16. Připraveni jít na věc

9. listopadu 2010 v 17:49 | Lomeril |  Lovci v soumraku
Kapitola o něco delší než je zvykem. Vztahy jsme si vyjasnili, nemáte pocit, že je třeba začít neco dělat? Já ano. Takže uvidíme, jak lovci zareagují na informace vytažené z Dominica.


Sraz byl v půl deváté v naší štábní místnosti. Zřejmě jsme měli plánovat útok. Kvůli Inesině příběhu, který nám jinak hodně pomohl, jsme ale dorazili o deset minut později, když už byla práce v plném proudu. Karen s Frankem stáli před mapou, pověšenou na zdi, a přesouvali po ní barevné špendlíky. Oleg a Andrej seděli u stolu a když jsem viděla, co dělají, poprvé jsem si naplno uvědomila, že tohle je doopravdy a natvrdo. Rusové totiž prohlíželi a čistili pistole. Monica seděla u počítače se sluchátky a mikrofonem a zřejmě někam telefonovala, zatímco před sebou měla na obrazovce nějaký plánek. Ryan seděl na židli, špičky prstů přitisknuté ke spánku, zavřené oči a na tváři výraz absolutního soustředění. Ramirezovi nebyli nikde vidět.
"Rafaeli," zavolal náhle Andrej. "Pojď sem, pomůžeš nám."
Rafael se tedy neochotně vydal k nim. Pistoli zatím držel na našich nácvicích jenom dvakrát a nijak k ní nepřilnul.
"Nancy," houkl na mě Frank. "Zatím čekáme na Diega s Ines, tak pomoz Ryanovi. Snaží se dostat něco z Dominica."
"Ale nejde to. Blokuje mě," zamumlal Ryan, aniž by otevřel oči.
Posadila jsem se proti němu a ponořila jsem se do světa našich propojených myslí. Ale stejně dobře bych se mohla snažit projít cihlovou zdí. Nevěděla jsem jak, ale Dominic nás nějak zvládnul blokovat oba a to se silou, jaká se hned tak nevidí. Zkoušela jsem se dostat se dovnitř znovu, ale neúspěšně. Po chvilce mi Rafael vzkázal, že se můžu vrátit.
Otevřela jsem oči a viděla jsem, že Ryanovi se to nepovedlo taky. Ale to už se ostatní sesedli kolem stolu.
"Takže shrnutí situace," vzal si Frank slovo. "Travenovi, tedy přesněji Timothy a Cassidy se svou kožoměnkyní, Dominic Bells, jistý Nicolas Thomard, Prokletý původem z Francie, a možná i další se skrývají v domě na Queens Road v Readingu. Plánují se odtud brzy přesunout, proto je třeba jednat rychle. Přesný čas zatčení zatím znají jen ti z vás, od kterých se to Dominic Bells nemůže nijak dozvědět."
"A co ta síla, která blokuje Ryana a Nancy?" zeptal se Andrej. "Ten neznámý faktor?"
"Zdá se," řekl Ryan se strnulým výrazem, "že si Dominic opatřil nového kožoměnce. Říkal mu Wallace. Včera z něj vysával síly dost odporným způsobem, aby nás vyhodil."
"Je to možné?" obrátil se Oleg na Ramirezovy.
Diego pouze přikývl. "Nejpravděpodobnější řešení."
"Je tu ještě druhá možnost," ozvala se Monica. "Před pár týdny padl za oběť útoku Prokletých upír, jehož dar spočíval v tom, že půjčoval síly ostatním. Je možné, že ho zabil nějaký Ztracený a získal tak jeho schopnosti."
Zavládlo pár vteřin ticha. Pokud to, co říkala Monica, byla pravda, mohlo by nám to pořádně zkomplikovat život. Na druhou stranu nebylo nic, co bychom s tím mohli dělat.
"Takže," promluvil nakonec Frank, "velení a organizaci vlastního útoku převezmou Diego a Ines, samozřejmě. Andrej a Oleg je budou zastupovat. Já a Karen půjdeme s nimi. Monica si vezme na starost jednu dodávku a bude dělat hlavního operátora. A vy tři," otočil se ke mně, Ryanovi a Rafaelovi, "budete hlídat tu druhou a budete neustále na příjmu. Vaším úkolem bude stát na tomhle rozcestí a zabránit komukoliv, aby přes vás prošel, ale nebudete se přibližovat k tomu baráku, jasné?"
"Ale proč?" zaprotestoval Rafael.
"Protože by vás rozcupovali na kousky," ušklíbla se Karen. "Nás bude dost, Monica ještě sehnala Jima a Dylana, kteří s námi půjdou do akce, vás tam potřebovat nebudeme."
Sklonili jsme hlavy a i když jsme chtěli pomoct i jinak než tím, že budeme sedět v autě, nehádali jsme se. Šéf tady byl Frank, my jsme museli poslouchat. Ostatní se ponořili do zuřivé diskuse nad plánem domu, kde se měli Prokletí skrývat. Až skoro do oběda rozebírali, jak se nejlépe rozestavit a z kolika míst do domu vtrhnout. Krátce po desáté dorazili Jim a Dylan, dva usměvaví třicátníci, kteří se rychle seznámili se situací a vložili se do debaty.
Odpoledne se stavili šéfové, Elliot a Darren. Frank a Karen jim představili plán a celá diskuse začala nanovo. Elliot navrhl některé drobné změny, i když s rozložením sil v zásadě souhlasil. Diego s ním ovšem asi ve třech bodech nesouhlasil a než dospěli ke kompromisu, uplynuly skoro dvě hodiny.
"Připravte si oblečení, ve kterém pojedete, vyrazíme v osm," oznámila nám Ines. "Rafaeli, ty si vezmi něco pohodlného a pevného, nejlépe s hodně kapsami. Nancy, ty se na nějaké přebírání vykašli, prostě popadni tepláky a mikinu, pokud se dostaneš do akce, stejně budeš přeměněná. A počítejte s tím, že budete venku přes noc."
Ve tři čtvrtě na osm jsme se sešli v štábní místnosti a společně jsem se přesunuli o patro výš. Tam se nacházelo něco, čemu se říkalo památník. Byla to velká, tmavá místnost, kde kolem stěn stály vyrovnané stoly. Přistoupila jsem k tomu nejbližšímu a zjistila jsem, že na něm stojí cedulky se jmény, někdy i fotografie. U každého jména byla malá sklenička - někdy otočená dnem vzhůru, někdy prázdná, někdy plná vína.
Monica přinesla tác s dvanácti skleničkami s čirou tekutinou a rozdala nám je. Podezíravě jsem si přičichla k té svojí, protože jsem se bála další vodky, ale ujistila mě, že je to čistá voda.
Frank pozvedl svou sklenici. "Dobrý lov," pronesl.
"Dobrý lov," odpověděli ostatní a všichni jsme vyprázdnili své sklenice. Pak jsme beze slova přistoupili k jednomu ze stolů a já si uvědomila, že jsou tam všechna naše jména. Každý postavil svou skleničku ke svému jménu a Monica do nich všech nalila víno.
"To je tradice lovců. Přípitek," vysvětloval šeptem Ryan, "a nalití skleniček, které čekají na to, až se vrátíme. Všichni to tak mají. Otočená sklenička znamená, že dotyčný odešel na odpočinek nebo zemřel nějakou přirozenou smrtí, prázdná sklenička znamená, že nemá případ nebo že se, v případě cizích hostů, vrátil domů. A pak jsou tu ti..." povzdechl si a já sledovala jeho pohled k místu, kde stála Oliverova fotografie, jeho jméno a sklenička s vínem, "na které jejich přípitek čeká marně. Ti, kteří odešli, ale už se nevrátí."
Přeběhl mi mráz po zádech, ale nebylo mi dopřáno přemítat o možnosti, že se někdo z nás nemusí vrátit, protože jsme se hromadně odebrali do garáže. Stály tam dvě dodávky, jedna černá, druhá tmavě červená, a bílý Peugeot. Rozdělili jsme se - Andrej a Oleg s Monicou nasedli do černé dodávky, Frank, Ryan, Karen a já s Rafaelem jsme jeli tou druhou, zatímco Ramirezovi a Jim a Dylan si vzali Peugeota.
Všichni se tvářili vážně a odhodlaně. Byl nezvyk vidět drobnou, křehkou Ines v černých kapsáčích a černé vestě a ještě podivněji působila pistole, kterou měla v pouzdru v podpaží. Když jsem se rozhlédla, uvědomila jsem si, že každý upír má zbraň. Andrej, než nasedl do auta, přistoupil k Rafaelovi a podal mu pistoli.
"Sig sauer," řekl. "malá ráže, taková dámská pistolka."
"Neumím střílet," namítl Rafael.
"Tady se natahuje a tady odjišťuje," ukázal Andrej, "a tady máš spoušť. Koneckonců, podobnou už jsme ti půjčovali. Věř mi, že kdyby šlo do tuhýho, budeš rád, že ji máš," dodal a nesmlouvavě mu vtiskl pouzdro do ruky.
Rafael neochotně souhlasil. I tak si připadal divně, když si zapínal pás a ucítil na boku neznámou tíhu. Potom jsme společně s Ryanem naskočili na zadní sedadla dodávky, zatímco Frank sedl za volant a Karen vedle něj. První vyjel James s Peugeotem a my jsme ho následovali. Náš malý konvoj uzavírala černá dodávka.
Většinu cesty jsem zkoušela probourat se do Dominicovy hlavy. Zřejmě už si nemohl dovolit vysávat svého kožoměnce tak jako předtím, protože jeho obrany zeslábly. Když jsem věděla, co hledat, povedlo se mi udělat malý pokrok - ujistila jsem se, že Dominic je pořád v Readingu. A soudě podle spokojených, zamilovaných pocitů tam s ním byla minimálně Cassidy.
S ostatními jsme měli sraz u McDonalda na začátku Readingu. Naše auto dorazilo první a já a Ryan jsme byli posláni pro zásoby. Moje nervy už tou dobu byly na pochodu. Přistihla jsem se, že se při vstupu do restaurace pátravě rozhlížím, jestli někde nečíhají Prokletí. Zatímco Ryan přeříkával obsluze, tvořené jednou mladinkou lidskou dívkou, naši objednávku, instinkty mě nutily krýt mu záda. Když jsme vycházeli zpátky na parkoviště, málem jsem dostala infarkt z nafukovacího klauna, který stál vedle skluzavky pro děti.
Operace Cheeseburger úspěšná? popíchl mě Rafael, ale nevkládal do toho celé srdce.
Ano, generále, odpověděla jsem. Ani jeden z nás neměl moc náladu na žerty.
Během mého a Ryanova nákupu dorazil Peugeot a Ines se opírala o dodávku a povídala si s Karen. Ve čtvrt na deset se objevila i druhá dodávka. Až do půl jedenácté jsme seděli v autech, popíjeli kafe z termosky a probírali poslední detaily plánu, zatímco nervozita rostla. Všimla jsem si, že dokonce i Diego, který z nás měl největší zkušenosti, si prohlíží své okolí ještě pečlivěji než obvykle a Ines se nepřestává lehce mračit, zírá na všechny stíny a pálí jednu cigaretu od druhé. Rafael měl pomáhat Monice s prací operátora, protože měl tu výhodu, že s ním mohli Ramirezovi i Rusové mluvit svojí mateřštinou. Zrovna se s úderným týmem domlouval na nouzových signálech. Já a Ryan jsme seděli trochu stranou. My jsme měli ten nejprozaičtější úkol - hlídat naši dodávku a naše rozcestí.
"Bojíš se?" zeptal se Ryan s podivným úšklebkem.
"Tak trochu," přiznala jsem.
"Já jsem strachy posranej až za ušima," přiznal dost upřímně.
"Možná, že tam budou mít kakao," kývla jsem směrem ke stále ještě rozsvíceným oknům McDonalda.
Ryan se uchechtl a podíval se na kelímek kafe ve své ruce.
"Nancy, obávám se, že tady už ani kakao nepomůže," řekl smutně a vrhl pohled na skupinku kolem Rafaela, která stále domlouvala signály. Právě se smáli nějakému hloupému nápadu, ale zachytila jsem ve smíchu některých náznak hysterie.
"Ale přísahám," zamumlal náhle Ryan zuřivě, "že jestli ti šmejdi šáhnou na Franka, tak mě v záloze neudrží ani svatá Trojice."
Chápala jsem ho. Kdybych já byla na jeho místě, kdyby Rafael šel do první linie a já byla poslaná do týla, zachovala bych se přesně stejně. Zůstala bych tam, kam mě postaví, dokud by byl Rafael v pořádku. Ale jak řekl Ryan, kdyby se dostal do problémů, neudržela by mě ani svatá Trojice.
Stiskla jsem Ryanovi rameno, ale mlčela jsem. V tuhle chvíli nebylo třeba slov.
"Tak co, vy dva?" houkla na nás Karen. "Připravení?"
"Lepší už to asi nebude," odtušila jsem.
Nastala drobná reorganizace. Frank si přesedl do Peugeota, zatímco Karen se vecpala do černé dodávky, ve které měla Monica ji a Rusy měla odvést na začátek Queens Road, odkud měli dojít pěšky k domu, který s Travenovými sousedí. Tam měli přelézt zeď a na signál vpadnout do domu zezadu. Peugeot měl zastavit v ulici a jednotka rychlého nasazení ve složení Frank, Jim, Dylan a Ramirezovi měla rychle vyběhnout a zahájit celou akci.
Rafael si vlezl do nákladního prostoru dodávky a začal si tam rozkládat svoje technické nádobíčko, které měl na povel. Já jsem se uvelebila na sedadle spolujezdce. Ryan řídil a když jsme vyjížděli, nemohla jsem si nevzpomenout na naší poslední záchrannou misi. Tentokrát jsme samozřejmě měli mnohem lepší podmínky. I když jsme se neodvažovali doufat, že je pochytáme všechny, rozhodně jsme měli šanci je vyplašit a sebrat jim alespoň někoho.
Ryan zastavil v místě, kde Queens Road křižovala malá úzká ulička, na téhle straně jediná úniková cesta. Nastavili jsme si zpětná zrcátka tak, abychom měli co nejlepší přehled. Shodli jsme se, že bude nejlepší, když do začátku útoku zůstaneme uvnitř, protože kdybychom se v tuhle hodinu příliš dlouho potloukali na jednom místě uprostřed obytné čtvrti, kde není vůbec nic zajímavého, mohli bychom přitáhnout nežádoucí pozornost.
Po chvilce kolem nás projela černá dodávka. Nezastavila a na konci ulice zabočila a zmizela z dohledu. Věděla jsem, že se schovává těsně za zatáčkou, ale na klidu mi to nepřidalo. O chvilku později jsem ve zpětném zrcátku uviděla tři postavy, které se blížily ulicí. Sledovala jsem, jak zazvonili u jedněch dveří. Po chvíli jim otevřela starší paní. Karen jí cosi vysvětlovala a my čekali se zatajeným dechem. Pokud se jí nepodaří dostat se do domu, bude úspěch celé operace na ostří nože.
A potom starší paní ustoupila a dovolila všem třem vejít.
O dvě minuty později se v Rafaelových sluchátkách ozval Karenin hlas.
"Čas: 23:07. Jsme tady na dvorku, připravení jít na věc," oznámila.
"Příjem," potvrdil Rafael. "Ryane, můžeš říct Frankovi, že Karen je na místě."
Ryan pouze přikývl a za chvilku oznámil: "Čas: 23:08. Tým K na místě, tým F vyráží z parkoviště."
Dalších pár minut, než se k nám Peugeot dostal, bylo dlouhých jako staletí. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se dusím. Pořád jsem poposedávala a snažila jsem se šilhat do několika směrů najednou, aby mi neunikl ani sebemenší detail. Kdykoliv jsem se dívala jedním směrem, měla jsem pocit, že jsem zaslechla nějaký zvuk z druhé strany nebo že jsem periferním viděním zachytila pohyb. Samozřejmě se to vždycky ukázalo jako falešný poplach.
Až jsem konečně uviděla světla auta. Peugeot dost tiše zabrzdil před domem, kde se snad skrývali.
"Pro všechny kanály," ozval se Frank, "čas 23:14. Vystupujeme z auta, přeměna."
Pozorovala jsem pět postav, které se seřadily na samé hranici světla z pouliční lampy. Dva z nich se skrčili a vzali na sebe svou druhou podobu. Rozeznala jsem Diegova rudého vlka a o krok vzadu siluetu něčeho, co vypadalo jako karakal. To musel být Dylan.
"Čas 23:15," ozvala se Karen. "Připraveni přelézt zeď, přeměna až za ní. Lvice končí."
Samozřejmě, Karen musela dát svou aparaturu Andrejovi, protože přece jen jsme neměli sluchátka uzpůsobená anatomii lvího ucha. Pro nás to byl signál vylézt z auta a začít hlídkovat na ulici.
"Čas 23:15," řekla Ines. "Přítomnost Prokletých potvrzena. Jdeme. Tři - dva - jedna... teď!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *P(e)ťulQa!!♥* *P(e)ťulQa!!♥* | Web | 9. listopadu 2010 v 17:51 | Reagovat

Ahojky!Máš pěkný blog!Pomůžeš mi?Jsem ve finále tak prosíím hlásni pro PETRUJE na http://blocek04.blog.cz/1011/6-kolo-sonb-finale Díky moc!A těšíš se na Vánoce?Já moc.nechceš pokecat?*PeťulQa♥!!*

2 Gaaruša Gaaruša | Web | 9. listopadu 2010 v 17:54 | Reagovat

Kráááásnej lay :-)

3 Michelle* Michelle* | Web | 9. listopadu 2010 v 17:56 | Reagovat

úžasné! :)

4 Victoria* Victoria* | Web | 9. listopadu 2010 v 18:42 | Reagovat

Krásný desing, stejně tak kapitola, i když neznám předchozí:D

5 Awia Awia | Web | 13. listopadu 2010 v 16:19 | Reagovat

Copak to se dělá, takhle skončit? Jsem celá žhavá na další kapitolu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama