ke spokojenosti.
A pak jsem to ucítila.
Rafael byl až dole na parkovišti, šel do auta pro další věci. Najednou je uviděl, velice mla­dou kožoměnkyni, jak si povídá s o něco starší dívkou. Lidskou dívkou.
Pocity, které se v Rafaelovi probudily, se nepodobaly ničemu, co jsme do té doby zažili. Za­chvátila ho neodolatelná touha dotknout se té dívky, ale neobsahovala ani náznak sexuálního pod­textu. Jizva na jeho dlani, která označovala jeho status Dárce, ho začala svědit. Pochopila jsem, co se děje.
"A do prdele!"
Pustila jsem tašku, přeměnila jsem se a proběhla jsem kolem nechápajícího Ryana. Celou cestu jsem na Rafaela ječela přes pouto tak, že kdybych při tom používala hlasivky, chraptím ještě za měsíc. Cítila jsem, že není sám sebou, že ho ovládá jeho Dárcovství. Věděla jsem, že někde pod tou magií, která se ho zmocňovala, to takhle nechce, že ji nechce jen tak přepadnout, že si s ní chce nejdřív promluvit. Snažila jsem se nacpat do jeho hlavy a zastavit ho, ale on už zamířil k dívce.
Přes pouto jsem tedy byla bezmocná, ale nehodlala jsem vzdát běh.
Samozřejmě si ho všimly a pochopily, že něco není v pořádku. Dívka vypadala vyděšeně a o dva kroky ucouvla. Kožoměnkyně se přikrčila před ní a varovně vycenila zuby. Byla to ještě holčič­ka, sotva dostala svého upíra. Ovšem přidělená byla, soudě podle napůl zhojeného kousnutí na krku.
Už jsem vyběhla z budovy, zbývalo mi posledních pár desítek metrů. Potřebovala jsem deset sekund, abych ho popadla a donutila znovu racionálně přemýšlet. Ale to mi nemělo být dopřáno.
Rafael se zarazil, když se mu kožoměnkyně postavila, ale nutkání bylo příliš silné. Cítila jsem, jak sbírá magii k útoku. Po událostech před třemi týdny jeho kouzelnické schopnosti ještě pořád nebyly to, co bývaly, ale na sežehnutí malé holky na škvarek by to bohatě stačilo. Tehdy jsem po něm skočila.
Naneštěstí jsem zapomněla zakrýt svoje myšlenky. Nebyla jsem zvyklá dělat to v boji, ob­vykle jsem spíš potřebovala, aby Rafael věděl, co dělám, ale teď mě prozradily. Uhnul právě včas. Můj příchod ale znamenal poslední kapku pro kožoměnkyni, která už byla jako na jehlách. Přemě­nila se a pokusila se mě napadnout. Přežila jsem souboj s Lois Drakeovou, takže mi trvalo asi dvě vteřiny, než jsem ji setřásla. Bohužel přesně tyhle dvě vteřiny Rafael potřeboval, aby popadl ruku lidské dívky.
Magie vybuchla jako ohňostroj a já měla na okamžik pocit, že jsem se vrátila na temnou uli­ci v Readingu. Mě i druhou kožoměnkyni to smetlo na zem. Rafael a ta dívka se stali pouhými silue­tami v oslňujícím bílém světle, které tryskalo z Rafaelovy ruky. Pouto bylo naprosto tiché, buď ho takové množství magie prostě na chvíli vyřadilo z provozu nebo byl Rafael v nějakém transu.
Bez ohledu na nebezpečí jsem se chtěla vrhnout do toho světla a odtrhnout je od sebe. Rafae­lova magie mi nemohla ublížit, ani v Readingu se mi nic nestalo. Ale čísi ruka mě popadla za volnou kůži na krku a zadržela.
"Nechoď tam," ozval se vedle mě Ryanův hlas.
Kdykoliv jindy bych byla z jeho blízkosti nadšená, ale teď jsem na to byla příliš vyděšená. Přeměnila jsem se, ale poslechla jsem Ryana. Prostě jsem tam stála a zírala.
Světlo změnilo barvu z bílé na zlatou, pak na rudou, fialovou, modrou, zelenou, znovu na zlatou a zpátky na bílou. Po době, která mi připadala jako věky, začalo blednout. Konečně bylo pryč a nám se naskytl podivný pohled.
Rafael se zmateným výrazem seděl na zemi a v náručí držel bezvládné dívčí tělo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 22. listopadu 2010 v 16:17 | Reagovat

Heh, tak přiznávám se, že tohle jsem nečekala ani já (a že moje představivost při tvých narážkách běžela na plné obrátky). Každopádně slibný začátek a celá natěšená čekám na další. :)

2 Eillen Eillen | 23. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

Se přiznám, že se mi vykouřilo z hlavy, proč Dárci mají potřebu předávat své Dárcovství dál. Holt si jdu otevřít první část a zase si to pročíst.

3 Lomeril Lomeril | 23. listopadu 2010 v 17:22 | Reagovat

[2]: Dárci nemají potřebu. Prostě to neovládají. Jednoho dne potkají člověka a stane se jim to, co Rafaelovi. Prostě bum! udělají upíra. Nikdo neví, kdy to přijde a nemůžou to zpomalit ani oddálit.

4 Eillen Eillen | 23. listopadu 2010 v 18:01 | Reagovat

Děkuji. Tím jsem si právě nebyla jistá. Pamatovala jsem si, že to neovlivní, ale myslela jsem si, že se to stane při náhodném dotyku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama