15. Jin, jang a kakao

3. listopadu 2010 v 8:16 | Lomeril |  Lovci v soumraku
A moje nejoblíbenější kapitola, ač jsem zaujatá. Nancy a Rafael se pohádali. Usmíří se? A jestli ano, co k tomu bude potřeba?
Prostor tu dostanou hlavně tři postavy. Jednu byste asi čekali, ty druhé dvě spíš ne. Ale co já, vím co čekáte? Dost bolo keců, jdeme na věc.


Stáhla jsem se do malé kuchyňky vedle. Sesunula jsem se na židli a přestala jsem v sobě dusit pláč. Nenáviděla jsem i malé neshody s Rafaelem. A takhle velká hádka, to byla vzácnost. Naposledy jsme se takhle porafali, když jsme měli dva dny před maturitou a já jsem odmítla vypnout hudbu, při které jsem se učila. Rafael se tehdy vztekal, že i když si to pustím do sluchátek, pořád slyší Beatles. Ale to nebylo nic, to se zlobil jen jedno odpoledne a večer už jsme se zase udobřili. Ale teď... teď to vypadalo beznadějně. Protože teď šlo o mnohem závažnější problém. Musela jsem uznat, že jsem neměla právo obviňovat ostatní z nedostatku nadšení pro náš úkol. Možná měli pravdu. Možná jsem neměla ječet jako pominutá, ale v klidu to prodiskutovat. Jak říkal Rafael, nebyla jsem chytřejší než Ramirezovi nebo Frank. Nebyla jsem nic. Jen hloupá holka, která náhodou měla pouto s Dominicem a proto byla užitečná. Neměla jsem ani nárok říkat si lovkyně.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, kolébala jsem se dopředu a dozadu a utápěla se ve svém smutku a vzteku, který ze mně vyprchával daleko rychleji než ten smutek. Moc dlouho jsem tam ale nebyla, protože brzy se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Ryan.
Očividně nečekal, že tam někdo bude, protože když si mě všiml, zarazilo ho to tak, že několik vteřin stál a nebyl s to vypravit ze sebe hlásku. Já jsem rychle odvrátila tvář a otřela jsem si oči rukávem.
"Taky zuříš, co?" zeptal se nakonec.
Považovala jsem za bezpečnější souhlasit. Nechtělo se mi vysvětlovat mu, že jsem se pohádala s Rafaelem.
"A víš co je na tom nejhorší? Že mají pravdu. Vážně není bezpečný zkoušet to teď znova," povzdechl si a sesunul se na židli vedle mě.
Na chvíli se rozhostilo ticho.
"Udělala jsem ze sebe pěknou krávu, co?" nadhodila jsem nakonec.
"A já pěknýho vola," zamručel se Ryan.
Odfrkla jsem si a konečně jsem zvedla hlavu. Zjistila jsem, že se na mě dívá. Něco v jeho výrazu mě přinutilo odvrátit pohled a začervenat se. Až po chvilce přemýšlení jsem si uvědomila, že mi připomněl Rafaela, ale jak, to jsem netušila.
"Udělám kakao," prohlásil Ryan najednou.
"Cože?" vyhrkla jsem překvapeně.
"Kakao. Máma říká, že na uklidnění je nejlepší napít se něčeho teplýho," vysvětloval, zatímco hledal v ledničce mléko.
"Máme připravenou skoro hostinu," podotkla jsem, ačkoliv jsem se nechtěla přiblížit ke společenské místnosti. I když mě blokoval, pořád jsem věděla, že Rafael tam sedí s ostatními.
"Já tam nejdu," ohradil se Ryan prudce. "Kromě toho," dodal už klidněji, "máma říká, že druhá nejlepší věc na uklidnění je dělat něco užitečného."
"A proč zrovna kakao?" zajímala jsem se. Povedlo se mi vyloudit na tváři náznak úsměvu.
"Spojím tak radu číslo jedna a radu číslo dvě," odpověděl Ryan pohotově.
"Vaření kakaa není jediná užitečná věc na světě. Mohl bys třeba štrikovat," navrhla jsem.
"Já? A štrikovat?" Na chvilku vypadalo, že tu možnost zvažuje. Potom zavrtěl hlavou. "Zamotal bych se do vlny a vypíchl bych si oko jehlicí."
Neměla jsem náladu na to vymýšlet nějakou chytrou odpověď, takže jsem radši neříkala nic. Společně jsme mlčeli, dokud nebylo mléko teplé. Ryan ho rozlil do hrnků a postavil je na stůl.
"Neboj," řekl najednou. "S Rafaelem se usmíříte hned zítra."
"Myslíš?" Nepodařilo se mi potlačit vzlyknutí.
"Vím," usmál se povzbudivě. "Jste pro sebe jako stvoření," dodal. Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že v jeho hlase zazněl podtón žárlivosti. Ovšem vzhledem k jeho fiasku s Dominicem nebylo divu, že závidí všem, kdo nic takového neprožili.
Usrkla jsem kakao a málem jsem si spálila jazyk. Ryan nic neříkal, ale nevadilo mi to. S Ryanem bylo snadné mlčet. Příjemně se s ním povídalo, uměl být zábavný, když chtěl, uměl i naslouchat, ale to se dalo říct o spoustě lidí. Ale neznala jsem skoro nikoho dalšího, s kým bych dokázala sedět v kuchyňce a pít horké kakao v naprosté tichosti, aniž bych se cítila trapně. Kromě Rafaela tak možná April nebo Jess, za předpokladu, že by Jess udržela dostatečně dlouho zavřenou pusu.
Vrhla jsem po Ryanovi kradmý pohled. Nebylo divu, že si ho vedle Dominica nikdo nevšiml. Nevyzařovala z něj Dominicova sebejistota, nedokázal rozdávat takové okouzlující úsměvy. Dominic se podobal hollywoodské hvězdě, modelovi Calvina Kleina nebo postavě z nějaké populární knihy. Dominic byl jako afghánský chrt na výstavě, načesaný a hrdě se předvádějící. Ryan připomínal voříška z vesnice. Světle hnědé, nepříliš upravené vlasy, oči sice docela hezky pomněnkové, ale člověk si jich musel všimnout, na tvářích sem tam nějaká jizvička po akné... Ne, Ryan rozhodně žádnou zvláštní krásou neoplýval.
Jenomže komu to vadilo?
Pomalu jsem dopila. Už jsem cítila, jak na mě jde spaní. Pouto mi napovídalo, že Rafael podřimuje v posteli. Zvedla jsem se a opláchla jsem hrneček. Postavila jsem ho na okapávač, otočila jsem se a zjistila jsem, že Ryan stojí kousek za mnou. Natáhla jsem ruku, vzala jsem od něj jeho hrnek a umyla ho taky.
Ryan mezitím otřel stůl a tak nezbyla žádná výmluva, proč se zdržovat v kuchyňce. Ačkoliv se mi to moc nelíbilo, přišel čas tenhle večer ukončit.
"Tak asi dobrou noc," řekla jsem.
"Dobrou," odpověděl Ryan. "A Nancy? Vím, že máš Rafaela, ale kdybys někdy potřebovala... někoho... no prostě můžeš přijít. Uděláme zase kakao," slíbil s nesmělým pousmáním.
"Kakao? Ty se prostě odmítáš naučit štrikovat, co?" popíchla jsem ho.
"Teď jsi mě prokoukla," rozhodil ruce v hrané porážce. "Ale já to myslel vážně. Prostě se zastav, když budeš chtít," dodal a tvářil se, jako by mě žádal o ruku.
Byla jsem utahaná a smutná a tak jsem hodila zábrany za hlavu a zachovala se pro jednou spontánně. Pevně jsem Ryana objala.
"Děkuju," zašeptala jsem mu do ucha.
Nejspíš jsem ho zaskočila, protože to chvilku trvalo, než jsem ucítila, jak mi mé objetí opětuje, nejdřív váhavě, ale potom mě sevřel tak pevně, až jsem zalapala po dechu.
"Promiň," zamumlal rozpačitě a poodstoupil o krok.
"To nevadí," ujistila jsem ho. "Uděluji ti zvláštní privilegium rozmačkat mě, kdykoliv se ti zachce. Dobrou noc."
Odešla jsem se uložit. Rafael už oddechoval a zřejmě spánek ani nepředstíral. Při pohledu na něj mi srdce zase pokleslo, ale už ne tak hluboko. Jako by tam někde byl malý, neviditelný Ryan, který mě zachraňoval před pádem do nějakých temných hlubin. Jenomže Ryan, jakkoliv dobře se s ním povídalo, nebyl Rafael. Slíbila jsem si, že se s ním hned ráno usmířím. Koneckonců, Ryan měl pravdu - já a Rafael jsme byli stvoření jeden pro druhého. Ne jako přátelé nebo milenci, ale dvě součásti jednoho celku. Jin a jang, světlo a tma, rub a líc. Jeden bez druhého nemá smysl.
Ale na druhou stranu, když jsem usínala, přemýšlela jsem o kakau a štrikování.

Probudila jsem se, až když do mě někdo dost nevybíravě šťouchl. Zamžourala jsem a zjistila jsem, že nade mnou stojí Ines.
"Prober se," houkla. "Dělej."
Rozespale jsem se posadila a zjistila jsem, že Rafael právě mizí v koupelně. Na jeho posteli seděl Diego.
"Rafael má v koupelně pět minut," oznámila mi Ines. "Po něm máš pět minut ty."
"Co se děje?" zabručela jsem.
"Štáb se dává do pohotovosti a ještě je něco, co musíme probrat, než začne porada," oznámila Ines.
Vysoukala jsem se z postele a našla si nějaké oblečení, takže jsem mohla Rafaela vystřídat v koupelně bez zbytečných průtahů. Omezila jsem se jen na základní hygienu, nechtěla jsem je nechat čekat.
Ale nejdřív bylo potřeba vyřešit jisté problémy.
Rafaeli? zeptala jsem se opatrně, zatímco jsem si čistila zuby.
Žádná odpověď. I když jsem poznala, že mě slyší.
Promiň. Chovala jsem se jako kráva.
Jo, souhlasil.
Omlouvám se. Nemyslela jsem to vážně. Je mi to líto.
Omluva se přijímá, odtušil, i když nijak vřele. Přesto povolil obrany a otevřel pouto jako normálně. Odložila jsem kartáček a vzala do ruky hřeben. Mezitím jsem z jeho vzpomínek vyčetla, že se chystá útok na Prokleté - Ryan je zřejmě schopný lokalizovat je. Přesný čas ví jenom ti, kdo nemají žádné spojení s Dominicem. Pro jistotu.
A Rafael hodně vyčetl z mých vzpomínek. Moje večerní sezení s Ryanem ho zarazilo, ale nijak ho nekomentoval. Spíš jsem měla pocit, že se na něj schválně snaží nemyslet.
Rychle jsem se dočesala a připojila jsem se k Rafaelovi a Ramirezovým. Rafael seděl na mojí posteli, Ramirezovi na jeho. Ines počkala, než jsem se uvelebila vedle Rafaela.
"Chtěla jsem vám něco vyprávět," začala. "Bylo mi patnáct, byla jsem mladá upírka z vážené rodiny a přistoupila jsem k Orákulu, aby mi vybralo kožoměnkyni. Moje rodina doufala v někoho ze staré kožoměnecké rodiny, ve Španělsku se v upíří komunitě stále klade velký důraz na původ, ještě větší než v Anglii. A Orákulum nejenže vybralo člena nikterak úžasného rodu, ale vybralo mi chlapce. Něco takového bylo v minulosti naprosto nepřijatelné a pro staré rody to ve Španělsku bylo nepřijatelné ještě nedávno, až teď se tam začínají prolamovat ledy. V osmdesátých letech to byl skoro skandál. Dostala jsem možnost zřeknout se Diega a vzít si nějakého kožoměnce, kterého by mi vybrala rodina, který by se tak nikdy nedostal k Orákulu."
Ines se odmlčela a zadívala se z okna. Ve tváři se jí objevila únava a smutek.
"Odmítla jsem. Bylo mi patnáct, byla jsem nejmladší z pěti dětí, ten rozmazlený benjamínek, jak mi nikdy nezapomněli připomenout, a chtěla jsem jim dokázat, že mám vlastní vůli. Nebavilo mě neustále se starat o to, co se ode mě očekává, a tak jsem si postavila hlavu, že si Diega prostě nechám. Tedy ne, že bych litovala," usmála se a stiskla Diegovi ruku.
"Pak se stalo něco, co dobře znáte," pokračoval Diego. "Její rodina se Ines zřekla. Jenom nejmladší z jejích bratrů, který se potom také stal lovcem, s ní udržuje kontakt. Kromě něj nikdo nepřišel na naší svatbu, nikdy ani neviděli našeho syna..."
Netušila jsem, že Ramirezovi mají dítě, ale nijak jsem se nad tím nepozastavovala.
"A tak se nechovali jenom oni," pokračoval Diego. "Spousta upírů a dokonce i někteří kožoměnci nás doma zavrhli, protože žijeme jako společensky nepřijatelný pár. A pak..."
"Pak jsme přijeli do Číny," navázala znovu Ines, i když její hlas zněl trochu nakřáple. "Za prací. A když tam zjistili, jak to s námi je, div nás nezačali uctívat. Když se tam před třemi sty lety dostal západní systém kožoměnců a upírů, brzy se rozmohla víra ve smyslu nějaké staré filozofie, že spojení opačných pohlaví je požehnané. Vyvážení protichůdných sil, jin a jang nebo něco takového. Z vás by byli ještě nadšenější, protože věří, že je lepší, když je upír muž, ale i nás brali jako miláčky štěstěny. A naučili nás lekci dračího obrazu."
Natáhla před sebe levou ruku a já jsem si všimla, že má na hřbetě ruky podobné tetování, jako má Diego. On natáhl pravačku a přiložili je k sobě. S úžasem jsem si uvědomila, že do sebe tetování zapadají a dohromady to, co předtím vypadalo jako obyčejný ornament, dává stylizovaný obličej draka.
"Skoro nikdo nepozná, že je to drak, dokud se obě poloviny nespojí," vysvětlovala. "Jen když je drak celý, dokáže přežít. Jen když je drak celý, je nebezpečný svým nepřátelům. Samotná polovina," řekla a odtáhla ruku od Diegovy, "je hezkou malovánkou, ale docela k ničemu."
Nemusela říkat víc - ani to nehodlala udělat. Bez dalšího slova oba vstali a odešli.
My jsme ale oba moc dobře pochopili, co chtěla říct.
A další usmiřování už nebylo třeba.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 3. listopadu 2010 v 10:14 | Reagovat

Že by mezi Nancy a Ryanem začalo něco vznikat? A co ty myšlenky na Rafaela? Vím, že tahle debata o tom, s kým se dá Nancy nakonec dohromady, tu už jednou byla, ale stejně jsem pořád na vážkách, jak to teda nakonec bude. A jsem zvědavá, co se chystá. MUHAHA. :D Jinak ... kolik budou mít Lovci v soumraku dílů, smím-li se zeptat. Možná to tuž taktéž někdy padlo, nebo je to dokonce napsané, ale skleróza vládne světu a pomalu, ale jistě, se mě taktéž zmocňuje...

2 Lomeril Lomeril | 3. listopadu 2010 v 14:03 | Reagovat

[1]: Debata o tom, s kým Nancy skončí, tu už byla? Že jsem si nevšimla. Kapitol je 19 + epilog.

3 Awia Awia | Web | 3. listopadu 2010 v 16:29 | Reagovat

[2]: No já myslím, že se to už někde naťuklo, ale nedořešilo ... Ale moje vzpomínky můžou klamat. Třeba je to jen můj dojem.
Eh? 19?! Ale to bude za chvilku konec! Ještěže pak bude pokračování (bude, že jo, protože u rozcetníku k lovcům ho máš zmíněné).

4 Lomeril Lomeril | 3. listopadu 2010 v 18:15 | Reagovat

Bude, ale jsem seklá. Měla bych psát desátou kapitolu pokračování a vůbec, ale vůbec mi to nejde...

5 Eillen Eillen | 4. listopadu 2010 v 16:36 | Reagovat

Až dnes se mi podařilo najít čas a začíst se.

Děkuji za příjemně strávené chvíle.

Ohledně Nancy, nevím s kým skončí, ale snad to nebude s Rafaelem. Nevím proč, ale oni dva mi spíš sedí jako nerozluční kamarádi, než jako pár...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama