3. Ivy Jeffersonová a amulet

30. listopadu 2010 v 21:04 | Lomeril |  Lovci temnot
Neznáte nějakou Ivy Jeffersonovou? To je totiž Sandřina nová kožoměnkyně. Myslíte, že je to chudák? Uvidíte. Vítejte u nové kapitoly Lovců temnot.


Sandřinu kožoměnkyni vytáhli přímo z hodiny a přivedli ji do kanceláře paní ředitelky Delaneyové. Byla to malá hubená zrzka s nosem pršáčkem, záplavou pih a neuvěřitelně modrýma očima. Vypadala hodně nejistě, když si sedla na samý krajíček křesla.
"Slečna Jeffersonová právě začala studovat třetí ročník," řekla paní Delaneyová. "Je jí sedmnáct, ale ještě nedostala žádné přidělení."
Kdybych byla Andrej, asi bych hvízdla. Nepřidělení kožoměnci byli nesmírně vzácná věc. Ti, kteří žili bez upíra, to většinou dělali proto, že o svého přišli, nebo, jako v případě pochybné sekty Svobodní vlci, proto, že si to sami vybrali. Dojít k Orákulu a nedostat žádného upíra, tím se v kožoměneckých rodinách strašily malé děti. A na nepřidělené ostatní pohlíželi patřičně svrchu. Nebylo divu, že je Ivy Jeffersonová tak uťáplá.
"Slečna Leddinová byla včera obdarována panem Costou," obrátila se paní Delaneyová ke kožoměnkyni. "Dnes byla u Orákula, které jí určilo vás. Měla by nastupovat do čtvrtého ročníku, mám pravdu?"
Sandra pouze přikývla.
"Ovšem ve světle posledních událostí bych vám to nedoporučovala," řekla ředitelka Sandře přímo.
"Prosím?" zamrkala Sandra.
"Podle mě by bylo nejlepší, kdybyste na rok studium přerušila," pokračovala paní Delaneyová. "Zařídím vám nějaké individuální hodiny a očekávám, že velkou část vašich instruktáží převezme pan Costa ve svém volném čase. Přece jen, musíte se naučit všechno, co se ostatní upíři učí už od základní školy, a to přes noc nepůjde. Za rok se můžete připojit ke slečně Jeffersonové a studovat s ní ve stejném ročníku. Myslím, že to bude nejlepší pro vás obě."
Zdálo se, že Sandra ztratila řeč. Jen na ředitelku zírala, jako by mluvila čínsky. Paní Delaneyová chvilku čekala a když se Sandra k ničemu neměla, prohlásila: "Tak dohodnuto. Slečna Jeffersonová vám ukáže váš pokoj a můžete se rovnou nastěhovat. Jakmile budu mít víc informací, dodám vám váš rozvrh. A nezapomeňte dojít na ošetřovnu a domluvit si termín prvního krmení."
Při poslední větě Sandra zbledla a její kožoměnkyně se naopak začervenala. Ředitelka zřejmě už neměla, co by dodala, a tak jsme vyšli před budovu.
"Chcete nejdřív pokoj nebo ošetřovnu?" zeptal se Rafael.
"Moc dobře víš, že nechci nic," odsekla Sandra a založila si ruce na prsou. Myslím, že to byl vylekaný výraz její malé kožoměnkyně, který způsobil, že Rafael konečně vypěnil.
"Nech toho konečně!" okřikl ji. "Nikdo z nás tohle neudělal schválně, tak se přestaň chovat jako spratek a zkus to přijmout. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli ní," mávnul rukou ke kožoměnkyni, která se tvářila, že by byla raději, kdyby ji do toho nezatahoval.
"A proč bych měla?" vyjela na něj Sandra. "Zničil jsi mi život a ještě mi chceš říkat, co mám dělat? Nemáš právo..."
"Na co?" přerušil ji Rafael, který už vybuchoval zlostí. "Já jsem si tím prošel taky! Úplně stejně jako ty! Bylo mi třinácta chápal jsem ještě míň, než ty teď! A neměl jsem ani kožoměnce, který by mi pomohl! Tak buď ráda za to, co máš, a neříkej mi, na co mám a nemám právo!"
Zatímco na ní hulákal, udělal bezděčně krok k ní. Sandře sloužilo ke cti, že necouvla.
"Copak, chceš mě praštit? Do toho, stejně mi nemůžeš udělat nic horšího, než už jsi udělal!"
"Tak dost!" vložila jsem se do toho. Absurdita situace dosáhla vrcholu - Rafaelovi povolily nervy a já ho uklidňovala. Ne naopak. "Poslední, co potřebujeme, je, abyste na sebe vy dva ječeli. Takže..." Zalovila jsem v paměti, jak se ta holka jmenovala. "... Ivy ukáže Sandře pokoj a pomůže se jí přestěhovat. Já a Rafael mezitím zajdeme na ošetřovnu, domluvíme vám krmení a potom vás někde najdeme. Zatím." Popadla jsem Rafaela za loket a postrčila jsem ho směrem k ošetřovně, která byla naštěstí opačným směrem než internát.
Proč jsem nemohl obdarovat něco chytřejšího? vztekal se Rafael po cestě. Stačila by kráva!
Co blbneš? divila jsem se.
Tebe to neštve? Chová se, jako by se jí všichni snažili ublížit, jako by byla jediná na světě, komu se tohle stalo. Taková sebestřednost se hned tak nevidí!
To jo, ale takhle na někoho ječet, to není tvůj styl, poznamenala jsem.
Ještě ty začínej!
Hele, klidni se, jo? Já nemůžu za to, že tě Zkyslý mlíko sere, ohradila jsem se.
Rafael neodpověděl, jen se trochu stáhl a vybudoval si kolem sebe slabou obranu. Naznačil mi tak, že chce, abych se držela dál.
Jak myslíš. Jestli si chceš vybít vztek na mně, prosím, zavrčela jsem a postavila si vlastní obrany.
Několik metrů jsme šli v nepříjemném tichu. Já jsem ho ovšem přerušit nehodlala, nebyla to moje vina. Naštěstí Rafaelův smysl pro spravedlnost byl dost silný na to, aby to uznal taky.
Nancy?
Omluva se přijímá, odpověděla jsem na nevyslovené myšlenky.
Na ošetřovně dali holkám termín večer v osm. To znamenalo, že budeme muset trochu upravit sraz s Andrejem a Olegem. Rafael jim napsal esemesku a mezitím jsme došli na internát. Škola skončila před chvilkou a chodby se začaly zaplňovat. Proto jsem se přeměnila a zapojila jsem čich, abych Sandru a Ivy našla snadněji. Lidskou podobu jsem na sebe vzala až před dveřmi pokoje, kde jsem Sandru cítila. Rafael už natahoval ruku, aby zaklepal, ale něco ho zarazilo. Zevnitř se totiž ozývaly tlumené vzlyky.
"Neboj se," říkala právě ta kožoměnkyně, Ivy, "zvykneš si. Nebude to tak hrozné. Spolu to zvládneme."
"Ale budu... budu tě muset kousat... a... a..." Sandra přes slzy nedokázala dokončit větu.
"Mně to nevadí," utěšovala ji Ivy. "Naopak. Díky tomu, že mi budeš brát krev, si udržím kontroly nad přeměnami a nestane se ze mě zuřivá stvůra," zasmála se, ačkoliv na téhle syrové pravdě nebylo nic směšného. "Kromě toho, konečně budu mít upíra. Ani nevíš, jak se na to těším."
"A proč jsi nikoho neměla?" zahuhlala Sandra. Podle zvuku se potřebovala vysmrkat a opravdu, o chvilku později jsme zaslechli, jak troubí do kapesníku.
"Nevím. Nikdo neví, podle čeho Orákulum určuje, kdo s kým bude. Možná jsem čekala na tebe," odpověděla Ivy povzbudivým hlasem.
V tu chvíli jsme se s Rafaelem zároveň probrali z transu a uvědomili jsme si, že stojíme na chodbě a posloucháme cizí, poměrně soukromý rozhovor. Rafael konečně zaklepal. Uvnitř se ozval šramot a Ivy zavolala: "Dále!"
Sandra stála zády k nám a přehrabovala se v kufru, který měla položený na posteli. I když odnášela komínek složeného oblečení ke skříní, dávala si pozor, aby k nám zůstala otočená zády. Oznámili jsme jim, že jsme jim na osmou domluvili krmení, a zase jsme vypadli.
Myslím, že spolu budou vycházet, poznamenala jsem na cestě na večeři.
To je dobře. Ivy by jí mohla pomoct přenést se přes to, odpověděl Rafael.
Takže už nemáš pocit, že je to sebestředná kráva? popíchla jsem ho.
Nevím, přiznal. Na jednu stranu bych ji za ty scény nejradši zabil. A na druhou stranu jí rozumím. Možná víc, než si chci připustit.
Jeho pocity ohledně Sandry byly více než smíšené. Chápal lépe než kdo jiný, jak obrovská změna to pro ni musí být, ale to jí stejně nedávalo právo chovat se jako rozmazlené pětileté děcko.
Náš rozhovor přerušil Andrej, do kterého jsme málem vrazili.
"Co tu děláš?" divil se Rafael. "Psal jsem ti, že až v devět."
"Já vím. Vy se nejdete najíst?" mrkl na nás šelmovsky.
"Jdeme, ale právě nám stojí v cestě nějakej kašpar," rýpla jsem si.
"Víte, objednali jsme si s Legou pizzu, ale vzali jsme toho nějak víc..." začal, ale v očích mu přitom tančily uličnické jiskřičky.
A tak jsme místo do jednoho z bufetů na kampusu zamířili do parku, kde jsme si sedli na lavičku jen kousek od místa, kde jsem poprvé políbila Dominica, a ládovali se napůl studenou pizzou.
"Jo a málem bych zapomněl," plácl se Oleg do čela, když už jsme zmačkali prázdné krabice, abychom je odnesli do nejbližší popelnice. "Diego a Ines o víkendu kontrolovali Dárce a máte tu dárek. Od pana Rumbridge."
Zamračili jsme se. Steve Rumbridge byl podnikatel ve středních letech a zaříkávač. To znamenalo, že dokázal na lidi dle libosti přivodit štěstí nebo smůlu. Ovšem nikdy jsme si nebyli nijak blízcí a Steve byl jedním z prvních, kdo hlasoval pro to, aby se mně a Rafaelovi neříkalo nic o bezpečnostních opatřeních Dárců, čímž nás předhodili vlkům. Samozřejmě obrazně.
Pak Oleg zalovil v kapse a podal Rafaelovi, který k němu seděl blíž, malý přívěšek na koženém řemínku. Byl vytepaný z kovu a měl tvar keltského nekonečného uzlu. Když ho Rafael vzal do ruky, okamžitě ucítil, že to je víc než jen ozdoba.
"Prý ho zaříkával, aby nosil štěstí," oznámil Andrej. "Ale dělal něco takového poprvé a neví, jestli to bude fungovat. Chtěl to zkusit."
Rafael mi přívěšek podal, ale Oleg ho gestem zarazil. "Prý to máš nosit ty," řekl. "Je to nastavované na tebe. Pan Rumbridge si není jistý, co by to udělalo, kdyby se s ním Nancy přeměnila."
Ačkoliv se mu to moc nelíbilo, pověsil si přívěšek na krk. Měl pocit, že ho pálí, přestože kov od holé kůže oddělovalo tričko a svetr. Pak se podíval na hodinky.
"Je tři čtvrtě na osm, měli bychom jít," řekl. "Takže v devět u toho klubu?"
Rusové přikývli a my jsme zamířili k ošetřovně. Byl čas vytvořit nové pouto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 1. prosince 2010 v 10:13 | Reagovat

Tak nějak jsem čekala, že když už Rafael bouchnul a připomněl jí, že i on si tím prošel, tak nechtěně přidá, že kvůli tomu Dárcovství přišel o vlastního otce, který s ním nechce mít nic společného, naproti tomu má Sandra výhodu, že má pořád svoji rodinu... Myslím, že to by ji na chvíli zavřelo ústa...

2 Awia Awia | Web | 5. prosince 2010 v 15:39 | Reagovat

Jaj! Právě jsem si všimla, že jsem přehlédla kapitolu! Je to možné? No tak ... stalo se. Naštěstí jsem tu další pochopila i bez přečtení této. I když po tomhle je mi Sandra přece jen o něco sympatičtější. Ale pořád se chová jako ... malé děcko. :D Třeba se to časem zlepší. A třeba taky ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama