19. Dýka, lilie a sedmikráska

18. listopadu 2010 v 10:25 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Poslední kapitola. Jediné, co ještě zbývá, je epilog. Konec, tak co k tomu říkat? Snad jen to, že nás čeká pár vysvětlení. Uvidíme se u epilogu.


Prospala jsem celý následující den a následující noc a probudila jsem se až ráno. Rafaela jsem nechala ještě spát a začala jsem se shánět po ostatních. Ve společenské místnosti jsem našla Andreje, který už byl až na zlomené zápěstí úplně v pořádku a který mi řekl, co všechno se zatím stalo.
Dominic se stal Ztraceným. Bylo mi to líto, ale nedalo se čekat, že by naši bitvu přežil bez úhony. Mohl být rád, že ji vůbec přežil, už to představovalo drobný zázrak. Teď ležel v nemocnici s popáleninami od magie, ale měli ho brzy odvézt do vězení.
Ryan stále ještě spal, ale zdálo se, že bude v pořádku. Dylanovi zašili rány a říkali, že se brzy zotaví. Dominicův poslední kožoměnec, který se jmenoval Wallace, se stále ještě neprobral a vypadalo to s ním bledě.
"Jo a Monica a Karen končí," dodal Andrej nakonec.
"Proč? Po tom všem... A už to ani není o Dominicovi, ten už je za mřížemi..." nechápala jsem.
"Monica se málem složila," vysvětlil Andrej tiše. "Ta bitva na ni už byla trochu moc."
"Ale není... teda nestala se...?" Nedokázala jsem otázku dokončit.
"Ne," usmál se Andrej pokřiveně. "Je houževnatá. Dostala nějaký prášky a Karen ji odvezla na dovolenou. Až jí bude líp, možná se vrátí. Zatím dostaneme někoho místo nich, nejspíš Jima a Dylana. A taky se hledá náhrada za vás, až se vrátíte do školy."
"A vy a Ramirezovi zůstáváte?" ujišťovala jsem se.
"Já a Oleg máme stáž až do konce listopadu, ale možná si to prodloužíme, pokud ten případ do té doby neskončí. A Diego a Ines podepsali smlouvu na polapení Timothyho Travena, takže ti zůstávají určitě."
V tu chvíli vešel Rafael a společně jsme se šli najíst. V jídelně jsme potkali Claire z vrátnice, která nám vyřídila, že jakmile se nasnídáme, chce nás vidět Elliot. A tak jsme se vydali do tajemné kanceláře, kam jsme zatím nezavítali.
Na to, že tam sídlili šéfové všech lovců v Anglii, to byla pěkně mrňavá místnost, rozhodně ne větší, než kanceláře ostatních. Elliot seděl za stolem, před sebou měl rozložené nějaké papíry. Darren zrovna zaléval květiny na okně.
"Pan Costa a slečna Rabnottová, vítejte," oslovil nás Elliot. "Rád vidím, že jste se už zotavili. Posaďte se."
Poslechli jsme. Darren zalil poslední květináč, odložil konvičku a přitáhl si židli vedle Elliota, který nás probodl zkoumavým pohledem.
"Abych řekl pravdu, po té bitce v Readingu ani nelituji, že jsem vás dva nechal spolupracovat na případu," začal Elliot. Pohled mi sklouzl na papíry na jeho stole a s hrůzou jsem si uvědomila, že mezi nimi jsou fotografie Rafaelova kráteru. "Je pravda, že na mě včera starosta Readingu řval přesně šedesát osm minut, až z toho chudák ochraptěl, pak na mě řval pro změnu lidský ministr pro mezirasové vztahy, večer štafetu převzal náš královský zástupce pro mezirasové vztahy a zakončila to naše sladká Iolanta, která mi naznačila, že sice povolila, abyste se mohli účastnit vyšetřování, ale o ničení veřejných komunikací nic neříkala, takže pokud se něco podobného bude opakovat, bude muset povolení stáhnout a bude uvažovat o tom, jestli jsem vhodný pro svou práci. Přesto jsem velmi rád, že jste tam byli."
Odmlčel se a vzal do ruky jednu fotografii. Museli ji pořídit až ráno a za denního světla bylo vidět, jak obrovské množství magie tam muselo protéct.
"Já a Darren jsme u lovců třicet tři let a jedenáct měsíců. Deset let a pět měsíců lovcům velíme. Za tu dobu jsme viděli spoustu působivých věci a jen tak něco nás nepřekvapí. Ovšem musím říct, že vám se to podařilo. Zdá se, že máte obdivuhodný dar přežít. Oba jste měli zemřít už před několika měsíci. Téměř netrénovaní a proti přesile, ale podařilo se vám udržet se, než přišla pomoc. A pak v Readingu... O vysávání sil skrze pouto se toho ví jen velmi, velmi málo. Pouto má sloužit jako pomoc, ne jako zbraň, jak ji použil Dominic Bells. Možná právě proto prohrál.
Nemohl jsem si pomoci, musel jsem přemýšlet o poutu mezi vámi dvěma. Zdá se, že je silnější, než obvykle. Věřte nebo ne, ale mezitím, co mi včera nadávala polovina vlády, dal jsem si tu práci, že jsem nechal Ines, aby se podívala na vaši minulost."
"Ines?" skočil mu Rafael do řeči, než se stačil zarazit, ale Elliot se nezlobil. V očích mu právě plálo nadšené světlo. Působil dojmem sběratele, který právě narazil na dosud neobjeveného Rembrandta.
"Ines má dar vidět minulost lidí. Není to úplně spolehlivé a nemůže to stoprocentně ovládat, ale viděla dost na to, aby mi pomohla. Vy nemáte nejlepší vztahy s rodinami, že?"
Neodpověděli jsme. Tohle nebyla záležitost, ve které jsme se chtěli pitvat.
"Ne, od jisté doby pro vás váš partner tvoří vaši jedinou rodinu," pokračoval Elliot, aniž by bral na vědomí naše kyselé výrazy. "Ačkoliv jste se mohli rozdělit a zkusit štěstí jinde, dobrovolně jste se rozhodli vaše pouto udržet. A právě ta svobodná volba a to naprosto jedinečné postavení, jaké máte v srdci toho druhého, z vás dvou činí něco výjimečného. Máte něco, co váš nepřítel nemá..."
"Jeden druhého," přerušila jsem ho tentokrát já. "Kam tím míříte?"
"Chci vám vysvětlit, proč jste přežili, když jste měli správně posloužit jako svačina Timothyho Travena. Jsem si jistý, že to s vámi Frank probíral už na první lekci. Když máte s někým pouto, jste dvakrát tak zranitelní, ale můžete využívat dvojnásobek smyslů, dvojnásobek inteligence. Alespoň v teorii. V praxi to tak ale většinou nefunguje, protože je příliš těžké vzdát se sama sebe natolik, abychom dovolili tomu druhému plně využívat naše fyzické možnosti. Samozřejmě to cvičíme, ale nikdo to nikdy nedotáhl ani nedotáhne k dokonalosti. Ale někdy se mi zdá, že když jsou partneři ve dvojici opačného pohlaví, jde jim to lépe. Diego a Ines... a vy dva. Je to proto, že ať se nám to líbí nebo ne, vidíme stejné pohlaví jako potenciální konkurenci? Nebo prostě proto, že mužská a ženská mysl se lépe doplňuje? Jin a jang? Kdo ví. Ale je to tak. Máte jeden v druhém daleko větší dar, než tušíte."
Na chvíli zavládlo ticho. To, o čem Elliot mluvil, bylo velice zajímavé, ale pořád jsem nevěděla, proč nám to říká. Většinu z toho už jsme stejně věděli nebo tušili.
"Takže vám chci nabídnout práci mezi námi, lovci. Nastálo. Pár s tak velkým potenciálem, jako máte vy dva, se hned tak nevidí a byla by škoda, kdybyste strávili zbytek života tlumočením pro papaláše nebo překládáním brakových knížek. Protože vy dva jste se narodili jako bojovníci."
"Bojovníci?" vyhrkla jsem. "To se pletete. Nemáme rádi zabíjení. Tedy ne že bychom někoho zabili. Ale nemáme rádi, když musíme ubližovat jiným." Ačkoliv jakmile jsem to řekla, vzpomněla jsem si na to odpoledne na ulici, kdy jsem Dominicovi málem ukousla nos. Tehdy jsem opravdu toužila způsobit mu bolest. Rafael zase uvažoval o záchvatech krvežíznivosti, které se ho občas zmocňovaly, když si vzpomněl na Harrisonovy. Možná jsem přece jen neříkala úplně pravdu.
"O tom jsem nemluvil. Jen psychopati rádi ubližují jiným. Ale když máte dobrý důvod, bojujete. Nevyhledáváte konflikt, ale ani se mu nevyhýbáte."
Otevřel zásuvku a položil na stůl mezi nás nádhernou historickou dýku v luxusním pouzdře. Na jejím jílci se skvěl ozdobný nápis ve španělštině. Díky Rafaelovi jsem věděla, že tam stojí: Netas mne bez důvodu a nezastrkuj mne beze cti.
"Dárek od Diega a Ines. Je to jen replika staré zbraně, ale to heslo mluví za vše. Je to přesně ta zásada, podle které žijete vy dva. A to se mi na vás líbí. Jste na nejlepší cestě zařadit se mezi nejlepší materiál, který mi prošel pod rukama. Co vy na to?"
Podívala jsem se na Rafaela. Oba jsme věděli dost přesně, co chceme. Elliotova vstřícnost to jen usnadnila. Ani jsme se nemuseli nějak složitě radit o odpovědi.
"Velice si ceníme vaší chvály, ale chceme se vrátit do školy," řekl Rafael. "Ještě na poslední rok. Doděláme si bakaláře a pak... pak přijdeme sem. Pokud budete mít stále zájem."
Elliot se pouze usmál. "Já zájem mít budu. O vás vždycky. Ale stejně se uvidíme dřív než za rok."
"Jak to myslíte?" zeptala jsem se.
"Timothy Traven nebude rok odpočívat. Předpokládám, že to, že se vracíte do školy, neznamená, že vzdáváte případ Traven?"
Jenom jsme se usmáli. Věděli jsme, že Elliot nám rozumí.

Ještě jsem musela vykonat jednu krátkou návštěvu. Dlužila jsem to Dominicovi, který zatím ležel v nemocnici. Další den ráno ho měli převážet do nějaké věznice, ale já jsem ho chtěla vidět ještě předtím. Rafaela jsem nechala ve štábu a vydala jsem se tam sama.
"Neměla jsi chodit," řekl místo pozdravu.
"Já vím."
Po fyzické stránce se uzdravoval. Pořád měl moje kousance v obličeji, ale popáleniny už teď vypadaly lépe. Jako všechna zranění způsobená magií se hojily rychleji než obyčejné. Zdálo se, že Dominic může být brzy skoro zdravý. Ale zarazil mě zvláštní lesk v jeho očích. Co to bylo? Zoufalství? Stud? Nebo stesk?
A ještě něco se změnilo. Ztratil svůj dar a jedním z efektů bylo, že ztratil svou oslnivou auru, která byla zřejmě výsledkem napodobování jiných, charismatičtějších lidí. Jako by celý zešedl, najednou to byl docela obyčejný kluk, jeden z tisíce. Docela jako Ryan.
"Chceš vědět, proč jsem to udělal," konstatoval. "Chceš vědět, co mě přimělo ublížit Ryanovi a tobě. A taky by tě zajímalo, jestli jsem k tobě kdy něco cítil."
"Jo, tak nějak," přisvědčila jsem.
"Cassie." Vyslovil její jméno, jako jiní lidé vyslovují jména božstev. "Pro ni to byla jediná možná cesta a já bych byl schopen udělat daleko víc, aby byla ona šťastná."
"Víc než zradit svého kožoměnce?"
"Ryan nechápal... Timothy je součástí plánu, který má změnit svět od základů. Až ho uskuteční, už nebudou žádní nešťastní Ztracení jako v Enderville, žádné zoufalé dcery jako Cassie. Myslíš, že to nestojí za pár životů?"
Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Ať jsem k Dominicovi cítila cokoliv, bylo to pryč. Dokonce jsem ho ani nedokázala nenávidět. Jen jsem jím pohrdala. Bylo mi jasné, že tyhle řeči nejsou z jeho hlavy. Byl jen slabý, zmanipulovatelný... a bláznivě zamilovaný. Jeho důvody se vlastně tolik nelišily od důvodů, ze kterých jsem naletěla já jemu. Kvůli tomu jsem jím pohrdala tím víc.
"A nikdy jsem tě nemiloval," dodal po chvíli ticha. Věděla jsem to už předtím, nestála jsem o jeho lásku, ale stejně to bolelo. "Byla jsi vcelku sympatická, nijak ošklivá, ale ve srovnání s Cassie... Jako když vedle sebe položíš lilii a sedmikrásku. Ne že by na sedmikráskách bylo něco špatného, ale prostě sáhneš po lilii."
Vzpomněla jsem si, jak jsem pro sebe kdysi přirovnala Dominica a Ryana k afghánskému chrtovi a voříškovi z vesnice. A teď, když mě a Cassidy přirovnal k sedmikrásce a lilii, jsem si uvědomila, co přesně to přirovnání znamená.
"Děkuji," řekla jsem tiše a zvedla jsem se k odchodu. U dveří jsem se zastavila a otočila. Bylo to dětinské gesto, ale nemohla jsem si pomoct.
"A Dominicu? Já bych sáhla po sedmikrásce."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama