18. Očekávané i nečekané

16. listopadu 2010 v 20:59 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Nancy se probrala. Ale co ji čeká? Jak dopadlo přepadení domu? Co se stalo s Dominicem? A s Ryanem? Je třeba najít na tyto otázky odpověď - ale Nancy se dozví odpovědi i na otázky, které ji v životě nenapadlo položit.


Jakmile jsem se vrátila, věděla jsem, že jsem neudělala dobře, protože mě zaplavila bolest. Hlava se mi mohla rozskočit a podle všeho jsem si odřela loket. A hrozilo, že se každou chvíli pozvracím.
"Nancy!"
Rafaelova úleva působila jako balzám. Poněkud zmírnila nevolnost i bolest hlavy. Vzápětí mě pevně sevřel v náručí.
"Díky Bohu, už jsem myslel..."
Nemusel říkat víc. Moje bezvládné tělo, ze kterého v jednu hroznou chvíli neslyšel ani dech, ho vyděsilo k smrti. I když jsem byla zesláblá a z nějakého důvodu jsem funěla, jako bych uběhla maraton, opětovala jsem jeho objetí.
"To je dobrý," ujistila jsem ho. "Jsem tady. Nenechám tě tu."
Posadila jsem se. Můj stav se kupodivu rychle zlepšoval. Rozhlédla jsem se po kráteru, ve kterém jsme seděli, a konečně jsem si uvědomila, jaký je zázrak, že jsme naživu. Ulice vypadala, jako by tam vybuchla bomba. Můj pohled zamířil do míst, kde ležel Dominic. Až teď jsem si všimla, že narozdíl ode mě a Rafaela má na pažích, nohách a hrudníku ošklivé popáleniny.
"Snažil jsem se nikoho nezranit, ale šlo mi hlavně o tebe," řekl Rafael omluvně.
"Cože?"
"Nechtěl jsem mu vzít všechnu magii, chtěl jsem ho jenom oslabit dost na to, aby na nás nemohl útočit. Ale pak to bouchlo a já musel tu sílu nějak vypustit, aby mě nezabila. Nechtěl jsem ublížit nikomu," vysvětloval provinile.
"Je naživu?" zeptala jsem se.
Rafael přikývl.
"Pak se nic nestalo. Byl jsi úžasný. Úžasný," zopakovala jsem a znovu jsem ho stiskla v náručí. Dospěla jsem k názoru, že je na čase vstát a sehnat pomoc pro Dominica. Rafael mi pomohl a společně jsme se začali škrábat nahoru. Kráter měl v nejhlubším místě asi dva metry, ale strmé stěny nám daly docela zabrat. Asfalt kolem okrajů Rafaelova magie roztavila, ale na studeném nočním vzduchu už zase ztuhnul. I tak se přes něj špatně lezlo a tak to chvilku trvalo, než jsme pod rukama konečně ucítili silnici.
Narovnala jsem se a první věc, kterou jsem uviděla, byl Ryan. Ležel bezvládně na zemi a Frank klečel vedle něj.
Podívala jsem se na Ryanův nehybný obličej a zasáhla mě hotová smršť pocitů. Nikdy jsem pořádně neocenila, že je Ryan krásný svým vlastním nenápadným způsobem. Jeho obličej byl výjimečně vyvážený, žádný rys nepřevládal nad ostatními. Naprosto přesně se mi vybavil zvuk jeho smíchu, vzácný a nádherný. Představa, že bych ho už nikdy v životě neslyšela, mě vyděsila jako jen jediná věc předtím - představa, že bych ztratila Rafaela. V určitých ohledech to bylo možná ještě horší, protože s Ryanem jsem strávila daleko méně času, než by zasloužil. Jak jsem si kdy mohla myslet, že je obyčejný? Proč jsme při čekání na tréninky v posledních týdnech občas jen seděli a nic neříkali? Proč jsem v době, kdy se zotavoval z bitky u srubu, neseděla každý den u jeho postele? Tolik promarněného času...
Najednou jsem si uvědomila, že klečím vedle něj a natahuji k němu ruku. Nevím, co jsem chtěla udělat, ale rychle jsem ruku stáhla. Frank si toho naštěstí nevšiml.
Neboj, ujistil mě Rafael. Bude žít.
Jeho tón na chvilku odvedl mou pozornost od Ryana. Mísilo se v něj pobavení, stud, žárlivost a obavy. Myslel si, že si svých citů jsem vědomá už dávno, alespoň od našeho večeru nad kakaem. Nebylo mu příjemné být v mojí hlavě, když jsem přemýšlela o Ryanovi, připadal si pak jako šmírák. Přestože se za to styděl, nemohl si pomoct, ale žárlil na něj. A bál se, co bude dál.
Jsi můj upír. I kdyby s Ryanem něco bylo, nebude to jiné než s Dominicem nebo Pierrem, řekla jsem mu, ačkoliv jsem sama věděla, že to není pravda. Ani Dominic, ani Pierre ve mně nevyvolávali ty samé pocity bezpečí jako Ryan. Rafael se bál, že kdybych začala chodit s Ryanem, on by najednou byl nepotřebný.
Jsi blázínek, zavrtěla jsem hlavou. Ty jsi vždycky něco jiného. Nehodím tě přes palubu kvůli nikomu na světě.
"Běžte, budou vás potřebovat v domě," přerušil Frank náš rozhovor, o kterém samozřejmě neměl ani tušení. "Já se postarám jak o Ryana, tak o Dominica."
Ale na Dominicovi už nezáleželo a nikdy na něm ani záležet nebude. Ryan byl v nejlepších možných rukou, takže jsem mohla dělat to, proč jsem sem přišla.
Naštěstí jsme z kráteru vylezli na správné straně, na té směrem k domu, kde se Travenovi schovávali, takže jsme ho nemuseli obcházet. Při chůzi jsem stále trochu vrávorala, ale Rafael mě držel, jak fyzicky, tak tím, že mi pomáhal ovládat mé vlastní svaly.
Vchodové dveře byly magií rozmetány na třísky, stejně jako dveře, které vedly z předsíně do obývacího pokoje. Nakoukli jsme do místnosti. Ve vzduchu se vznášel pach spáleniny a peříčka z roztrženého polštáře. Na obrovské pohovce ležel Andrej a choulil se do klubíčka, očividně v bolestech. Oleg, který seděl na opěradle pohovky vedle jeho hlavy, vypadal potlučený, ale jinak v pořádku.
"Potřebujete pomoc?" nabídl Rafael.
"Ne, to bude dobrý. Běžte. Ostatní jsou v jídelně," řekl Oleg. "Na druhé straně."
Jídelna a kuchyně se zřejmě staly dějištěm nejhoršího boje. Obě místnosti byly oddělené zděnou přepážkou a korálkovým závěsem, který byl právě stržený a korálky nám křupaly pod nohama, když jsme vešli. Hlavní jídelní stůl byl na kusy a židle se válely po celé místnosti. V rohu podle všeho původně stál stoleček s vázou s kyticí, ale všechno, co z něj zbylo, byla louže a hromada třísek, střepů a něčeho, co vypadalo jako květinový salát. Kousek od něj se ze zdi odlupovala sežehlá tapeta a na nábytku a podlaze jsem sem tam zahlédla kapky krve. V kuchyni byla tma, protože někdo rozbil žárovku, ale ten kousek, na který dopadalo světlo z jídelny, vypadal podobně zničeně.
Diega a Jima jsem nikde neviděla, ale na podlaze ležel Dylan v podobě karakala, celý od krve. Ines, která sama měla oteklý a krvácející ret, se o něj starala. Písková lvice nervózně přecházela mezi kuchyní a jídelnou a viditelně při tom kulhala. Vypadal zároveň ostražitá a neskutečně nasraná.
"Kolik jste jich dostali?" zeptala jsem se.
"Tři," odpověděla Ines temně. "Jeden nejspíš umírá. A dva nejsou ani Prokletí."
Ukázala směrem do kuchyně. Nakoukli jsme dovnitř a uviděli jsme, že se v rohu krčí malý kluk. Nemohlo mu být víc než devět.
"Kdo to je?" zeptala jsem se. Nemohla jsem si pomoct, nemohla jsem z něj spustit oči.
"Někdo, jehož samotná existence zůstávala tajemstvím," ozval se těsně za námi Inesin hlas. Nadskočila jsem leknutím, protože jsem ji neslyšela přiblížit se. "Podle toho, co víme, je to pravděpodobně syn Williama Cainea a Delly Forresterové."
"Ale.. ale.." Nemohla jsem se rozhodnout, kterou otázku položit jako první. Jak můžou mít ženská, které je přes sedmdesát, a chlap, kterému je přes dvě stě, mít tak malé dítě? A co ten chlapec? Je Prokletý, Ztracený, nebo obyčejný upír?
"Je člověk," vysvětlila Ines. "Ne Ztracený, člověk. Nemá, nikdy neměl a pokud nebude Obdarovaný, tak ani nikdy nebude mít žádnou magii."
"Ale jak... ? Ta ženská..." Rafael se zarazil, neschopen zformulovat větu.
"Je Prokletá. Její tělo pravděpodobně nedávno přesáhlo úroveň čtyřicetileté ženy. To není zas tak pozdě na děti."
Zírala jsem na toho klučinu a uvažovala jsem, jestli tuší, jaké zrůdy jsou jeho rodiče. Uvažovala jsem, co s ním bude, a nemohla jsem si nevzpomenout na dvě postavičky v černém, které se držely za ruce nad hroby svých rodičů.
"A jak utekli?" zajímal se Rafael, který nějakého haranta Prokletých neshledával ani z poloviny tak zajímavým, jako já.
"Dominic, Cassidy a Stephanie prorazili předními dveřmi. Traven, Elstner a Forresterová utekli zadem přes dvorky."
"A další?"
"Dál tu byl tenhle malý kluk, Prokletý Nicolas Thomard, který je vážně raněný nahoře, a... Dominicův nový kožoměnec. Ten je taky nahoře. Je tam s nimi Jim."
"To je všechno? Nikdo další tu nebyl?" divil se Rafael.
Ines jenom zavrtěla hlavou. "Diego zkoušel běžet kus za Travenem a Forresterovou, ale měli o ulici dál auto a ujeli mu. Zapamatoval si značku, ale pochybujeme, že to bude k něčemu dobré. A co to bylo za světlo na konci ulice? Moc jsem tam nekoukala, ale vypadalo to, že tam někdo odpálil bednu ohňostrojů."
Radši ty, vybídla jsem Rafaela, který Ines stručně shrnul průběh naší bitky. Jak mluvil, Ines se do tváře vkrádal ohromený výraz. Dokonce i Karen se zastavila a poslouchala.
"Takže máme Dominica? Živého?" zeptala se Ines nakonec slabým hlasem. Vylovila z kapsy krabičku cigaret a zapálila si. "Vy jste se s ním prostě jen tak pustili do křížku? Zkusili jste si vysávat z něj magii, co kdyby to fungovalo? Málem jste vyhodili do povětří celou ulici, málem vás to zabilo, s Ryanem to provedlo kdovíco a vy se ani neobtěžujete nám to říct?"
Lačně potáhla z cigarety a podívala se na Karen, která už se přeměnila do lidské podoby. Nebyla k nám úplně spravedlivá, vždyť jsme jí to řekli, jakmile na to byl čas.
"Monica jde za ním," oznámila Karen. "Měla bych jít s ní. Postarejte se o toho kluka."
Jenomže, upřímně, ten kluk žádnou zvláštní péči nepotřeboval. Byl vyděšený k smrti a neodvažoval se ani pohnout. Mezitím se vrátil Diego, udýchaný a rozzuřený k nepříčetnosti. On a Ines začali něco soukromě probírat, když po schodech sestoupil Jim, který v náručí nesl bezvládné tělo jakéhosi kožoměnce.
"Co blázníš?" vyjela na něj Ines.
"Thomard je mrtvej. Můžeš si ho jít zkontrolovat, ale je tuhej jako pařez," oznámil Jim.
Ines na to neřekla ani slovo, ale vydala se po schodech nahoru.
"Kdo je tohle?" ukázala jsem na tělo, které Jim odnesl do obývacího pokoje a tam ho položil do křesla.
"Předpokládáme, že to je kožoměnec, kterého využíval Dominic Bells."
Pohled mi znovu sklouzl na zhroucenou postavu v křesle. Byl o hodně starší, určitě alespoň k padesáti. Dělal to dobrovolně? Zřejmě ne, jinak by asi neměl zápěstí odřená od pout. Jak se sem dostal? Zabili jeho upíra, ale jeho ušetřili, aby měl Dominic co jíst? Otřásla jsem se při té představě.
Brzy se věci daly do pohybu. Přijela auta, která nejdřív naložila zajatce, Ryana, Dylana a Andreje. Matně jsem si všimla, že dorazili i Elliot a Darren. Já a Rafael jsme dostali místo ve druhé várce. Tou dobou nás dohnalo vyčerpání ze souboje a skoro jsme usínali ve stoje, proto jsem uvítala měkké sedadlo. Řidič ještě ani nenastartoval a já už nevěděla o světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sasha-sweet-diary sasha-sweet-diary | Web | 16. listopadu 2010 v 21:05 | Reagovat

Ahojky kdyz se podíváš ke mne na blog budu ráda:) a kdyz napises koment, jeste radši;)

2 LaNi* LaNi* | Web | 16. listopadu 2010 v 21:17 | Reagovat

Ahoj, je to nedávno co jsem začala psát povídku. Nikdy nepíšu reklamy a neberu to jako každodenní rutinu, ale když se to tak vezme, kdo přijde neznámé dívce na blogspot a dokáže ocenit tvrdou práci, bez toho aniž by jsem lákavě oznámila tuto novinku? Nikdo. A proto bych byla velmi polichocena, kdyby jsi vážila cestu až na tento: http://heart-affair.blogspot.com/ blogspot a přečetla jsi mou velkou práci a zároveň i možný úspěch. Děkuji za neignorování mého dotazu a zároveň i příšerné a dotěrné ,,reklamy''. S láskou LaNi* s autorského blogu lady-nikys.

3 Eillen Eillen | 16. listopadu 2010 v 23:20 | Reagovat

Při čekání na Toma a jeho hosta jsem se konečně začetla a dohonila svůj rest.

Nějak jsem tušila, že Ryan je pro Nan ten pravý, ale nečekala jsem, že si to uvědomí až v takové situaci. Představovala jsem si její rozhovor s Rafaelem o budoucnosti, partnerství a dalším životu, kde by to téma nakousli a Rafael by pomohl Nancy si uvědomit, co pro ní Ryan znamená. Ale i tohle má své kouzlo. :-)

Ani nevím, co ti přesně napsat za komentář. Po práci jsem nějaká vyfluslá a ani mi nedochází, že asi čtu jednu z posledních kapitol tohohle krásného příběhu. Budu si muset zase někdy najít čas a znovu se do toho začíst, abych si uvědomila o co vše jsem přicházela tím svým rychločtením. :)

4 WaclawA WaclawA | E-mail | 17. ledna 2017 v 17:30 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na barka.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama